Čekám na období, kdy si zase budu jistá, že jsem skvělá máma
Víte, jak často ženy říkají, že jsou tlusté jen proto, aby jim někdo oponoval, že nejsou? A víte, jak maminky často říkají větu: „Já jsem tak hrozná matka!?”
Také to říkají proto, aby se jim dostalo ujištění, že jsou skvělé maminky. Já jsem to nikdy neřekla. Ani jedno, ani druhé. I když jsem věděla, že s váhou to v tu chvíli optimální není, tak jsem to nikdy neřekla nahlas, protože mě moje mamka odjakživa učila, že čím víc budu na něco upozorňovat, tím snáz si toho ostatní všimnou. Naopak je prý dobré říkat o sobě pozitivní věci… Jako její spolužačka ze základky. Měla nohy do X, bylo to vidět z 100 metrů, ale vždycky o sobě prohlašovala, že má velké štěstí, že se narodila s tak nádhernýma nohama. Nejradši nosila minisukně. No a fakt, ve škole se nenašel jediný kluk, který by z těch jejích nohou nebyl totálně hotový. Asi síla přesvědčení.
S tou druhou větou, jsem to měla snadné. Vždycky jsem byla přesvědčená, že jsem skvělá maminka. V těhotenství jsem si poctivě načítala časopis Maminka od začátku do konce. Byla jsem na předporodním kurzu. Našla jsem si na internetu seznam, co mám mít všechno pro miminko připravené a sháněla jsem položku po položce. Prostě máma teoretik, ale profík. Když se dcera narodila, hned jsem se zamilovala. Bylo to nejkrásnější miminko na světě a já jsem byla nejlepší máma i prakticky. Vařila jsem domácí příkrmy. Předčítala jsem denně stohy knížek. Prostě jsem dělala vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Kamarádky okolo mě často větu: „Já jsem tak hrozná matka!“ řekly. Nejčastěji v kontextu toho, když se „provinily“ proti nějakému vlastnímu přesvědčení, třeba začaly pouštět dětem televizi, aby měly čas v klidu uvařit. Vždycky jsme s kamarádkami takovou větu spolehlivě vyvrátily. „Co to plácáš! Jsi skvělá máma!“ A bylo dobře. Protože někdy taková pochvala, i když nenápadně vyžádaná, zachrání úplně všechno.
Dceři jsou tři roky. Posledních pár měsíců cítím, že mě by žádná pochvala nezachránila. Poprvé, od doby, co je dcera na světě, přestávám věřit svému skálopevnému přesvědčení, že jsem skvělá máma. Zato dostávám strach. Když jsem byla malá já, každý večer měla celá rodina mokrý hadr na hlavě. Nedalo se to prý vydržet. Byla jsem prý šílená. Zábavné historky z mého dětství poslouchám celý život. Zábavné ovšem začaly být až s odstupem času. No, kdo by se zvládal smát, když mu 2,5leté dítě samo nastoupilo do vlaku do Vídně. Navíc když se mělo jet do Veselí nad Moravou… Celý život jsem tušila, že boží mlýny melou. Že moje děťátko bude právě takový divoch, abych poznala, co musela moje rodina zvládnout. To jsem ještě nevěděla, že geny moje a mého muže vytvoří double combo.
„Tak takové to s tebou ale nebylo! Jen jsi potřebovala 24/7 program a společnost. S tebou se dalo vždycky domluvit. A nikdy jsi nedělala naschvály!“ Jo… Geny mého muže, Ctrl + C Ctrl + V. Akorát, že v reálných situacích se tomu až tak smát nedá. Každý den s dcerou mě utvrzuje v tom, že jsem totálně nemožná a NECHUTNĚ NETRPĚLIVÁ. Myslím, že trpělivost je hlavní vlastnost, kterou by měl člověk mít, aby mohl mít děti. Já nemám ani špetku. Ani zrníčko.
Znáte tu poučku o tom, že děti jsou jako zrcadlo? „Dělají přesně to co vy! Stačí je bedlivě pozorovat,“ píše se v prakticky každém článku o výchově. Já nic přepečlivě pozorovat nemusím. Ve chvílích, kdy proti sobě stojíme se zaťatými zuby, to vidím víc než jasně. „Čím víc tlačíte, tím víc dítě vytváří protitlak!“ „Tak jasně, ale já nemám celý den! Musím odepsat zákaznicím, aktualizovat na webu info k produktům, vyplnit dodací listy!“ Myšlenkám na práci a klíčícímu pocitu provinilosti z prodlení se v mém případě nejde ubránit. A když už to nějak zvládneme, práce se odloží, zuby povolí, pára z uší přestane stoupat… Je potřeba jet k doktorovi nebo nakoupit a práce se musí odložit zase. Jednou už jsem psala o tom, že jsme měly projektovou krizi . Teď mám krizi mateřskou. A je hrozně těžká. Strašně bolí. A nevyřeší se tím, že se jede pár nocí nonstop, aby se dohnaly resty. „Jak to jde „Z lásky ke vzpomínkám“? Šlape to na e-shopu?“ Zeptala se mě kamarádka. Automaticky jsem řekla, že nic moc… Pak jsem začala vyjmenovávat, co všechno jsme dokázaly za poslední měsíce, že jsme v obchodech v Brně, v Plzni, ve Zlíně, v Uherském Hradišti… Že se chystáme do Prahy a Olomouce. A pak mi došlo, že tím „nic moc“ jsem nemyslela obchod, ale sebe. „Víš, když se nad tím zamyslím, tak bych asi měla být doopravdy pyšná. Pokračování knihy máme za rohem. Samé krásné recenze. Ale já teď z toho ani pořádně nedokážu mít radost, když mi to doma tak nejde.“ To je odjakživa můj problém. Já bych prostě chtěla být dobrá všude. Jsem ochotná pro to dřít. Jenže na to mateřství je ta dřina nějak krátká…
Víte, co mě na tom žere úplně nejvíc? Že nevím, jak to dopadne. A já vždycky potřebuji vědět, jak to dopadne! Já si i filmy přetáčím na konec, abych se v průběhu moc nestresovala. Chtěla bych nějaké ujištění, že i přesto, že je to teď tak těžké, tak z dcery vyroste dobrý člověk. Ne vždycky programově hodný a poslušný. Takový, který si bude vážit sebe i lidí okolo. Člověk laskavý, silný a statečný, který bude vědět, co je dobré a co špatné. Dokonale to shrnula jedna maminka, která si u nás v září objednala knihu na míru. Věnování, které chtěla do knihy Renčou, naší ilustrátorkou, napsat, znělo takto:
Buď milá, ale ne slabá.
Buď silná, ale ne hrubá.
Buď odvážná, ale ne surová.
Buď pokorná, ale ne plachá.
Buď pyšná, ale ne arogantní.
Buď si jistá, ale ne namyšlená.
Věř, ale nikdy nebuď pošetilá.
Buď spokojená, ale nikdy nepřestaň růst.
Od té doby si na ni a její věnování často vzpomenu. Přesně tak to cítím… Jenže jak toho docílit?
Už ani nevím, kde jsem to slyšela, asi v jednom z těch desítek až stovek článků a podcastů, ve kterých jsem se snažila najít rady. „Nikdy dítě nevychováme tak, aby v dospělosti nemělo o čem mluvit se svým psychologem.“ Jenže co teď? Co dělat v tuhle chvíli, kdy člověk ztrácí půdu pod nohama?
Dítě je prý hotovým člověkem do tří let. Pak už z toho jen po celý život čerpá. Když jsem se s tím s hrůzou v očím svěřila našim kamarádům, kteří sami mají ročního chlapečka, tak mě uklidnili, že ne, že to je až v sedmi letech… Načež přišel můj muž, objal mě okolo ramen a řekl: „Neboj, až jí bude sedm, tak dáme další návštěvu, probereme to a ujistíme se, že je to až ve čtrnácti! 
“ Hrozná sranda… Dokud si člověk neuvědomí, že ve 14 je v akci těžká puberta a když se nedokážeme domluvit teď, co bude potom?
V létě jsme byli na návštěvě u rodiny mého muže. Dcera si nás u oběda srovnala s energií sobě vlastní. V tu chvíli mě napadlo, a řekla jsem to pro odlehčení i nahlas: „No, jestli někdy skončí v kriminále, tak aspoň víme, že si to tam pěkně srovná. Po ní se opravdu nikdo vozit nebude.“ Její teta jen souhlasně pokývala hlavou. Nechci z dcery vychovat hodnou holku. Naomi Aldort říká, že dítě se nedá vychovat, že dítěti se má jen dát prostor růst. Moc bych si přála, aby ta nezničitelná průbojnost dceři vydržela do dospělosti, protože neexistuje nic, co by s její pomocí nedokázala. Teď si ale nevím rady. Někdy má den a na všem se dá domluvit. Někdy má týden, kdy nenaslouchá ostatním ani jednou. Ptám se sebe:* „Je šťastná, když takhle vyvádí? Je jí tady na světě dobře, když dokáže tak řvát?“* Před pár týdny jsem byla ve škole, studuji školu pro duly, abych mohla doprovázet ženy k porodům. Vedle mě seděla moje spolužačka. Nadpozemsky klidná bytost. Tak vyrovnaná, trpělivá, laskavá. Co když moje dcera potřebuje takovou maminku, aby si z ní mohla vzít trochu toho klidu? Moc bych jí ho chtěla umět trochu předat, ale jak se říká na Moravě: Sám mám málo! (Anebo vůbec…)
Jestli se dá v mateřství na něco spolehnout, tak že „VŠECHNO JE JEN OBDOBÍ.“ Jenže já na to nechci hřešit. Nechci na to spoléhat. Co když nějaké období po sobě zanechá stopy? Co když u psychologa doopravdy bude o čem povídat?! A tak doufám, že přijde nové období. Období, kdy si zase budu absolutně jistá, že jsem skvělá máma.
Přečtěte si také
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 729
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 383
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 393
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 544
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 469
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 2163
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 2627
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 3624
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
Pozvali jsme tchyni s tchánem na oběd. A oni si v kastrůlku přinesli svoje jídlo
- Anonymní
- 29.05.26
- 2356
Poslední „rodinný“ oběd mi bude ležet v žaludku ještě dlouho. Tchyni moje jídlo nikdy nebylo dost dobré, ale tohle byl vrchol. Celé dopoledne jsem strávila u plotny, abych se zavděčila. A výsledek?...
Sexuální obtěžování v MHD: Styděla jsem se tak, jako bych ten hnus páchala já
- Anonymní
- 29.05.26
- 1476
Venku už se vzduch tetelil horkem, letos máme ten květen fakt hodně teplý. V narvaném autobuse linky 204 bylo k zadušení. Seděla jsem u okénka a snažila se nevnímat ten upocený chaos kolem sebe....
O to hůř, že děti mám dvě a obě už školní. Přesně jak jsi popsala, jak proti sobě stojíte se zaťatými zuby, vzpomněla jsem si na dnešní ráno. Vyeskalovaná scéna se synem, ze které mi buší srdce ještě teď 
A já si vždycky říkám „kruci, jsou to děti, kdo má nárok hysterčit. Ty musíš být klidná“. A nejsem. Vždycky jsem si o sobě myslela, jaký jsem veselý, optimistický a trpělivý člověk. Až s dětmi vidím, že nejsem 
Taky bych to v budoucnu mohla vytáhnout, kdyby si dcera chtěla stěžovat. 
Jen si pro jistotu píšu deník, abych se k němu mohla po letech vrátit a připomenout si i tu pekelnou stránku věci… 
Jinak řečeno slovy klasika - píšeš dobře, to nemohu říct 
Mám jimi popsanou půlku památeční knížky, těžko rozhodovat, jestli udělat místo pro hlášky nebo pro fotky. 
