Milovaný Alex
Stále přemýšlím, proč se tohle stalo nám. S láskou pečujeme už o dvě děti a třetí jsme si moc přáli. Říkám si, jak je ten život nespravedlivý! Mé srdce pláče. Pláče ráno, přes den i večer. Ta prázdná náruč je neskutečná bolest. Na našeho malého Alexe neustále myslím a říkám si, jaké by to bylo, kdyby bylo vše jinak. Bohužel není. :(
Náš příběh začíná loni v září. To jsme si s manželem řekli, že si pořídíme třetí děťátko. Já si miminko přála už strašně dlouho. Manžel k tomu dospěl až v září 2015. Začali jsme na miminku s láskou a usilovně pracovat.
Doma máme 15letou slečnu a 5letého nezbedníka. Každý měsíc jsem se modlila, ať se nedostaví menstruace. I děti si další miminko velmi přály. Trvalo půl roku, než jsem měla pozitivní těhotenský test, ale podařilo se. Byl to pro mě opožděný dárek k narozeninám.
Vzhledem k věku (36 let) jsem se o sebe opravdu starala a byla jsem velmi opatrná. Stále jsme doma řešili, jestli budeme mít chlapečka nebo holčičku. My s dcerou jsme si přály děvčátko, manžel se synem si přáli chlapečka.
Těhotenství probíhalo velmi ukázkově, sice časté nevolnosti, ale vše se dalo přežít. Ve 20. týdnu se potvrdil na ultrazvuku chlapeček. Byla jsem šťastná, že je miminko v pořádku. Vůbec jsem nakonec neřešila pohlaví.
Ve 22. týdnu jsem šla na kontrolní ultrazvuk a odcházela jsem s varováním, že se mám šetřit, byla mi diagnostikováná placenta previa centralis. Ze čtyř fází bohužel ta nejhorší.
Měla jsem placentu sestouplou v porodních cestách. Pořád se mohlo stát, že spolu s růstem miminka se placenta vytáhne a vše bude v pořádku. Měla jsem se šetřit, více odpočívat, netahat nic těžkého a žádný sex. Byl to boj o čas, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo přijít něco špatného, že to bude boj o život.
Pak přišlo 15.9.2016. Ráno jsem šla na krátkou procházku se psem, přišla jsem domů, uvařila si čaj a užívala si klidu. Koukala jsem na TV a říkala si, že bych si pro maličkého mohla pomalu chystat výbavičku.
Vzala jsem si krabici s oblečením pro našeho chlapečka. Celkem lehká, ani jsem se nezohýbala nebo nenamáhala. Položila jsem si krabici na pračku a na zem začala házet na hromádky bílé a barevné prádlo. Bohužel to bylo to poslední, co jsem pro našeho chlapečka udělala. Tady začalo mé srdce krvácet a bude po mém Alexovi krvácet až do konce života. 
Cítila jsem, jak ve mně něco ruplo a jak ze mě něco teče. Když jsem koukla na tepláky, viděla jsem všude jen krev. Došla jsem na záchod a sedla si, měla jsem obrovský kus sražené krve a hlavně jsem velmi masivně krvácela.
Už v šoku jsem volala manželovi, který má práci kousek od domu. Okamžitě přijel a volal na 155. Dle instrukcí zdravotníka na telefonu jsem si lehla a „ucpala“ se ručníkem. Museli jsme čekat na rychlou. Čekali jsme dlouhých 35 minut.
Asi nemá smysl se zmiňovat, že řidič sanitky se mnou po cestě do nemocnice zabloudil. Manžel tam byl o 15 minut dřív než my. Bohužel jsem musela podstoupit kvůli obrovské ztrátě krve císařský řez.
Bojovala jsem za svého chlapečka, že je ještě brzy, aby šel ven, ale tomu už se zabránit nedalo. Alex se narodil 26tt+4 15.9.2016 ve 12:25 hod s porodní váhou 990 g. Ale bojoval.
Měl v plících moji krev a chvíli trvalo, než se nadechl sám, ale zvládl. Věděl, že se nevzdáváme. I přesto, že se narodil takhle brzy, tak byla jeho porodní váha dostačující.
Mnžel mi po probuzení říkal, že je kopie svého brášky a že to zvládl. Dýchal a byl relativně v pořádku. Já jsem se kromě bolesti a zvracení po narkóze cítila taky docela dobře. Přes noc jsem si odpočinula druhý den jsem se mohla jít na malého podívat.
Tuhle cestu už jsem bohužel nezvládla. V důsledku velké krevní ztráty mi zkolaboval krevní oběh a kvůli velkým bolestem a podezření na plicní embólii mě okamžitě odvezli na jinou budovu na CT a následně na aseptickou JIP.
První den byl velmi kritický, ale pak jsem bojovala o návrat na porodnici za miminkem. Měla jsem pouze informace od manžela a od paní doktorky z neonatologie, která mě informovala. Těšila jsem se, až svého milovaného chlapečka uvidím.
18.9. v neděli bohužel přišla špatná zpráva. Byla jsem v rychlosti převezena zpět na porodnici a rovnou na dětskou JIP kvůli zhoršenému stavu miminka. Tam už byl i manžel a pan primář. A já věděla… Věděla jsem, že už mně můj maličký Alex nikdy nepozná.
Ráno se jeho stav velmi zhoršil. Selhávaly mu plíce a žádná dostupná léčba nezabrala. Když jsem konečně dostala svého chlapečka do náruče, už skoro nebyl, tep jeho maličkého srdíčka už se ozval dvakrát za půl minuty. Naposledy mi vydechl v náručí.
Modlím se, aby mě slyšel. Modlím se, aby slyšel, jak mu říkám, že ho miluju. Už ho nikdy nebudu moci obejmout ani se na něho podívat. Nikdy si neodpustím, že jsem selhala, když mě nejvíc potřeboval. Odešel s ním i velký kus mě.
Tohle je náš příběh o bolesti a lásce, která nikdy nepřejde. A já se modlím, ať můj chlapeček vyslyší to, jak moc ho miluju a jak moc mi chybí.
Snažím se jít dál. Mám dvě děti, které mě potřebují, a manžela, který mi moc pomáhá, ale je to těžké a nevím, jestli to někdy přejde. Čas možná jednou trochu ohobluje hrany bolesti, ale jedno vím jistě. A to, že nikdy nezapomenu!
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 766
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 882
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1402
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 1997
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 580
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 2914
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 6742
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2810
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1258
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2846
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
. Moc bych si přála mít ho v náručí a ne chodit plakat na hřbitov. Moc mi chybí 
