Miminko mezi světy
Jak se nám narodila druhá dcerka, co prožíváme a proč zůstala naše náruč poloprázdná...
1. 2. 2022 se nám narodila naše Adinka. Narodila se přesně v den termínu, krásná holčička, vážila něco málo přes 3 kila. Nedýchala. Okamžitě nám ji odnesli a my netušili, co se děje.
Nějaký čas uběhl, než přišla první lékařka se sdělením, že Adinka je zaintubovaná a stabilizovaná. Pořád jsem nechápala, čekala a doufala, že mi každou chvilku donesou mé miminko. Nedočkala jsem se.
Za delší dobu opět lékařka se sdělením, že Adinku povezou na novorozeneckou JIP do Zlína, kde musí podstoupit hypotermii, z důvodu možného poškození mozečku, kvůli nedostatečnému přísunu kyslíku. To už jsem moc nevnímala. Bolavá a nehybná po porodu, na lůžku, kdy jsem ji téměř ani neviděla, jsem začala plakat. Plakal i manžel.
Nabídli nám, jestli ji chceme alespoň vidět než odjede. Popojeli se mnou na lůžku ke dveřím, abych viděla na chodbu, kde v přepravním inkubátoru byla zaintubovaná naše holčička. Tak malinká. Tak krásná. Skoro jsem na ni neviděla.
Pak jsme zůstali na pokoji sami. Netušila jsem, co se stalo, proč a ani co to může znamenat. Manžel to již tušil. Viděla jsem to na něm. Další informace nám přišla sdělit opět jiná lékařka až k večeru. Řekla nám hodnotu pupečníkového PH, to bylo moc špatné. Adinka zvládla převoz do Zlína a okamžitě zahájili řízené chlazení tělíčka.
Já se další den nechala propustit, abych mohla domů, pryč z toho prostředí. Za Adinkou jsem nemohla další 4 dny, protože jsem byla covid pozitivní, a to už během porodu. Jel za ní
pouze manžel.
Když mi poslal fotečku naší holčičky a já ji vlastně poprvé pořádně viděla, nešlo přestat plakat. Byla nádherná. Pořád jsem si jen opakovala, že to zvládne, že je silná a že musí být v pořádku.
Hned, jak to bylo možné, nechala jsem se hospitalizovat ve Zlínské porodnici. Dali mě na pokoj samotnou, na oddělení šestinedělí, kde jsem celé dny a noci slyšela plačící zdravá miminka. Já se na to své chodila pouze dívat. O dvě patra níž, na novorozeneckou JIPku.
Adinka byla v inkubátoru a čekalo se, až se probere po hypotermii. Trvalo to velmi dlouho, týden, dva.. už nevím. Mezitím jsem opustila nemocnici a jela domů za rodinou, nezvládala jsem psychicky vydržet v tom prostředí plném plačících miminek, když já jsem to své vlastně neměla. Za Adinkou jsem každý den začala dojíždět z domu.
Začali dělat různá vyšetření mozečku aby zjistili, co nedostatek kyslíku napáchal. Strašně jsem se vždy bála toho, co mi řekne lékař. Ani jsem to nechtěla slyšel. Bylo mi z toho hrozně těžko a zle.
14.2. jsme měli plánované setkání s primářem, Adinčinou lékařkou a vrchní sestrou, kde nám poněkud nelidsky sdělili míru poškození Adinčina mozečku. Bylo to špatné, snad nejhorší, co mohlo být. Žádné vyhlídky na život. Ležáček, nehybná, nebude mluvit, polykat, nebude schopná ani sama dýchat. Já už po prvních 3 větách nevnímala nic. Vůbec nic. Nevěděla jsem, jestli se mi to všechno zdá, nebo ne. Proč se to děje a proč zrovna nám. Pak nás vypustili ven z primářovi kanceláře a poperte se s tím, jak chcete. My na chodbě, oba v slzách, ani jsme si neměli kam sednout. Jen jsme stáli u stěny a plakali.
Uběhl první Adinčin měsíc a ze Zlínské nemocnice nás vypakovali do Olomouce. Jedinou možností dle primáře bylo, udělat Adince tracheostomii a převést ji do ÚVN v Olomouci, kde zůstane nastálo. První jela do fakultky. Po prvotních vyšetřeních s námi mluvil pan doktor, kderý Adinku neurologicky vyšetřoval. Úplně jiný, lidský přístup, vše nám popsal, vysvětlil a probrali jsme i jiné možnosti.
Nepřáli jsme si totiž, aby Adince dělali tracheostomii. Hned druhý den ji zkusili odintubovat, ať dýchá sama. A od té doby sama dýchá, ale je to to jediné, co zvládne. Se vším ostatním již měli pravdu ve Zlíně. Adinku jsme si domů vzít nechtěli, ani nám to nikdo nedoporučoval, protože vyžaduje 24hodinovou nepřetržitou péči a je napojena na přístroje. Krmena sondičkou.
Chronicky se zahleňuje. Nepláče. Nevidí. Je to to nejhorší, co si rodič dovede představit. Už mnohokrát mě napadlo, že by bylo lepší, kdyby to Adinka vzdala již během porodu. Takto je to nekončící trápení. Myslím, že na obou stranách. Jezdit se dívat a starat o svoje nemohoucí nemocné miminko. Bezmoc.
Nyní je Adinka v Prostějově na oddělení dětské následné intenzivní péče, kam za ní téměř každý den jezdím. Koupu ji, chovám, čtu jí, povidám a snažím se jí věnovat a dávat lásku alespoň takto.
Netuším, jestli o mě Adinka ví, doufám že ano, protože když ji chovám, vždy se pěkně uvolní a usne. Spinká skoro celé dny, jen občas procitne a bezděčně kouká prázdnýma očičkama.
Nikdy by mě nenapadlo, že se nám stane něco takového. Netuším proč a těch otázek, co jsem udělala špatně a proč se to stalo zrovna nám už jsem vyslovila nekonečně mnoho. Bez odpovědi. Doteď nevíme, proč se to stalo. Lékaři z porodnice taky netuší. Prý se to občas z nevysvětlitelného důvodu stane. Adinka byla během celého porodu monitorována a nic nenaznačovalo žádný problém. ¨
Měla se nám narodit zdravá, krásná holčička. Místo toho máme miminko bez vyhlídek na život. Miminko, které leží v nemocnici. Miminko, které tu sice je, ale vlastně není. Miminko, které milujeme, ale takový život si pro něj nepředstavujeme.
Přečtěte si také
„Viď, že máš babičku raději než maminku,“ tchyně si nárokuje mou roli
- Anonymní
- 29.08.26
- 18
S tchyní Vlastou jsme nikdy neměly ideální vztah, ale co se narodil malý Šimonek, přerostlo to v noční můru. Vždycky jsem si přála, aby měli hezký vztah, jenže z našich návštěv u ní se stala...
Koupila jsem dceři svačinu z mekáče, od té doby to mám na talíři
- Anonymní
- 29.08.26
- 36
Nejsem žádná bio matka, ale ani nejsem člověk, který by své děti dopoval cukry a nezdravými polotovary. Jsem obyčejná ženská, která jednou ráno zapomněla, že dcera má mít s sebou svačinu na výlet a...
Manžel mi vyčítá rodičák. Prý jsem doma a nic nedělám
- Anonymní
- 29.08.26
- 97
Jsem na rodičovské s dvouletým synem a čtyřměsíční dcerou. Dny mám plné krmení, uspávání, vaření, prádla a věčného uklízení něčeho, co se za deset minut znovu rozsype. Manžel ale vidí hlavně to, že...
Můj syn není žádné problémové dítě. Pak mi ve školce nabídli asistenta
- Anonymní
- 29.08.26
- 112
Školka se blíží a s tím i moje přemýšlení nad tím, že mi paní učitelka několikrát řekla, že by můj čtyřletý Davídek potřeboval asistenta. Je jiný než ostatní děti, straní se jim, skoro nemluví, má...
Hraju si s dětmi v písku. Ostatní mámy mají konečně klid
- Anonymní
- 29.08.26
- 100
My, mámy malých dětí, jsme na hřištích pořád. Který typ jste vy? Máma na lavičce nebo máma v písku?
Píšu si zápisník na vděčnost. Zatím v něm stojí jen: „Dnes nikdo nezvracel.“
- Anonymní
- 28.08.26
- 638
Ne, že bych nebyla vděčná za spoustu věcí. Mám milující rodinu, dvě krásné a zdravé děti a práci, kterou dělám ráda. Přesto mě konec prázdnin doslova ubíjí. Nejdřív měla střevní chřipku jedna...
Jak synovi se snachou vysvětlit, že mi nevadí, když se milují v našem domě
- babiMáňa
- 28.08.26
- 4140
Syn je u nás v domě s rodinou velmi často. Jsem za to nesmírně ráda, protože jejich děti nadevše miluji a klidně bych brala i další vnouče. Pravda je, že mi přijde, že o tom diskutují i oni dva,...
Zamilovala jsem se do táty ze školky. Jenže naše děti jsou nejlepší kamarádi
- Anonymní
- 28.08.26
- 5256
Začalo to úplně nevinně. Ranní pozdravy v šatně, pár zpráv kvůli dětem, společné vyzvedávání a občasné kafe po školce. Jenže dneska čekám, kdy mi napíše, a doma se tvářím, že se nic neděje. Jenže...
Zasnoubili se po 10 letech a nespěchají. Naplánovaly jsme jim svatbu samy
- Anonymní
- 28.08.26
- 735
Po deseti letech! Přesně tak dlouho trvalo mému synovi, než se rozhoupal a koupil prsten. Když mi pyšně oznámil, že svou přítelkyni konečně požádal o ruku, spadl mi ze srdce balvan. Hned jsem si v...
Syn si mě doma nevšímá. Když jsem odjela na služebku, probrečel dva dny
- Anonymní
- 28.08.26
- 2494
Nedávno jsem se po mateřské vrátila zpátky do práce. Mám dva kluky, čtyři a pět let. Když přišla nabídka na čtyřdenní služební cestu, trochu jsem se zdráhala, ale nakonec jsem si řekla, že to...
