Matka alkoholička
- Rodičovství
- Anonymní
- 27.08.18 načítám...
Když už jsem konečně potkala člověka pro život, kterého miluju a se kterým čekám miminko, tak je vztah s mojí matkou na totálním bodě mrazu. Nikdy bych nevěřila, že se jednou dostanu do stadia, kdy od ní budu chtít mít absolutní klid, budu jí opovrhovat. Proč? Alkohol, lži, vztahy s chlapama typu gambler, zadluženec, kam se podíváš a samozřejmě alkoholik. Víc v příběhu.
Když bych tak shrnula svůj život, neměla jsem úplně šťastné dětství. Moje matka se mnou otěhotněla v 18 letech, kdy jsem víceméně byla výplod chtíče po vojně. S mým vlastním otcem se rozvedla, když mi byl rok. Našla si dalšího chlapa, byla s ním cca 7 let, mlátil moji matku, mlátil mě. Nevím, proč bil matku, ale byla jsem jako malé dítě častým svědkem nočních agresí, házení o zeď, zavírání nás obou v zimě na balkon, stříhání šňůry od pevné linky, abychom nemohli volat policii, nebo moje příchody ze školy, kdy jsem mamku nacházela zbitou s modřinama a podlitinami. Mě mlátil skrz známky ve škole (trojka byla velký průser a důvod k mlácení páskem přes zadek) a celkově údajně jako prevence, abych byla správný člověk s řádným drilem.
Pamatuju si, že jako malá jsem plakala a matku prosívala, aby se rozvedla, když se koupala ve vaně. Jako 6leté dítě.
Uběhla nějaká doba, matka si našla nového přítele (budoucího manžela) ve své práci, nějakou dobu jsme bydleli v bytě 3+1 všichni (já, matka, nevlastní otec č. 1 a budoucí nevlastní otec č. 2), až se byt prodal a my se odstěhovali pryč z města na vesnici. To mi bylo, tuším, 12-13 let.
Když shrnu i tento vztah, tu se žádné násilnické akce nekonaly, nicméně to byl další chlap, který měl potřebu mě vychovávat. Já o to nestála, tak jsme měli docela časté ústní potyčky, ale celkově to byla fajn doba - byl sice přísný a za vše jsem musela být nesmírně vděčná, ale staral se, fungoval. Sice si denně něco popil, ale do hospody nechodil, scény se doma nekonaly. Často jsme jezdívali na výlety karavanem.
Já po cca dosažení 18 let si žila vlastním životem, odstěhovala jsem se do města s tehdejším přítelem do společného bytu. Vztahy, rozchody, kdy jsem se asi dvakrát vrátila „domů“ zpátky na vesnici. Manželství už chátralo, protože nevlastní otec se utápěl ve vlastních depresích a doma často vládla ponorka, neboť spolu od „seznámení“ pracovali ve stejné práci, nosili si to domů a výletů/dovolených ubývalo, aby si on mohl dát a nemusel řídit.
Na jedné z karavanových víkendových akcí se matka spustila s rodinným kamarádem (taky tam byl se svojí rodinou a jejich „spuštění se“ pokračovalo dalšími tajnými schůzkami). Pro matku to byl impuls dosavadní manželství ukončit a přestože jí její nová „láska“ neslibovala budoucnost, ona si to tajně malovala. Po oficiální žádosti o rozvod u nás doma proběhla řada protestních akcí – nevlastní otec se rozvádět nechtěl, takže se jednou otrávil práškama, podruhé se chtěl pověsit na dvoře a po třetí matku honil po baráku s nožem. Já tenkrát přijela z odpolední z práce a už u nás byla kriminálka (mamka v pořádku, nevlastní otec si doma z demonstrace sám rozbil hlavu o železná futra a následně odjel ožralej autem pryč).
Následně proběhlo odstěhování se od nás z domu, rozvod s majetkovým vyrovnáním a byl klid. Ale mamka už tehdy začala popíjet, nicméně nešlo o nic velkýho. Vždy max do nálady. Neustále čekala na svoji ženatou lásku, ale časem bylo evidentní, že pro něj to bylo opravdu jen chvilkové okouzlení a cuknul hned, jak cítit větší nátlaky ze strany mamky.
Nastalo mamčino trápení se, které jsem měla denně na očích a mamčino neustále stupňující se pití alkoholu s tím, „že už si neví rady, život ji nebaví“ až do takového stadia, kdy jsem třeba přijela domů z práce a nevěděla jsem, jestli je tak ožralá nebo mrtvá.
Samozřejmě se na ni začali lepit kamarádi podobného ražení, takže bylo doma veselo. Já ve skrytu toužila po vlastním štěstí, vlastním vztahu a rodině, ale neustále jsem musela zachraňovat ji.
Konečně se dostávám k tomu, o čem vám chci napsat. Po nějaké době, kdy jsem se snažila matce pomoct (vytahovala ji na výlety, promlouvala k ní, že bychom mohly navštívit psychologa, jezdila s ní na tzn. holčičí dovolený, brala ji na sedánky s mýma kamarádkama) jsem i já poznala muže pro mě.
Opět to musím shrnout – po nějaké době jsem se odstěhovala k příteli, koupili jsme si psa, zasnoubili jsme se, otěhotněla jsem. Máme vlastní byt, oba jsme stejně naladění. Se životem se perem sami, nemáme „sponzory“, společnými silami jsme toho už dost dokázali.
Matka přitvrdila ve svým pití, schovává si alkohol, lže, že „vůbec nic nepila“, zvávala nás na oběd, ale většinou z toho sešlo, protože buď to zrušila rovnou v ten den ráno (kdy jsme jí pomalu nerozuměli, protože nemohla ani mluvit,) nebo jsme přišli na oběd a byla tak nalitá, že jsem neměla nervy se na ní dívat a šli jsme domů. Jít s ní někam do společnosti nepřicházelo v úvahu, protože většinou už byla našláplá z domu a báli jsme se, co za ostudu by zas předvedla.
Nemusím snad ani říkat, kolikrát jsem s ní promlouvala, opět jí nabízela pomoc (ať už odbornou nebo mojí), že bych s ní trávila ráda více času, ale pokud uvidím, že zase pila, tak bohužel. Nejednou se stalo, že přišla na návštěvu a pomalu mezi dveřma jsem ji poslala domů, protože byla nalitá např. když naše 2měsíční štěně pustila z rukou na zem na kachle, protože prý chtělo skočit na zem (miničivava). Ona jen koulela očima a nebyla schopná ani stát a samozřejmě neměla ani kapku alkoholu.
Myslela jsem si, že s ní něco udělá mé těhotenství. Ze začátku tak mluvila, že se jí vlila nová krev do žil a jak začne nakupovat výbavičku a kdesi cosi. Nic, zanedlouho se vše vrátilo do starých kolejí. Zase mi volávala ožralá na mol, ale moje návštěvy u ní se čím dál víc vytrácely. Ještě víc jsem nemohla a nemůžu vydýchat pohled na ni. A hlavně jsem zjišťovala, že mým domlouváním k ní, brečením, vyhrožováním a nadáváním jí nic nezmůžu.
Přítel rezignoval, protože jsme se nejednou kvůli ní pohádali, když viděl, co se mnou ona dělá – místo, abych se radovala s prospívajícího se těhotenství, brečela jsem doma a měla depky.
Máme mě začala vidět jako člověka, co jí nepřeje nic dobrýho, a často mi opakovala „No jo, ty jsi šťastná, tak si pískáš, co! Vůbec nevíš, co to je být nešťastná a sama.“
A do toho se cca před dvěma měsíci dala dohromady s bývalým přítelem své kolegyně z práce – člověkem, kterej je v insolvenci, má několik složek s dluhy; člověk bez vlastního účtu, vlastního domova, auta. Když jsem mamce domlouvala, že se mi ten člověk vůbec nezdá, měla svoji hlavu. Následoval mamčin úvěr (nikdy žádný úvěr neměla), ze kterého zaplatila tomu chlapovi část dluhů, koupila auto, které je teda psané na ni, ale jezdí s ním on (ona nemá řidičák). Nakoupila domů tisíc věcí, živí ho, platí benzín, platí vše.
Na moji otázku, kam on dává peníze, když je celý dny v práci (údajně) mi odpověděla, že to není moje starost. A to jen dodám, že už mají za sebou scénu, kdy ji vzal kartu od účtu, rozfrcal část peněz, následně byl týden mimo i s autem s tím, že ji to auto nevrátí – tenkrát s ním chtěla skončit a tehdy to byla moje poslední pomoc jí, kdy mi pak následně on vyhrožoval do telefonu, jak kdyby chtěl, tak je se mnou raz dva hotovej.
Ano, naposledy jsem se motala do jejích věcí. Jem teď v 8. měsíci těhotenství a jestli něco potřebuju, tak je to klid.
Neuběhlo pár dní a ona se k němu vrátila, protože ho miluje (= protože spolu chlastaj) a on chudák jen potřeboval peníze na materiál v práci. Ha ha ha.
Od té doby je náš vztah s matkou čistě takovej, že se s ní nestýkám, nevolám jí. Ona mi zavolá tak jednou týdně, jak se mám já a malá, ale je to celkem trapný rozhovor, nemám si s ní co říct.
Šíleně mě to mrzí, nikoho jinýho z rodiny nemám. V těchto chvílích jsem ráda za svého přítele, který je mi maximální oporou, a i jeho rodinu. Má tatínka s manželkou a dcerou (maminka mu umřela v 15 letech na rakovinu), která je pro mě už víc rodina než moje vlastní matka. Mimochodem té jsem řekla, že pokud se svým životem nehodlá nic dělat, tak nebude dělat ani babičku. Samozřejmě ji malou ukážu, ale nedočká se nějakého vození kočárku nebo (časem) půjčování malé, protože mi v hlavě vyvinula neskutečný blok a já jí nevěřím, že by se o malou dokázala postarat.
Opravdu mi je do pláče z toho všeho a nejhorší je, že vůbec nevím, co mám dělat. Zajímal by mě i váš názor, jak to vidíte. Já se bohužel dostala do stavu, že mi je líp, když s matkou nejsem v kontaktu. Dřív jsem vše omlouvala tím, že je to přece moje matka, tak se jí nemůžu vzdát, ale došla jsem k závěru, že to, že je moje matka neznamená, že mi může ničit život.
Omlouvám se za tak sáhodlouhý příběh a budu ráda za všechny vaše reakce nebo zkušenosti.
Buďte šťastní!
Přečtěte si také
S manželem jsme si udělali rodokmen. To, co jsme zjistili, nám zničí manželství
- Anonymní
- 25.04.26
- 2679
Třesu se, i když je v domě teplo. Píšu to sem jen proto, abych se z toho nezbláznila, protože nahlas to vyslovit nedokážu. Máme s Petrem tajemství, které nám během jediného týdne obrátilo život...
Sousedka vyhodila věci po zesnulé matce. Poklad jsem však našla já
- Anonymní
- 25.04.26
- 1081
Dneska mám v sobě takovou zvláštní směsici smutku, vzteku a nakonec i hlubokého údivu. Sedím v kuchyni, dívám se z okna na prázdné parkoviště a pořád dokola si přehrávám události posledních hodin....
Rozbité sklo a náklaďák v trapu: Jsem zoufalá a bojím se znovu za volant
- Anonymní
- 25.04.26
- 282
Dneska byl den blbec. Všechno to začalo tím, že jsem si naplánovala cestu do vedlejšího města. Nic velkého, prostě pochůzky, které už nešly odkládat – úřady, pošta a pár drobností. Jenže to...
Proč každý chlap, do kterého se zamiluju, začne po čase chlastat? Jsem zoufalá
- Anonymní
- 25.04.26
- 493
„To musí být tebou,“ říká mi máma pokaždé, když u ní sedím v kuchyni, brečím a nadávám, že chlapi jsou jen ožralové. „Tvůj otec sice nebyl svatoušek, ale alkoholik to rozhodně nebyl,“ dodá vždycky....
Odřela jsem cizí auto na parkovišti, zpanikařila jsem a odjela. Teď toho lituju
- Anonymní
- 25.04.26
- 332
Řidičák mám už řadu let, ale rozhodně se nepovažuju za skvělou řidičku. Jezdím hlavně proto, že musím. Parkování ale většinou zvládám docela dobře. Jenže někteří lidé parkují opravdu příšerně....
Nechci děti a máma je z toho nešťastná. Jako jedináček jí prý dlužím vnoučata
- Anonymní
- 24.04.26
- 2844
Je mi 35 let a už dlouho jsem přesvědčený o tom, že děti mít nechci. Možná je mít ani nemůžu. Kdysi jsem měl přítelkyni, se kterou jsme se o dítě snažili přes rok, ale nevyšlo to. Pak jsem si...
„Rodičovská je pohoda," tvrdí manžel. Jenže vyměnit si to se mnou nechce
- Anonymní
- 24.04.26
- 1118
Chlapi jsou občas na odstřel. Můj manžel je typický příklad toho, jak dokážou věci banalizovat. Pořád mi předhazuje, jak skvěle se mám na rodičovské. Prý si můžu dělat, co chci, zatímco on musí...
Lhala jsem doktorům o drogách v těhotenství. Blíží se porod a já panikařím
- Anonymní
- 24.04.26
- 1340
Na svou obranu musím říct, že jsem o těhotenství dlouho nevěděla. I když jsem tak nějak cítila, že se něco děje, prostě jsem to ignorovala. O dítě jsme se nesnažili a můj přítel je takový bohém....
Jedna ženská z posilovny mi systematicky ničí rána. Dneska to už vážně přehnala
- Anonymní
- 24.04.26
- 2402
Dneska jsem se po ranním cvičení vrátila domů zamyšlená a extra znechucená. Říkám si, proč to mají někteří lidé vůbec zapotřebí? Zeptala jsem se ženský, kterou potkávám na cvičení, jestli jí nějak...
Můj první, má láska a ticho v ložnici: Deník o vášni
- Anonymní
- 24.04.26
- 1051
Občas si říkám, že bych mohla napsat příručku o tom, jak nepropadat panice, když se z libida vašeho partnera vytratí to, co vás k sobě kdysi tak vášnivě táhlo. Je mi jedenadvacet, mému příteli o...
Soustřeď se radši na svou novou rodinu 
Drž se a posílám kopici pohody 
. Řeči stylu „ty si spojená, tak si pískáš..“ jsou absurdní, taky jsi to neměla lehké s takovou rodinou. Tímhle se v tobě jen snaží vzbudit pocity viny. Užívej si klid a pohodu a nenech si kvůli matce rozbourat svoji rodinu. Buď se probere, nebo ji prostě stejně nepomůžeš a bude tě to stát v lepším případě jen nervy..
