Můj (nešťastný) život
Jako dítě jsem žila s mámou, otcem a dvěma bratry v malém, zakouřeném bytě o velikosti 1+1. Pár hezkých vzpomínek mám a vybavuju si je, ale spíše mám vzpomínky, které se štěstím nemají moc společného.
Často jsem bývala sama doma jen s bratry, kteří mě měli hlídat, protože máma jezdila s tátou na výlety na motorce, když jim to ještě docela klapalo… No, ale spíše mě nikdo nehlídal, protože jsem byla často doma sama.
Oni si dělali, co chtěli a nějaká ségra byla jen na obtíž. Bylo mi to líto, že se mnou nikdo nechce být a myslela jsem si, že mě nemají rádi. Postupem času jsem začala vnímat, jak to mezi tátou a mámou jde z kopce, neviděla jsem ani u jednoho žádné projevy lásky, ani nějakého citu, hodně se hádali, jednou dokonce máma po tátovi hodila skleněný popelník, naštěstí se netrefila… Prostě láska mezi nima byla pryč. Máma jednoho dne přišla s tím, že se odstěhujeme k babičce, kam jsem jezdila od mala na víkendy za bratrancem a tetou a najednou jsem pocítila šok, úplně mi tím zničila život, vzala mi rodinu a zázemí.
Od té doby to šlo i se mnou z kopce, začala jsem se zhoršovat ve škole, předtím jsem měla do 5. třídy vyznamenání a chtěla jsem být právnička. Chytla jsem se špatné party lidí, na školu jsem začala kašlat, až jsem málem propadla… Začala jsem užívat drogy, hodně pít a bylo mi v tu dobu 15 let. Prostě jsem to nezvládla a lituju toho, že jsem se sebou něco neudělala, že jsem si nenafackovala…
Už bylo zkrátka pozdě. Pak jsem si asi v 17 letech našla přítele, který byl příležitostný feťák, ale já o tom nevěděla, to jsem se dozvěděla až pak, co jsme se do sebe zamilovali. Začali jsme fetovat spolu, byly to nejhorší 2 roky mého života. Měla jsem těžké halucinace, deprese, neustále jsme se hádali, až to skončilo tak, že jsme se odcizili a já šla zpátky bydlet k babičce asi na týden, než se to mezi námi uklidní.
Alespoň jsem v to doufala, že nám drogy nezničí vztah… Pak jsem otěhotněla, první jeho slova byla, ať jdu na potrat, tak jsem mu prostě řekla, že si dítě nechám a jestli o mě a o něj nestojí, že se rozejdeme nadobro, ale nakonec se s tím smířil nějak, že budeme mít dítě. Vědět, co mě s ním bude čekat, na ten potrat bych bývala snad i šla, ale víc zničený život už jsem mít ani nemohla, řekla jsem si…
Cvaklo mi v hlavě, že to dítě mě dokáže vysvobodit ze spárů drog, a že já konečně začnu žít normálním životem. Taky se tak stalo, něco se mi přeplo v hlavě a toho svinstva jsem se už ani nedotkla, nemohla jsem to udělat, do konce života bych si to pak vyčítala. Prostě jsem se zamilovala do svého miminka, které jsem nosila v bříšku, a byl to pro mě hnací motor ve snaze začít žít normálně.
Přítel se na nějaký čas zklidnil, začal se na dítě možná i trochu těšit, pomohl mi finančně zařídit pokojíček, koupil veškeré věci pro miminko a když se malý narodil, začalo to vše nanovo. Opět drogy, alkohol… U něj, ne u mě. Zkrátka si dělal, co chtěl, s kým chtěl a kdy chtěl a na mě ani na dítě ohledy nebral.
Syna má rád, to ano, ale nemají spolu nějaký extra vztah jako táta a syn a mrzí mě to. Synovi je už 9 let, s přítelem jsem skoro 12 let. Trochu se změnil, už to není takový extrém jako dřív. Před 3 lety se nám narodila dcerka a od té doby je celkem v pohodě, až na ty jeho nálady, kvůli kterým se často hádáme. Není to úplně ideální mezi námi a já si říkám, jestli je to tak správně a nebo ne.
Máme se rádi, to vím jistě, ale žiju ve strachu, že se k drogám zase vrátí, že na nás bude kašlat nebo že na to zemře… Dělá pro nás hodně, chodí do práce, dává nám peníze, kupuje jídlo i hračky, občas uvaří a má nás rád. V tomhle funguje jako táta.
Ale jinak veškerá starost o děti a o domácnost je většinou na mě a já to už psychicky nějak nezvládám. Žiju s představou dokonalé a funkční rodiny, kterou jsem jako dítě neměla, a často se hádáme kvůli tomu, že moc doma nepomáhá, že s námi skoro není, že nemáme společně kamarády… Já si připadám jen jako služka doma, kterou někdo potřebuje, jen když se to někomu hodí a ten pocit mě vnitřně užírá a necítím se šťastná ani spokojená.
Teď s ním čekám další dítě a přemýšlím o tom, že od něj odejdu, protože moje láska k němu nějak ovadla. Mám pocit, že je mi spíš na obtíž, že ho už asi nemiluju a zjišťuji, že lépe mi je bez něj, což je smutné. Nevím, jak z této situace ven. Mít rád nebo milovat prostě někdy nestačí ke spokojenému životu..
Přečtěte si také
Tchyně nám přinesla smaženici. Druhý den jsme bojovali o její život
- Anonymní
- 29.09.26
- 3000
Moje tchyně chodí na houby snad celý život. Zná místa, kam se vydává ještě za tmy, a z lesa se pravidelně vrací s plným košíkem. Pozná druhy, o kterých jsem nikdy neslyšela, a vždycky přesně ví,...
Po 26 letech jsem odešel. Ne kvůli sexu, chtěl jsem zase žít
- Anonymní
- 29.09.26
- 1277
Byl jsem ženatý šestadvacet let. Ženil jsem se z velké lásky a nikdy by mě tehdy nenapadlo, že jednou budu tím, kdo od své ženy odejde. Kdo opustí rodinu. Kdo bude v očích některých lidí za sobce a...
Dcera nechtěla vstávat. Zdržovalo to celou rodinu, dokud jsme nenajeli na systém
- Anonymní
- 29.09.26
- 841
Je to už několik let, co naše celá rodina má ranní rituál, přes který lidově řečeno „nejede vlak“. Jednoduše všichni respektujeme systém, který jsme si kvůli dceři několik let zpátky nastavili, aby...
Vdaná milenka: V posteli je dokonalá, ale děsím se, co přijde dál
- Anonymní
- 29.09.26
- 1149
V posteli je to naprostá bomba. Je skvělá, zkušená, má skvělou fyzičku a neskutečně mě přitahuje. Jsem svobodný chlap a tenhle čistě fyzický vztah mi od začátku dokonale vyhovoval. Jenže, asi...
Učitelka označila naši dceru za problémovou. Pravdu jsme zjistili z nahrávky
- Anonymní
- 29.09.26
- 1487
Když nám třídní učitelka řekla, že naše dcera je ve škole problémová, snažili jsme se jí věřit. Nechtěli jsme být rodiče, kteří automaticky hájí svoje dítě. Jenže pak jsme slyšeli nahrávku, kterou...
Dcera se svěřuje umělé inteligenci a já se jí vůbec nedivím. Dělám to také
- Anonymní
- 28.09.26
- 973
Nedávno jsem četla, že děti se začínají svěřovat umělé inteligenci s věcmi, které neřeknou rodičům. A vůbec se tomu nedivím. Moje dospívající dcera Simona s ní řeší prakticky všechno. Zpočátku jsem...
Děti rostou. Jen jejich věci nějak neubývají
- Anonymní
- 28.09.26
- 630
Děti mají jednu úžasnou vlastnost. Rostou. Je to sice poněkud drahý koníček, protože člověk každou chvíli kupuje větší boty, delší kalhoty, větší bundy a další věci, které ještě před třemi měsíci...
Celý víkend jsem byla doma. V neděli jsem byla unavenější než v pátek
- Anonymní
- 28.09.26
- 9771
V pátek jsem přišla domů a měla jsem jasno. Tenhle víkend nikam nejdu. Žádné návštěvy, žádné nakupování, žádné výlety, žádné „pojď, když už je hezky“. Chtěla jsem mít prostě pokoj.
Syn nechtěl do školky. Myslela jsem, že se mu stýská. Pravda byla horší
- Anonymní
- 28.09.26
- 5387
Každé ráno jsme bojovali. Syn plakal, držel se mě a prosil, abych ho ve školce nenechávala. Říkala jsem si, že je to jen období, že si zvyká na nové prostředí. Jenže pak jsem zjistila, že za jeho...
Těšila jsem se na svobodu, až děti vyrostou. Teď se bojím odjet na dovolenou
- Anonymní
- 28.09.26
- 8218
Je mi 55 let a celý život jsem měla pocit, že jednou přijde chvíle, kdy budu mít konečně čas sama na sebe. Děti vyrostou, já si odpočinu a začnu trochu žít. Budu cestovat, kam budu chtít, na nikoho...