„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře

Dneska mě ale jedny takové „oči“ zastavily přímo na chodníku. Paní Růžičková, místní drbna, co bydlí o tři baráky dál, si na mě doslova počkala.

Sotva jsem v legínách a s culíkem zahnula k naší brance, už tam stála. Ruce v bok, v očích ten nepříjemný, pichlavý pohled.

„Tak co, paní Marková, volníčko, volníčko? Jako vždycky, co?“ spustila bez pozdravu. „To se nestydíte? Nechodíte do práce, děti vám vozí do školky chlap a vy děláte co? Válíte se doma za naše peníze, co?!“

Na vteřinu jsem úplně vypadla z rytmu. Chtělo se mi smát, ale ten tón byl tak agresivní, že mě spíš polila vlna čistého vzteku. Takže já, která u počítače kolikrát končím se zatuhlým krkem až za tmy, abych stihla všechny uzávěrky, se podle Růžičkové „válím“.

Nadechla jsem se a rozhodla se, že tentokrát neuhnu pohledem.

„Tak zaprvé, paní Růžičková,“ řekla jsem s ledovým klidem, „pracuju z domova. Mám takovou práci, a věřte nebo ne, je velmi dobře placená a odvádím z ní řádně daně. Zatímco vy jste, předpokládám, v důchodu. Takže za vaše peníze neležím doma ani já, ani nikdo jiný. Vy už do státní kasy nic neodvádíte, spíš naopak.“

Viděla jsem, jak jí lehce škublo v koutku, ale nenechala jsem ji promluvit.

„Za druhé, děti vozí do školky můj muž, protože nebudeme ráno startovat dvě auta jako blázni, když to má při cestě. A za třetí, ne, nemám volno. Jen jsem si po ránu dovolila se jít provětrat, protože dbám na své zdraví. A vůbec, co je vám do toho, jak máme s manželem rozdělené povinnosti?“

Čekala jsem, že třeba aspoň zamumlá omluvu, ale to bych chtěla moc. Ona se přece nemýlí.

„No no no, abyste se nezbláznila,“ pohodila hlavou a začala couvat ke svému plotu. „Bůh ví, jak to je. Ty dnešní matky by veškerou zodpovědnost házely na chlapy.“

„Je to přesně tak, jak jsem řekla. Nashledanou!“ odsekla jsem, zapadla domů a zamkla za sebou.

Ještě deset minut jsem se klepala vztekem. Je fascinující, jak hluboko v některých lidech vězí představa, že když člověk ráno nenastoupí do fabriky nebo do kanceláře s píchačkami, tak vlastně neexistuje. Že home office je jen krycí název pro spaní do oběda a koukání na seriály.

Opravdu se v roce 2026 musíme pořád zpovídat sousedům z toho, že nežijeme podle jejich šablony z minulého století? Že se o děti stará i táta a máma se jde ráno proběhnout?