Můj nevysněný porod
- Porod
- Blackyyy
- 01.02.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O tom, jak jsem si jako prvorodička u vlastního porodu zbořila veškeré představy o tom, jaký porod jsem chtěla mít. O tom, jak jsem na vlastní kůži zažila to, o čem jsem vždy přemýšlela jako o porodu jako z hororového příběhu. A také o tom, jak jsem najednou 10hodinové porody, které mi dříve jako ještě nerodičce přišly děsně dlouhé, začala po vlastní zkušenosti vnímat jako ty z pohádky.
Můj příběh nechci začínat úplně dlouhým vyprávěním o tom, jaká cesta k otěhotnění vedla, či převyprávění mého seznámení a žití s přítelem. Ve zkratce bych to popsala asi tak, že mi bylo 19 let, když jsem po měsíci „snažení“ otěhotněla a s přítelem jsem byla něco přes rok. Nezodpovědné? Divné? Moc narychlo? Já po dítku toužila už nějakou dobu, přítele jsem milovala (tedy, stále miluji) a tak jsme si řekli, že se o miminko pokusíme a dáme tomu volný průběh. Antikoncepci jsem ze zdravotních důvodů nebrala a k mému překvapení a potěšení jsem // nalezla asi 2 dny před očekávanou menstruací hned v prvním cyklu.
Datum porodu jsem si dle různých kalkulaček podle poslední menstruace vypočítala na 27. listopadu 2016. Těhotenství mělo zdravý, fyziologický průběh, bez větších potíží, všechny ultrazvuky, testy a vyšetření probíhaly a dopadly vždy v pořádku. Kromě klasických těhotenských potíží, hlavně v 8. a zvláště v 9. měsíci, jako diskomfort, píchání všude možně, ufuněnost, nemožnost spát, bolest břicha, kyčlí a vše ostatní, jsem to tak nějak těch 9 měsíců přežila a těšila se na den D.
Jak se den D blížil, rozumějte tak ten poslední měsíc před termínem, tak jsem začala pociťovat nějaké první obavy z porodu a nejen z porodu, ale celkově, jak to vůbec vše zvládnu apod. Na konci října, asi 5 týdnů před porodem, mi moje gynekoložka řekla, že je malá velmi natlačená dole v pánevním dnu a že už bych měla jen ležet a ideálně vydržet do příštího týdne, aby byla malá považovaná za donošené miminko. A také, že já „rozhodně přenášet nebudu“. 
Tohleto období klidu jsem tak nějak ten týden dodržovala, když se ale nic nedělo a bylo mi fajn, začala jsem zase normálně fungovat, protože ležet a nikam nechodit mě dost omezovalo. Tak plynuly týdny a já poprvé ve 37. týdnu šla do porodnice v Ivančicích na pásy, neboli na kardiotokograf.
Tak jsme chodili každý týden, do toho mi vždy dělali klasickou poradnu, vyšetření, ale verdikt vždy stejný: hlavička sice naléhá, ale čípek dlouhý, nezkrácený, hrdlo uzavřené, nic se nechystá a ani to tak nevypadá. Nakonec týden před termínem mi řekli, že pokud do té doby nepřijedu, tak v den termínu kontrola. Modlila jsem se, ať už nepřijedu, ale samozřejmě, že jsem přijela. Monitor opět v pořádku, vyšetření stále stejné, zamčená na tisíc západů… Poté jsem po termínu chodila do poradny a na monitor co dva dny a vše probíhalo stále stejně.
Nakonec byla neděle, 4. prosince, měla jsem svátek a jeli jsme ráno asi v 10 na kontrolní KTG. To jsem přenášela přesně týden a už jsem byla opravdu zoufalá. Ten den mi kromě monitoru ještě pan primář provedl Hamiltonův hmat, jinak ale stále nic k porodu nenachystáno.
Po kontrole jsme jeli nakoupit do Tesca a já začala cítit slabé menstruační bolesti a bylo mi tak nějak divně. Nedokážu to blíže specifikovat, ale zkrátka jsem byla tak nějak utahaná, celá bolavá, sotva jsem se už plazila. Po nákupu jsme jeli asi ve 13:00 na rodinný oběd a ten trval asi do tří odpoledne.
Celou dobu jsem se vrtěla, jíst jsem nemohla, břicho mě pnulo, táhlo, ale žádné bolesti konkrétně jsem neměla, jen mi bylo vážně strašně nepohodlně a divně, a to i psychicky. Vůbec, psychický diskomfort byl takovým prvním projevem blížícího se porodu u mě a to den předtím, v sobotu - nějak jsem cítila, že možná se to už chystá.
Po příjezdu domů kolem 4. hodiny odpoledne už byly bolesti pravidelné, a to cca po 10 minutách. Nebolelo mě ani tak břicho, to mě spíš jen pnulo, ale hlavně záda. Což se později ukázalo jako můj kámen úrazu. Ale žádné velké bolesti to nebyly, dalo se u toho sedět a nemusela jsem ještě nic rozcházet.
Tak den plynul, kolem osmé jsem si dala vanu a pak se začaly intervaly postupně zkracovat, na nějakých 7-8 minut do půlnoci a od půlnoci po další vaně byly už po pěti minutách a už jsem si vždy musela kleknout a opřít se o postel nebo vždy v kontrakci stoupnout a jít se projít. Ale pořád to nebyly úplně tak šílené bolesti, že bych nějak křičela nebo si říkala, že to nezvládnu.
Když jsem celou noc samozřejmě nespala a byly nějak dvě hodiny ráno, dala jsem si sprchu a řekla, že jedeme do porodnice. Tašky byly v autě, tak jsme se vydali rovnou do Ivančic, kde jsme byli asi za 15 minut. Kontrakce stále po 5 minutách, ale v autě už jsem to snášela hůř, protože jsem si nemohla nijak ulevit.
V porodnici jsme před půl třetí zvonili na porodní sál a hlásili, že mám bolesti. Tak mě natočili monitor, ten byl v pořádku a poté přišel stejný primář, který mě vlastně to ráno předtím dělal Hamiltona. Vyšetřil mě a říká, že jsem otevřená těsně pro prst, děložní hrdlo je na zajití a hlavička stále naléhající. Takže sice mini pokrok, ale nic světového.
Nakonec mě přijali a dali tedy na pokoj, na tzv. hekárnu. Když jsme tam přišli, říkala jsem si: „No, tak snad budu mít do poledne odrodíno.“ Jenže x hodin se stále nic nedělo, chodili mi průběžně natáčet monitor, vyšetřovat, pak donesli snídani, atd. V 9 hodin mi poté začala odtékat plodová voda, kterou jsem ani necítila prasknout, spíš jsem prostě vstala a najednou měla mokro na vložce a porodní asistentka podle testu určila právě plodovku. Voda mi odtékala ještě asi 9 hodin po malých „čůrcích“ a byl to zvláštní a teplý pocit.
Bylo poledne, 10 hodin v nemocnici a mně bylo jasné, že já teď teda rozhodně neporodím. Průběžně jsem chodila do sprchy a po 12. hodině byly bolesti už cca po 2-3 minutách a už to bolelo opravdu hodně. Abych to upřesnila, měla jsem bolesti křížové, záda mě tak neuvěřitelně pálila a bolela, že se to ani popsat nedá. Břicho stále jen lehce pnulo a sem tam nějaká menší bolest.
A to jsem ani nevěděla, že vše může být ještě horší. Zatím jsem se držela a celkem mi šlo kontrakce prodýchat, držela jsem se u nich madla na posteli a snažila se to nějak přežít. Stále za mnou chodili porodní asistentky, doktorky, primář, doktoři, kontrolovali a vše stále stejné - neotevírala jsem se, byla jsem odpoledne maximálně na necelé 2 cm, navíc malá najednou nebyla už sestoupnutá v pánevním dnu a na monitoru už to ani neukazovalo žádné její pohyby. Budili jsme ji, ale marně, výhra byla, když se jednou za monitor slabě pohnula.
Bylo odpoledne, asi 4 hodiny a porodní asistentka říká, že mi dá do konečníku nějaké dva čípky proti bolesti a také na rychlejší otevírání a celkově postup porodu. Že po těchto čípcích se zmírní bolesti a asi budu schopná i spát. Proto posílá přítele asi na 2 hodiny domů, ať se nají a odpočne si.
Jenže samozřejmě čípky nezabraly, takže nespím, chodím, už křičím bolestí (intervaly se nyní zkrátily na 2 minuty), jsem ve sprše a modlím se, ať aspoň už přijde přítel. Přichází po šesté hodině, to už jsem hodně vyčerpaná. Čas tak nějak plyne, ale jakoby zkresleně, křičím bolestí, držím se madel při kontrakci, ve sprše si pouštím vřelou vodu na břicho a opírám se o madla tam. Nejhorší je pak utírání se a oblékání do košile, s tou bolestí to těžko zvládám a několikrát málem upadnu.
Kolem sedmé hodiny za mnou přichází i mamka, to už mám kontrakce po necelých dvou minutách a jsem v naprosté agonii. Jsem tak bezmocná, unavená, stále jen křičím (a to normálně nejsem žádná hysterka). Záda mám v jednom ohni, ta bolest je nepopsatelná.
Průběžně chodí na kontrolu, slyším stále: „Malá není v porodních cestách, nereaguje na průběh porodu, neotevíráte se, stále cca 2 centimetry, uvidíme za chvíli.“ To už jsem v porodnici asi tak 15-16 hodin. Kontrakce už dávno nemůžu prodýchat, zkrátka to nejde, ta šílená bolest mě tak ochromí, že se vždy jen chytnu madla, jakoby trochu nadzvednu a křičím na celé kolo.
Škemrám už o pomoc, pláču, že to nezvládnu. Mezi kontrakcemi upadám do jakéhosi mikrospánku. Doktor přichází s nabídkou epidurálu, který jsem u porodu nechtěla, ale přislíbí mi, že mi to pomůže na ty křížové bolesti, zrychlí otevírání a možná si i zdřímnu. To mě tak naláká, že i přes počáteční odpor za chvíli přichází anesteziolog.
Když dojde na epidurál, mám šílené bolesti už asi po minutě a půl, pak mi řekne, že si musím lehnout na bok do klubíčka a já netuším, jak to udělám. Navíc se nesmím pohnout kvůli aplikaci tou jehlou. Tak zatnu zuby a poslední síly a do zad mi vklouzne jehla, i přes kontrakci držím a nehýbu se a jen křičím a křičím a tečou mi po tvářích slzy. Po aplikaci mi anesteziolog říká, že do půl hodinky se mi uleví.
Tak plyne půl hodina, je půl osmé a když už je 8, říkám si, že já snad mám takovou smůlu, že epidurál nezabral. A samozřejmě, že nezabral. Vše naopak ještě zhoršil. Bolesti, jak jsem si myslela, že jsou už k nevydržení, naberou ještě na intenzitě, jsou po necelé minutě, takže si ani neodpočinu, pouze vždy na mikrosekundu usnu, stále jen křičím.
Pocit mám už takový, že umírám. Opravdu jsem si už myslela, že tam umřu, že tomu není konec, že už TOHLE přece nemůžu vydržet. Záda mě tak pálí a bolí, že mi přijde, jakoby mi hořela a někdo mě řezal zaživa. Do toho se nakonec přidaly i křeče do břicha, takže už mě ochromuje bolest i v břichu, ale záda stále vedou.
Navíc jsem po epidurálu začala masivně krvácet, porodní asistentky nestíhaly pode mnou měnit vložky a podložky, doktoři při vyšetřování byli celí od krve. Sprcha v tomto stavu samozřejmě nepřichází v úvahu, takže stále jen ležím a vlastně několik hodin už jen křičím v kuse.
Po vyšetření asi v půl 9 nakonec, že jsem otevřená na 4-5 cm, což sice je pokrok, ale po tolika hodinách je to víc než směšné a smutné zároveň. Malá nesestupuje, nereaguje na průběh porodu, spí. Už za mnou chodí celý personál porodnice, jsou velmi pozorní a lidští, primář říká, že přijde v 10 a uvidíme, co dál.
Tak počítám minuty, padne desátá hodina a přichází primář. Jsem už tak mimo bolestí, že skoro nic nevnímám, jsem v naprosté agonii, ochromená, usínám na těch pár vteřin mezi kontrakcemi. Přijde mi, že tam snad ani nejsem, že se mi to neděje a že se na to tak nějak dívám shora.
Po vyšetření a zhodnocení situace nakonec primář říká, že mi bud mohou dát ještě oxytocin, ale prý ty kontrakce ještě zhorší a není jisté, že zabere, když nezabral epidurál. To už jim říkám, že to nezvládnu ještě horší, že umřu a začnu plakat.
Pak mi tedy řeknou, že druhou možností je císařský řez. Jakmile to uslyším, spadne mi kámen ze srdce a kývám na přítele, jestli si myslí, že císař. Souhlasím, donesou papíry na podepsání souhlasu a poté, i přes stejnou bolest, se mi tak nějak uleví.
Cítím, že už bude po všem, že už ji ze mě vytáhnou a nebudu už cítit žádnou bolest. Pláču, ale tentokrát úlevou a snad jsem se i usmála. To je asi 22 hodin, takže 20 hodin v porodnici.
Pak mě tedy vezou na sál, kontrakce na lehátku jsou dost těžké na zvládnutí, ale jak říkám, byla jsem už tak mimo, že mi to už nepřijde, že se to děje mně. Na sále mi přidávají epidurálu, štípou mě do nohou, ale stále vše cítím. Doktoři si mezi sebou šeptají, nakonec mě ošidí tím, že mi řeknou, že mi dají dýchnout kyslík. Dávají mi „kyslík“ a pak usínám a už si nic nepamatuji.
Probouzím se nejspíš kolem jedenácté hodiny, ptám se, jestli jsem spala, kývou, že ano. Ptám se, co se děje - zrovna mě šijí. Najednou cítím tak obrovskou úlevu, že mě polije vlna euforie a ptám se na malou a přes ty všechny možné drogy žvaním pěkné kraviny, že se na sále všichni smějí. Pak mě odváží ze sálu. Zůstávám chvíli na nějaké chodbě, říkají, že malá se narodila ve 22.37, vážila 3480 g a měřila 50 cm. Nakonec před půlnoci končím znovu na hekárně, prý nikdo nerodí, tak do rána zůstanu.
Pak přichází mamka, přítel a oba brečí. Ptám se jich proč a mamka mi odpovídá, že když malou vytáhli, nekřičela. Tak ji ne křísili, ale budili, protože zaspala i to, jak ji vytahovali z břicha a zkrátka celý porod. Měla vysoký stres z nepostupujícího porodu a řešila to tímto způsobem. Je ale v pořádku a za chvíli ji dovezou.
Horší to prý bylo se mnou. Celou operaci jsem prospala, takže si ani nepamatuji, jak mi malou ukazovali. Navíc mě pak nemohli vzbudit, fackovali mě, křičeli na mě a pořád jsem se neprobouzela. Měla jsem vysoké krevní ztráty, navíc po totálním vyčerpání a ochromení z bolesti, si mysleli, že už o mě přichází. Nakonec mě vzbudili a to byl ten moment, jak jsem se ptala, zda jsem spala.
Pak mi dovezli malou ukázat, chvíli jsem ji samozřejmě vleže chovala a pak ji opět odvezli. Loučí se se mnou mamka a přítel a teď už konečně můžu spát.
Na závěr asi už jenom řeknu, že rekonvalescence po císaři je těžká, ale vše jsem už po tom, co se dělo předtím, zvládla bez mrknutí oka. Malá krásně přibírala, z porodnice jsme dokonce odcházeli o 10 g těžší - 3490 g.
Také chci zmínit to, že i přes tenhle hororový zážitek, dva dny trvající, hormony pracují a bolest se opravdu zapomene. Pamatuji si průběh, samozřejmě ne perfektně, určitě jsem něco zapomněla, občas se mi o porodu zdá. Ale bolest jako takovou si nevybavím. Když se dívám na svou jizvu, ptám se sama sebe, jestli je to opravdu možné, že jsem tohle prožila.
A ano, prožila.
Přečtěte si také
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 2365
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
Manžel chce dát syna do lesní školky. Já se bojím bláta, klíšťat a nemocí
- Anonymní
- 04.06.26
- 715
S manželem se vůbec nemůžeme shodnout na tom, kam v září nastoupí náš čtyřletý Toníček. Nechávala jsem ho dlouho doma, protože jsem nemusela spěchat do práce. Jenže teď už nastal čas, aby se...
ChatGPT se stal třetím rodičem. Dcera se chodí raději radit za ním než za mnou
- Anonymní
- 04.06.26
- 391
Julie je v náročném pubertálním období a poslední dobou se mi čím dál víc vzdaluje. Přijde ze školy, hodí tašku do kouta a zavře se v pokoji. Snažím se s ní povídat, zajímat se o to, co prožívá,...
Syn odjel se školou do Itálie. Kvůli jedné hlouposti málem přišel o celý výlet
- Anonymní
- 04.06.26
- 886
Lukáš je v deváté třídě. Po náročném školním roce, který se točil hlavně kolem přijímaček na střední, si konečně může užívat zasloužený odpočinek. Se školou nedávno vyrazil na týdenní pobyt do...
Chtěla jsem se vrátit do práce brzy po porodu. Na realitu jsem nebyla připravená
- Anonymní
- 04.06.26
- 708
Do práce jsem se chtěla vrátit sama. S mužem jsme se domluvili, že po šestinedělí nastoupí na rodičovskou on. Nebylo to rozhodnutí z nutnosti ani tlak zvenku, spíš jsem měla pocit, že mi to pomůže...
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 1826
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 961
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 4331
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 901
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 694
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
.
Naštěstí mám porod (dva) už nějaký čas za sebou a oba byly rychlé a téměř bez komplikací (kratší pupeční šňůra u první dcery)…
Nicmene na to nevzpominam zle…doktori se snazili a byli mili…
když doktor zakročí, je to chyba, když nazakročí taky.. 
, ať jí vynahradí tento otřesný zážitek
teprve mě to čeká a vynervovana sem jak blázen. Jinak klobouk dolu, ze si to vše ustala! Gratuluji k miminku a uzivej mateřství 
o kontrakci vite kehce citite ale je vam to tak nejak jedno…nejlip utracena 1000v zivote i kdyz jen na chvilku!
