Kde vzít sílu
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 21.10.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
S někým se život nemazlí a naděluje mu ránu za ranou. Mezi ty „vyvolené“ se řadím i já. Nepíši to kvůli lítosti, ale spíš se potřebuji vypsat, dostat to ze sebe.
Dětství jsem neměla nijak růžové, táta dost pil a máma myslela hlavně sama na sebe. Nebýt babičky skončili bychom s bráchou v DD. Jakmile jsme byli starší, cca 10 let, většinu péče o domácnost jsme převzali, babička už měla věk a nezvládala vše, i nemocná byla. Každopádně jí vděčím za výchovu a na ni vzpomínám jako na náhradní maminku, na tu která si sama odřekla, aby my jsme se měli dobře, toho moje máma schopná není. Na prvním místě měla vždy sama sebe a pak až nás. Jak jsem vždycky záviděla kamarádkám, že přijdou domů a mají uvařeno, vypráno, vyžehleno.
Táta v opilosti rozbíjel talíře, vyhrožoval sebevraždou, měla jsem období, kdy jsem se bála v noci chodit na záchod, že ho tam najdu viset. Naštěstí na nás se táta sáhnout nikdy neodvážil. Jako táta fungoval velmi málo a jak jsme dospívali, tak hlavně mně jako puberťačce jeho snaha hrát si na otce, byla hodně proti srsti.
Tak ale vyrostla jsem i pod vlivem skautského oddílu a babičky ve slušného, pracovitého a poctivého člověka. Pak se na mě usmálo štěstí a já poznala svého manžela. Naše začátky byly složité, oba jsme v té době měli závazky, ale nakonec touha být spolu byla nade vše. Byli jsme mladí, bezdětní. Vždycky jsem se bála, že až můj přítel pozná mé rodiče, prchne nebo mu budou jeho rodiče vztah se mnou rozmlouvat, naštěstí se tak nestalo.
Byla svatba, postavili jsme si dům a narodil se nám vytoužený syn. Vše bylo parádní, naše firma sice prošla krizí, což nás stálo dost nervů, ale ustáli jsme to. A pak se nám narodila dcera, nikdy nezapomenu na to, jak mi ji po porodu dali na břicho a já v tu dobu měla pocit, že můj život je kompletní. Nastalo půl roku pohody a štěstí a já měla pocit, že se už nic stát nemůže. Zvláštní, jak se člověk v době štěstí cítí nezranitelný.
Život udeřil na tom nejcitlivějším místě. Naše holčička v půl roce přestala jíst příkrmy, občas zvracela. Po hospitalizaci, různých vyšetření a převozu do Motola nám diagnostikovali nádor v ledvině. Ze začátku nám dávali velké šance, že to bude nezhoubné, ale operace být musí. Ledvinu odstranili a začalo čekání na výsledky histologie, kde jsme opět doufali a nepřipouštěli jsme si možnost špatného výsledku. Holčička moje se vracela do normálu, rekonvalescence po operaci probíhala na výbornou, domů nás pustili 5. den od operace a pak přišla rána.
Byl čtvrtek po obědě, zrovna jsme se chystala s dětmi ven, když zavolali. Výsledek histologie je špatný, velmi špatný. Agresivní vzácný typ nádoru, prognóza špatná. Měla jsem pocit, že se snad zbláznili, co to mluví, vždyť nám dávali takové naděje, doktor na UTZ přeci říkal, že takhle zhoubný nádor nevypadá. Seděla jsem na zemi a nebyla schopná se zvednout, myslet, fungovat. Manžel přijel a začalo hledání informací na netu, to jsme dělat neměli, protože o tomto nádoru píši jen samé hrůzy.
V neděli nástup do nemocnice a začal kolotoč vyšetření, odběrů, vše pod narkózou. Ve čtvrtek po všech vyšetření začala chemoterapie (ač se o tomto nádoru ví, že na něj chemča moc nefunguje, ale nám hrálo do karet, že se na nádor přišlo brzy a vyšetření ukázala, že jinde nádor v těle není), cykly silné, po 14 dnech, a ač se miminka ozařují výjimečně, i to nás čekalo. Prostě hrozná mrcha, vznikla mutací genu při početí, takže i odběry krve, zda zmutovala jen jedna buňka nebo všechny.
Půl roku jsme trávili střídavě doma a v nemocnici (tam většinou). Komplikace se nám nevyhnuly, bylo to šílené období, ale všichni jsme věřili, že vše dobře dopadne. Léčbu jsme skončili těsně před Vánoci a na leden bylo naplánované kontrolní vyšetření. Moje holčička byla úžasná, jak jí netlumila chemoterapie, začala jíst, růst vlásky, řasy.
Vánoce jsme si užili naplno. Bohužel v lednu jsme dostali ránu pořádnou dělovou koulí. Nádor i přes chemoterapii vyrostl znovu, ale tentokrát na mozku. Zároveň nám sdělili výsledky genetiky, která dopadla katastrofálně. Mutace postihla všechny buňky těla, tzn. nádor se může objevit kdekoliv a kdykoliv a léčbou je jen ozařování.
Děti s tímto nádorem mají šance velmi, velmi nízké, z mutací všech genů jsou šance nulové. Už podruhé se nám zhroutil svět, tentokrát jsme, ale neměli žádnou naději, světlo na konci tunelu zhaslo. Nakonec nádor odoperovali, ale další léčbu jsme se už rozhodli nepodstupovat. Naděje na vyléčení není a trápit holčičku další, ještě agresivnější chemoterapií se nám nelíbilo. Doktoři nám postup schválili, na náš typ nádoru zabírá ozařování, jenže děti se na mozek ozařují až ve věku 3 let a víc, poškození mozku u miminek je nevratný. A i po třetím roce poškození mozku bývá.
V březnu jsme šli na kontrolní MR, kde se ukázalo, že nádor je zpět, přibližně stejná velikost jako před operací, doktoři nám dali pár měsíců a ty jsme se rozhodli si užít, žít normální život, aby si naše holčička užívala. A on se zázrak aspoň na chvilku stal, místo pár měsíců jsme dostali rok a půl. Miláček náš rostl, učil se nové věci jako normální dítko. Každý den jsme si užívali, jako by byl poslední. Jak měsíce šly, měli jsme pocit, že je to pryč, že to tak zůstane. Na MR jsme nechodili, dokud byla v pořádku, nechtěli jsme nic vědět. Tak trochu jsme doufali, že tomu utečeme.
Zlom přišel v březnu 2015, kdy obě děti dostaly chřipku, s největší pravděpodobností po ní začal nádor růst a na konci dubna měla záchvat, po kterém následovala MR s hrozným výsledkem, zavedení shuntu (na odtok mozkomíšního moku z hlavičky). Ještě dva měsíce po něm byla celkem dobrá, ale pomalu se horšila. Léto 2015 bylo nejhorší v mém životě, holčička nám odcházela před očima. Byli jsme rozhodnutí být s ní pokud možno do konce doma, aby byla ve svém prostředí a utrpení pro ni bylo co nejmenší. Krmili jsme jí sondičkou v nose, lepili morfinové náplasti. Co si vzpomněla, dostala.
Ty poslední dny z hlavy nikdy nevymažu, byl pátek 28.8., maličká byla oproti jiným dnům veselá, usmívala se. Po obědě šla jako vždy spinkat, já jela výjimečně za kamarádkou a manžel s ní zůstal doma. Volal asi po hodině, že je neklidná, ať přijedu dřív. Přijela jsem a ona jen na mě koukla, vlezla mi do náruče, přisála se k prsu a spala dál, to bylo naposledy, kdy se na mě podívala. Kolem osmé zvracela a pak ještě jednou kolem desáté, když jsem ji omývala, ani očka neotevřela.
Volala jsem doktorce do Motola, dostala jsem instrukce, co můžeme očekávat. Noc byla hrozná, Elišky dýchání se zhoršovalo, nespali jsem s manželem, leželi jsme kolem ní ohromeni hrůzou. V sobotu ráno jsme zavolali rodičům, ať přivezou syna (který byl shodou okolností na noc u nich) se rozloučit. Do té doby jsme mu plnou pravdu neřekli, ale na radu doktorů jsme mu měli umožnit se s ní rozloučit. Podle dlouhodobých studií se sourozenci, co mají možnost se rozloučit, zvládají smutek lépe. Nechali jsme i babičku s dědou s ní ještě poležet a pak jsme se u ní s manželem střídali.
Já ji chovala a šeptala, že může jít, že tam, kam půjde, ji už nic bolet nebude a jednou se tam setkáme. Kolem poledne jsem se snažila se synem naobědvat, když jsem z chůvičky uslyšela manžela brečet. Eliška vydechla naposledy. Láska naše ležela tak klidně, bez bolesti. Hodiny potom byly k nesnesení, když ji manžel snášel dolů, jediné, po čem jsem toužila, bylo lehnout si do rakve s ní. Pro mě to bylo o to horší, že jsem byla těhotná, ani nevím, jak se nám to podařilo, měla jsem tak hrozné výčitky, chtěla jsem umřít s ní, ale musela jsem tu být pro syna i miminko.
Pak přišla úleva – že nemusím koukat, jak trpí, nemusím se bát ráno vzbudit, ale to trvalo pár dní, pak na mě plnou silou dolehlo, že je pryč, že ten stav je trvalý. Je zvláštní, že jak jsme se s manželem celou dobu podporovali, tak tuhle fázi jsme si museli každý odžít zvlášť. Jeden před druhým jsme se snažili být silní a každý zvlášť jsme se hroutili. Nešlo to spojit, byl tu starší syn a pro něj jsme se museli snažit. Já celkem nedávám před lidmi najevo emoce, všem jsem přišla silná a dodnes mám pocit, že všichni byli rádi, že se před nimi nehroutím. Musím přiznat, že v této fázi jsem přehodnotila vztahy ve svém okolí, chápu, že je to situace, kdy okolí neví jak reagovat, ale reagovat tak, jako by se nic nestalo, beru od známých, ale ne od lidí, kteří s námi slavili narozeniny, trávili volný čas. A naopak mě podpořili lidé, od kterých bych to nečekala. A přitom stačí málo, jen říct – jsem tu pro vás, kdyby cokoliv…
Během toho všeho jsem já sama prošla vývojem, hranice toho, co je snesitelné se posouvaly s další špatnou zprávou dál a dál. Našla jsem v sobě sílu, o které jsem ani nevěděla, že ji v sobě mám, jako bych podvědomě tušila, že ji ještě budu potřebovat, ale to zase příště…
Přečtěte si také
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 3963
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1489
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 222
Filosoficko psychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1478
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 579
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 3343
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 2401
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 3477
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 529
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 344
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...
Je mi to líto. Ta bolest musí být neskutečná 
brečím tu jako želva. Jste moc stateční.
chrání své sourozence i Vás.
