Můj první porod
- Porod
- ZuzkaLj
- 09.11.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Můj porod od prvních minut hrůzy, kdy jsem si myslela, že už mi praskla voda a místo toho jsem šupajdila na rizikové oddělení.
- 4
- 1
Musím říct, že celé těhotenství mi probíhalo opravdu famózně a bez problému. Žádné pocity na zvracení, žádné nechutenství, ani otoky… Jen ke konci bolesti zad (což je asi normální). Ale kromě zad jako bych o těhotenství opravdu nevěděla.
Termín porodu mi byl stanoven na 3. 2. 2015. Jiný jsem neměla, oba termíny podle ultrazvuku a menstruace jsem měla ve stejný den.
Měla bych dále připomenout, že jsem se snažila, abych neměla vyvolávaný porod, ze kterého jsem měla opravdu hrůzu. Takže chůze do schodů, uklízení, ricinové koktejly, sex… Jmenujte cokoliv, vyzkoušela jsem to. Nic. Holčička prostě ven nechtěla.
Ještě 4. 2. ráno se nic nedělo, takže jsem mohla ještě nakupovat, řídit, řešit poslední pracovní povinnosti, manikúru, pedikúru… No parádní středeční den. Večer jsem si s manželem šla lehnout kolem 22:30. Manžel usnul jako zabitý a já si ještě četla. Zhasla jsem asi po půlhodině a už skoro usínám, když v tom jsem pod sebou ucítila strašné teplo.
Říkám si: „No konečně! Plodová voda! Budu rodit spontánně.“
Opatrně jsem vstala a šla jsem na záchod, opravdu potichu, abych nevzbudila manžela. Z chytrých knížek jsem přeci věděla, že do porodnice se jezdí až, když jsou kontrakce po 5 minutách.
Došla jsem na záchod a rozsvítila. V tu ránu jsem dostala absolutní histerický záchvat. Nebyla to plodová voda, nýbrž krev. A hodně krve. S prominutím… jako z vola.
Manžel vylítnul jako postřelený, během minuty se oblékl a běžel pro auto. Já mezitím přes veliký pláč, kdy jsem myslela na nejhorší, brala do ruky čisté prádlo, hygienické prostředky a šla jsem opatrně dolů.
Cesta autem byla pro mě nekonečná, strašně jsem brečela. Tolik krve nebylo dobré znamení.
Dorazili jsme do Podolské porodnice v Praze asi za 15 minut. Na příjmu mě hned dali na monitor. Hned, jak jsem uslyšela srdíčko, uklidnila jsem se.
Doktor mi řekl, že miminko a placenta jsou v pořádku. A i když si nemohli vysvětlit to krvácení, dali mě na porodní sál. Nic se ale nezměnilo, takže jsem ráno šla na rizikové oddělení. Byl čtvrtek.
Přes den jsem se cítila skvěle, krvácení stále bylo, ale když jsem už byla pod dohledem, byla jsem klidná. V pátek ráno mě chtěli pustit domů. Z toho už jsem nervózní byla. Ale po chvíli změnili názor a řekli mi, že radši až v sobotu. Manžel měl šichtu, a tak mě v sobotu ráno měla vyzvednout sestra. Pokud bych do čtyř dnů neporodila, porod mi vyvolají.
Měla jsem už sbalenou tašku a šla jsem na poslední kontrolu. Doktor mi řekl, že mám málo plodové vody a že mě nikam nepustí a dal mi vyvolávací tabletku. Tu, které jsem se chtěla vyhnout. Bylo 8:30.
Takže jsem se vrátila zpátky na pokoj a čekala. Až kolem třetí odpoledne jsem začala cítit něco jinak. Bříško pobolívalo, ale tak „příjemně“. Večer přišel manžel s mojí sestrou. Dali jsem si večeři. Odcházeli kolem 22. hodiny.
Pak přišla sestřička s tím, že mi dá na noc čípek, abych se ještě vyspala. Že to bude asi na dlouho. Ale bolesti jsem už měla. Pořád ale nebyly extra bolestivé. Měla jsem si přijít ve 23:00 pro čípek. Ve 22:50 jsem pod sebou ucítila teplo, tak jsem se vylekala. To už byla plodová voda. 
Sestřička mi čípek už tedy nedala a říkala, že se už nevyspím.
Problém byl, že bolesti mi sílily, ale vůbec jsem neotvírala a ani nijak „nepřipravovala“. Kolem půl 1 v noci mi udělali klystýr. Akorát, když jsem šla na záchod, přišel manžel - komická a pro mě velmi trapná situace. Teď se tomu směju.
Po klystýru mi dopraskli vodu, to bylo asi čtvrt na dvě. To začalo pravé peklo. Tak často jsem chodila do sprchy, že jsem tam potom už zůstala… seděla… a brečela. Míč mi už nepomáhal, sprchy pak také ne. Stále jsem volala na sestřičku, že chci epidurál (který jsem zásadně odmítala). Ale čekalo se na kontrakce po minutách. Já je měla „jen“ po dvou.
Už jsem nemohla ani dýchat. Pořád jsem zvonila na zvonek, chtěla jsem skočit ze 4. patra, nebo se oběsit ve sprše. V 5 ráno mi řekli, že se uvidí v 7 hodin. Vidina dalších 2 hodin mě skoro odrovnala. V 7:15 přišel tedy anesteziolog a píchl mi epidurál. Vůbec nic jsem necítila, takže doktor byl skvělý.
Ptala jsem se, za jak dlouho to zabere. Prý tak 15-20 minut. Já ale po 5 minutách cítila tlaky na konečník. A sestřička jenom: „No, tak jdeme tlačit!“
Na řadu přišel můj muž, který mi držel záda a nohu, stlačoval k sobě. Já už neměla sílu. Když mi sestřička řekla, že vidí hlavičku a že je malinká, takže nebudeme nastřihávat, tak jsem se naprosto uvolnila a malá byla venku.
Nepopsatelný zážitek. Bylo 8:20, neděle ráno. Měla 49 cm a 3330 gramů. Krásná velká očička a dlouhé řasy.
Hned mi ji dali na bříško a ona se hned přisála. No bylo to nádherný. Pak jsem ještě jednou zatlačila kvůli placentě. Akorát mě museli vycévkovat, protože jsem byla nateklá a nebyla jsem schopná se vyčůrat.
Když mě po hodině chtěli dát do sprchy, tak jsem omdlela - díky epidurálu. Všechno se točilo. Na nohou jsem stát nemohla. 
Takže na sále jsem byla další 3-4 hodiny. Manžel pak odjel domů se trochu vyspat. A mě odvezli na pokoj, abych si také odpočinula. Ale nutkání vidět malou bylo silnější. Nechtěli mi ji dát, dokud nebudu sama schopná si dojít na záchod a do sprchy. Já to s pomocí sestřičky trénovala asi hodinu. A kolem 15. hodiny odpoledne jsem ji už měla u sebe.
Pak přišla odpoledne moje sestra, moji rodiče a tchyně. A od té doby se jenom kocháme.
Je neuvěřitelná. Za 4 dny jí bude 9 měsíců a dělá nám jenom radost.
I když ji miluju nadevše, tak u mě ještě nefunguje hormon zapomnění. Respektive ho asi nemám. Plánovali jsme druhé dítko 2 roky po Kristýnce. Ale odložíme to. Už se cítím psychicky lépe, ale není to ještě ono. Poporodní deprese to nejsou. Ale z porodu mám trauma do teď.
Každopádně vím, že se toho zbavím. Kristýnka za to všechno stála!
Přečtěte si také
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 1477
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 643
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 1370
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 397
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 388
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1574
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 4191
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1207
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 3283
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1569
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Výsledek, ale rozhodně za to stojí 
.
Jde o život - matky i dítěte.
A žádné trauma z porodů nemám, i když přístup zdravotníků hlavně u těch prvních dvou taky nebyl ideální. Později už jsem věděla a uměla si prosadit, co chci a co ne, takže i ráda vzpomínám…Zkušenost dělá hodně.