Řada nešťastných příhod

6. září 2023

Dnes to po měsících příprav vypukne. Probudila jsem se s brutálními křečemi v břiše. Zřejmě v restauraci použili přepálený olej, který moje tělo nedává. Choulím se v křesle s mobilem v ruce a píšu na sbírku, že už můžou projekt zveřejnit. Zjišťuji, že naše báječné video je moc dlouhé a s naším obyč. Instagramovým účtem ho neumím nahrát v celku. Snažím se načítat různé návody, ale všechno marné. Navíc u textu vydržím pár řádků než přijde další křeč. Odpoledne se k břichu přidala záda. Zřejmě kombinace stresu a kroucení se v křesle. Video se mi povedlo nahrát ořezané, zkrácené o trochu srandovní pointy, líp to teď neumím.

V sedm večer nám do komentářů a zpráv přistanou dotazy, jestli v kampani ještě budeme mít knihy… Cože? Vždyť máme knihy… Co to…? Koukám na sbírku a s hrůzou zjišťuji, že paní, která se nám o kampaň stará, nám omylem smazala hlavní odměnu = knihu, takže kampaň celý den vesele běží, my nadšeně s křečemi zahajujeme a lidi vesele odchází, protože si myslí, že knihy nejsou. Myslela jsem, že mi v tu chvíli praskne cévka. Takže okamžitě znovu knihu přidat, text nikde uložený, tedy jej znovu napsat. Veřejná omluva všem s tím, že knihy opravdu máme… Nicméně, kolik z těch, co kampaň navštívili a zklamaně odešli, se ještě vrátí? Dokonce i ty křeče mě na chvíli v tom nervu opustily. Samozřejmě se za chvíli vrátily v plné síle, ale aspoň jsem to mohla opravit.

7. září 2023

Přečkala jsem noc s nadějí, že druhý den mám náhradu za promeškanou vstupní prohlídku u praktického lékaře, takže by byla blbost jet od nás hodinu na pohotovost.
Nejdřív ale s Josefínou na kontrolní ORL. Po cestě všem vysvětluji, že ano, že mám pocit, že umřu, ale první musím s dcerou na kontrolu a pak jedu k doktorovi já. V čekárně se choulím v klubíčku na zemi, jakýkoli stud mě dávno přešel. Slyším nějakou paní se mnou rozebírat, že mám určitě žlučník, ale připadá mi hodně v dálce a tak jen kývám a děkuji. Koho by vás napadlo, že měl jít s dcerou muž, tak ráda vysvětlím, že jakékoli hoře v čekárně s pětiletou dcerou je snazší než kdekoli zvládat našeho dvouleťáka. Výsledkem kontroly je, že dcera nesmí preventivně měsíc do školky. Vůbec se tomu nevidím, protože standard u nás je 2 dny ve školce a 6 týdnů doma. Vidina toho, že obě moje děti pošupajdí do školky a já se budu moct naplno věnovat kampani se hroutí jako domeček z karet.

„Vy jste unavená?“ Zeptal se pán, který mě našel ležící v křeči na lavičce v čekárně u praktika. Ukázalo se, že je to můj nový doktor a šlo se na řadu. „Tak začneme tím, že vám něco píchneme na ty křeče, abyste byla vůbec schopná nám říct, proč jste v tomhle stavu.“ Zavelel pan doktor a začal vyndávat léky ze skříně. „Prosím vás, pane doktore, vy mi chcete dát tohle? To zažívám jen v porodnici u porodu…“ „Vy pracujete v porodnici?“ „Ano, já jsem dula.“ „A máte pocit, že ty ženy u porodu vypadají hůř, než teď vy?“ A tak jsem dostala injekci a bylo to boží, protože jsem zbytek dne zvládla jakž takž pracovat.
Pan doktor mi řekl, že je na mě rozebrané úplně všechno a vlastně vůbec neví, co z mých dlouhodobých problémů, nehledě na to, jak vypadám dnes, má řešit první.
Muž dnes odjel a vrátí se v pondělí. Ještě že je tu s námi moje mamka, jinak nevím, co bych si sama s dětmi počala.

8. září 2023

Už se tolik nesvíjím v křečích, ale jen existovat je výkon. Mám dnes brutální slabost, ležím jak lazar, vůbec nechápu, co je tohle za nemoc. Každopádně stačí tři dny nejíst a blížím se chtěné váze. Škoda, že se jednou najím a bude to zpět. Samozřejmě vím, že na tohle myslet nemám, ale přijde mi vtipný, že na to, jak blbě mi je, vypadám v zrcadle skvěle.

10. září 2023

Je to zlé. K brutální únavě se přidal hrozně divný neklid. Na jednu stranu chce tělo nonstop ležet nebo sedět a na druhou stranu mě pořád nutí měnit polohy nebo rovnou stát. Nikdy jsem tohle nezažila. Přirovnávám to k syndromu neklidných nohou, který někdy řešíme s klientkami v těhotenství. Žena chce spát, ale nohy tančí. Já chci zoufale ležet a tělo sebou mlátí.
Mamka dnes odjela s bráchou na ryby a muž se vrátí zítra. Na krku dvě naše malé rakety.
Vymyslela jsem dokonalý plán. Sebrala jsem všechnu sílu a natahala jsem ven k pískovišti podložku, knížky, pitíčka, svačinky, to je určitě zabaví a získám dvě hodiny programu, než to doklepeme do večera.

Slunce svítilo, čerstvý vzduch, našla jsem ideální polohu, ve které mě nebolela bloklá záda. Začala jsem nahlas předčítat svoji milovanou Zuzanku. Syn si hrál na písku. Dcera ke mně přitulená. V tu chvíli mi to došlo. Ideální chvíle mateřství. Takhle jsem si to vždycky představovala, než jsem měla děti. Že se spolu vždycky někde uvelebíme, já budu předčítat a tak budou plynout dny, dokud nedospějí. Láska.

V očích mi přistál písek. Dokonalé mateřství trvalo přesně 20 sekund. Syn se vyřítil z pískoviště. Než jsem ho s těmi zády stihla chytit, vyrobil z babiččiny drahé podložky skluzavku a udělal v ní díru. Písek všude. Vztek, zejména ten můj, taky všude. Teď se mi ten neklid v těle náramně hodil, jelikož jsem vzteky bez sebe popadla knihy, podložku i pitíčka a zase jsem to všechno narvala domů.

Abych se trochu uklidnila, tak jsem zavolala kamarádce Aleně, která má holčičku podobného temperamentu jako moje děti. Alespoň od jednoho člověka neslyším: „No vy si asi užijete…“ Či „Proboha, jak tohle vydržíte?!“ Což jinak slyším úplně všude, kam s dětmi vlezu. Popsala jsem jí svých dokonalých 20 sekund mateřství a dostalo se mi pravdivé odpovědi: „Sebi, celý to mateřství je o očekáváních…“Přesně tak. Moje očekávání by už konečně mohla jít někam…

12. září 2023

Migréna. Netřeba nic dodat. Muži se zhoršila jeho chronická rýma a jako bonus má teď nějaké bolesti hlavy, co dřív neměl.

13. září 2023

Lepším se, dnes jsem s dětmi zvládla procházku. A taky jsme ve sbírce za 1. týden dosáhly neskutečných 50 %. Měla bych mít mega radost, jenomže uvnitř mě trápí pocit viny, že to mohlo být mnohem víc, kdybych byla schopná fungovat, jak jsem měla v plánu. Pořád jsem na lécích, ale ještě nejsem úplně fit, abych dokázala jet s dětmi za zády na plný plyn.

14. září 2023

Dnes už musím fungovat. Jedeme na otočku do Prahy. Renča má dnes křest knihy pro děti, kterou ilustrovala mimo náš projekt pro Moniku Zoubkovou a já zítra směnu na Bulovce a rozvoz tinktur. Doufám, že to nebude moc a zase se to moje tělo nesesype.

16. září 2023

Sobota. Plán byl dnes jasný – odvézt děti z domu, aby mohl muž pracovat, vzhledem k tomu, jak často s nimi teď je, abych já mohla dělat kampaň.
Sedla jsem do auta, dala klíč do zapalování a prošlápla spojku bez jakéhokoli odporu, jako by tam ani nebyla. Soused Mirek si s tím neví rady a my už vůbec ne. Mám před očima mžitky a seznam schůzek, co mě tento týden čekají v Praze.

17. září 2023

Na migrénu beru prášek hned ráno. Syn má dnes oslavu. V létě měl svátek, ale protože jsme byli v Praze a dárek na něj čekal doma na horách, tak slavíme až teď. Majkl se nějak divně vysmrkal a prasklo mu v hlavě. To jsem ještě nezažila, ale my to teď máme samé překvapení. Například to, že sousedé přišli na oslavu o hodinu dřív, kdy jsem neměla připravené vůbec nic kromě dortu ze včera. „Zlato, já bych ti pomohl, ale mě strašně začala bolet hlava. Prosím tě, nemáš na to něco?“ Algifen, pojď mi hop.

Kuře do trouby. Prostřít stůl, nezastavujeme, máme zpoždění. Syn dostal k svátku šlapací auto, které jsem koupila na bazaru už před rokem. Byl z něho nadšený. Akorát já jsem pořád koutkem oka kontrolovala muže, jestli je ok. Rovnou se omluvil návštěvě, že je mu zle a že s nimi tentokrát moc nepobude.

„Zlato, to není dobrý, já asi potřebuju jet do nemocnice.“ Na horách, bez auta, ve špatném signále. „Ano, motá se mu hlava, ano, je mu na zvracení, ano, slyší syčení, ano, začalo to tím, že mu tam něco prasklo při smrkání.“ Během telefonátu jsem běhala z kopce do kopce, abych se pokaždé zeptala na další doplňující dotaz paní z ústředny. Stála jsem bosá na silnici a koukala, jak sanitka zahýbá za roh.

Jako bonus Obi usnul v půl šesté večer, takže místo abych to peklo zaspala, tak mě čekal psycho večer do jedenácti vzhůru.

Na pohotovosti to ucho píchli a poslali muže domů. Sám ve stavu na zvracení, motající se hlavy a s krví valící se z ucha si sháněl taxíka, jelikož sanita už evidentně lidi domů nevozí. V nemocnici sice věděli, že antibiotika nikde nejsou, ale stejně dostal jen recept, ať si to nějak zařídí. Ve středu měl letět na služebku.

18. září 2023

Ucho krvácelo celou noc i celý den. Když začala téct hustá krev, povedlo se mi sehnat ze servisu náhradní vozidlo, i když auto ještě neodvezli. Upřímně je mi líto taxikáře, který mě do servisu vezl, jelikož musel dokola poslouchat o krvi valící se z ucha – cestou jsem sháněla nemocnici, kam bych mohla muže odvézt, protože s tou původní má celá naše rodina tak hrozné zkušenosti, že už jsem to znovu nechtěla riskovat. Jenže včera nešlo vybírat, protože sanitka jezdí spádově. 5. nemocnice klapla, víc než hodinu od domu.

„Všechny tyhle děti jsou vaše?!“Zeptala se doktorka, když vyšla z ordinace pohotovosti, a zaznamenala hladinu hluku a rozmazané šmouhy obíhající okolo.„Víte, ve skutečnosti jsou jen 2, pocitově 5.“

Muže okamžitě vzali na CT. Když je to akutní, tak člověk alespoň nemusí čekat dva měsíce. Zatímco jsme byli s dětmi v čekárně, stihnul Obadiáš vhodit minci do nesprávné části automatu, rozsypat ořechy a zatahat za emergency šňůrky na invalidních záchodech. Alespoň jsme zdárně bavili celou čekárnu. A podotýkám, že veškeré škody a binec po svých dětech okamžitě uklízím do posledního drobečku. A za šňůrku jsem se alespoň omluvila do kamery na chodbě.

„Lásko, oni si mě tu chtějí nechat,“ zažertoval manžel, když vyšel z ordinace. „Ha ha, jasný, takže máš všechno a jedeme?“ …„Ne, to říkám vážně, hospitalizace na pět dní, mám ten zánět v celé polovině mozku.“
A zase jsem tam stála sama, tentokrát v botech, a koukala jsem, jak mizí za doprovodu sanitáře za roh.
Cestou z nemocnice jsem viděla na obzoru bouřku. Hlavou mi mihlo automatické „Snad nebude výpadek elektřiny… A kdyby, tak nemáme opravený náhradní zdroj.“
„Mami, co když nás cestou k domu sežerou prasata?!“ rozebírala dcera při vystupování z auta potmě. „Neboj, to víš, že ne!“ A v duchu: „Teda aspoň doufám…“Prasata nás nesežrali, ale elektřinu jsme neměli.
„Paní, nesedí mi jméno, na koho máte napsanou elektřinu, běžte se podívat na hlavní jistič.“Začal mě instruovat pán z pohotovostní linky pro poruchy… „Prosím vás, musela jsem vyběhnout do tmy na kopec, abych vám mohla zavolat, akorát jsem odvezla manžela do nemocnice a teď mi tu brečí dvě děti, že jsem je doma nechala při svíčkách… Mohl byste to, prosím, odhadnout? Protože já teď nemůžu hledat klíč, abych se dostala do nějaké skříně.“

Co k tomu dodat. Snad jen, že si nechci stěžovat, protože moje děti mají co jíst a pít a mám jim i co obléct. A máme střechu nad hlavou, i když občas bez elektřiny. Ale je mi těžko. Jsem unavená. Nejde mi to tak pozitivně jako obvykle.