Milovaný Alex
Stále přemýšlím, proč se tohle stalo nám. S láskou pečujeme už o dvě děti a třetí jsme si moc přáli. Říkám si, jak je ten život nespravedlivý! Mé srdce pláče. Pláče ráno, přes den i večer. Ta prázdná náruč je neskutečná bolest. Na našeho malého Alexe neustále myslím a říkám si, jaké by to bylo, kdyby bylo vše jinak. Bohužel není. :(
Náš příběh začíná loni v září. To jsme si s manželem řekli, že si pořídíme třetí děťátko. Já si miminko přála už strašně dlouho. Manžel k tomu dospěl až v září 2015. Začali jsme na miminku s láskou a usilovně pracovat.
Doma máme 15letou slečnu a 5letého nezbedníka. Každý měsíc jsem se modlila, ať se nedostaví menstruace. I děti si další miminko velmi přály. Trvalo půl roku, než jsem měla pozitivní těhotenský test, ale podařilo se. Byl to pro mě opožděný dárek k narozeninám.
Vzhledem k věku (36 let) jsem se o sebe opravdu starala a byla jsem velmi opatrná. Stále jsme doma řešili, jestli budeme mít chlapečka nebo holčičku. My s dcerou jsme si přály děvčátko, manžel se synem si přáli chlapečka.
Těhotenství probíhalo velmi ukázkově, sice časté nevolnosti, ale vše se dalo přežít. Ve 20. týdnu se potvrdil na ultrazvuku chlapeček. Byla jsem šťastná, že je miminko v pořádku. Vůbec jsem nakonec neřešila pohlaví.
Ve 22. týdnu jsem šla na kontrolní ultrazvuk a odcházela jsem s varováním, že se mám šetřit, byla mi diagnostikováná placenta previa centralis. Ze čtyř fází bohužel ta nejhorší.
Měla jsem placentu sestouplou v porodních cestách. Pořád se mohlo stát, že spolu s růstem miminka se placenta vytáhne a vše bude v pořádku. Měla jsem se šetřit, více odpočívat, netahat nic těžkého a žádný sex. Byl to boj o čas, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo přijít něco špatného, že to bude boj o život.
Pak přišlo 15.9.2016. Ráno jsem šla na krátkou procházku se psem, přišla jsem domů, uvařila si čaj a užívala si klidu. Koukala jsem na TV a říkala si, že bych si pro maličkého mohla pomalu chystat výbavičku.
Vzala jsem si krabici s oblečením pro našeho chlapečka. Celkem lehká, ani jsem se nezohýbala nebo nenamáhala. Položila jsem si krabici na pračku a na zem začala házet na hromádky bílé a barevné prádlo. Bohužel to bylo to poslední, co jsem pro našeho chlapečka udělala. Tady začalo mé srdce krvácet a bude po mém Alexovi krvácet až do konce života. 
Cítila jsem, jak ve mně něco ruplo a jak ze mě něco teče. Když jsem koukla na tepláky, viděla jsem všude jen krev. Došla jsem na záchod a sedla si, měla jsem obrovský kus sražené krve a hlavně jsem velmi masivně krvácela.
Už v šoku jsem volala manželovi, který má práci kousek od domu. Okamžitě přijel a volal na 155. Dle instrukcí zdravotníka na telefonu jsem si lehla a „ucpala“ se ručníkem. Museli jsme čekat na rychlou. Čekali jsme dlouhých 35 minut.
Asi nemá smysl se zmiňovat, že řidič sanitky se mnou po cestě do nemocnice zabloudil. Manžel tam byl o 15 minut dřív než my. Bohužel jsem musela podstoupit kvůli obrovské ztrátě krve císařský řez.
Bojovala jsem za svého chlapečka, že je ještě brzy, aby šel ven, ale tomu už se zabránit nedalo. Alex se narodil 26tt+4 15.9.2016 ve 12:25 hod s porodní váhou 990 g. Ale bojoval.
Měl v plících moji krev a chvíli trvalo, než se nadechl sám, ale zvládl. Věděl, že se nevzdáváme. I přesto, že se narodil takhle brzy, tak byla jeho porodní váha dostačující.
Mnžel mi po probuzení říkal, že je kopie svého brášky a že to zvládl. Dýchal a byl relativně v pořádku. Já jsem se kromě bolesti a zvracení po narkóze cítila taky docela dobře. Přes noc jsem si odpočinula druhý den jsem se mohla jít na malého podívat.
Tuhle cestu už jsem bohužel nezvládla. V důsledku velké krevní ztráty mi zkolaboval krevní oběh a kvůli velkým bolestem a podezření na plicní embólii mě okamžitě odvezli na jinou budovu na CT a následně na aseptickou JIP.
První den byl velmi kritický, ale pak jsem bojovala o návrat na porodnici za miminkem. Měla jsem pouze informace od manžela a od paní doktorky z neonatologie, která mě informovala. Těšila jsem se, až svého milovaného chlapečka uvidím.
18.9. v neděli bohužel přišla špatná zpráva. Byla jsem v rychlosti převezena zpět na porodnici a rovnou na dětskou JIP kvůli zhoršenému stavu miminka. Tam už byl i manžel a pan primář. A já věděla… Věděla jsem, že už mně můj maličký Alex nikdy nepozná.
Ráno se jeho stav velmi zhoršil. Selhávaly mu plíce a žádná dostupná léčba nezabrala. Když jsem konečně dostala svého chlapečka do náruče, už skoro nebyl, tep jeho maličkého srdíčka už se ozval dvakrát za půl minuty. Naposledy mi vydechl v náručí.
Modlím se, aby mě slyšel. Modlím se, aby slyšel, jak mu říkám, že ho miluju. Už ho nikdy nebudu moci obejmout ani se na něho podívat. Nikdy si neodpustím, že jsem selhala, když mě nejvíc potřeboval. Odešel s ním i velký kus mě.
Tohle je náš příběh o bolesti a lásce, která nikdy nepřejde. A já se modlím, ať můj chlapeček vyslyší to, jak moc ho miluju a jak moc mi chybí.
Snažím se jít dál. Mám dvě děti, které mě potřebují, a manžela, který mi moc pomáhá, ale je to těžké a nevím, jestli to někdy přejde. Čas možná jednou trochu ohobluje hrany bolesti, ale jedno vím jistě. A to, že nikdy nezapomenu!
Přečtěte si také
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 2251
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 3171
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 2511
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 2657
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 1437
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
Matka mého přítele ho v dětství ponižovala. Dnes se o ni stará a dává jí peníze
- Anonymní
- 13.05.26
- 1505
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě hodně trápí. Tři roky chodím s Jakubem, je to skvělý a moc hodný kluk. Jenže je hodný až moc. Na začátku našeho vztahu mi vyprávěl o svém těžkém dětství. Otec od...
Můj jediný syn se chce odstěhovat k otci. Nemůže vystát mého nového partnera
- Anonymní
- 13.05.26
- 1558
Můj syn Dominik je doslova vymodlený. Kdysi jsem ještě s prvním manželem Petrem nemohla otěhotnět. Absolvovali jsme několik cyklů umělého oplodnění, až se nám narodil náš vytoužený chlapeček. Od...
Nejsem hlídací služba zdarma. Nemůžu hlídat vnoučata kdykoliv si mladí vzpomenou
- Anonymní
- 13.05.26
- 1304
Dnešní doba je v mnoha ohledech jiná než ta, když jsem sama měla malé děti. Moje mamka sice chodila do práce, ale měla jsem ještě babičku, která pohlídala pravnoučata. Děti byly tak nějak méně...
Porodní plán jsem měla dokonalý. Realita? Totální chaos a slzy
- Anonymní
- 13.05.26
- 1042
Měla jsem to sepsané do posledního detailu. Kdy zavést klystýr ne, jaké polohy chci zkusit, že nechci zbytečné zásahy, že chci co nejvíc přirozený průběh a ideálně klidnou atmosféru. Porodní plán...
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 4219
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
. Moc bych si přála mít ho v náručí a ne chodit plakat na hřbitov. Moc mi chybí 
