Můj život 1

Tak nějak mám chuť napsat svůj životní příběh. :) A hlavně o obdivu. Začnu od začátku. Narodila jsem se před mnoha lety… No dobře, zas tak mnoho to nebylo. :) Ale nebyla jsem sama, měla jsem bráškudvojče. Maminka na nás byla sama, náš dárce spermatu (jak mu říkáme doma) o nás nejevil zájem.

Na tu dobu jsem byli cvalíci, ale byli jsme zdraví a to bylo pro naši maminku důležité. Rostli jsme. Zlobili jsme a že ne málo, každý den jsme něco vymysleli. :) Každodenní prohrabávání koše byl maminčin takovej rituál, udělali jsme jí omeletu z deseti vajec a zahustili sirupem, ale na koberci, :D pomazali okna rybí pomazánkou, bych mohla pokračovat do zítřka, jaký jsme byli zlobidla. :)

Pak si maminka našla nového tatínka a vše šlo parádně, až jednou měli rodiče s prarodiči vážnou nehodu. Nejhůř dopadl náš milovanej dědeček - odkázán na vozík. Do té doby byl šikovnej chlap, vše si udělal a opravil… Babička se o něj starala a věnovala mu všechen svůj čas.

Tři roky po nehodě se u brášky zjistilo, že má diabetes typu jedna. Veškeré lítání a zasvěcení do všeho stálo maminku hodně úsilí… Maminky, které mají v okolí cukrovkáře, vědí, že to není jednoduché, kor u dítěte. Náš nejmilovanější dědeček, který o tom všem samozřejmě věděl, nás opustil. :( A tatínek začal „zlobit“ aneb otáčel se jinam… Divím se, že tohle maminka zvládla bez všech možných nervů…

My jsme rostli jako z vody. Bráchovi se přidávaly nemoci, ať už alergie na všelico nebo štítná žláza, zlomenou ruku měl několikrát, oba jsme proletěli sklem, bracha dřív jak já. Naštěstí to měl jen na šití a já prolítla později s tím, že jsem měla fiklé i nervy a šlachy. Běhačka po doktorech a různá vyšetření, to vše moje maminka absolvovala se mnou. Do dneška ta ruka nefunguje tak, jak má…

Pak přišla puberta. O takovém tom mlácením zleva doprava se nedá vůbec mluvit, se mnou to mlátilo na všechny strany, co jsem vše vyváděla, psát nebudu, třeba to bude mít pokračování, když budete chtít.

Můj bráška byl naštěstí hodný (aspoň někdo), :) puberta s ním moc nemlátila (řekla bych, že ji má teď) a navíc furt byl ve špitálu… Hodně tam vládla psychika, kdy tatínek byl i nebyl…

Maminka si s náma užila a já musím před ní smeknout poklonu a nikdy ji nepřestanu obdivovat!

DĚKUJI TI, MAMINKO MOJE!

Pro některé z vás je tohle obyčejný příběh, ale pro mě je to něco nepopsatelného…

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
4.2.17 00:05

Tak mě zajímá pokračování, teď je to takové neúplné.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Doe_Jane
4.2.17 07:09

Škoda že ses nerozepsala, zatím je to o ničem

  • Nahlásit
1035
4.2.17 07:11

Také bych chtěla pokračování :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
4.2.17 09:00

Určitě by to chtělo pokračování :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
10206
4.2.17 09:15

Mam trosku problém s takovými těmi deníčky z nostalgie, co si vlastne clovek pise sám pro sebe. Pokud totiz autor neni dobry pisatel, vzejde z toho takova snuzka útržku, jako v tomto případě.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2072
4.2.17 15:47

Je hezké ze to takhle cítíš maminka toho zvládla hodně. Ale asi jako v každé rodině se něco děje. Ale kladné hodnocení pises od srdicka to jak jsi to cítila a viděla ty. :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1201
4.2.17 20:13

Zacatek znel slibne, ale cely denicek mi nic moc nerekl, je to takove vytrzene z kontextu.Mela ses rozepsat vic.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1312
5.2.17 10:24

Myslím, že jsi to nemusela rozdělovat na části, takhle mi to přijde moc krátké… je to takovy stručný popis obyčejného dětství bych řekla… ale jinak nemám nic proti a maminka vás určitě moc miluje ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit