Zlomové okamžiky

Jsem tu nová, přesto si vaše deníčky čtu už dlouho, ale nikdy jsem necítila potřebu napsat svůj vlastní příběh. Jenže najednou toho na mě bylo moc a strach mě přinutil se ze všeho vypsat, ale aby to dávalo smysl, musím začít od začátku.

Můj příběh začíná tak, jak u milionů jiných žen. Bylo mi sedmnáct, byla jsem mladá a naivní. Jedinou mou starostí bylo, jestli potkám někdy svého prince. Kdybych jen tušila, jak brzy se to má změnit.

Svého prince jsem potkala, byl naprosto dokonalý – hodný, citlivý a hlavně – miloval mě. Vychutnávali jsme spolu život plnými hrstmi mládí, plánovali jsme si budoucnost, dokonce jsme už měli vymyšlené jméno pro naše první dítě :) Jenže osud to chtěl jinak. Jednoho dne mě vzbudil zvonek u dveří, za kterými stála jeho máma. Nikdy bych nevěřila, jak dokáže člověk zestárnout během pár hodin. Byla to autonehoda, neřídil, seděl vzadu, ale bohužel… Najednou jsem měla pocit, že se svět zastavil, nebo se aspoň začal točit na druhou stranu. Ne, svět se točil dál, ale tak nějak mimo mě. Já na to v tu chvíli byla sama. Čas byl můj věrný společník, pomalu ukrajoval ty strašné minuty prázdna a bolesti. Prošla jsem si různými fázemi - bezmezný smutek, apatie, lítost, vztek (proč?), sebeobviňování (kdybych byla tu noc s ním, nemusel do toho auta sedat), až jsem se dopracovala ke smíření.

Po 3 letech jsem potkala někoho jiného. Bylo to opatrné, pomalé zamilování, ale o to pevnější. Zanedlouho jsem se vdala a byla těhotná. I když to nebylo plánované, o to víc jsem se na dítě těšila. Představovala si, jaké bude mít vlásky a po kom bude. Jediné, čeho jsem se bála, byl porod. Říkala jsem si –přežily to ostatní, přežiju to taky. Když nastal den D, najednou byl strach pryč a zůstalo jen nadšené očekávání. Jeli jsme do porodnice, kde nás ovšem zchladili, že to k porodu ještě není, že mám jet domů. Zklamanám s pocitem vlastní neschopnosti jsem manžela poslala na fotbal, ovšem bolest neustávala, zvyšovala se a hlavně byla bez ustání. Když mě manžel při návratu domů uviděl, beze slova mě naložil do auta a jeli jsme znovu. To už se přidalo zvracení a bylo mi opravdu ouvej.

Při příjmu mě opět označili za „přecitlivělou prvorodičku“, ale aspoň si mě tam nechali. Bolesti neustávaly, trvaly už bezmála 12 hodin, kdy jsem pořád upozorňovala na to, zda je to normální, že mezi nimi není pauza (jak píší ve všech chytrých knížkách), ale že je to pořád bolest vtahu. No, nebudu to protahovat… po dalších peripetiích se mi druhý den v poledne narodila nádherná dcera. Stala se ze mně máma a já se snažila na to, co jsem zažila na porodním sále, zapomenout. CHA… člověk míní, hvězdy mění… po dvou dnech jsem se probrala na ARU. Stav se ale pořád rapidně zhoršoval (bohužel, že mi prasklo slepé střevo si všimli až po 23 hodinách), absolvovala jsem řadu operací, reoperací, CT a UZ atd., ale přesto se jim nedařilo najít antibiotika, která by zabrala na tak rozsáhlý zánět pobřišnice, takže manžela připravili na nejhorší. Dokonce už zajistili i sociálku, kdyby se prý manžel nebyl schopen postarat o dceru. No, každopádně po měsíci jsem „vstala z mrtvých“ – byť primář ARA dodnes nechápe, jak se mi to podařilo a z nás tří se stala konečně rodina.

Byli jsme šťastní, téměř tři roky jsme si užívali všedních starostí i radostí. Samozřejmě, že můj zdravotní stav nebyl zrovna ideální (z mých běžných 62 kg jsem se dostala na 48 kg), ale věřili jsme, že to nejhorší je za námi. Ovšem až do té doby, než manžel vyslovil přání – mít druhé dítě. Ufff. přiznám se, půl roku jsem se vůbec smiřovala s myšlenkou, že by mě to mohlo čekat znovu, ale člověk je tvor tvárný a já se pomalu začala těšit, že by k nám přibyl další člen rodiny. Šla jsem se poradit k dr., ten řekl, že ještě rok to moje tělo nezvládne, ale prozatím uděláme aspoň laparoskopii, abychom viděli, v jakém stavu je to moje bříško. A přišla další darda… diagnóza neplodnost.

Nemá cenu zde psát, kolik nás to stálo slz… kolik večerů a bezesných nocí. Nakonec po manželově přemlouvání a dotazů od dcerky, kdy už bude mít toho bratříčka uvolila a vyrazili jsme na kliniku reprodukční medicíny. A v tuto chvíli začínají 2 pro mě zlomové okamžiky – boj o miminko a objevení internetu, jakožto nejen zdroje informací, ale také potřebných diskusí a obklopení se lidmi, kteří prožívají podobné trápení. Mnohokrát mě zvedaly tyhle virtuální ruce ze dna, když už jsem to chtěla vzdát, mnohokrát mě stíraly slzy a dodávaly nové naděje. Jim patří veliký dík, bez nich bych tuhle cestu nikdy nezvládla.

Nikdo, kdo si neprošel trnitou cestou IVF si neumí představit tu beznaděj při každém nepodařeném pokusu. Kolik člověk musí absorbovat nových skutečností a kolik věcí musí rozhodovat bez minimální znalosti medicíny. Co já vím, jestli ten asistovaný hatching opravdu potřebuji, či ze mně chtějí vytáhnout jen peníze. Proč má někdo prodlouženou kultivaci a někdo ne. Proč zrovna moje embrya došly jen do moruly a ostatním za stejnou dobu do blastocysty. Kolik embryí si nechat transferovat… dvě? A co bude s tím zbylým? Co když zrovna tohle by se chytlo? A milion dalších otázek se rojí hlavou…

Naše cesta za miminkem byla dlouhá… nepovedlo se 1. IVF ani KET. Veškeré sny se rozplynuly a jen těžko jsem hledala sílu jít do dalšího pokusu. Nebudu zde rozepisovat finanční stránku věci, neb po narození dcery jsme začali stavět, vzali si různé půjčkyva co si budem vykládat – IVF není rozhodně žádnou levnou záležitostí.

Trvalo mi rok, než jsem se odhodlala jít do 2. pokusu,vjenže ani ten nevyšel. V tu chvíli jsem cítila, že nemá cenu jít proti zdi a chtěla to zabalit, ale pak jsem náhodou vyslechla rozhovor, kdy manžel s dcerou seděli v prázdném druhém dětském pokoji na zemi a plánovali, kam dají postýlku a dcerka – v té době už šestiletá trvala na tom, že tam musí být i kolíbka, a najednou jsem věděla, že to děťátko mít budu, navzdory všemu a všem – pro svého muže i dcerku.

Náš 3. pokus IVF se vydařil a já byla opět po sedmi letech těhotná! Byl to zvláštní pocit – moc jsem se bála, ale zároveň jsem se moc těšila. Těhotenství bylo rizikové a náročné. Do 16. tt jsem krvácela a ležela v nemocnici. Vyšly špatně tripple testy, takže jsme opět prožívali strach, zda odběr plodové vody dopadne dobře. Bylo to těžké období, ale naše úsilí bylo odměněno vytouženým synem.

Zde by asi moje vyprávění mělo skončit, ale… teprve jsem měla poznat význam slova „strach“.

To už ale nechám na další deníček, i tak už je to příliš dlouhé :-)

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
cher
8.9.11 08:20

Hezký deníček o tom, že život prostě není peříčko a personál nemocnic nejsou herci z Ordinace v růžovce. Vytrpěla sis dost, přeji jen a jen dobré :srdce:

Příspěvek upraven 08.09.11 v 08:20

  • Upravit
gabule85
13
8.9.11 08:35

moc krásně napsané gratuluji k dětičkám :)

  • načítám...
  • Zmínit
Kima-o
4886
8.9.11 08:37

uff, prožila jsi toho opravdu mnoho a já musím znovu zopakovat, jako už mnohokrát na Emiminu, že obdivuji všechny ženy, které zvládnou nepřízeň osudu…
Přeji, aby už jsi žádný strach prožívat nemusela… :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
jan1610
730
8.9.11 08:39

:hug: :hug: :hug: :hug: Jste statečná holka,máte svého anděla strážného :andel: :andel: :andel: a co víc milující rodinu :srdce: :srdce: :srdce: Užívejte si to plnými doušky!!!Je to moc hezky napsané..těším se na pokračování :kytka: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
beruska03
5868
8.9.11 10:36

zajímavý deníček, četla jsem ho jedním dechem … držím pěsti, ať se v životě už jen a jen daří :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
katyca
4029
8.9.11 10:44

Krásný deníček a přeji hodně sil :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
eseta
16939
8.9.11 13:06

hezký deníček :potlesk: ,snad ten další nebude smutný :think:

  • načítám...
  • Zmínit
klara123
1505
8.9.11 14:10

mám slzu na krajíčku … doufám, že další deníček bude plný naděje a štěstí :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
estrea
992
8.9.11 14:53

už se těším na pokračování :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
skritek Petra
5505
8.9.11 15:27

Mila Denysko,

… teda mazec, holka, nemelas' to VUBEC jednoduche a opravdu smekam klobouk nad Tvou statecnosti.

Sice pises na konci, ze prozivas velky strach … ale stejne doufam, ze se ted uz vse jen v dobre obrati a bude Vam prat jen a jen stesti!

  • načítám...
  • Zmínit
Niki3x
147
8.9.11 17:06

to teda, neměla si to vůbec jednoduché. Blahopřeju nakonec ke krásným dětičkám, taky se těším na pokračování

  • načítám...
  • Zmínit
Denyska
9
11.9.11 10:08

Holky, moc děkuju za komentíky. Kéž by bych tak silná, jak píšete … bohužel když to člověk píše, vypadá to trochu líp, než ve skutečnosti. Dodneška se stydím, když si vzpomenu, jak jsem se zhroutila na pohřbu mého přítele, několik let po porodu jsem zvracela před každou návštěvou nemocnice…

Ale snažím se .. a to se počítá :-) Takže ještě jednou moc díky!

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář