Máme zelenou
Po ZT nám doktor řekl, že se po první menstruaci můžeme snažit o další těhotenství.

Uběhlo pár týdnů od revize po ZT. Doktor nám doporučil počkat na první po-revizní menstruaci. Tak jsme čekali. Menstruace přišla přesně na den po 30 dnech od operace. Koukala jsem jako blázen, protože jsem do té doby měla cykly nepravidelné, někdy i přes 70 dní. Takže jsem bez ovulačních testů neměla absolutně šanci vypozorovat, kdy vlastně ovulaci mám. Dokážete si představit, na kolik mě ty testy přišly.
Nicméně. Začali jsme tedy se snažením, i když jsme tomu neříkali nikdy snažení, protože to mi zní jako něco nuceného a to bych určitě nechtěla. Jestli to má přijít, tak to přijde. Co se týká ovulace, tak tu jsem zaznamenala úplně náhodou, protože jsem žila v tom (dle menstruačního kalendáře), že ovulace bude v jiném týdnu, než doopravdy byla, a já to zjistila poslední plodný den, kdy byla čárka na ovu testu lehce slaboulinká.
Takže jsem věděla, že ovulace už proběhla, protože druhý den byl test sněhově bílý jako tomu je po zbytek cyklu. Nicméně tam šance na otěhotnění je, protože den před a den po ovulaci proběhl sex. Kdyby to vyšlo bylo by to obrovské štěstí, protože první těhotenství bylo po 8 měsících snažení. Zároveň si nedělám zbytečné naděje, že by to vyšlo na poprvé, ale člověk tak nějak vnitřně doufá…
Když jsem otěhotněla poprvé, řekla jsem to první den příteli a do 14 dní to věděla celá rodina (pouze blízká). Dnes už vím, že bych to do 3. měsíce (minimálně) nechtěla říct nikomu kromě přítele. Nejde o to vysvětlování, že už vlastně miminko nečekám atd., ale o tu lítost, když jsem jim to oznámila. To mě mrzelo strašně moc. Dědeček najednou nebude dědečkem…