Mámou 12 dní
Nejradši bych všechno vrátila zpět, začalo to už měsíc před porodem. Kdybych věděla, co mě čeká, jdu do jiného špitálu. 23. 8. 2011 jsem byla na pravidelné poradně u mé gynekoložky. Sestra mi dělala srdeční ozvy a pak jsem šla k doktorce. Ta mi řekla, že jsou ozvy špatné a musím do nemocnice. Nechtělo se mi, ale měla jsem o miminko strach.
Po týdnu v nemocnici mi začali 1. 9. 2011 ráno vyvolávat porod a večer jsem měla po bolesti. Na vizitě mi doktor řekl, že budou pokračovat a když to nepůjde klasicky, tak půjdu císařem. Dali mi čípek znovu a injekci, ale malinká pořád nechtěla sestupovat dolů. Měla jsem šílené bolesti celý den a v noci bylo znovu po bolestech.
3. 9. 2011 mi ráno na vizitě, ale už jiný doktor, řekl, že porod začnou vyvolávat agresivněji. Měla jsem strach, byl to můj první. Po obědě přišla sestra, že se uvolnilo místo na přípravně, takže si mám sbalit věci a že mě tam odvede. Doktor mi dal opět čípek a mě do deseti minut začaly hrozné bolesti. Volala jsem příteli, ať přijede, že se nám malá dnes narodí. Po dvou hodinách mi doktor píchnul vodu, aby se vše urychlilo, ale malá nesestupovala dolů a já jsem se pomalu otevírala. Kolem 18. hodiny jsem už byla vyčerpaná a brečela jsem, že to nezvládnu. Přítel mě utěšoval a říkal, ať myslím na to, že brzo uslyšim Elišku plakat. To jediné mě drželo, moje Eliška, na kterou jsem se těšila.
Malá nesestupovala a já jsem se moc neotvírala, tak jsem dostávala nějaké kapačky. Pořád jsem si v duchu říkala, proč mi neudělají císaře? Hrozně jsem se bála, že malou nevytlačím, protože už nemám sílu. Pak to začalo, asi ve 23 hodin jsem už cítila, jak se malá tlačí ven, tak volám na sestru, že už to cítím i na konečníku a ona zavolala tyrana (doktora). Sáhl do mě a řekl: „není už na co čekat“. Připoutali mi nohy a kříčeli na mě tlačte, tlačte, ale já tu sílu neměla. Při kontrakci jsem zatlačila a doktor na mě taky pořád křičel.
Pak mi najednou sestry začaly skákat po břiše a jedna mě přes břicho mlátila a křičela tlačte, nevydechujte, ale já musela, hrozně mě bolelo, jak mi na to břicho skáčou a tlačí. Pak doktor vyhodil přítele, vůbec jsem to nechápala. Potom vytáhl kleště, sestra mi pořád skákala po břiše, a malou vytáhl. Nebrečela jsem, ale měla strach. Pak jsem Elišku slyšela, jak pláče, a to se mi ulevilo. Narodila se ve 23:28 hodin. Když jsem slyšela ten pláč, na bolesti a utrpení jsem zapomněla. Vůbec mi ji neukázali, až druhý den. Byla v inkubátoru.
Ptala jsem se primářky, jestli je malá v pořádku. Nic jiného jsem neslyšela než, že je ve stresu. 7. 9. 2011 jsem si ji poprvé a naposledy pochovala jako máma. Večer mi ji odvezli do Ústí na JIP, že prý má nějakou infekci. Nechápala jsem, to až teď. Eliška měla od těch kleští krvavou hlavičku, ale to prý bylo v pořádku. V Ústí ležela 8 dní, až mi přítel 16. 9. 2011 volal, že malá umřela. Prý E-coli, ale ve zprávě z Ústí bylo, že po porodu měla krvácení do mozečku a tělíčko to neuneslo a selhaly nejdřív ledviny a pak došlo k vyčerpání celého organizmu. Doktoři už nemohli nic dělat.
Vůbec nevím, jak to mám všechno zvládnout. Před všemi kolem sebe se snažim, ale uvnitř mě to tak bolí a žere. Eliška byla moje první dítě, tak moc jsem se těšila, ale radovala jsem se jen pouhé 4 dny. Co Elišku odvezli do Ústí, jenom jsem brečela. 4 dny před smrtí byla malá tak oteklá jakoby v inkubátoru leželo 3měsíční miminko.
Vždycky pro mě bude Eliška tou první a nikdy nezapomenu. Byla tak krásná a já chvilku tak šťastná. Ale děkuji bohu, že mi dal to nejcenější, co žena může mít. Sice na chvilku, ale nic krásnějšího než držet v náručí svoje miminko jsem nepoznala.
Nikdy nepřestanu Elišku milovat a vím, že až jednou umřu, tak budeme spolu a všechno jí, maličké, vynahradim. A řeknu jí, jak moc ji miluji.
Přečtěte si také
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 361
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 247
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 188
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 304
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 3901
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovu diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 3087
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 2044
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 990
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za to jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 4483
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 2900
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...