Milovaný Alex
Stále přemýšlím, proč se tohle stalo nám. S láskou pečujeme už o dvě děti a třetí jsme si moc přáli. Říkám si, jak je ten život nespravedlivý! Mé srdce pláče. Pláče ráno, přes den i večer. Ta prázdná náruč je neskutečná bolest. Na našeho malého Alexe neustále myslím a říkám si, jaké by to bylo, kdyby bylo vše jinak. Bohužel není. :(
Náš příběh začíná loni v září. To jsme si s manželem řekli, že si pořídíme třetí děťátko. Já si miminko přála už strašně dlouho. Manžel k tomu dospěl až v září 2015. Začali jsme na miminku s láskou a usilovně pracovat.
Doma máme 15letou slečnu a 5letého nezbedníka. Každý měsíc jsem se modlila, ať se nedostaví menstruace. I děti si další miminko velmi přály. Trvalo půl roku, než jsem měla pozitivní těhotenský test, ale podařilo se. Byl to pro mě opožděný dárek k narozeninám.
Vzhledem k věku (36 let) jsem se o sebe opravdu starala a byla jsem velmi opatrná. Stále jsme doma řešili, jestli budeme mít chlapečka nebo holčičku. My s dcerou jsme si přály děvčátko, manžel se synem si přáli chlapečka.
Těhotenství probíhalo velmi ukázkově, sice časté nevolnosti, ale vše se dalo přežít. Ve 20. týdnu se potvrdil na ultrazvuku chlapeček. Byla jsem šťastná, že je miminko v pořádku. Vůbec jsem nakonec neřešila pohlaví.
Ve 22. týdnu jsem šla na kontrolní ultrazvuk a odcházela jsem s varováním, že se mám šetřit, byla mi diagnostikováná placenta previa centralis. Ze čtyř fází bohužel ta nejhorší.
Měla jsem placentu sestouplou v porodních cestách. Pořád se mohlo stát, že spolu s růstem miminka se placenta vytáhne a vše bude v pořádku. Měla jsem se šetřit, více odpočívat, netahat nic těžkého a žádný sex. Byl to boj o čas, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo přijít něco špatného, že to bude boj o život.
Pak přišlo 15.9.2016. Ráno jsem šla na krátkou procházku se psem, přišla jsem domů, uvařila si čaj a užívala si klidu. Koukala jsem na TV a říkala si, že bych si pro maličkého mohla pomalu chystat výbavičku.
Vzala jsem si krabici s oblečením pro našeho chlapečka. Celkem lehká, ani jsem se nezohýbala nebo nenamáhala. Položila jsem si krabici na pračku a na zem začala házet na hromádky bílé a barevné prádlo. Bohužel to bylo to poslední, co jsem pro našeho chlapečka udělala. Tady začalo mé srdce krvácet a bude po mém Alexovi krvácet až do konce života. 
Cítila jsem, jak ve mně něco ruplo a jak ze mě něco teče. Když jsem koukla na tepláky, viděla jsem všude jen krev. Došla jsem na záchod a sedla si, měla jsem obrovský kus sražené krve a hlavně jsem velmi masivně krvácela.
Už v šoku jsem volala manželovi, který má práci kousek od domu. Okamžitě přijel a volal na 155. Dle instrukcí zdravotníka na telefonu jsem si lehla a „ucpala“ se ručníkem. Museli jsme čekat na rychlou. Čekali jsme dlouhých 35 minut.
Asi nemá smysl se zmiňovat, že řidič sanitky se mnou po cestě do nemocnice zabloudil. Manžel tam byl o 15 minut dřív než my. Bohužel jsem musela podstoupit kvůli obrovské ztrátě krve císařský řez.
Bojovala jsem za svého chlapečka, že je ještě brzy, aby šel ven, ale tomu už se zabránit nedalo. Alex se narodil 26tt+4 15.9.2016 ve 12:25 hod s porodní váhou 990 g. Ale bojoval.
Měl v plících moji krev a chvíli trvalo, než se nadechl sám, ale zvládl. Věděl, že se nevzdáváme. I přesto, že se narodil takhle brzy, tak byla jeho porodní váha dostačující.
Mnžel mi po probuzení říkal, že je kopie svého brášky a že to zvládl. Dýchal a byl relativně v pořádku. Já jsem se kromě bolesti a zvracení po narkóze cítila taky docela dobře. Přes noc jsem si odpočinula druhý den jsem se mohla jít na malého podívat.
Tuhle cestu už jsem bohužel nezvládla. V důsledku velké krevní ztráty mi zkolaboval krevní oběh a kvůli velkým bolestem a podezření na plicní embólii mě okamžitě odvezli na jinou budovu na CT a následně na aseptickou JIP.
První den byl velmi kritický, ale pak jsem bojovala o návrat na porodnici za miminkem. Měla jsem pouze informace od manžela a od paní doktorky z neonatologie, která mě informovala. Těšila jsem se, až svého milovaného chlapečka uvidím.
18.9. v neděli bohužel přišla špatná zpráva. Byla jsem v rychlosti převezena zpět na porodnici a rovnou na dětskou JIP kvůli zhoršenému stavu miminka. Tam už byl i manžel a pan primář. A já věděla… Věděla jsem, že už mně můj maličký Alex nikdy nepozná.
Ráno se jeho stav velmi zhoršil. Selhávaly mu plíce a žádná dostupná léčba nezabrala. Když jsem konečně dostala svého chlapečka do náruče, už skoro nebyl, tep jeho maličkého srdíčka už se ozval dvakrát za půl minuty. Naposledy mi vydechl v náručí.
Modlím se, aby mě slyšel. Modlím se, aby slyšel, jak mu říkám, že ho miluju. Už ho nikdy nebudu moci obejmout ani se na něho podívat. Nikdy si neodpustím, že jsem selhala, když mě nejvíc potřeboval. Odešel s ním i velký kus mě.
Tohle je náš příběh o bolesti a lásce, která nikdy nepřejde. A já se modlím, ať můj chlapeček vyslyší to, jak moc ho miluju a jak moc mi chybí.
Snažím se jít dál. Mám dvě děti, které mě potřebují, a manžela, který mi moc pomáhá, ale je to těžké a nevím, jestli to někdy přejde. Čas možná jednou trochu ohobluje hrany bolesti, ale jedno vím jistě. A to, že nikdy nezapomenu!
Přečtěte si také
Upozornila jsem slečnu, ať uklidí po svém psovi. Její reakce mě dorazila
- Anonymní
- 26.10.26
- 4207
Jsem pejskařka a moc dobře vím, že k venčení patří nejen radost, ale také povinnosti. Sáčky na psí exkrementy nosím vždycky s sebou a ani ve snu by mě nenapadlo nechat po svých psech nadílku na...
Exmanžel se mi odmítá vystěhovat z domu. Po pěti letech mi došla trpělivost
- Anonymní
- 26.10.26
- 2938
Myslela jsem si, že rozvodem všechno skončí. Jenže uběhlo pět let a můj „drahý“ ex je pořád nasáčkovaný v mém domě. Nejdřív mi ho bylo líto, pak se občas hodil na nějakou práci kolem domu. Jenže...
Vzal mě na hřbitov navštívit svou zesnulou matku. Pak chytl lopatu a začal kopat
- Anonymní
- 26.10.26
- 1650
Nikdy jsem nevěřila na duchy ani na žádné nadpřirozené síly. Horory jsem naopak milovala a ráda se dívala na filmy, u kterých ostatní schovávali hlavu pod peřinu. Jenže pak jsem chodila s klukem,...
Prababička jí brala výplatu. Bydlela v kůlně a všichni to považovali za normální
- Anonymní
- 26.10.26
- 4285
Když mi babička vyprávěla o starých časech, často mluvila o tom, jak si lidé na vesnici pomáhali a jak se dřív žilo skromně. O Růženě, která celý život strávila na statku našich předků, ale mluvila...
Po 6 letech dovolená bez dětí! Zpočátku to byla vášeň, pak přišlo kruté prozření
- Anonymní
- 26.10.26
- 1321
Když nám tchyně nabídla, že si na pár dní vezme děti, málem jsem ji objala. Po šesti letech jsme měli být konečně sami. Žádné ranní vstávání, chystání svačin, nekonečné otázky ani večerní uspávání....
Manžel mě přiměl podepsat smlouvu. Teď mě vyhazuje z vlastního baráku
- Anonymní
- 26.10.26
- 1734
Nikdy by mě nenapadlo, že člověk, se kterým jsem strávila patnáct let života a vychovala dvě děti, mě dokáže takhle podrazit. Věřila jsem mu, podporovala ho a roky se starala o rodinu, zatímco on...
Chtěla bych být sama sebou. Kvůli manželovi předstírám, že jsem někdo jiný
- Anonymní
- 25.10.26
- 2060
Jsme spolu už deset let. Máme dvě děti, dům, auto a každý rok dvě rodinné dovolené. Zdálo by se, že si žijeme nějaký vysněný sen a mnoho lidí nám ho asi závidí, jenže nikdo neví, že tohle všechno...
Naprosté fiasko před akcí ve školce. Dva dny práce na kostýmu bylo k ničemu
- Anonymní
- 25.10.26
- 1809
Mladší dcera měla mít první halloweenskou párty ve školce. Chtěla jsem být akční matka a ušila jsem jí originální kostým. Práce na šatičkách permoníka mi trvala celé dva dny. Nakonec si je dcera...
Vozím neteř do školy. Jednou jsem nemohla a táta mě kvůli tomu seřval
- Anonymní
- 25.10.26
- 5848
Občas mám pocit, že v naší rodině neplatí běžné zákony logiky a zdravého rozumu. Když uděláte pro příbuzné laskavost jednou, je to hezké gesto. Když je děláte každý den, stane se z toho povinnost,...
Arménie - den 2.: Vládní kolona, mléko z lékárny a duduk v chrámu
- Amsetka
- 25.10.26
- 419
Divoká cesta Arménii s kojencem a předškolákem.
. Moc bych si přála mít ho v náručí a ne chodit plakat na hřbitov. Moc mi chybí 
