Naše Elenka
- Porod
- Elenka26
- 26.08.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Na tento den nechci nikdy zapomenout. Když o tom tak přemýšlím, tak ono asi ani nejde . :) Omlouvám se za delší vyprávění.
Naše památeční "selfie"
- 4
Náš poklad
- 3
Po krásném a pohodovém těhotenství nadešel konečně ten kýžený den „P“ - porod.
Ráno v 6 hodin mě probudil manžel, když šel do práce, tak jsem si odskočila a hele… ono se něco děje. Odešla mi hlenová zátka. Řekla jsem si, no konečně, za chvíli už budu mít tu naší prdelku v náručí.
Šla jsem si ještě lehnout, přece si musím pořádně odpočinout na ten výkon. Spala jsem zhruba do 8 hodin, když mě probudila první bolístka. Takže jsem se oblékla, uklidila a šla snídat. Jak si tak snídám, tak jsem si vzpomněla, že jsem dnes objednaná ještě na nehty. Noooo to musím každopádně dát, kdy se tam pak dostanu, že??? No a když jsme u toho, není na škodu být kóča na sále.
Takže jsem si tak ležela u tv a sledovala se. U kamarádky jsem měla být na 12 hodin a měla jsem jet busem. Už v 10 jsem si říkala, že to busem asi fakt nedám. V 11 hodin jsem volala manželovi do práce, jestli by mě tam nezavezl, že mi není moc dobře. První otázka byla: „Nerodíš“??? Já samo sebou, že neeeeeee - to bych přece nejela na nehty…
Když mě před 12. hodinou manžel vyzvedával, tak jsem měla bolesti po 10 minutách, ale dalo se to zvládnout. Před ním jsem hrála, jak je vše v pořádku…
Procedura probíhala samozřejmě s přestávkami 
a po mém několikátém přerušení typu: „Maru. chvíli počkej“ se mě má kamarádka zeptala „Ty vole, nerodíš??“ a já na to: „Maru, že se ptáš? Prdíme na kytičky, ty už fakt nedám“.
V tom momentě začala šílet, já rodička byla naprosto v klidu. Nehtíky se podařily a já běžela na smluvené místo, kde mě měl manžel vyzvednout. Musela jsem běžet přes náměstí 300 metrů a míjela jsem potraviny. Blesklo mi hlavou, že doma nic není, takže jsem si ještě odskočila na nákup.
No to vám povím, byl to zážitek nakupovat s bolestmi. Vždy, když to přišlo, tak jsem se otočila od lidí k regálu. Myslím, že nejeden kolemjdoucí mě podezíral, že tam kradu…ty pohledy. Křičela jsem na ně v duchu…NO COOOO, TAK RODÍM!!!
Uf, konečně jsem u pokladny s plným košíkem. Už už se blížím k autu, tedy samo s přestávkami u výlohy, víte proč. Sednu do auta a manžel na mě spustí, co že jsem si to tam pořád prohlížela. A ANO, KONEČNĚ MU MŮŽU ŘÍCT, ŽE RODÍM. Na to začal můj drahý hrozně bláznit, že prý hned jedeme (tašku jsem měla v kufru). V tu chvíli mě napadlo, že by byla sranda, kdyby mi praskla voda v obchodě…sama se zasměju a říkám si, zda bych tu spoušť musela uklízet, ale co, nepraskla. Jede se dál.
Ještě jsme zajeli domů vyvenčit psa, kdoví, kdy se manžel vrátí domů. To už jsem měla bolesti po 7 minutách. Manžel stále naléhá, že už jedeme a u toho se na střídačku ptá: „A jaký to jako je, jak tě to jako bolí?“ V tu chvíli bych po něm něco hodila.
No ještě jsem si na chvíli lehla, co kdybych tam přijela moc brzo nebo to porod nebyl. PRVORODIČKA, CO BYSTE CHTĚLI.
A konečně jsme vyjeli, porodnici máme asi 20 minut cesty. Na cestě jsem se teda už slušně prohýbala a proklínala jsem silničáře, že zrovna musí opravovat. Těsně před cílem jsme jeli jak šneci.
Uf, konečně jsme u porodky, bylo půl 3 odpoledne. Vyskočím z auto.. no vyskočím, spíše se sesunu a s hláškou, že raději tu tašku necháme v autě, kdybych tady byla brzo, vyrazíme k porodnickému oddělení.
Nahoru vyjedeme vytáhem a jen, co se otevřou dveře, vidíme kamaráda s manželkou u příjmu. On s úsměvem na nás: „Co vy tady?“ No co asi? Jdu asi nejspíš nakupovat…
Zazvoním na příjmu, vyjde usměvavá sestra a vybalí na mě otázku „Co si přejete?“ a já na to jako pitomec „Dobrý den sestři, já asi rodím.“ Koukne na mě opravdu jak na blbce a říká „Jak asi?“ To už jsem nevydržela a vnutila jsem se dovnitř, že už to fakt bolí, tak jako co bude.
Pozdravím doktora a hned dodávám, že jestli jsem tady brzo, tak jedu domů. Oznámím, že bolesti mám již po 4 minutách. „Tak se na vás podíváme, mladá paní.“ Lehnu a jen slyším „Nooo tak vy už nikam nepojedete, je to krásně připravené, sestři na porodní sál.“
„Opravdu? A já nechala tašku v autě, že to asi nebude.“ Červená až na zadku jsem se ještě nabídla, že zajdu říct na chodbu manželovi. No sestra vyprskla smíchy, že tam raději zajde sama.
No a v tomto duchu se to vezlo dál. Na sále mi píchli vodu a dali pode mně nočník. Přišel manžel a když to viděl, říká „Fuj, ty máš nočník, to jako nemůžeš jít na záchod?“ No tak tím mě rozsekal. Já už bolesti jak kráva a on dodal „Tak co na mě říkáš, sluší mi to v tom mundůru, co? Vyfotíš mě?“ V tu chvíli jsem se i přes tu bolest začala smát i já. Samozřejmě jsem ho nevyfotila, no tak se vyfotil sám…(dodnes se u této fotky smějeme, při pomyšlení na tuto situaci).
Pak jsem mohla na míč a doneslo se ke mně hrozné řvaní z vedlejšího sálu… to bylo teda povzbudivé. Na to říkám sestře, co mě to ještě čeká, a omlouvám se, že asi začínám být hysterická. Načež se dozvídám, že paní je na začátku, že já už jsem mnohem dál a ať už se pořád neomlouvám, že prostě rodím, tak na to mám nárok.
Když už jsme u toho omlouvání, tak se mi do toho celou dobu omlouval manžel za TO, co mi vlastně provedl, a u toho vytřeštěně zíral na moje břicho. Trochu se uklidnil, když jsem mu odpověděla, že s tím se jaksi muselo počítat, že malá musí ven.
Pak následovaly bolesti do zad jak blázen, až jsem se konečně probojovala k tomu, že mám jít z míče na lehátko, že na to sestra koukne. Jak jsem se zvedla z míče, tak jsem koukala, že jsem ho zaprasila. No hned jsem instruovala manžela, že v kabelce jsou ubrousky, ať to kouká vyčistit. Opět následoval smích personálu. No což, sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo, že…
Bylo před šestou a konečně jsem slyšela, že můžu začít tlačit. Na 3 zatlačení byla venku hlavička a manžel zvolal „Jééé, to bude asi pořádná opička.“ Viděl totiž, kolik má vlásků. Do toho jsme se oba začali hrozně smát, že to pálení žáhy, co jsem měla, teda opravdu nebylo jen tak, když má mimi na hlavě takovou „deku“. Personál opět nechápal.
A pak už jen 2 zatlačení a malá byla venku - bylo 18:20. Jééé, to byla úleva a ten krásný pocit, když mi dali malou na bříško.
Chvíli jsme se kochali a pak šel tatínek vážit malou. Zatím jsem měla porodit placentu, no moc to nešlo, takže mi sestra tak zatlačila pěst do břicha, že jsem myslela, že umřu. Do toho přiskočil manžel, co že mi to jako prováděj, že se mu to teda vůbec nelíbí… opět vzrůšo.
Pak už mi donesli malou a se slovy „Nechte ji, až si sama doleze k prsu“ odešli. To bylo něco na manžela. Pořád kroutil hlavou a opakoval, že na to si teda počká… to je prostě celý on.
Dvě hodinky jsme se kochali naší Elenkou, která měla 3,23 kg a 48 cm. Podotýkám, že na to, že nebyla žádný drobek a já jsem hrozně malá, porod proběhl bez nástřihu a s jedním škrábnutím, které raději zašili jedním stehem.
Když jsem měla jít do sprchy, tak jsem zašpinila od krve lehátko. No a co myslíte, že jsem udělala…OPĚT JSEM SE ZAČALA OMLOUVAT A ZAČALA JSEM TO ČISTIT!
Děkuji, že jste dočetli až do konce…
Přečtěte si také
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 739
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 373
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 732
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 198
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 217
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1495
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 3690
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1134
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 2971
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1411
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
denicek je bomba, fakt sem se zasmala 
,mějte se krásně a budˇte zdraví 
krása, gratuluji 
.
