Můj život 2. druhý

Přečtěte si také první díl deníčku »

S Lucií jsem utíkala od reality. V té době mi byla vším. S Toníčkem, samozřejmě. Doma to nebylo ideální, tím, že máma byla stále sama, což na ni velmi doléhalo, si tak nějak začala dělat partnera ze mě. Když něco vymyslela, například, že se jí nelíbí kuchyňská linka, tak že koupíme tapetu a přelepíme ji, musela jsem být okamžitě k dispozici. Nezajímalo ji, že jsem měla jiné plány s kamarádkami (ve skutečnosti s Lucií). Prostě máma chtěla tapetovat a basta. Anebo třeba se mnou chtěla jít na výstavu psů či se jen tak projít. Jak jsem psala již v předchozím deníčku, mnoho vzpomínek s mámou mám opravdu moc pěkných, jen mne strašně štvala ta její diktatura, že když si něco umanula, prostě jsem musela být po ruce. Anebo lépe řečeno, bylo pro mne výhodnější být po ruce, protože když jsem se párkrát vzepřela, následovala nepříjemná hádka, výčitky, že je na mne a na všechno sama a stejně nakonec bylo vše podle ní, takže ve finále jsem byla smířena s tím, že když si něco umane, mám prostě smůlu.

Samozřejmě se to promítalo do našeho vztahu s Lucií, ale vzhledem k tomu, že nám bylo 15 (jí 16), když jsme spolu začaly, ona taky neměla úplnou volnost, takže v tomto věku se tyhle věci tolerují úplně jinak. I tak nám po škole zbývalo dostatek času na to, abychom spolu mohly být, než se mamka vracela z práce. Byla jsem do ní tenkrát tak poblázněná, že by se mi ani celá věčnost nezdála dostatečná na to, abych se jí nabažila.

Jak to vlastně všechno začalo? Úplně jednoduše. Po základní škole jsem nastoupila na střední a ona byla moje spolužačka. Začaly jsme se spolu bavit jako kamarádky, jezdily jsme domů stejným autobusem. Nebylo toho moc, co bychom si mohly povídat, protože jsme byly každá docela jiná, ale z určitého důvodu jsem v autobuse chtěla sedět vždycky vedle ní, ačkoli konverzace vázla. Tedy aspoň ze začátku.

Brzy se z jízdy autobusem do školy a ze školy stala oblíbená část mého dne. Prostě mi bylo krásně vždy, když jsem vedle ní seděla, když jsem cítila její vůni, mohla se jí podívat zblízka do jejích modrých očí anebo „omylem“ se dotknout jejích tmavých vlasů. Někdy se mi podařilo dotknout se konečků jejích prstů a to mi do těla dávalo takové ty malé výboje, které vám způsobí motýly v břiše. Naše vzájemné pohledy byly čím dál tím delší a několikrát se nám stalo, že Lucka „zapomněla“ vystoupit (vystupovala vždy o tři zastávky dříve než já) a jela se mnou až na mou zastávku, pak se mnou šla až k našemu domu a pak se mnou už chodila venčit i Toníčka.

I přes velkou odlišnost našich zájmů a povah jsme si brzy vytvořily svůj vlastní styl komunikace a čas nám utíkal nádherně. Lucka pejsky taky milovala a sama svého mít nemohla, takže se vždy těšila, že se mnou Toníčka bude moci venčit. Ačkoli byl podzim a počasí tomu odpovídalo, nám to bylo vcelku jedno, podnikaly jsme dlouhé procházky s Toníčkem, povídaly si, občas se letmo dotkly a pořád jsme se takto nevinně oťukávaly.

Chodila jsem do školy s úsměvem, do postele jsem chodila také s úsměvem s vědomím, že hned po probuzení poběžím na autobus a zase budeme spolu. Život byl najednou zalitý sluncem a ani jsem si to moc nenechala kazit máminými občasnými výlevy, mizernou finanční situací, kterou se mnou máma doma pořád řešila ani situací s bráchou, který se z Anglie ozýval bohužel většinou jen v případě, když něco potřeboval a to něco byly zpravidla peníze. Máma z něj byla zoufalá.

Brácha se domů vrátit ani nechtěl, nebo možná chtěl, ale beztak tušil, že vlastně ani neměl kam. Tátovi s ním došla veškerá trpělivost a prakticky ho vyhodil z domů s tím, že už je dospělý a nemá zájem ho živit ani mu pomáhat z problémů. Máma na tom byla tak, že mu sama říkala, aby v Anglii vydržel, že si určitě najde brzy nějakou práci, že tady v Čechách na něj stejně nikdo a nic dobrého nečeká a že ona má dost dělat sama se sebou a se mnou. Navíc mámě dlužil peníze, které si půjčila od nějakých známých, aby měl brácha něco do začátku, a on jí slíbil, že jí částku začne splácet hned z prvních výplat. Známí chtěli peníze zpět, máma je neměla a brácha neposílal nic. Při každém telefonátu mu to máma připomněla a o peníze se upomínala, takže to nakonec skončilo tak, že brácha se ozýval už jen mně, aby si aspoň s někým mohl popovídat. Jo, a ještě babičce (v té době byla už vdova), která pro nás pro oba stále fungovala jako náš přístav, který jsme milovali a kam jsme se vždy velmi rádi vraceli.

Mně bylo bráchy vlastně líto a vždy jsem ho ráda slyšela a chtěla ho aspoň nějak podpořit. Říkala jsem si, že to musí být strašně těžké být sám v cizí zemi tak daleko od domova, i když ten domov nebyl bůhvíjaký, pořad to tady člověk znal, měl kamarády, mohl zajít za mamkou či babičkou na dobrý nedělní oběd, mohl si zajít se mnou jen tak ven popovídat. Tam byl sám, daleko, bojoval s jazykovou bariérou, s těžkostmi při hledání práce, s nedostatkem peněz a určitě i s pocity samoty. Ano, rodiče vždy říkali, že si za to za vše mohl sám, že dostal spoustu šancí a vlastně, na co sáhnul, to pokazil. Já nevím. Když nad tím přemýšlím teď zpětně z pozice dospělého třicetiletého člověka a vybavím si naše dětství, kdy prostě jsme měli oba s bráchou místy pocit, že rodiče svou existencí spíše obtěžujeme, tak nedokážu objektivně říci, kdo za bráchův špatný start do života vlastně může. Byly chvíle, kdy jsme to neměli lehké, a on to měl podle mne, těžší než já. Tím, že byl kluk a že byl starší, tak nějak od něj rodiče očekávali více, více samostatnosti, více rozumu, a když to neklaplo, tak tresty pro něj byly přísnější než pro mne. Navíc on byl velmi citlivé dítě, chtěl pohladit, pochválit, popovídat si, pomazlit.

Tohle se u nás bohužel moc nepěstovalo. Upřímně mi bylo bráchy opravdu líto a chtěla jsem mu být aspoň nějak psychicky nápomocná. Pořád to pro mne byl můj milovaný brácha, který se za mne pral na hřišti s kýmkoliv, kdo si ze mne jen náznakem udělal legraci, byl to ten, který vždy stál při mne, když jsme jeli jako malí na tábor a já tam nechtěla, protože jsem tábory od dětství nesnášela a bylo mi strašně smutno. Zmizíkem mi vymazal poznámku z žákovské, když jsem se ji bála doma ukázat. Hrál mi v mrazu písničky na flétničku přes okno infekčního oddělení, když jsem byla jako malá v nemocnici. Navíc byl velmi pohledný a všechny holky ve škole mi mého „krásného“ bráchu záviděly. Neříkám, že svůj vzhled nevyužíval ve svůj prospěch, hlavně co se holek týkalo. Ale jak jsem vždy říkala, on měl zlaté srdce, ale blbou povahu…

Ale zpět ke mně. Určitě vás zajímá, kde nastal ten zlom, že se z nevinných procházek s pejskem stala má první vážnější známost. Tak to bylo tak. Jednou, když jsme zase venčily v našem městském lesíku, bylo pozdní listopadové odpoledne, byla už tma jako v pytli, Lucka mne najednou chytla za ruku a zeptala se, jaká jsou má přání na léto. Řekla jsem jí něco v tom smyslu, že bych strašně chtěla jet na nějaký zahraniční tábor s výukou jazyků anebo aspoň na tábor v Česku s rodilými mluvčími. Ona mi na to řekla „No, to ti přeju, ale vlastně já si to moc nepřeju.“ Zeptala jsem se proč. „Protože tebe mám ze všech lidí nejradši,“ řekla a trhla mou rukou směrem k sobě. Otočila jsem se na ni. Dívala se mi do očí. Měla v nich zvláštní pohled, který si dodnes umím živě vybavit. Mísila se v něm touha, nesmělost, otazníky. Dala mi jasně najevo, co chce udělat, ale čekala na svolení. Já jsem se k ní jen přiblížila, přivřela oči a pootevřela ústa. Zbytek jsem nechala na ní. Bylo to krásné, krásnější než v mých představách i než v romantických knížkách. Stály jsme tam ve tmě, v zimě, Toníček už se chudák nudil a otráveně stepoval na místě. My jsme byly však v tu chvíli propojeny a konečně jsme daly volný průběh všem těm emocím a představám, které nám oběma nedaly spát posledních pár týdnů.

Ano, šokovala jsem samu sebe. Nebo spíš překvapila. Šokovala by bylo asi příliš silné slovo. Svou první platonickou lásku k dívce jsem zažila ve 14 letech na jednom letním táboře. Byly jsme v chatkách v přírodě a chodily jsme se sprchovat po dvou. Katka se mi strašně líbila už od prvního dne. V tu chvíli jsem si ještě ani neuvědomovala úplně, že se mi líbí, ale dnes vím, že líbila. Druhý den jsme se šly sprchovat a prostě oči mi sklouzly na její tělo. Pamatuji si z toho její tmavé bradavky, které chladem krásně stály na jejich malých prsou a chomáček černých chloupků v jejím klíně. Ten obraz jsem nemohla vyhnat z hlavy celý tábor a ještě dlouho po něm. Každý večer jsem usínala s představou toho chomáčku, ačkoli jsem se za to tenkrát sama před sebou styděla. Pořád jsem ji pozorovala, chtěla jsem jí být na blízku, chtěla jsem se s ní jít znovu sprchovat, chtěla jsem ji znovu vidět nahou… Tenkrát jsem asi poprvé začala zpochybňovat svou sexualitu.

Ale brzy po táboře jsem to hodila za hlavu s tím, že to bylo asi jen takové chvilkové poblouznění a dále jsem to nechtěla řešit. Představa toho, že bych mohla být homosexuální, pro mne byla docela děsivá a vzpomínka na tábor chutnala hořce, protože jsem nebyla jediná, komu se Katka zalíbila. Vyhlídnul si ji tenkrát taky instruktor Boris. Jejich sympatie byly vzájemné a já jsem ke svému utrpení musela pořád poslouchat Katčiny ódy na to, jak je Boris krásný, chytrý, vtipný, později i na to, jak úžasně líbá. Takže vzpomínka to tenkrát byla docela trpká.

Zpět ke šťastnějšímu období. Od onoho polibku, který byl pro mě prvním vůbec jsme s Luckou byly v rámci možností stále spolu. Naše zamilovanost byla vzájemná, byly jsme velmi vynalézavé ve vymýšlení různých důvodů a záminek, proč se stále navštěvovat. Jednou to byl společný referát, pak jsem ji já doučovala angličtinu, pak ona mne matiku, často se nám to doučování protáhlo do večera a několikrát se nám podařilo u sebe taky přespat.

Ze začátku její rodiče ani moje mamka nebyli proti a my se po nocích oddávaly vzájemným dotekům, polibkům, touhám, a přesto, že jsme byly velmi mladé, ten žár, který nás spaloval, byl opravdu silný a naše milování bylo prostě dokonalé. Prožívala jsem velmi šťastné období, kdy se mi podařilo nic moc neřešit, žila jsem přítomností, která chutnala tak neodolatelně sladce.

Až do jednoho dne. To jsme si tak jednou zase vychutnávaly další z našich krásných odpolední po škole, kdy máma měla být jako obvykle v práci. Ležely jsme spolu nahé v posteli, Lucka se mi zrovna věnovala pod peřinou, když v tom v zámku cvakly klíče a otevřely se dveře. Přišla máma.