Kde vzít sílu
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 21.10.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
S někým se život nemazlí a naděluje mu ránu za ranou. Mezi ty „vyvolené“ se řadím i já. Nepíši to kvůli lítosti, ale spíš se potřebuji vypsat, dostat to ze sebe.
Dětství jsem neměla nijak růžové, táta dost pil a máma myslela hlavně sama na sebe. Nebýt babičky skončili bychom s bráchou v DD. Jakmile jsme byli starší, cca 10 let, většinu péče o domácnost jsme převzali, babička už měla věk a nezvládala vše, i nemocná byla. Každopádně jí vděčím za výchovu a na ni vzpomínám jako na náhradní maminku, na tu která si sama odřekla, aby my jsme se měli dobře, toho moje máma schopná není. Na prvním místě měla vždy sama sebe a pak až nás. Jak jsem vždycky záviděla kamarádkám, že přijdou domů a mají uvařeno, vypráno, vyžehleno.
Táta v opilosti rozbíjel talíře, vyhrožoval sebevraždou, měla jsem období, kdy jsem se bála v noci chodit na záchod, že ho tam najdu viset. Naštěstí na nás se táta sáhnout nikdy neodvážil. Jako táta fungoval velmi málo a jak jsme dospívali, tak hlavně mně jako puberťačce jeho snaha hrát si na otce, byla hodně proti srsti.
Tak ale vyrostla jsem i pod vlivem skautského oddílu a babičky ve slušného, pracovitého a poctivého člověka. Pak se na mě usmálo štěstí a já poznala svého manžela. Naše začátky byly složité, oba jsme v té době měli závazky, ale nakonec touha být spolu byla nade vše. Byli jsme mladí, bezdětní. Vždycky jsem se bála, že až můj přítel pozná mé rodiče, prchne nebo mu budou jeho rodiče vztah se mnou rozmlouvat, naštěstí se tak nestalo.
Byla svatba, postavili jsme si dům a narodil se nám vytoužený syn. Vše bylo parádní, naše firma sice prošla krizí, což nás stálo dost nervů, ale ustáli jsme to. A pak se nám narodila dcera, nikdy nezapomenu na to, jak mi ji po porodu dali na břicho a já v tu dobu měla pocit, že můj život je kompletní. Nastalo půl roku pohody a štěstí a já měla pocit, že se už nic stát nemůže. Zvláštní, jak se člověk v době štěstí cítí nezranitelný.
Život udeřil na tom nejcitlivějším místě. Naše holčička v půl roce přestala jíst příkrmy, občas zvracela. Po hospitalizaci, různých vyšetření a převozu do Motola nám diagnostikovali nádor v ledvině. Ze začátku nám dávali velké šance, že to bude nezhoubné, ale operace být musí. Ledvinu odstranili a začalo čekání na výsledky histologie, kde jsme opět doufali a nepřipouštěli jsme si možnost špatného výsledku. Holčička moje se vracela do normálu, rekonvalescence po operaci probíhala na výbornou, domů nás pustili 5. den od operace a pak přišla rána.
Byl čtvrtek po obědě, zrovna jsme se chystala s dětmi ven, když zavolali. Výsledek histologie je špatný, velmi špatný. Agresivní vzácný typ nádoru, prognóza špatná. Měla jsem pocit, že se snad zbláznili, co to mluví, vždyť nám dávali takové naděje, doktor na UTZ přeci říkal, že takhle zhoubný nádor nevypadá. Seděla jsem na zemi a nebyla schopná se zvednout, myslet, fungovat. Manžel přijel a začalo hledání informací na netu, to jsme dělat neměli, protože o tomto nádoru píši jen samé hrůzy.
V neděli nástup do nemocnice a začal kolotoč vyšetření, odběrů, vše pod narkózou. Ve čtvrtek po všech vyšetření začala chemoterapie (ač se o tomto nádoru ví, že na něj chemča moc nefunguje, ale nám hrálo do karet, že se na nádor přišlo brzy a vyšetření ukázala, že jinde nádor v těle není), cykly silné, po 14 dnech, a ač se miminka ozařují výjimečně, i to nás čekalo. Prostě hrozná mrcha, vznikla mutací genu při početí, takže i odběry krve, zda zmutovala jen jedna buňka nebo všechny.
Půl roku jsme trávili střídavě doma a v nemocnici (tam většinou). Komplikace se nám nevyhnuly, bylo to šílené období, ale všichni jsme věřili, že vše dobře dopadne. Léčbu jsme skončili těsně před Vánoci a na leden bylo naplánované kontrolní vyšetření. Moje holčička byla úžasná, jak jí netlumila chemoterapie, začala jíst, růst vlásky, řasy.
Vánoce jsme si užili naplno. Bohužel v lednu jsme dostali ránu pořádnou dělovou koulí. Nádor i přes chemoterapii vyrostl znovu, ale tentokrát na mozku. Zároveň nám sdělili výsledky genetiky, která dopadla katastrofálně. Mutace postihla všechny buňky těla, tzn. nádor se může objevit kdekoliv a kdykoliv a léčbou je jen ozařování.
Děti s tímto nádorem mají šance velmi, velmi nízké, z mutací všech genů jsou šance nulové. Už podruhé se nám zhroutil svět, tentokrát jsme, ale neměli žádnou naději, světlo na konci tunelu zhaslo. Nakonec nádor odoperovali, ale další léčbu jsme se už rozhodli nepodstupovat. Naděje na vyléčení není a trápit holčičku další, ještě agresivnější chemoterapií se nám nelíbilo. Doktoři nám postup schválili, na náš typ nádoru zabírá ozařování, jenže děti se na mozek ozařují až ve věku 3 let a víc, poškození mozku u miminek je nevratný. A i po třetím roce poškození mozku bývá.
V březnu jsme šli na kontrolní MR, kde se ukázalo, že nádor je zpět, přibližně stejná velikost jako před operací, doktoři nám dali pár měsíců a ty jsme se rozhodli si užít, žít normální život, aby si naše holčička užívala. A on se zázrak aspoň na chvilku stal, místo pár měsíců jsme dostali rok a půl. Miláček náš rostl, učil se nové věci jako normální dítko. Každý den jsme si užívali, jako by byl poslední. Jak měsíce šly, měli jsme pocit, že je to pryč, že to tak zůstane. Na MR jsme nechodili, dokud byla v pořádku, nechtěli jsme nic vědět. Tak trochu jsme doufali, že tomu utečeme.
Zlom přišel v březnu 2015, kdy obě děti dostaly chřipku, s největší pravděpodobností po ní začal nádor růst a na konci dubna měla záchvat, po kterém následovala MR s hrozným výsledkem, zavedení shuntu (na odtok mozkomíšního moku z hlavičky). Ještě dva měsíce po něm byla celkem dobrá, ale pomalu se horšila. Léto 2015 bylo nejhorší v mém životě, holčička nám odcházela před očima. Byli jsme rozhodnutí být s ní pokud možno do konce doma, aby byla ve svém prostředí a utrpení pro ni bylo co nejmenší. Krmili jsme jí sondičkou v nose, lepili morfinové náplasti. Co si vzpomněla, dostala.
Ty poslední dny z hlavy nikdy nevymažu, byl pátek 28.8., maličká byla oproti jiným dnům veselá, usmívala se. Po obědě šla jako vždy spinkat, já jela výjimečně za kamarádkou a manžel s ní zůstal doma. Volal asi po hodině, že je neklidná, ať přijedu dřív. Přijela jsem a ona jen na mě koukla, vlezla mi do náruče, přisála se k prsu a spala dál, to bylo naposledy, kdy se na mě podívala. Kolem osmé zvracela a pak ještě jednou kolem desáté, když jsem ji omývala, ani očka neotevřela.
Volala jsem doktorce do Motola, dostala jsem instrukce, co můžeme očekávat. Noc byla hrozná, Elišky dýchání se zhoršovalo, nespali jsem s manželem, leželi jsme kolem ní ohromeni hrůzou. V sobotu ráno jsme zavolali rodičům, ať přivezou syna (který byl shodou okolností na noc u nich) se rozloučit. Do té doby jsme mu plnou pravdu neřekli, ale na radu doktorů jsme mu měli umožnit se s ní rozloučit. Podle dlouhodobých studií se sourozenci, co mají možnost se rozloučit, zvládají smutek lépe. Nechali jsme i babičku s dědou s ní ještě poležet a pak jsme se u ní s manželem střídali.
Já ji chovala a šeptala, že může jít, že tam, kam půjde, ji už nic bolet nebude a jednou se tam setkáme. Kolem poledne jsem se snažila se synem naobědvat, když jsem z chůvičky uslyšela manžela brečet. Eliška vydechla naposledy. Láska naše ležela tak klidně, bez bolesti. Hodiny potom byly k nesnesení, když ji manžel snášel dolů, jediné, po čem jsem toužila, bylo lehnout si do rakve s ní. Pro mě to bylo o to horší, že jsem byla těhotná, ani nevím, jak se nám to podařilo, měla jsem tak hrozné výčitky, chtěla jsem umřít s ní, ale musela jsem tu být pro syna i miminko.
Pak přišla úleva – že nemusím koukat, jak trpí, nemusím se bát ráno vzbudit, ale to trvalo pár dní, pak na mě plnou silou dolehlo, že je pryč, že ten stav je trvalý. Je zvláštní, že jak jsme se s manželem celou dobu podporovali, tak tuhle fázi jsme si museli každý odžít zvlášť. Jeden před druhým jsme se snažili být silní a každý zvlášť jsme se hroutili. Nešlo to spojit, byl tu starší syn a pro něj jsme se museli snažit. Já celkem nedávám před lidmi najevo emoce, všem jsem přišla silná a dodnes mám pocit, že všichni byli rádi, že se před nimi nehroutím. Musím přiznat, že v této fázi jsem přehodnotila vztahy ve svém okolí, chápu, že je to situace, kdy okolí neví jak reagovat, ale reagovat tak, jako by se nic nestalo, beru od známých, ale ne od lidí, kteří s námi slavili narozeniny, trávili volný čas. A naopak mě podpořili lidé, od kterých bych to nečekala. A přitom stačí málo, jen říct – jsem tu pro vás, kdyby cokoliv…
Během toho všeho jsem já sama prošla vývojem, hranice toho, co je snesitelné se posouvaly s další špatnou zprávou dál a dál. Našla jsem v sobě sílu, o které jsem ani nevěděla, že ji v sobě mám, jako bych podvědomě tušila, že ji ještě budu potřebovat, ale to zase příště…
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 906
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1072
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1698
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 2427
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 657
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 3023
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 7130
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2918
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1313
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2985
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
Je mi to líto. Ta bolest musí být neskutečná 
brečím tu jako želva. Jste moc stateční.
chrání své sourozence i Vás.
