Kde vzít sílu

S někým se život nemazlí a naděluje mu ránu za ranou. Mezi ty „vyvolené“ se řadím i já. Nepíši to kvůli lítosti, ale spíš se potřebuji vypsat, dostat to ze sebe.

Kde vzít sílu

Dětství jsem neměla nijak růžové, táta dost pil a máma myslela hlavně sama na sebe. Nebýt babičky skončili bychom s bráchou v DD. Jakmile jsme byli starší, cca 10 let, většinu péče o domácnost jsme převzali, babička už měla věk a nezvládala vše, i nemocná byla. Každopádně jí vděčím za výchovu a na ni vzpomínám jako na náhradní maminku, na tu která si sama odřekla, aby my jsme se měli dobře, toho moje máma schopná není. Na prvním místě měla vždy sama sebe a pak až nás. Jak jsem vždycky záviděla kamarádkám, že přijdou domů a mají uvařeno, vypráno, vyžehleno.

Táta v opilosti rozbíjel talíře, vyhrožoval sebevraždou, měla jsem období, kdy jsem se bála v noci chodit na záchod, že ho tam najdu viset. Naštěstí na nás se táta sáhnout nikdy neodvážil. Jako táta fungoval velmi málo a jak jsme dospívali, tak hlavně mně jako puberťačce jeho snaha hrát si na otce, byla hodně proti srsti.

Tak ale vyrostla jsem i pod vlivem skautského oddílu a babičky ve slušného, pracovitého a poctivého člověka. Pak se na mě usmálo štěstí a já poznala svého manžela. Naše začátky byly složité, oba jsme v té době měli závazky, ale nakonec touha být spolu byla nade vše. Byli jsme mladí, bezdětní. Vždycky jsem se bála, že až můj přítel pozná mé rodiče, prchne nebo mu budou jeho rodiče vztah se mnou rozmlouvat, naštěstí se tak nestalo.

Byla svatba, postavili jsme si dům a narodil se nám vytoužený syn. Vše bylo parádní, naše firma sice prošla krizí, což nás stálo dost nervů, ale ustáli jsme to. A pak se nám narodila dcera, nikdy nezapomenu na to, jak mi ji po porodu dali na břicho a já v tu dobu měla pocit, že můj život je kompletní. Nastalo půl roku pohody a štěstí a já měla pocit, že se už nic stát nemůže. Zvláštní, jak se člověk v době štěstí cítí nezranitelný.

Život udeřil na tom nejcitlivějším místě. Naše holčička v půl roce přestala jíst příkrmy, občas zvracela. Po hospitalizaci, různých vyšetření a převozu do Motola nám diagnostikovali nádor v ledvině. Ze začátku nám dávali velké šance, že to bude nezhoubné, ale operace být musí. Ledvinu odstranili a začalo čekání na výsledky histologie, kde jsme opět doufali a nepřipouštěli jsme si možnost špatného výsledku. Holčička moje se vracela do normálu, rekonvalescence po operaci probíhala na výbornou, domů nás pustili 5. den od operace a pak přišla rána.

Byl čtvrtek po obědě, zrovna jsme se chystala s dětmi ven, když zavolali. Výsledek histologie je špatný, velmi špatný. Agresivní vzácný typ nádoru, prognóza špatná. Měla jsem pocit, že se snad zbláznili, co to mluví, vždyť nám dávali takové naděje, doktor na UTZ přeci říkal, že takhle zhoubný nádor nevypadá. Seděla jsem na zemi a nebyla schopná se zvednout, myslet, fungovat. Manžel přijel a začalo hledání informací na netu, to jsme dělat neměli, protože o tomto nádoru píši jen samé hrůzy.

V neděli nástup do nemocnice a začal kolotoč vyšetření, odběrů, vše pod narkózou. Ve čtvrtek po všech vyšetření začala chemoterapie (ač se o tomto nádoru ví, že na něj chemča moc nefunguje, ale nám hrálo do karet, že se na nádor přišlo brzy a vyšetření ukázala, že jinde nádor v těle není), cykly silné, po 14 dnech, a ač se miminka ozařují výjimečně, i to nás čekalo. Prostě hrozná mrcha, vznikla mutací genu při početí, takže i odběry krve, zda zmutovala jen jedna buňka nebo všechny.

Půl roku jsme trávili střídavě doma a v nemocnici (tam většinou). Komplikace se nám nevyhnuly, bylo to šílené období, ale všichni jsme věřili, že vše dobře dopadne. Léčbu jsme skončili těsně před Vánoci a na leden bylo naplánované kontrolní vyšetření. Moje holčička byla úžasná, jak jí netlumila chemoterapie, začala jíst, růst vlásky, řasy.

Vánoce jsme si užili naplno. Bohužel v lednu jsme dostali ránu pořádnou dělovou koulí. Nádor i přes chemoterapii vyrostl znovu, ale tentokrát na mozku. Zároveň nám sdělili výsledky genetiky, která dopadla katastrofálně. Mutace postihla všechny buňky těla, tzn. nádor se může objevit kdekoliv a kdykoliv a léčbou je jen ozařování.

Děti s tímto nádorem mají šance velmi, velmi nízké, z mutací všech genů jsou šance nulové. Už podruhé se nám zhroutil svět, tentokrát jsme, ale neměli žádnou naději, světlo na konci tunelu zhaslo. Nakonec nádor odoperovali, ale další léčbu jsme se už rozhodli nepodstupovat. Naděje na vyléčení není a trápit holčičku další, ještě agresivnější chemoterapií se nám nelíbilo. Doktoři nám postup schválili, na náš typ nádoru zabírá ozařování, jenže děti se na mozek ozařují až ve věku 3 let a víc, poškození mozku u miminek je nevratný. A i po třetím roce poškození mozku bývá.

V březnu jsme šli na kontrolní MR, kde se ukázalo, že nádor je zpět, přibližně stejná velikost jako před operací, doktoři nám dali pár měsíců a ty jsme se rozhodli si užít, žít normální život, aby si naše holčička užívala. A on se zázrak aspoň na chvilku stal, místo pár měsíců jsme dostali rok a půl. Miláček náš rostl, učil se nové věci jako normální dítko. Každý den jsme si užívali, jako by byl poslední. Jak měsíce šly, měli jsme pocit, že je to pryč, že to tak zůstane. Na MR jsme nechodili, dokud byla v pořádku, nechtěli jsme nic vědět. Tak trochu jsme doufali, že tomu utečeme.

Zlom přišel v březnu 2015, kdy obě děti dostaly chřipku, s největší pravděpodobností po ní začal nádor růst a na konci dubna měla záchvat, po kterém následovala MR s hrozným výsledkem, zavedení shuntu (na odtok mozkomíšního moku z hlavičky). Ještě dva měsíce po něm byla celkem dobrá, ale pomalu se horšila. Léto 2015 bylo nejhorší v mém životě, holčička nám odcházela před očima. Byli jsme rozhodnutí být s ní pokud možno do konce doma, aby byla ve svém prostředí a utrpení pro ni bylo co nejmenší. Krmili jsme jí sondičkou v nose, lepili morfinové náplasti. Co si vzpomněla, dostala.

Ty poslední dny z hlavy nikdy nevymažu, byl pátek 28.8., maličká byla oproti jiným dnům veselá, usmívala se. Po obědě šla jako vždy spinkat, já jela výjimečně za kamarádkou a manžel s ní zůstal doma. Volal asi po hodině, že je neklidná, ať přijedu dřív. Přijela jsem a ona jen na mě koukla, vlezla mi do náruče, přisála se k prsu a spala dál, to bylo naposledy, kdy se na mě podívala. Kolem osmé zvracela a pak ještě jednou kolem desáté, když jsem ji omývala, ani očka neotevřela.

Volala jsem doktorce do Motola, dostala jsem instrukce, co můžeme očekávat. Noc byla hrozná, Elišky dýchání se zhoršovalo, nespali jsem s manželem, leželi jsme kolem ní ohromeni hrůzou. V sobotu ráno jsme zavolali rodičům, ať přivezou syna (který byl shodou okolností na noc u nich) se rozloučit. Do té doby jsme mu plnou pravdu neřekli, ale na radu doktorů jsme mu měli umožnit se s ní rozloučit. Podle dlouhodobých studií se sourozenci, co mají možnost se rozloučit, zvládají smutek lépe. Nechali jsme i babičku s dědou s ní ještě poležet a pak jsme se u ní s manželem střídali.

Já ji chovala a šeptala, že může jít, že tam, kam půjde, ji už nic bolet nebude a jednou se tam setkáme. Kolem poledne jsem se snažila se synem naobědvat, když jsem z chůvičky uslyšela manžela brečet. Eliška vydechla naposledy. Láska naše ležela tak klidně, bez bolesti. Hodiny potom byly k nesnesení, když ji manžel snášel dolů, jediné, po čem jsem toužila, bylo lehnout si do rakve s ní. Pro mě to bylo o to horší, že jsem byla těhotná, ani nevím, jak se nám to podařilo, měla jsem tak hrozné výčitky, chtěla jsem umřít s ní, ale musela jsem tu být pro syna i miminko.

Pak přišla úleva – že nemusím koukat, jak trpí, nemusím se bát ráno vzbudit, ale to trvalo pár dní, pak na mě plnou silou dolehlo, že je pryč, že ten stav je trvalý. Je zvláštní, že jak jsme se s manželem celou dobu podporovali, tak tuhle fázi jsme si museli každý odžít zvlášť. Jeden před druhým jsme se snažili být silní a každý zvlášť jsme se hroutili. Nešlo to spojit, byl tu starší syn a pro něj jsme se museli snažit. Já celkem nedávám před lidmi najevo emoce, všem jsem přišla silná a dodnes mám pocit, že všichni byli rádi, že se před nimi nehroutím. Musím přiznat, že v této fázi jsem přehodnotila vztahy ve svém okolí, chápu, že je to situace, kdy okolí neví jak reagovat, ale reagovat tak, jako by se nic nestalo, beru od známých, ale ne od lidí, kteří s námi slavili narozeniny, trávili volný čas. A naopak mě podpořili lidé, od kterých bych to nečekala. A přitom stačí málo, jen říct – jsem tu pro vás, kdyby cokoliv…

Během toho všeho jsem já sama prošla vývojem, hranice toho, co je snesitelné se posouvaly s další špatnou zprávou dál a dál. Našla jsem v sobě sílu, o které jsem ani nevěděla, že ji v sobě mám, jako bych podvědomě tušila, že ji ještě budu potřebovat, ale to zase příště…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
394
21.10.19 08:30

:,( Je mi to líto. Ta bolest musí být neskutečná  :(

  • Zmínit
  • Nahlásit
5104
21.10.19 08:58

Toto je snad ten nejstrašnější deníček, který jsem četla. Nenecházím ta správná slova, která by zde byla na místě. Snad jen, že jste rodiče s tím největším R! Přeji vám, ať dokážete být ještě šťastni.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1128
21.10.19 09:16

:,( :hug: brečím tu jako želva. Jste moc stateční.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1946
21.10.19 09:24

To je silně emotivní deníček :,( :,(. Šílený, stačilo mi čtení :,( Na to nejde nic napsat, jen držte se :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
16193
21.10.19 09:26

Rodiče by neměli přežít svoje děti. :,( Brečím jak želva a posílám hodně sil. :hug: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
183
21.10.19 09:45

To, co se vam stalo je strasne, ani si neumim predstavit jak moc. Pri cteni se mi draly slzy do oci. Jste moc statecni!!! Podle toho, co pises, jste se strasne moc snazili, a malicka, i kdyz s vami byla tak kratce, byla s vami jiste moc stastna. Smutek se casem snad trosku otupi, ale malicka zustane ve vasich srdcich navzdy. Objimam vas,…a brecim :(

  • Zmínit
  • Nahlásit
15018
21.10.19 10:13

Upřímnou soustrast :srdce: ano, s pokorou znovu přijímám svoje jedno zdravé dítě, jak malicherné a pošetilé se zdá být moje zvažování dalšího…

  • Zmínit
  • Nahlásit
769
21.10.19 10:29

Hrozné, přeji hodně sil. :,( je mi z toho úplně zle a slzy se derou do očí. Nedokážu si vůbec představit co jste museli prožívat…

  • Zmínit
  • Nahlásit
547
21.10.19 10:35

Asi nejemotivnější deníček, jaký jsem kdy četla. Nešlo to bez slz přečíst, je mi to moc líto, čím jste si museli projít. Sama si to neumím představit :( tohle by se nemělo stávat. Nebude to už nikdy lehké a bolet to bude vždy, ale člověk se s tím musí naučit žít. Myslím na Vás a doufám, že ještě zvládnete být šťastní :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6589
21.10.19 10:47

Brecim, strasne silne… :,( :,( :,( Na tohle nejsou slova :,( drzte se! :hug: clovek si uvedomi, jake malichernosti kolikrat resi a jake je opravdu neskutecne stesti mit zdrave dite (i kdyz to vim a opakuju si to kazdy den)! Posilam moc sil! :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
333
21.10.19 10:49

Preju hodně sily, je to strašné, taky tu u vaseho prispevku brecim…

  • Zmínit
  • Nahlásit
Ibi
3000
21.10.19 10:50

Upřímnou soustrast :srdce: Neuvěřitelně silný deníček. Vůbec nemám slov… Je od vás statečný, že jste se rozhodli nepodstupovat léčbu a místo toho jste si užívali dny s dcerkou, které vám byly dopřány :hug:

Děsí mě ten závěr deníčku, působí na mě tak, že ještě nemáte všechnu hrůzu vybránu 8o

  • Zmínit
  • Nahlásit
24597
21.10.19 10:52

Velmi smutný deníček, strašně mě to vzalo :,( :,( :,( Jak malicherné je oproti tomu zlobení našich dětí, které jsou díkybohu zdravé!
Posílám hodně sil :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
8683
21.10.19 11:02

Jezis no to muselo být a musí pořád ještě být strašný, to si vůbec nedokážu představit, mám dvouletou cacoru, že bysme o ní takhle přišli… :hug: Je dobře, že čekáte mimi, snad pomuze tu bolest zmírnit a malička dá na ne z nebíčka pozor, aby bylo zdravé a silné a vše v pořádku! Preju hodně sil a doufám, že uz brzy i radosti z nového zivota! :hug: :srdce: Nechápu, proč na tohle svinstvo musí umírat takhle malé dětičky - nikomu neublížil, nezaslouží si to ani rodiče…

  • Zmínit
  • Nahlásit
1012
21.10.19 12:05
:,( :hug: :hug: :hug:
  • Zmínit
  • Nahlásit
727
21.10.19 12:28

Poprvé pláču u deníčku :,( je mi to moc líto a nedokážu si představit, co jste museli zažít. Je mi to líto :,( :srdce: stydím se až, jaké maličkosti občas řeším a hrotim.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1272
21.10.19 12:33

Tohle by se nemělo stávat, mám malého chlapečka a jen z té představy mi je strašně. Nic není tak hrozné jako přežít své dítě :,( Je mi to moc líto, upřímnou soustrast :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
3881
21.10.19 12:56

Vaši malou už nic neboli, nic ji netrapi. Určitě shora jako vás andelicek :andel: chrání své sourozence i Vás.

Denicek me hodně zasáhl. I já mám dceru Elisku a jejiho staršího brachu. Nedovedu si představit, cim jste prošli. Jste silní a uzasni lidé a přeji vám to největší štěstí na světě. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1893
21.10.19 13:11

Víc emotivní deníček jsem ti snad ještě nečetla… upřímnou soustrast :hug: jste neskutečně silní a já Vám přeju už jen to nejlepší v životě. Neumím si to vůbec představit. Hodně sil :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
21.10.19 13:31

Pláču a nejde to zastavit. Vaše zpověď mě hluboce zasáhla. Ta bolest musí být neskutečná. Udělali jste pro svou dcerušku nejvíce, co jste mohli. Ne každý by měl tu sílu. Vím, jaké to je, být u postele umírajícího. Měli bychom to pro své blízké udělat, pokud je to možné. Celé rodině přeju už jen klidný a spokojený život ve zdraví :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
3420
21.10.19 13:42

:,( :,( je mi moc líto co se vám přihodilo tohle by žádný rodič neměl zažít brečím tu jak želva a cítím s vámi přeji vám aby na vás čekalo už jen štěstí :andel: :hug: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
5720
21.10.19 13:46

:hug: je mi Vás moc líto je to strašné :,( jste tak moc statečná a silná myslím na vás ať už jste jen všichni zdraví a trošku vím moc to nejde šťastní

  • Zmínit
  • Nahlásit
16644
21.10.19 13:49

Brecim jako zelva a mne hned tak neco nerozplace. Mam doma skoro 3 letou holcicku a predstava, ze mi mi takto tezce onemocnela a po kouscich umirala… to je neco priserneho.

Nevim co rict, muselo to bolet nepredstavitelne. Mate muj obdiv!

  • Zmínit
  • Nahlásit
1426
21.10.19 13:50

Neuveritelne jak dovede byt zivot kruty brecim tu. Posilam obeti :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
21.10.19 13:55

To je vazne hruza :( Ja jsem starej cynik, co ho cizi pribehy normalne nedojimaji, ale i me tentokrat ukapla slza.. Uprimnou soustrast :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
4302
21.10.19 14:02

Soucítím s vámi. I já přišla o dcerku 6 let. Nádor na mozku :,(. Zemřela doma… Vždy jsem si představovala jak ji budu strojit na svatbu a zatím jsem ji strojila do rakve. Hrozné, nepopsatelné, obrovská bolest. Držte se, útěchou nám může být, že již netrpí.

  • Zmínit
  • Nahlásit
17730
21.10.19 14:12

Skoro jsem to nemohla dočíst, přes slzy. :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
91649
21.10.19 14:37
:hug: :hug:
  • Zmínit
  • Nahlásit
6589
21.10.19 14:53
  • Zmínit
  • Nahlásit
662
21.10.19 14:58

Nikdy jsem tu nečetla smutnější deníček… :( Tento jsem četla na třikrát, abych se mohla vzpamatovat a číst dál…Tohle, je ta největší bolest v životě. :,( :srdce: :,(

  • Zmínit
  • Nahlásit
1695
21.10.19 15:14

Obdivuju, vic nic. :zed:

  • Zmínit
  • Nahlásit
198
21.10.19 15:37

Posílám moc a moc sily, jste silna žena a doufám, že čas trochu bolest zmirni. :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
4021
21.10.19 16:14

Uprimnou soustrast…

  • Zmínit
  • Nahlásit
174
21.10.19 18:16

Je mi to hrozně moc líto :,( Přeji hodně sil :,(

  • Zmínit
  • Nahlásit
1152
21.10.19 18:48

Pláči. Mnoho síly do dalších let. Ta bolest musí být nesnesitelna.

  • Zmínit
  • Nahlásit
756
21.10.19 19:06

Emotivní a velmi dojemný deníček…Jsem věřící člověk, ale nikdy si nepřestanu klást otázku, proč se takové věci musí dít malým dětem? Proč musí trpět a odcházet nám tak brzo? Je to nespravedlivé. Moc vám přeji vnitřní sílu, podle závěru deníčku předpokládám, že vám byla naložena ještě nějaká další těžká zkouška. Přeji všechno dobré vám i celé rodině :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1830
21.10.19 19:44

:srdce: :hug: nemám slov.. Bojim se dalšího deníčku, protože po tomhle si člověk řekne, že u Vás už stačilo.. Posílám obejmuti na dálku :srdce: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
759
21.10.19 20:08

Krásné… pláču a více m jak je život křehký. Kazda věc je obohacením i ta :andel: :andel: :andel: bolavá. Preji vše dobré 😍 :srdce: :srdce: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
7831
21.10.19 20:22

Ještě nikdy se mi nestalo, že bych deníček nedokázala přečíst… až dnes. Až s odstupem několika hodin jsem se k němu dokázala vrátit a dočíst zpět. Jste neuvěřitelně statečná žena. Úplně se bojím, co znamená ta poslední věta…Je mi nesmírně líto, co vaši rodinu potkalo, ale je to jak píšete, vašeho andilka už nic nebolí a jednou se opět shledate. Mě osobně to moc pomáhá, že věřím, že smrtí nic nekončí… věřím ve shledání s mými milovanymi :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
5067
21.10.19 20:41

Mám teď malou vytouženou holčičku, tak se mi to nečte úplně lehce.. přesněji,.. je to příšerné, jeden z nejčernějších deníčků, co jsem tu kdy četla.. já mám těžce postižené dítě, což je taky příšerný, ale tohle je tak strašné, že tedy nevím, co je horší. :,( Každopádně upřímnou soustrast a doufám, že to končí nějakým světlejším zítřkem :srdce: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
41861
21.10.19 20:44

Upřímnou soustrast. Bojím se dalšího deníčku. Přála bych vám jen to dobré…

  • Zmínit
  • Nahlásit
7266
21.10.19 20:57
:hug: :hug:
  • Zmínit
  • Nahlásit
92310
21.10.19 21:03

@Bobsh tobě i autorce deníčku posílám a objetí a přijměte mou hlubokou upřímnou soustrast. Je mi velmi líto vaší ztráty.

  • Zmínit
  • Nahlásit
2902
21.10.19 21:33

Upřímnou soustrast, je mi to moc líto, musí to být nesmírně těžké, neumím si to představit. Chápu rozčarování z reakcí okolí. Spousta lidí předstírá, že se nic nestalo a myslí si, že je to od nich ohleduplné, že nejitří rány…a přitom…přitom mnohem víc znamená nebýt lhostejný nebo spíš lhostejnost nepředstírat. Zastavit se a zeptat se, jestli můžu pomoct, říct pár slov podpory a útěchy. Podle reakce se dá poznat, jestli to ten člověk potřebuje. A těch, co potřebují při ztrátě podporu okolí, je myslím většina.

  • Zmínit
  • Nahlásit
6881
21.10.19 22:49

Ahoj,
tvuj pribeh me velmi zasahl. Jste uzasni lide, z tezkych podminek jste vyrostli v krasnou rodinu. Je nadherne, jak jste se zachovali, nemohli jste lepe.
Jak malicherne jsou starosti vetsiny z nas. Chtel bych byt tak statecny, jako jste vy.

  • Zmínit
  • Nahlásit
792
21.10.19 23:03

Jste moc silni. Ja bych to nezvladla, chtela bych byt s ni. At uz se vam nic zleho nedeje. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1335
22.10.19 08:49

Ne, vubec si nedokazu predstavit, jak vam je… je mi to tak strasne lito… Prisla jsem o holcicku Elisku loni na Den matek. Pri porodu. Nektere okolnosti vnimame nejspis stejne (reakce okoli, bolest ze ztraty…), ale presto si vubec nedokazu predstavit, jak jste vse museli zvladnout a jak tezke to porad je. Konec denicku vesti, ze prijde dalsi rana a ja uz doprrdu kricim, ze to prece nemuze byt pravda, ze nemuzete dostat vic nalozeno, nez uz mate.

Boze, preji vam hodne sil. Holcicce posilam na nebe to nejvetsi polibeni a myslim na ni a verim, ze si tam hraje i s tim mym andelem… :srdce:

Drzte se!!!

  • Zmínit
  • Nahlásit
439
22.10.19 18:26

:,( Strašně smutný životní příběh. Preju hodně sil a už jen zdraví pro vás všechny.

  • Zmínit
  • Nahlásit
285
22.10.19 21:15

Zrovna tu vedle me v posteli chrni pulrocni broucek a ja tu bulim jak zelva… neumim si tu situaci predstavit, nevim jestli bych to prezila. To je strasne. :,( Strasne me to mrzi, takove veci by se proste nemely dit…

  • Zmínit
  • Nahlásit
24989
22.10.19 21:16

Upřímnou soustrast :,( :,( :,( to není možné

  • Zmínit
  • Nahlásit