„Maminko, vidím tam tři!“ řekl doktor. A já málem spadla z lehátka

A světe div, nakonec se mi přeci jen podařilo otěhotnět. Poprvé v životě po třech letech dvě čárky na testu. Každá dlouhodobá snažilka si umí představit, jaká je to radost. Jenže velmi rychle přichází strach. Čekání na první ultrazvuk bylo doslova nekonečné. Doktor chtěl mít jistotu, že už by tam měla být srdeční činnost.

A tak konečně nastal den D. Byla jsem v nějakém sedmém týdnu a už mi bylo špatně, bolela mě prsa. Doktor na mě koukal, že je na tyhle příznaky ještě čas. Ale budiž, hlavně, že se to podařilo. A pak už jen mlčel a zíral na monitor. A já málem dostala infarkt.

„Je vše v pořádku?“ vykoktala jsem. „Ano, ale trochu víc v pořádku, než očekával,“ odpověděl.

„Vidím tam tři srdeční akce,“ oznámil mi a já málem spadla z lehátka. Nemohla jsem to celé pochopit. „Jak tři?“ řekla jsem jen, ale bylo jasné, že ta otázka je zbytečná.

Ano, ovulace se po lécích podařila více než dobře. Tři malá srdíčka, tři naděje – a zároveň trojnásobná dávka strachu. Těhotenství bylo krásné, ale zároveň pekelně náročné. Každý den byl zkouškou – bolesti zad, nevolnosti, únava, a někdy i pocit, že mé tělo možná nestíhá. Doktor mi pořád připomínal, že vícerčata jsou náročnější a že se musím šetřit. Ale jak šetřit, když v hlavě i srdci mám tři malé životy?

Naštěstí se mi děti podařilo donosit až do 32. týdne. Následovalo několik týdnů na neonatologii a teď už máme Lucinku, Anežku a Vojtíka doma – a musím říct, že je to skutečně jízda. Každý pohyb v břiše, každý kopanec mi připomínal, že všechno, co jsem prošla – roky snažení, léky, nervy – stálo za to.

Strach střídá radost a těšení se, a já si jen přeju, aby ti tři přišli na svět zdraví a silní. O našem soužití v pěti napíšu určitě další deníček, snad se mi podaří najít čas mezi nekonečným přebalováním, odsáváním a uspáváním.