Můj život 1. první

O životě
  • Anonymní
  • 23.02.19

Z nějakého zvláštního důvodu mám pocit, že bych se ráda vypovídala, vypsala o svém životě, bez obalu, bez cenzury... tak jak to je, jak to cítím a tak, jak říkám pouze málokomu. Nejsem žádný velký spisovatel a ani nad svými řádky nijak zvlášť nepřemýšlím, prostě píšu věci, jak mne zrovna napadnou.

Můj život začal, řekla bych, průměrně. Měla jsem úplnou rodinu, mámu, tátu a o dva roky staršího bráchu. Rodiče byli velmi mladí, velmi rozdílní, velmi hádaví a asi na rodičovství ne příliš vyzrálí. Mámu si pamatuji jako velmi ukřičenou, většinou naštvanou ženu. Hodně křičela po tátovi, který byl stále míň a míň doma, a tak pak mnohem častěji křičela po nás – po bráchovi a mne. Hlavně po bráchovi, který už od malička byl trošku náročnější dítě. Byl hyperaktivní, rád se pral s klukama, často nosil poznámky, já jsem byla taková ta hodná, klidná, poslušná holčička, která si vždy zalezla někam s plyšovým pejskem a žila ve své představě o tom, že jednou budu mít na vodítku psa živého a že s ním budu chodit ven a nebudu slyšet hádky doma, které byly na denním pořádku.

S mámou mám ale i hezké vzpomínky, když třeba byl táta na dovolené nebo někde dostatečně dlouho na to, aby se psychicky tak nějak srovnala, byla hodná, kolikrát si se mnou i hrála anebo jsme šly třeba na zmrzlinu, povídaly jsem si a já jsem v těchto chvílích byla šťastná. Bylo mi dobře i s tátou. Ten si s námi hrával pexeso, lodě anebo nám dělal dinosaura, když máma nebyla doma. Oba byli fajn, ale nesměli být spolu. Také nutno dodat, že nikdo z nich nepil, nefetoval, vzájemně se fyzicky nenapadali (až na pár situací, které se staly v afektu). Finančně na tom byli docela dobře, ale na druhou stranu trávili spoustu času v práci. Víkendy jsme trávili s bráchou vždy u babičky a to bylo místo, kde jsem byla opravdu šťastná. Babička s dědou nás milovali, rozmazlovali, věnovali se nám, nehádali se a prostě vše tam bylo tak, jak má.

Z raného dětství mi utkvělo pár momentů či situací, které jsou tak nějak stále ve mně. Jedna z nich je následující. Jednoho horkého letního dne, kdy měl brácha zase svůj den, mámu „zlobil“. Já si vlastně vůbec nepamatuji, co dělal a čím ji tak vytočil, jen si pamatuji, že najednou vzala do ruky kovovou pokladničku a hodila ji po něm. Jemu bylo cca 7 let, mně asi 5. Najednou měl hlavu celou od krve. Máma ho rychle vzala do koupelny a pak naložila mne i jeho do auta a jeli jsme do nemocnice a v autě pořád dokola opakovala verzi, kterou musí brácha říct panu doktorovi.

Další věc, kterou si velmi dobře pamatuji, je ta, že máma si vzala do hlavy, že se nesmíme moc dívat na televizi, ať z nás nevyrostou televizní maniaci. Mně to bylo celkem jedno, protože jsem si vždy vystačila se svými plyšáky, ale brácha měl televizi moc rád. Přes týden, když jsme nejezdili k babičce a dědovi, nás nechávali rodiče hodně často a dlouho samotné doma. Brácha si televizi vždy pouštěl a já jsem musela číhat u dveří a poslouchat, jestli nepřijíždí auto. Když přijíždělo, hlásila jsem to a brácha TV vždy rychle vypnul a běžel do pokojíčku a dělal, že si s něčím hraje. Rodiče přišli a zeptali se „Díval ses na televizi?“ On zalhal, že ne. Táta šel, sáhnul na televizi, byla teplá, seřval bráchu, že lže, a normálně ho seřezal. Tohle bylo u nás každý týden několikrát.

Mně je z těchto nešťastných televizních vzpomínek dodnes smutno. Byli jsme tak malí a prostě jsme se doma sami, často po tmě a pozdě, báli… a brácha prostě potřeboval něco, co mu tu dlouhou chvíli dokázalo zpříjemnit. Nikdy asi nepochopím tento nesmyslný zákaz rodičů, kteří odejdou a nechají malé děti doma samotné a pak ještě následuje fyzický trest… bylo to vůči bráchovi tak nefér.

Taky si pamatuji, že pro sprosté slovo nešla máma nikdy daleko. „Kuva!“* a „Do pi**!“ u nás bohužel také nebylo až tak vzácné. Pamatuji si jeden okamžik, kdy jsem si po škole vzala domů kamarádku, byla jsem asi ve druhé třídě. Rodiče neměli být doma a já jsem jí chtěla něco ukázat. Bohužel ale máma přišla dříve z práce, začala v kuchyni řvát po bráchovi a my jsme s kamarádkou v pokojíčku vše slyšely. Pamatuji si do teď, že máma nadávala a padaly tam právě ty „ku*vy“. Kamarádka klopila oči a vůbec nevěděla, jak se má chovat. Já ostatně taky ne. Chtělo se mi brečet. Strašně jsem se tenkrát za mámu styděla.

V mých třinácti letech se rodiče rozvedli. Vlastně, bylo to trošku jinak. Táta mne a bráchu vzal v létě na dovolenou a máma se mezitím vystěhovala. Vystěhovala si své a moje věci plus nějaký nábytek. Já jsem o tom věděla. Říkala mi, že se chce odstěhovat, jak budeme na dovolené, nevím, asi chtěla mé požehnání, můj souhlas. Já jsem byla ráda, že budu mít konečně klid, takže jsem jí tenkrát toto, teď pro mne naprosto nepochopitelné chování odsouhlasila. Ona to asi brala, jakože je to v pohodě, a proste nás – mne a ji – přestěhovala v době té již zmíněné dovolené. Věděla jsem to, ale musela jsem o tom mlčet.

Pamatuji si, jak jsem měla sevřený žaludek, když jsme se vraceli po týdnu s taťkou a bráchou domů. Vůbec nevím, jak to tenkrát udělala nebo neudělala s bráchou. Jestli s ním o tom taky mluvila, to už si jaksi nepamatuji. Každopádně po návratu z dovolené si pro mne přijela a já jsem šla bydlet s ní a brácha zůstal s taťkou. Velmi brzy nato otec požádal o rozvod. Máma to nesla hodně špatně, pořád opakovala, že to měla být jen taková výstraha, že chtěla tátu přimět k tomu se více snažit, zapracovat na manželství.

Každopádně výsledkem byl rozvod. Já u mámy, brácha u táty. Mamka odešla od soudu s holým zadkem. Taťka (údajně, podle slov mamky) se domluvil s nějakými kamarády, nechal napsat směnky jakože za dobu manželství a řekl mámě, že buď se u soudu vzdá veškerého majetku, anebo on vytáhne ty směnky, které se datovaly ještě na dobu manželství, čímž by z mámy udělal dlužníka nereálných částek. Máma psychicky vyčerpaná tenkrát už přistoupila na vše. Takže jsme bydlely v pronájmu a mámě ze společného podnikání nezbylo nic.

Každopádně první dva roky měla máma dobrou práci a bylo nám fajn, nic nám nechybělo a já jsem byla konečně spokojená, že mám doma klid, veselou mamku, která řvala mnohem míň, a konečně i toho svého vysněného pejska! Mohla jsem si v útulku vybrat, jakého jsem chtěla. Odcházela jsem jako ta nejpyšnější panička s malým rezavým voříškem na vodítku, kterého jsem pojmenovala Toníček a strašně jsem ho milovala. Dělal mi průvodce mým životem dalších 12 let. A to už měl cca 3 roky, když jsme si ho z útulku braly. Byl to ten nejlepší pejsek, který kdy pobíhal po světě, a doufám, že je mu v psím nebi dobře.

Ale zpět do reality. Mamka o práci brzy přišla a začalo se blýskat na horší časy. Vlastně od té doby, od mých 15 let, máminých 38, jen počítala peníze, musela počítat každou korunu. Když bylo v Kauflandu v akci 10kg prášku na praní, musela jsem tam naklusat hned v sedm ráno a dotáhnout ho domů. Auto jsme už neměly a já to tahala na rukách. Pamatuji si, že mi zastavilo auto se starší paní a chtěla mne zavést domů. Jednou jsem tahala ten prášek, pak zase 10kg granulí pro Toníka, pak zase televizi v akci, protože ta stará se nám rozbila. Pak jsem s mamkou musela jít na podběl a jitrocel, že z toho bude dělat sirup. To jsem se samozřejmě opět musela zapojit. Máma prostě vždy něco vymyslela a já musela být po ruce. Když jsem nekladla odpor, byla v pohodě a bylo to dokonce i fajn, ale, nedej bože, když jsem jí řekla, že mám třeba jiné plány. Tohle se bavíme o době, kdy mi bylo 15, 16, 17, chodila jsem na střední, měla jsem kamarádky, svou první lásku a chtěla jsem čas trávit jinak, než tak, jak mi máma naplánovala. Jenomže když si něco vzala do hlavy, moc se jí odporovat nedalo.

Za taťkou jsem jezdila každý pátek po škole a pak nárazově na výlet, lyžovat na hory a tak. Bývalo to vždycky fajn. A brácha se začal tak nějak ztrácet. Chytil se party, tátovi lhal, že je u nás, nám lhal, že je u táty, a vlastně nikdo nevěděl, kde je a co dělá. Ve škole měl velké absence a průšvihy a dopadlo to tak, že ho nakonec vyhodili ze školy v maturitním ročníku, protože na stužkováku ukradl třídní učitelce mobil. Jen tak z hecu, prý to vymysleli s klukama. Učitelka mobil začala postrádat, tak ji někdo prozvonil a bráchovi její mobil začal zvonit v kapse u saka. Ano, taky jsem si klepala na čelo… Takže brácha zůstal nakonec se základním vzděláním. Doma se rozhádal jak s mámou, tak s tátou, a po různých peripetiích se rozhodl, že raději odjede ze země a odstěhoval se do Anglie.

Táta si našel novou přítelkyni a naších společných výletů bylo míň a míň a máma byla stále víc a víc nespokojená. Hledala novou práci, ve které by měla aspoň trochu podobný příjem tomu, na který byla zvyklá z předešlého zaměstnání, abychom mohly nějak normálně fungovat a nemusely stále počítat každý peníz, ale to se jí bohužel nepodařilo. Práci si sice našla, ale platově na tom byla bohužel mizerně, takže náš úsporný režim pokračoval.

Také na mámu doléhala frustrace z toho, že je stále sama, že přece jen pár let po rozvodu a stále nemůže narazit na žádného nového muže. Pamatuji si, jak často hořekovala, že vše musí táhnout z jednoho platu, že se to nedá, že už ji to nebaví… Ta samota a celková situace jí nedělala dobře, stejně jako fakt, že brácha přestal téměř úplně komunikovat od doby, co odjel do Anglie.

No a já? Byla jsem dvojka se svým Toníčkem a prožívala jsem tu již zmiňovanou první lásku. V té době to ale ještě nikdo nevěděl, nikdo krom nás dvou a mého Toníčka. Zamilovala jsem se opravdu bláznivě, naivně, upřímně, a přála jsem si, ať to nikdy neskončí. Jmenovala se Lucie.

Váš příspěvek
Citronkalekninka
Zasloužilá kecalka 927 příspěvků 23.02.19 07:40

Tesim se na pokracovani :hug:.

Příspěvek upraven 23.02.19 v 07:40

Kostroma
Kecalka 320 příspěvků 23.02.19 08:03

Chci pokracovani :) cte se to hezky.

Aslei
Ukecaná baba ;) 1035 příspěvků 23.02.19 09:29

Už aby bylo pokračování :andel:

viky23
Neúnavná pisatelka 16954 příspěvků 23.02.19 13:21

Smutny detstvi, denicek se hezky cetl ;)

amka.82
Zasloužilá kecalka 547 příspěvků 23.02.19 13:26

Moc hezky se to četlo a velké překvapení na konci ve velké lásce jménem ,, Lucie ,, :kytka:

Tableta
Kelišová 5154 příspěvků 23.02.19 14:26

Ať je to příběh pravdivý nebo ne, je to napsáno moc hezky a s „šokujícím“ závěrem :) Těším se na pokračování!

Mallorka
Závislačka 3172 příspěvků 23.02.19 16:10

Skvělý denicek.

Bábrdl
Generální žvanilka 23879 příspěvků 23.02.19 17:38

Smutné :(

Lejlinka88
Závislačka 2675 příspěvků 3 inzeráty 23.02.19 18:45

Moc se těším na pokračování,vážně hezky se to čte,i když je smutné,jaký život jsi měla :( :kytka:

Jahudka82
Závislačka 2804 příspěvků 5 inzerátů 23.02.19 20:33

Dobra pointa:), sice jsem nepochopila v názvu to „1.prvni“ ale to nevadi, precetla jsem jedním dechem! No, asi jsi z domova nemela nejlepsi vzor, jak ma vypadat vztah muze a ženy, takze se te volbe ani nedivim… :think: Pis dal! :palec:

Příspěvek upraven 23.02.19 v 20:35

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.02.19 13:23

Děkuji Vám za přečtení a komentáře. Pokračování se chystá :) to 1. první byl nějaký překlep, kterého jsem si nevšimla

Vložit nový komentář