Loňský Mikuláš: Tchánovci cpali děti sladkostmi a ještě je nutili o tom lhát

Každý rok se u nich koná mikulášská sešlost všech vnoučat. Hlídají je pravidelně, takže těch dětí tam bývá jak na školním výletu. A do toho samozřejmě moje dvě. Jenže loňský Mikuláš to celé posunul na úplně jinou úroveň. A já si ho pamatuju bohužel do detailu.

S manželem jsme si pro děti přijely až po večeři. Než jsem si sundala boty, už jsem slyšela z kuchyně tchyni, jak někomu říká: „Ta jim ani nedopřeje, víš. Vůbec nic sladkého. Pak se nediv, že po tom tak lační.“ Ušklíbla jsem se, protože to není poprvé ani naposled, co to o mě tvrdila. Podle ní, když se snažím, aby děti jedly zdravě, tak jim ubližuju.

Nemám nic proti moučníkům a obecně sladkému pečení, ale snažím se zkrátka do dětí necpat bílý cukr zbytečně. Copak je to něco špatného? Bohužel když jsem uviděla, co je to v obýváku za spoušť, jak jsou všechny děcka rozdivočená, běhají dokola, šíleně se smějí kravinám, bylo mi hned jasné, že tady se celý den jelo na vlně sladkostí.

Na stole stál obří koš od Mikuláše, nyní už plný jen z poloviny – různých lízátek, bonbonů, čokoládek, jupíků a těch dětských nápojů, které obsahují víc cukru než nějaký dospělý energy drink. Tchán balil všem dětem výslušku domů, rozhodla jsem se za ním zajít a v klidu mu vysvětlit, že my ji nebudeme potřebovat. Jen tak na mě zabručel. Ale doufala jsem, že pochopil.

Jenže bohužel ne. Myslel si, že ho neslyším, když při loučení dětem něco podstrkuje do kapes a šeptá jim: „Ale tohle mamince neříkejte.“ Doslova takhle. A oni mu tak vážně kývli! Otočila jsem se a malá se lekla, jako bych ji přistihla při krádeži. A já jsem v té chvíli pochopila, že už nejde jen o to, že jim dávají moc sladkostí. Oni je učí lhát.

Domů jsme přijeli pozdě a děti do toho samozřejmě byly jak dvě hyperaktivní včely. Pobíhaly, hádaly se, smály se a pak brečely… A když jsem se před spinkáním ptala, co vlastně dostaly, starší dcera na mě jen mrkla a šeptla: „My ti to nemáme říkat.“ Šíleně mě to vytočilo a nevěděla jsem, jak na to reagovat.

Po tomhle večeru jsme si s manželem řekli, že musíme něco podniknout. Nešlo už jen o sladkosti. Šlo o to, že někdo, kdo má být bezpečná dospělá autorita, jim říká, aby přede mnou něco tajily. To je pro mě naprosto přes čáru.

Nejdřív jsem si o tom promluvili s tchyní. Ne naštvaně, ne vyčítavě. Prostě jsme jí řekli, že nás mrzí, že děti dostávají tolik sladkostí, a ještě k tomu s instrukcemi o mlčení. Odpověď? „Ale prosimtě, ty jim nic nedopřeješ. Trocha sladkého je v pořádku.“ Když jsem zdůraznila, že jde o to lhaní, jen mávla rukou, jako že přeháním.

Tak to zkusil manžel s tchánem. Doufala jsem, že když mu to řekne jeho vlastní syn, bude to mít větší váhu. Tchán samozřejmě vylítl s klasickou větou o tom, že „děcka se z toho nepos…“ a že „mají mít taky radost, ne pořád tu vaši zdravou stravu“. Manžel přišel domů naštvaný, ruce zaťaté, a já jsem věděla, že jsme pořád tam, kde jsme byli.

A od té doby? Je to jak na houpačce. Někdy to dodrží, někdy zase ne. Jeden víkend děti přijdou domů normální, druhý víkend najdu v kapesníku ukrytý obal od lízátka nebo v batohu zmuchlaný pytlík od gumídků. A děti pokaždé stejný výraz – takový ten provinilý, ale zároveň zmatený. Jako by vlastně ani nevěděly, komu mají věřit.

A mě to bolí. Ne kvůli cukru, přísahám. Bolest přichází hlavně ve chvíli, kdy vidím, že se děti učí, že můj názor je něco, co se dá obejít, když chce babička s dědou.

Letos už začínám být nervózní předem. Mikuláš se blíží a u tchánovců bude zase velká sešlost. Všichni jejich vnoučata, spousta rozruchu, srandy… ale někde mezi tím já, která se snaží držet poslední zbytky rodičovské autority. Tak doufám, že to letos dopadne lépe, než loni a nikdo nebude nikoho nutit lhát.