Moje druhé těhotenství
- Těhotenství
- čolíto93
- 30.09.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček na to, abych se vypsala s obavami a tím, co se stalo. Není to ani tak kvůli tomu, aby mě někdo litoval, ale spíš kvůli tomu vypsat se z toho, co mě trápí. Je to až paradox, že to dokážu až teď a stejně to pořád bolí stejně jako tenkrát.
Je to už víc jak dva roky, kdy jsem se s kolegyní v práci bavila o tom, že nikdy nechci děti, že mi stačí můj synovec a neteř na to, abych byla spokojená a užila si děti bez starostí. Náš rozhovor proběhl chvíli po tom, co jedno malé dítě ztropilo svojí matce obrovskou scénu kvůli tomu, že mu nechtěla něco koupit. Tenkrát jsem ještě ani ve snu netušila, co se stane za pár dní.
Tenkrát se mi zpozdila menstruace, bylo mi špatně, byla jsem hrozně náladová a vznětlivá. Nepřikládala jsem tomu velkou váhu, myslela jsem že mám jen divné období, ale moje matka si ze mě pořád utahovala, že jsem těhotná. Rozčilovalo mě, že si to myslí, přece jen dle mě to bylo nemožné, s tehdejším přítelem jsme se pečlivě chránili (kondomem), nezanedbali jsme nic, dítě jsme nechtěli.
Když mi těhotenství předhazovala již několikátý den po sobě, na truc jsem si koupila těhotenský test, aby mi s těmi řečmi dala konečně pokoj, když uvidí, že test je negativní. Ještě ten den jsem si ho udělala a jaký bylo pro mě překvapení, když na mě vykoukly //. Nevěřícně jsem na test koukala a nevěřila tomu, přece jsme se poctivě chránili, takže jsem řekla, že test je asi chybný a rozhodla se, že za dva dny test zopakuji. Ale byl pořád pozitivní. Nevěděla jsem, co dělat, věděla jsem, že přítel dítě nechce a ani já ho nechtěla, ale o potratu jsem neuvažovala ani na chvilku.
Objednala jsem se tedy k doktorce s tím, že jsem doufala, že těhotenství ona vyvrátí, ale zároveň jsem o výsledku testu informovala svého přítele. Byl stejně jako já zaskočený. Ten den jsme se neviděli, šla jsem do práce, ale ještě ten den, mi napsal smskou, že dítě prostě nechce, že chce cestovat atd. a že mám jít buď na potrat, nebo se rozejdeme. Bolelo mě, co napsal, a tak jsem mu o pauze zavolala, že na potrat nejdu, a že tedy zůstanu s dítětem sama. Že on rozhodl jak to bude, a má zapomenout, že vůbec já i to malé žijeme. Ten den se mnou už nic nebylo, bylo mi do breku.
Druhý den jsem za doprovodu své matky tedy šla k doktorce, která těhotenství potvrdila s tím, že jsem v 5. týdnu těhotenství. I mi ukázala tu malou tečku, která představovala počínající těhotenství. A ve mně se všechno zlomilo a pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že budu matka a začínala se na to těšit. Moje rodina mi byla obrovskou oporou a těšila se zároveň se mnou na to malé, co se potom narodí.
Po pár dnech mě navštívila matka mého bývalého, jen proto, aby mi řekla, že její syn nic nemá ani nevydělává a že z jejího platu se alimenty vyměřovat nebudou. Dokonce mi nabídla peníze na potrat. To byla pro mě poslední kapka a vyhodila jsem ji s tím, že na potrat nejdu. Že on nebude ani uveden v rodným listě a že peníze nechci. Že je to moje dítě a když on se zachoval tak, jak se zachoval, tak pro mě neexistuje. Druhý den však jeho matka přišla znovu i s druhým synem a začali mi vyhrožovat, že když se tedy dítě má narodit, budou se soudit, aby ho dostali do své péče.
Jen jsem nevěřícně koukala, co můj bývalý své matce nalhal, najednou jsem byla já ta špatná, která chtěla dítě a udělala jsem prý všechno pro to, abych ho měla. Opět jsem je vyhodila s tím, že dítě se ještě ani nenarodilo a že mají vypadnout.
Od té doby jsem se ale bála, že o to malé nakonec po porodu přijdu. Byla jsem na tom psychicky špatně, ale zvládla jsem se uklidnit a stát se silnou. Od jejich rodiny byl pokoj a já byla rozhodnutá bojovat do poslední chvíle o to, aby to malé bylo se mnou.
Jak čas běžel, kupovala jsem pomalu věci, měla jsem dost času, protože díky silným křečím a krvácení jsem se dostala na neschopenku a už jsem se do práce nevrátila. Těšila jsem se a i přes to, že mi vždy bylo líto, když jsem viděla těhotné s partnery, byla jsem rozhodnutá, že tomu malému nebude nic chybět.
Když jsem se dozvěděla, že čekám kluka, měla jsem obrovskou radost. Bylo to moje přání a najednou se vyplnilo. Už jsem se viděla, jak budu vozit kočárek a i jméno jsem měla vybrané, cítit kopanečky bylo krásné a já si to užívala.
V 36. týdnu však přišlo něco, co mě srazilo na kolena. Bylo zrovna 9. prosince a já přes den necítila malého. Nijak jsem se moc nevzrušovala, vždycky byl akční spíš večer a říkala jsem si, že to přijde. Když ale ani v jeho obvyklou hodinu nic nebylo, rozhodla sem se, že pojedu na pohotovost do své porodnice malého zkontrolovat. Vzala jsem si to nejdůležitější, kdyby mi třeba vyvolávali porod, nebo mě hospitalizovali a jelo se. Ještě cestou jsem k malému mluvila a matce řekla, co mi pak má přivést do porodnice pro něj, kdyby ho chtěli vyvolat už teď.
Sestřičky byly milé, daly mě na ozvy a pak na ultrazvuk. Začínala jsem být ale nervózní a nikdo mi nechtěl nic říct. Musela jsem čekat na nějakou další doktorku, která znovu vyšetřila ultrazvukem. A pak přišla ta zdrcující zpráva, že malému přestalo bít srdíčko, a že se už nedá nic dělat. Najednou jsem nevěděla, co a jak se se mnou děje. Pořád na mě mluvili a mluvili, vysvětlovali, co a jak bude dál, ale já je nevnímala.
Přemístili mě na porodní sál do takového pokojíku, kde jsem byla sama. Moje matka se strejdou jeli domů a všechno, co jsem měla na Tomáška připravené, schovávali. Za mnou na pokoj chodila každou chvíli asistentka i doktorka, po zavedení tabletky na vyvolání porodu a ptali se, jak mi je, jestli už nastupují bolesti, aby mi pak dali epidurál atd. Skoro jsem je nevnímala. Bylo pro mě hrozné slyšet rodící matky, u kterých následoval dětský pláč a vědět, že já to nezažiju, protože Tomášek plakat nebude.
Jak čas běžel, přicházely i bolesti, šlo to i docela rychle. Chtěla jsem jít na záchod, ale už na to nebyl čas, po tom, co mi odpustili plodovou vodu, jsem začala rodit a malý byl venku.
Do poslední chvíle jsem doufala, že se doktorka na ultrazvuku spletla, že Tomášek přece jen začne brečet a že to bude v pořádku. Ale bohužel se tak nestalo a já začala brečet. V tu chvíli se mi prostě zhroutil svět.
Doktorka se mě potom ptala, jestli chci Tomáška vidět, ale já to nedokázala. Chtěla jsem pouze vědět, jestli to byl opravdu kluk, což mi potvrdili a řekli i, že měřil 50 cm a 3020 g. A i to, že na první pohled není vidět, proč se to stalo.
O pár hodin později mě převezli na gynekologii, kde jsem strávila bezesnou noc. Ráno jsem se ptala sestřiček, kdy mě pustí domů, ale řekli, že to záleží na výsledku krve. Ty přišli špatný, měla jsem krev hustější, takže si mě tam chtěli nechat a dávat mi léky, aby mi někde nevznikla trombóza, ale protože měli pouze jednu volnou postel, a po mém incidentu s nově přijatou pacientkou, která šla na potrat se rozhodli, že mě pustí hned, s tím, že si budu píchat injekce a bude mě hlídat obvoďák.
Přijít domů a vidět prázdná místa tam, kde jsem měla postýlku a další věci pro Tomáška, bylo hrozné. Čekalo mě hodně nocí, ve kterých jsem spala sotva pár hodin, a protože jsem na tom byla psychicky špatně, nedokázala jsem vyjít ven a myslela dokonce na to, že život ukončím. Byla jsem nucena jít k psychologovi a následně i k psychiatrovi, to jsem snášela ještě hůře, protože jsem si nepřipadala jako blázen a po dvou návštěvách jsem tam odmítla chodit. V noci jsem spala pouze díky práškům na spaní a ven prostě nevycházela. Jakýkoliv malé dítě, nebo kočárek byly muka a já se sesypala.
V únoru jsem se musela vrátit do práce, což znamenalo odstavit prášky na spaní, abych byla schopná vůbec ráno vstávat. Byli na mě hodní, brali ohledy, ale přesto pro mě bylo hrozné kolegům říct, co se stalo, když se ptali, kde mám dítě a vídat matky s dětmi.
Pracuji jako pokladní, takže se tomu vyhnout prostě nešlo a myslela jsem, že to nezvládnu, že skončím v blázinci. Navíc, když jsem se dozvěděla, že jeden kolega o mě šíří lži, že jsem Tomáška dala hned po porodu k adopci. To byla pro mě poslední kapka, a když jsem ho v práci potkala, začala jsem na něho řvát jako šílená. Nevnímala jsem, že jsou okolo zákazníci, jen jsem na něho řvala a řvala a řekla, že ještě jednou se dozvím, že něco takového šíří a přijde o veškerý zuby, co má.
Po pár měsících jsem se dala dohromady s novým přítelem, začínala být šťastná ve vztahu, ale pořád to bylo těžké a měla jsem dny, kdy jsem nic nezvládala, byla protivná na všechny okolo mě. I když mi přítel psychicky pomáhal a byl mi oporou, připadala jsem si jak v bludným kruhu a toužila hlavně po dítěti. Pitevní zprávu o Tomáškovi jsem stále neměla, takže jsem ani nevěděla, co se stalo.
Po roce, co jsem přišla o Tomáška, pro mě nastala další zkouška. Sestřenka mého přítele porodila a já o pár měsíců později přišla do styku s její dcerou. I přes mé protesty jsem ji dostala do náruče a já brečela a brečela. Bylo to poprvé, co jsem přišla do styku s malým dítětem a dokonce ho měla v náručí a to bylo na mě až moc.
O pár měsíců později se nám s přítelem stala nehoda, kondom praskl, a my si řekli, že prášky „po“ brát nebudu a uvidíme, jak to dopadne. Přítel chtěl na mimi pracovat až za rok, ale kdyby se stalo, tak by se stalo.
Asi po týdnu mi začalo být zle, bolely mě hrozně prsa, pořád jsem chodila na záchod. Doufala jsem, že se podařilo, ale víc jsem to přikládala mé touze po dítěti, než pravému těhotenství.
Den před očekávanou menstruací jsem si přece jen ale udělala test, ale byl negativní. Začala jsem brečet, tolik jsem doufala, že se nehoda ujala. Když jsem ale test po nějaké době vyhazovala a oči mi přitom opět padly na test, byla jsem překvapená. Najednou tam na mě koukala i strašně slabounká druhá čárka. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, ale opět jsem začala doufat, že se přece jen menstruace nedostaví.
Když se opravdu menstruace zpozdila, začala jsem obden testovat a vždy vyšly //. Ale pokaždé byla ta druhá čárka strašně slabá. Po týdnu jsem už nevydržela a šla k doktorce s tím, že nemám menstruaci, ale mám pozitivní test. Doktorka mě vyšetřila, ale nic vidět nebylo. Zase jsem měla strach, že testy jsou vadné, nebo to bude mimoděložní.
Za pár dní jsem volala doktorce na výsledky krve, které těhotenství potvrdily, a já s nervozitou čekala na ultrazvuk, jestli bude prcek vidět, nebo ne.
Jaká byla pro mě úleva, když se na ultrazvuku ukázalo počínající těhotenství. Oddechla jsem si, že je v děloze, a tudíž snad vše tak, jak má, a začínala se i s přítelem těšit, i když před rodinou jsme to tajili.
Čas opět začal ubíhat a prcek rostl, ale zároveň s ním i obavy, jestli tentokrát bude vše v pořádku. Konečně jsem dostala i pitevní zprávu. Nyní mi dělali více testů. Mezi nimi i test na srážlivost krve, ze kterého se zjistilo, že mám trombofilii, která se začala teď řešit.
Dozvěděla jsem se, že čekám holčičku. Sice první pocit bylo zklamání, protože jsem si přála syna. Ale na prvním místě pro mě je, aby Viky byla už v pořádku a neopakovalo se to samé, co s Tomáškem.
Nyní jsem ve 23. týdnu těhotenství a zhruba týden si píchám fraxiparin na ředění krve a neustále hlídám pohyby. Jakmile je Viky déle v klid, u začínám být nervózní. Nejvíce mě vyděsila zhruba před týdnem, kdy se za celé ráno ani nehnula, vůbec jsem o ní nevěděla a už jsem chtěla jet k doktorce, začala jsem mít strach, že se s Viky něco stalo, nešlo mi ji ani nijak probudit.
Začala se hýbat, až když přítel před odjezdem zkoušel, jestli se pohne. Nedokážu ani říct, jak se mi ulevilo a z očí mi začaly téct slzy, měla jsem už hrozný strach. Od tý doby je Viky sice hodná a pravidelně kope, když je klidnější, tak se nechá probudit, ale ten strach tam pořád je. A asi zmizí teprve, až se Viky narodí. To bude až v lednu, což je pro mě hrozně dlouho a trochu se bojím, že se strachem o Viky zblázním.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1127
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 653
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1151
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 490
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 303
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19021
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2512
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2739
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2466
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1647
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
chjo, takovéto věci se stávat prostě nemají. Sama jsem kdysi prodělala zamlkly potrat (po dlouhém snažení a ivf vysněná dvojčátka) a moc dobře si pamatuji, jak mi tenkrát bylo. Také jsem do poslední chvíle doufala, že se doktoři spletli. Ale to co potkalo Vás, ani si nedokážu představit tu bolest 
snad ji čas dokáže trošku otupit.
ti pošle z nebe zdravou holčičku která bude vydávat za dvě. Tvůj oprávněný strach naprosto chápu ale myslím že právě ta tva trombofilie mohla zavinit to co se stalo s Tomáskem drž se moc Ti držím palecky a těším se v lednu na deníček o krásném porodu tvé zdravé holčičky. 
Jste silná ženská. Moc Vám přeji, aby Vaše druhé těhotenství už proběhlo bez problémů a ať jste brzy se svou malou a zdravou holčičkou 
Zrovna včera jsme jeli narvaným MHD, ve kterém se spolu se mnou tísnily další čtyři kočárky. Už nevím, který z těch prcků spustil jako první a postupně se přidali všichni. řvali jako paviáni - kromě jediného - toho mého kliďase. Znechuceně a výhružně se po nich podíval jako by říkal, „sakra nedělejte nám tu ostudu!!“ Bylo to fakt legrační. Vím, že to je strašně těžké, ale opravdu je pro miminko hrozně důležité, abys byla v klidu a „myslela pozitivně“. Ničeho se neboj! Však blesk neuhodí dvakrát do stejného místa 
Neboj a těš se na holčičku! 
holky jsou bojovnice 
