Můj vydařený vztah

Už jste někdy potkaly úžasnýho chlapa? Perfektní postava, oči tak nádherný, že když se na vás podívá, vidíte, že jste jediná na světě a že i kdyby vám řekl, že země je placatá, tak mu to budete věřit a ještě mu řeknete, že je ten nejúžasnější chlap na světě a jestli bude někdo tvrdit, že země není placka, tak ho pošlete do háje…

Nosil mi modrý z nebe, byl milej, gentlamoun, vtipnej, až jsem se někdy málem počůrala , věděl co chce (to se mi na chlapech strašně líbí) chtěl rodinu, miloval děti - pořád o nich mluvil. Jak moc se těší, jakou krásnou a velkou rodinu bude mít a že rodina je pro něj to nejdůležitější na světě. Samo tvrdil, jak jsem krásná a dokonalá a SEXY (to vždycky zabere že?) No zkrátka plájbój Eda a chtěl jenom mě a přísahám, na žádnou jinou se ani nepodíval. No to je něco pro nás ženský. Cítila jsem se jako na obláčku a taky si na něm plula.

Ukončila jsem svůj tříletý vztah, který se už ukončil půl roku před tím, jen jsme se tak míjeli a ten oný se k ničemu neměl. Navíc bydlel se svou bývalou a kvůli dítěti nechtěl odejít… No zkrátka pecka, ale to je jinej příběh 

A po hlavě jsem skočila do nového vztahu, kterej byl jak z pohádky. Hned jsme spolu začali bydlet a plánovat budoucnost, teda spíš on plánoval a mě se to moc líbilo, pořád jsem tomu nechtěla věřit, že bych mohla najít pana Dokonalého a utěšovala jsem se že v tom musí být nějaký háček, ale já prostě žádný neviděla. a on vlastně tenkrát opravdu žádný nebyl. Jediné mínus bylo, že jsme bydleli u jeho rodičů, což ale problém nebyl, jelikož si chtěl vzít úvěr a šli bysme do svýho. No není to nádhera? Po dvou měsících mě požádal o ruku a já se z obláčku vznesla až na mars Byla jsem dokonale šťasná.

Po půl roce jsem zjistila, že jsem těhotná. Nebyla jsem si jistá, protože jsem si dítě chtěla pořídit až později. Bylo mi 23. Ale jeho nadšení a štěstí, když jsem mu to řekla mě přesvědčilo, že on je ten pravý a neodolatelný. Jo abych se vám svěřila, nic z toho on samo nevěděl… Nemůžeme ty chlapy moc chválit, aby nám moc nezpychli, že? Ale milovala jsem ho a on to věděl a miloval mě, to jsem věděla Takže jsme začali nový plány (svatba, první dítě, dovolená v jugoslávii, první auto , druhé dítě … musely počkat) a začalo se s jedním dítětem a kde teda bydlet, peněz nebylo nazbyt, zvlášť když je dítě na cestě.

A tak dohoda padla, že se přestěhujeme k mým rodičům. Mají vilku a měli bysme tam větší soukromí než u nich v paneláku. Jo a jeho rodiče byli fakt v pohodě, jen známe maminky od mazánků, což on byl. Všechno od maminky až pod nos, ale na jeho obranu - uměl se o sebe postarat a dokonce mi i VAŘIL - téměř každý den, dělala jsem dvanáctky, takže jsem v deset končila, měla jsem odvoz z práce, paráda - mhd mi to trvalo hodinu a půl, a doma na mě čekala večeře. Jak on se o mě staral  .

No a začalo se stěhovat. Pokoj jsme celej přestavěli, koupili nějakej ten nábyteček, krásnou manželskou postýlku, moji rodiče postýlku pro mimi, jeho rodiče kočárek a už jsme se jen těšili na mimíska. Hladil mi bříško a povídal si s ním a plánoval jakej to bude BOREC no přece po tatínkovi a tak plynul časík a najednou předčasně mimčo tu. Překrásnej chlapeček jménem Patrick. Jediný dvě kalný věci tenkrát byly, že u našich v baráčku se přestavovalo a nastěhovat jsme se měli až z porodnice, abych měla s břískem klídek, a to že když se malej narodil můj miláček byl nemocnej, nějaká angína či co. Takže za námi do porodnice chodil, ale jen tak nachvilku, aby neohrozil nějaký mimi nebo novopečenou maminku.

Po týdnu rovnou do hnízdečka lásky. Jen jsem 14 dní čekala, až se k nám nastěhuje aby byl fit. Den D nastal a byla to katastrofa. Můj pan dokonalý totiž tak strašně chrápal (jak byl pořád nastydlí) že budil mě, malýho a já jeho a ten vztek, že si klidně chrápe jako sviňa a já nemůžu spát a kojím a kojím a kojím, no znáte to, novomaminka, prvnička, miminko malinký jen 2,300. A já stresmen jako prase. Takže šupajdil zase k rodičům. To totiž FAKT nešlo. I když mi to trhalo srdíčko, bylo to poprvý co jsme spolu nebyli, když nepočítám dovču a porodnici. No a jáááá nervy v kýblu, byla jsem fakt zralá na vodpal, šestinedělí mám trochu v mlze, vůbec nevím co se dělo. A on si vždycky přijel, byl s námi tak dvě hodiny denně a některý dny vůběc jelikož měl dvě práce a tak jel z jedné do druhé. A já jako chápající a vyrovnaná ženuška jsem ho ještě chlácholila, že bude líp a brzy budeme spolu. Bylo mu to hrozně líto, že s námi nemůže být. A já ho pořád omlouvala. Před kamarády, před rodinou, sama před sebou.

Malej se narodil na začátku října. Omlouvala jsem ho v říjnu, omlouvala jsem ho v listopadu-i když už jsem moc dobře nechápala jak ještě může být nemocnej, když se zdál v pohodě, ale tvrdil, že pořád stráááááááášně chrápe a že kvůli mě, nemůže s námi být, aby nás nerušil. No a omlouvala jsem ho ještě v prosinci, ale to už to začínalo vážně skřípat. Začali hádky a omluvy a výmluvy a promluvy do duše, že to takhle nejde dál ale stále to bylo v klidu, nikdy jsem na něj nekřičela a nevyčítala (my chytrý ženy víme, že to je spíše na škodu než k užitku) a dávala jsem mu šanci za šancí.

Až jednou na nový rok vyústila taková diskuze, že můj vysněný, mi řekl, že jsem sobecká a že on musí pořád jezdit za námi a nemá chvilku pro sebe, nemůže se dojít ani do fitka, nemůže nikam s kamarády, protože po práci musí za náma a že já jsem pořád doma a můžu si s prckem jít kam chci a že jsem egoistka, že myslím jen na sebe a on nemá ve mě tu podporu jako dřív, a že je jen s námi a chce si taky zajít někam, kamkoli, zkrátka kvůli nám nemá svůj život.. .Plácla jsem sebou z Marsu přímo na naší placatou zeměkouli. A že to byl kurňa rychlej pád.

Zareagovala jsem tak jak mě pánbůh stvořil. Jsem dosti tvrdohlavá a výbušná povaha. Takže, když ho to tak obtěžuje, být se svojí rodinou, tak jezdit nemusí, a až si to srovná, tak ať se mi ozve, že ho nechci vidět dokud se nerozhodne, hodila jsem mu ale berličku v tom, že jsem mu pak napsala, že malýho samozřejmě může kdykoli vidět. (a až přijede uvidí mě a malýho a už od nás neodejde, vždyť nás tak moc miluje, hádka občas musí být, pročistí to vzduch a pak je lííííp.) Sice to nebylo moc v klidu ale opět jsem mu nenadávala a vyčítala jsem jen velmi málo. Když uvidí, že jsem v pohodě, tak brzo přileze, bude se mu po mě stýskat a hlavně po mrňousovi a budu mít vyhráno.

Ale to jsem se, holka jedna, přepočítala. Objevil se až po měsíci a půl. Jednou týdně napsal…jak je? a já že v POHODĚ , a malej to a to a to bylo všechno. Jak by mi asi tak mohlo být???? Blbečku jeden,hloupej a pitomej, nechci být sprostá nazývala jsem ho zvučnějšími jmény 

Pak přijel dala jsem mu věci co jsem mu zbalila, on nějaký moje, vrátili jsme si navzájem klíče a moje eso jsem si nechala na závěr. Abych upřesnila, navrhla jsem to já, to vrácšení věcí a klíčů, ale mezi řádky, jsem mu pořád sdělovala, že bych ráda aby byl s námi a vrátil se. Moje eso bylo - a tady máš prstýnek, už bych ho neměla nosit když to tak není (podotýkám, ještě jsme si neřekli, že je konec, spíš to prozatím vypadalo jako pauza na rozmyšlenou, aby se umoudřil) a on na to tak si ho nech. Co já bych s ním dělal? Fajn to jsem čekala a tak s úsměvem na něj - třeba bys mi ho ještě někdy mohl znovu dát. Cha chááá byla jsem na sebe pyšná, jasnější zprávu, že ho chci nemohl dostat.

No a on - no já fakt nevím co bych s ním dělal, já ho nechci, já bych ho asi vyhodil, nebo co s ním. PLESK PLESK Tak ahoj a já se ozvu.....plesk a místo přistání na naší již výše zmíněné placce, jsem se ocitla až u zemského jádra. Jo nějaký vysvětlení proč se neozval uvedl a to nějaký svůj problémek, ale to jsem shledala jako výmluvu, a pořád čekala s jakou přijde na vysvětlenou. A ono PLESK. Sbohem a šáteček a žádný důvod a žádné výmluvy a omluvy, a důvody, které jsem mu chtěla blahosklonně odpustit… Nic, jen holé nic.

Tak jsem tam tak sama stála v rukou prstýnek na ho… a dopadla na mě těžká pravda. Viděla jsem jak jsem SAMA a jak se můj krásný sen propadl se mnou. Tu osamělost a prázdnotu a vědomí, že mu nestojím ani za vysvětlení. Že někdo kdo mě přemluvil a škemral o dítě, mě teď s dítětem nechce. Všechny ty dny a noci, co budu koukat na prázdný místo vedle sebe, na naší úžasný novoposteli, a říkat si co jsem udělala špatně a vyčítat s každou věc co jsem udělala, nebo neudělala. Nemůsím se rozepisovat o svých pocitech, každá z nás to zná. Buď jste to zažily a nebo si to umíte představit.

Ale proč jsem se dneska rozhodla tohle všechno napsat? Dnes jsem ho viděla po třetí. Potřebovala jsem koupit nějaký věci, přeci jen je to táta tak ať se aspoň trochu stará. Ten mě tak strašně nas… Chtěl půjčit malýho. Copak je to nějaká věc? Aby jsme si ho půjčovali či co??? No nechápačka, a pak mě uzemnil podruhé, že prý mají s kamarády co mají taky děti, nějaký slez a že by si ho na to chtěl půjčit. Panebože, co jen jsem komu udělala. On si ho nechce vzít aby byl s ním. On si ho chce půjčit aby ho mohl ukázat kamarádům. To je tvrdá realita. A já mu ho zkrátka dát nechci. Takže proběhne velká debata na téma rodičovství, pozítří…

Dnes jsem mu totiž trošku od plic řekla, že mu ho nedám. Za prvé protože ho malej nezná a protože se o něj nedokáže postarat. A až mě přesvědčí, že je táta jak má být a že malej nemá strach…tak…tak se půjdu picnout… Protože to nepřežiju… Ve mě se všechno vaří. Konečně jsem si uvědomila, že s někým jako on bych nebyla šťastná. Dochází mi zpětně, že vše měří na peníze a když má nějaký problémek tak prchne. Nemůžu se na něho spolehnout, bože pořád ho miluju a tolik bych chtěla aby bylo vše jako dřív, ale kdyby se chtěl vrátit, jako že nechce , doprčic aspoň tohle mi mohlo vyjít abych se necítila tak pod psa , tak bych mu řekla že už to nejde. Nebyla bych šťastná. A tolik to bolí. Jak je možný že se v životě vše obrátí o 360 stupňů?

Tak mám před sebou pár uplakaných a litujících se měsíců. Co asi tak dělají opuštěný maminky s dítětem?

Ne, kouknu se na svoje úžasně nádherný miminko a to mi dává sílu, je to to nejnádhernější, nejnevinější..... a co vám budu povídat… stvoření co znám a je moje a já ho miluju ze všeho na světě nejvíc. A něco vám řeknu, Na tuty vím, že ono miluje mě