Když dítě myslí na smrt

Když dítě prochází pubertou, není to snadné pro nikoho. Život se stává extrémně náročným jak pro dítě samotné, tak pro jeho rodiče. Občas tak koukám na naše starší fotky a říkám si, kam se poděla ta cácorka, co se věčně usmívala a několikrát denně se přiběhla pomazlit.

Byl to okamžik, ani nevím jak a kdy, se z mojí dcery stala nešťastná puberťačka. Mě už nepotřebuje, navzdory tomu, jak moc jsem se s ní snažila udržet ten hezký vztah, který jsme do té doby měly. Najednou se moje výchova stala v jejích očích nežádoucí a cokoliv po ní chci ze mě dělá nepřítele číslo jedna. Kamarádi, hudba, sociální sítě, šminky… ale vlastně to těm dospívajícím nezávidím. Žijí v době mobilní a instatntní. To, co jsme si dřív mezi vrstevníky mohli říct jen osobně a někde ten řetěz více či méně nepravdivých informací skončil, dnes stačí jeden post na Instagramu a nikoho už nezajímá, jestli je pravdivý.

Možná se ani není čemu divit, že stále více mladistvých trpí psychickými problémy. My si říkáme, jak naše generace je zocelená, jak ta dnešní mládež nic nezvládne, ale asi bychom to viděli úplně jinak, vyrůstat v dnešní době.

A asi je dobře, že jsme tak zocelení a jen tak nic nás nerozháže, protože jedině tak můžeme zvládnout to, co se našim dětem děje. Možná teď kroutíte hlavou a říkáte si, že vás se to netýká. A víte, že možná týká? Třeba o tom ani nevíte. Nebo se to děje někomu ve vašem okolí a vy o tom nevíte. To je ono! Nikdo o tom nechce moc mluvit. Nikdo nechce své okolí zatěžovat tím, že jeho dítě má psychické problémy.

Budu mluvit sama za sebe, ale jsem si jistá, že něktěří z vás to máte podobně. Mám dospívající dceru, která si ubližuje. Začalo to nenápadně, drobné škrábance na předloktí, které náhodou vykoukly zpod dlouhého rukávu mikiny. Bylo jaro, dlouhý rukáv by nikdo nezpochybňoval. Proto ty škrábance dlouho unikaly mé pozornosti.

Následovala důkladná promluva v klidném duchu. Tak, jak praví všechny příručky. Prosila jsem jí, aby to už nedělala, aby přišla za mnou, až jí zase něco bude trápit. Jsem tu vždycky pro ní. Jenže dcera je ve věku, kdy se odpoutává, to puberta dělá, to víme. Bláhově jsem si tedy myslela, že dodrží slib a přijde. Nepřišla. Místo toho našla ostří žiletky. Počkala na podzim, až zase začne nosit mikiny. A zařezávala hlouběji a hlouběji.

Nekonečné kolečko: kontrola rukou, nové jizvy, kontrola pokojíčku a vyhození všech ostrých předmětů, domluva, slzy. A znovu. Nedělá to ráda, to vím. Stydí se za to, mrzí jí to, ale nemůže si pomoct. Postupně už vím, kde hledat, tak vytváří nové skrýše a nová místa na těle, kde jizvy nebudu na první dobrou hledat. Když už nemá, jak by si ubližovala řezem do kůže, pomůže si otupět smysly jinak. A že toho v dnešní době ty děti mají k dispozici! Alkohol, THC, HHC (a jeho varianty), kratom, léky…

Od kolika let si myslíte, že se k tomu děti dostanou? Napovím vám, že nemusejí ani čekat do patnácti. Zákazy, tresty, různá jiná opatření. A stejně se to opakuje.
Postupně jsem se musela přijít na to, jak zabezpečit domácnost. Zamknout léky, úklidové chemikálie dát z dosahu, vyhodit všechen alkohol. Co bude dál? Budu muset dát pod zámek i kuchyňské nože a místo holení žiletkou používat depilační krémy? Asi i k tomu dojde, i když doufám, že ne. Tajně dceři prohledávám pokojíček a bojím se okamžiku, kdy zase něco najdu. Kapesník celý od krve zmačkaný za postelí. HHC vape zastrčený na dně školního batohu. Žiletka v koši.

A pak jeden den proběhne tradiční důkladná prohlídka pokoje. Po kolikáté už? Na tabletu jí blikne zpráva od kamarádky, která jí prosí, aby to nevzdávala. Co nemá vzdávat? Panika, strach. Volám, abych jí zkontrolovala. Hovor mi opakovaně odmítne a pak si vypne telefon. Myslím na nejhorší, hrdlo se mi sevře úzkostí. Venku už je tma a já běhám po okolí a volám její jméno, jak nějaký blázen. Myslím na to, jak na mě budou koukat policajti, až jim to budu muset nahlásit. Ještě než jim zavolám, zkusím znovu dcery telefon. Zvoní a zvedne to, aby mi řekla, že domů nechce přijít. Proč? Neubližujeme jí, žijeme normální život, hodně cestujeme, aby poznala svět a co nejvíc si užívala. Nechápu to, hystericky brečím a mezi vzlyky jí prosím, aby přišla domů. Nakonec přišla, uf.

Díky tomu všemu, co jste si až dosud dočetli, žiju v neustálé nejistotě. Ale čím dál víc mě děsí, jak se moje smysly otupují. Už nepanikařím při nové jizvě. Nehysterčím, když mi napoprvé nezvedne telefon. Jen když se mi čas od času svěří, že už nechce a nemá pro co žít, mi poskočí srdce. Mluvíme o tom a i když se snažím co nejvíc ukazovat na ty hezké věci, které máme za sebou a ty, které nás teprve čekají, nezdá se mi, že by jí to docházelo. Jako kdyby žila v neustálé temnotě, ze které nevidí cestu ven. A i já občas přestávám vidět to světlo na konci tunelu. Dožije se vůbec moje dcera střední školy? A pokud ano, vezmou jí někam, kde jí to bude bavit? Bude mít budoucnost? Bude ještě někdy v životě šťastná? Kdybych mohla, všechen můj pocit štěstí a naděje bych jí dala, nadobro a nechci ho zpátky. Ona ho potřebuje mnohem víc. I když počkat, já ho taky potřebuju! Abych jí i nadále mohla pomáhat.

Víte, proč o tom nechci nikde moc mluvit? Ne proto, že bych se za dceru styděla. Je to proto, že kdo si něčím podobným sám se svým potomkem neprošel, nedokáže to pochopit. Dostanu možná soucitný pohled, projev lítosti. A pak většinou trapné ticho, změna tématu. Kdo to nezažil, si to ani nechce představit. Dost možná začne nevědomky soudit. Asi mi neřeknete všechno, co si myslíte, z očí do očí, ale dost možná si to budete dál myslet. Pojďme si z toho udělat takové Q&A okénko (otázky a odpovědi):

• „Co jsi za matku, že jsi to dopustila?“ 38 let, vyrůstala na malém městě, vystudovala střední s maturitou a odešla za prací do velkého města. Mám skvělou práci, která mě baví, kromě rodného jazyku mluvím plynně anglicky a ráda cestuji. Byt mám vlastní, na hypotéku, finančně si vyskakovat nemůžeme, ale špatně se nemáme. Těší mě.
• „Proč s tím nic neděláš?“ Dělám. Navzdory době, kdy je extrémně těžké sehnat dětské psychoterapeuty, psychology a psychiatry, nesedím s rukama v klíně a nečekám, co se bude dít. Strávila jsem hodiny obvoláváním všech možných a dostupných specialistů a zařízení. Postupně se mi podařilo pro dceru sehnat terapeuta i psychiatra, díky čemuž je diagnostikovaná, medikovaná a pod pravidelným dohledem. Povedlo se mi jí dokonce dostat na skupinovou terapii, kde svoje potíže a pocity probírá s vrstevníky, samozřejmě pod dohledem odborníka. Jsem v kontaktu v centrem výchovné péče, kde budeme brzy v ambulantní péči. Přesto dcera neustále bojuje s nejrůznějšími stavy, ve kterých jí nemám jak pomoct.
• „To já mám s mojí malou skvělý vztah, má pevnou výchovu, nám se to nemůže stát.“ Může. Nechci vás děsit a moc budu doufat, že máte pravdu. Ale i my jsme měly skvělý vztah, do nástupu puberty.
• „Já jsem ti to říkala, měla jsi už dřív udělat… (doplňte dle vlastní volby)“ Fakt by to pomohlo? Jak to víte? A když si myslíte, že byste něco udělali líp, proč jste to rovnou nezkusili, proč jste mi nepomohli už tehdy?
• „To je z toho, jak jí všechno koupíš a dovolíš. Má všechno, tak vymýšlí blbosti a jenom se na sebe snaží upoutat pozornost!“ Ano, nestrádá a ne, opravdu jí všechno nedovolím. Kdybych jí všechno zakazovala, ukazovali byste si na mě jako na tu, která to způsobila svými zákazy. Věřte mi.
• „Proč jsi jí to dovolila?“ Blbější otázku mít nemůžete? Víte, každý den přemýšlím nad tím, kde se stala chyba. Kde já jsem udělala chybu! A že jsem jich určitě udělala. Ale slyšet to od ostatních opravdu nepomůže. Nedělala jsem nic vědomě tak, abych dceru do tohoto stavu dostala. A ani nevím, co víc mám dělat, abych jí pomohla.

A to je to nejhorší. Bezmoc. Vztek. Strach. Zoufalství. Pořád čekám s otevřenou náručí. Snažím se nevyčítat, respektovat a vinu dávám jen sobě. Snažím se být navenek silná, ale ten stres si vybírá svojí daň. Opakované nemoci, oslabená imunita, žaludeční problémy. Vlasy šediví, tuky se hromadí, ale kde jen vzít čas na sebe, když většinu času věnuji tomu, co se nám děje. Do velkých projektů se radši nepouštím. Chtěla bych třeba začít po letech znovu studovat, ale copak můžu? Už takhle občas místo práce řeším dcery stavy a práci dodělávám po večerech. I když můžu pracovat z domova. Což je super, když mi dcera několik dní nechce ani vylézt z postele a já se na ní co hodinu chodím koukat, jestli ještě dýchá. V noci nespím. V takových chvílích stěží zvládám pracovat, domácnost jde stranou, já taky. Copak by byl prostor ještě na něco dalšího?
Musím to ale zvládnout. Jinak to nejde.

A proč píšu celý tenhle příběh? Abyste věděli, že i vás se to může týkat. Že se to může týkat i někoho ve vašem okolí, protože když vám někdo řekne, že se má dobře, nemusí to tak opravdu být. Může vám to říct jenom proto, že byste ho nepochopili. I když teď už to možná pochopíte. A píšu to taky proto, že o sebevraždách mladých lidí se sice občas píše a o psychických problémech dnešních adolescentů se mluví čím dál častěji. Ale málokdo si umí představit, čím si ten mladý člověk a jeho nejbližší prochází. Tak tady to máte. A držte nám palce, aby to u nás nedospělo až do toho smutného konce.