Proč každý chlap, do kterého se zamiluju, začne po čase chlastat? Jsem zoufalá

Je mi čtyřicet, mám za sebou dvě manželství a několik dalších nepovedených vztahů. A všechny mají jedno společné. Alkohol.

Prvního manžela jsem poznala už na střední škole. Pepa byl ze všech kluků nejhezčí a zároveň asi i nejhodnější. Vydrželi jsme spolu deset let a narodila se nám dcera Anna. Jenže Pepa měl k alkoholu vždycky blízko. Už tehdy na škole do sebe klopil jedno pivo za druhým. Jenže v sedmnácti vám to nepřijde jako problém. Spíš normální součást života.

Postupně se to ale zhoršovalo. Začal chodit pozdě z hospody, pak přišel o práci a nakonec nás ještě zadlužil. Tehdy jsem pochopila, že takhle žít nechci, a rozvedla jsem se s ním.

Druhý manžel na začátku tvrdil, že skoro nepije. Dokonce říkal, že alkohol nesnáší, protože mu zničil část rodiny. Jenže po pár letech se všechno změnilo. Zemřela mu maminka, se kterou měl velmi blízký vztah, nedařilo se mu v podnikání a začal to řešit pitím. A protože jsem už jednou věděla, kam to vede, odešla jsem dřív, než to celé dopadlo stejně jako poprvé.

Pak jsem byla dlouho sama. Chodila jsem s jedním mužem, který sice nepil, ale zase rád kouřil trávu. Takže prašť jako uhoď. Další vztahy už ani nebyly tak vážné, ale skoro u každého jsem časem zjistila, že se rád napije víc, než mi je příjemné.

Jsem z vesnice, kde je tohle vlastně běžné. Hospoda je tam skoro společenské centrum a hodně lidí pije pravidelně. Sama si taky ráda dám skleničku vína, nechci ze sebe dělat svatou. Jenže podle mě je rozdíl dát si občas něco dobrého a začít řešit každou frustraci alkoholem.

Poslední dobou si ale čím dál víc kladu otázku, jestli si takové chlapy nějak podvědomě nevybírám sama. Jestli nejsem slepá k varovným signálům, protože mi to celé už připadá normální. A hlavně mám strach, že jestli si někoho ještě pustím k tělu, dopadne to zase úplně stejně.