Můj život bez dítěte
- Snažení
- lenusek11111
- 19.08.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Musím se postavit na nohy a smířit se s tím, že dítě mít nebudeme. Život je strašně krutý...
Můj život je celkem jednoduchý. Mám manžela, který je hodný, je mi oporou a miluje mě. Všechno začalo před třemi a půl lety. Byla jsem sama, měla jsem hodně kamarádů a kamarádek, kterým jsem se snažila v rámci svých možností pomoct, když bylo třeba, byla jsem oporou v těžkých časech.
Snažila jsem se, aby můj život byl sice jednoduchý, ale zároveň pestrý. Spousty koníčků, které mě bavily a baví dodnes. Jednoho dne mi mí přátelé dali inzerát na internetovou seznamku, ať se seznámím s nějakým mužem a ať nejsem sama. Přece jen si všichni kolem mě zakládali rodinu a já nic. Jak jsem se dozvěděla, že se mám s někým seznámit, bylo mi divně.
Pokud svolím, tak tomu dotyčnému dají mé telefonní číslo. Dopadlo to tak, že jsem svolila, s dotyčným jsme si pak psali, později začali telefonovat. A já nakonec musela přiznat, že jsem se zamilovala. V telefonu měl nádherný hlas. Moc ráda jsem poslouchala jeho vyprávění do telefonu. Když jsem se po nějakém čas rozhodli, že je čas se konečně osobně vidět, tak jsem cítila v sobě smíšené pocity. Ano strašně jsem se těšila, že konečně poznám člověka, který mě učaroval svým zvučným hlasem, ale taky strach, že to všechno skončí. Byla jsem v tom až po uši.
Sešli jsme se a hned od počátku jsme oba věděli, že k sobě patříme. Jelikož jsme oba pracovali a žili od sebe 60 km, tak jsme se vídali jen o víkendech. Po několika týdnech jsme se domluvili, že se přestěhuju k němu do domku. Ale musím respektovat, že o patro níž bydlí tchyně. Nevadila mi, protože byla hodná.
Když jednoho dne přišla řeč na to, že by jsme zkusili počít miminko, byla jsem štěstím bez sebe. Souhlasila jsem. Za několik měsíců jsem začala být nervózní, protože miminko se ne a nedařilo počít. Po roce jsem to začala se svým doktorem řešit. Udělal mi veškeré základní vyšetření, sex jsme plánovali na mé ovulační dny, měřila jsem bazální teplotu. A nic. Po nějaké době se ale přece jen podařilo. Menstruaci jsem nedostala, těhotenský test byl pozitivní. No byla jsem strašně šťastná.
Když jsem se objednala k doktorovi, tak i on byl rád, že se to konečně podařilo. Přišel den D a já jela na prohlídku. Panu doktorovi se to ale nelíbilo. Řekl mi, že se mu to nezdá, že musím jet okamžitě do nemocnice. No úplně mě zaskočil. Moji radost vystřídaly obavy z toho, co se děje a co bude. V nemocnici mi řekli, že se nám podařil zázrak. Že mám v sobě čtyři malé bublinky. A že je to obrovské riziko.
Takže by mi doporučil redukci. S tehdy ještě přítelem jsme se domluvili, že tu redukci podstoupím, ať nám zůstanou aspoň dvě malé bublinky. Zákrok podle všeho dopadl úspěšně. Za tři dny mě pustili, protože bylo vše opravdu v pořádku. Doma jsem ležela, nic jsem nedělala, přítel si mě hýčkal.
Požádal mě o ruku s tím, že by chtěl, aby jsme se co nejdříve vzali. Souhlasila jsem. Měli jsme jednoduchou svatbu, ale oznámili jsme to všem. Jenže co se nestalo. Ještě ten den jsem začala strašně krvácet. Bála jsem se. Okamžitě jsme jeli do nemocnice. Plakala jsem, protože ve mě byl strašný pocit bezmoci. I manžel byl nešťastný. V nemocnici nám oznámili, že jsme přišli i o ty dvě miminka.
Zhroutil se mi svět. Úplně. Nechtěla jsem žít. Pořád jsem si říkala, proč zrovna já. Proč nám život dává takové lekce. Nevím.
Dali jsme si přestávku s tím, že časem se to podaří znovu. Když už se nám to podařilo jednou, určitě to půjde znovu.
Od té doby utekly skoro tři roky a nám se pořád nedařilo. Před dvěma lety jsem navštívila centrum asistované reprodukce. Udělali mi veškerá vyšetření, šla jsem i na laparoskopii spojenou s hysteroskopií. Dala jsem souhlas, že když bude něco nefunkční, ať to odeberou. Ale vše bylo v pořádku. Tak jsem po několika měsících podstoupila inseminaci (IUI), která byla neúspěšná. Rozhodli jsme se, že půjdeme rovnou na IVF.
Můj gynekolog mi ale doporučil změnu centra. Pouvažovala jsem. Nakonec jsme ho opravdu změnila. Rozhodla jsem se pro sanatorium Helios v Brně. Dala jsem na recenze pacientek. V Brně mě přijal pan doktor Texl. Měla jsem z něj dobrý pocit. A nejen z něj. Celkově na mě udělal dobrý dojem všech zaměstnanců. Pan doktor mi uznal veškerá vyšetření, které jsme prošli. Manželovi doporučil udělat spermiogram spojený s vyšetřením DNA spermií. To nakonec taky dopadlo dobře.
Tak jsme se pustili do přípravy na IVF. Dostali jsme souhlas pojišťovny, takže jsem si vyzvedla injekce, které jsem si potom píchala do břicha. Ze začátku jsem měla strach, ale i ten jsem překonala. Přece jen moje touha po dítěti převažovala, takže to i muj strach překonalo. Chodila jsem na kontrolní ultrazvuky. Všechno bylo v pořádku. Začátkem března jsem šla na odběr vajíček. Po probuzení mi řekli, že jsem jich měla 19 a teď se bude čekat, kolik se jich vlastně oplodní.
Oplodnilo se jich 5. Měli jsme zaplacenou prodlouženou kultivaci, takže 6. den mi volali, že zůstaly 4 a ty jdou do mrazáku. Byla jsem strašně ráda. Při minimální stimulaci jsem jich měla hodně, tak mi nasadili ještě injekce proti OHSS. A že i tak mi doporučují počkat s transferem na následující cyklus. Souhlasila jsem. Veškerá rozhodnutí už byla na mě. Manžel souhlasil se vším.
Menstruaci jsem dostala dříve, než bylo v termínu. Ale prý je to normální, takže jsem to neřešila. Desátý den cyklu jsem šla na ultrazvuk a pan doktor mi neřekl dobrou zprávu. Děložní sliznice je velmi nízká. Prý to mám nechat další cyklus tak. Co to zase je? Co se to děje?
Byla jsem 40 DC a menstruaci jsem pořád neměla. Šla jsem k doktorovi, že jsem ještě nedostala menstruaci. Pan doktor mě vyšetřil a řekl mi, že ji ani mít nemůžu, protože mám nízkou sliznici. Píchl mi injekci, kterou podpořil její růst. Nakonec jsem skoro 50 DC dostala menstruaci. A jelo se od znova. Desátý den cyklu jsem opět jela na ultrazvuk a zase sliznice nízká.
To už nebyla náhoda. Něco se někde muselo pokazit. Pan doktor mi nasadil Estrofem, který by mi tu sliznici měl zvednout. Další měsíc bez transferu. A 40 DC jsem po injekci dostala menstruaci. Proboha co se to děje? Další měsíc jsem ale sliznici měla nízkou, ale pan doktor říkal, že je několikavrstvá, tak pokud bude mít sliznice aspoň 5 mm, tak trasnfer mřaženého embrya můžeme uskutečnit. Úplně jsem se bála. Nakonec mi sliznice vyrostla na 5 mm. Takže na trasnfer jdeme.
Jelikož to bylo moje první IVF, netušila jsem, co bude. Když už jsem ležela a připravovali embryo na transfer, byla jsem strašně nervózní. V televizi před sebou jsem viděla svého milovaného drobečka. Takovou malinkatou tečku. A jde za mnou. Byla jsem šťastná. Pan doktor byl šikovný. Dostala jsem fotky. A teď už jen cekat. Za 12 dní jsem měla jít na krev. Hladila jsem si břiško, aby miminko vědělo, že se na něj těšíme s manželem. Tak nějak jsem to nevydržela a udělala si těhotenský test. Byl pozitivní, i když jen slabě. Říkala jsem si, že to zesílí. Nesílilo. Druhá čárka byla pořád stejná.
Byla jsem z toho špatná, ale pořád jsem věřila, že se to v dobré obrátí. 12 den po transferu jsem šla na odběr krve a hodnota byla 12.7. Takže jsem měla počkat a jít na krev za dva dny. Že pokud bude sílit, máme částečně vyhráno. Za dva dny jsem šla na znovu na odběr krve. Výsledek? Hodnota hcg v krvi byla jen 2. Takže miminko zaniklo. Nevyšlo to.
Byla jsem zničená. Bylo mi zle. Nechápala jsem, co se děje. Někde prostě je problém, ale kde? Vysadila jsem všechny léky a čekala na menstruaci. Tu jsem dostala na čas. Zase jsem měla jet na ultrazvuk 10 DC. Takže jsem se sbalila a jela. Jenže mě čekal strašný výsledek. Sliznice vysoká jen 2,4 mm. Za týden mám prý přijet na další ultrazvuk, ale asi se na to bude muset pan doktor podívat. Léky nesmím v žádném případě přestat užívat.
O týden později jsem jela do Brna znovu. Přišla řada na mě a já jsem šla na ultrazvuk. Byl tam můj pan doktor. A jak to viděl, byl zděšený. Řekl mi, že sliznice mi neporostla, takže mě objedná na hysteroskopii a podíváme se na to. Objednal mě na 14. 8. na ráno.
Domů jsem jela úplně zničená. Pořád se mi honílo hlavou, kde je problém. Kde je chyba? V den zákroku jsem byla hotová. Ve stresu a strašně jsem se bála. Bylo to strašné. Ale to nejhorší mě teprve čekalo. Jak jsem dorazila, tak mě připravili a během hodiny bylo po všem a měla jsem počkat na pana doktora Texla. Pročpak asi? Protože se něco děje. Něco tam našli. Ale co? Strašně jsem se bála.
Když přišel pan doktor Texl za mnou, tak se na mě podíval a řekl mi: „Paní Lenko. Operace byla úspěšná. Levá strana dělohy je volná. Ale na pravé straně jste měla srůsty, které jsme odstranili. Ale to není vše. Pravou stranu máte strostlou, vajíčka nemají šanci přes pravou stranu dostat se do dělohy. Dá se jen odhadnout, čím to může být, ale nedokážu říct. Prý se to mohlo stát tou redukcí, tím potratem těch zbývajících dvou miminek. Kdoví.“
Prý můžeme ještě zkusit, zda sliznice ještě povyroste, ale že v to nedoufá. Padly slova: „Najděte si náhradní matku, která vám dítě odnosí.“
V té chvíli by se ve mě krve nedořezal. Úplně jsem se zhroutila. Bylo mi zle. Domů si mě manžel odvezl, neřekl ani slovo a až doma mi řekl: „Miluji tě, i když nebudeme mít dítě.“
Já se s tím ale nehodlám zničit. Vždycky jsem si říkala, že jsem silná. Ale po pravdě řečeno, tohle mě doslova zničilo. Nedokážu si představit, že nebudeme mít dítě.
Dnes jsem první den po zákroku, po té pro mě zničující zprávě. Ještě jsem nespala, protože nemůžu usnout. Nevím, co mám dělat. Pořád mi zní slovy pana doktora. Nejděte si náhradní matku. Strašné.
Máme tři embryjka v mrazáčku, ale v podstatě jsou nám na nic. Protože i kdybych svolila na to, aby jsme si našli náhradní matku, tak nemáme tolik peněz, abychom ji zaplatili. Je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Je to strašné. Já v sobě právě probírám otázku, proč se to muselo stát? Komu jsem ublížila, že mi život uštědřil takovou ránu pod pás?
Takže nám nezbyde nic jiného, než se začít smiřovat, že dítě mít nebudeme. Ale jak? Jak se s tímto smířit? To bohužel nejde… Nikdy se nesmířím s tím, že zůstaneme sami.
Přečtěte si také
Kvůli rodině své manželky se syn může přetrhnout. Pro nás ale nehne prstem
- Anonymní
- 22.05.26
- 1387
David byl vždycky hodný kluk, na kterého jsme se s manželem mohli spolehnout. Nikdy nebyl konfliktní, doma pomáhal a měli jsme hezký vztah. Možná právě proto mě tolik bolí, jak moc se všechno...
Zařvala jsem na vlastní dítě. A celý večer jsem probrečela, jak špatná jsem máma
- Anonymní
- 22.05.26
- 499
Stává se vám také, že uděláte něco, čeho pak okamžitě litujete? Jenže už to nejde vzít zpátky? Když se mi Kristýnka narodila, byla jsem přesvědčená, že budu trpělivá a milující máma. Že ji budu...
Měla to být pomoc. Superdávka mi ale doma otevřela nepříjemné téma peněz
- Anonymní
- 22.05.26
- 1611
Měla to být pomoc. Aspoň tak se o superdávce mluví. Byla jsem ráda, že na ni máme nárok. Nepatříme mezi rodiny s vysokými příjmy, všechno zdražuje a jen za jídlo utratíme obrovskou část peněz. Když...
Vyměnila jsem řízky za zeleninu. Manžel mě teď nenávidí
- Anonymní
- 22.05.26
- 644
Stojím v kuchyni a s láskou servíruji pečeného lososa s grilovanou cuketou a lehkým salátem z quinoy. Cítím se skvěle. Za poslední měsíc jsem díky změně jídelníčku lehčí, mám víc energie a přestala...
„Já bych takhle mezi lidi nešla.“ Kamarádka mě jednou větou úplně zničila
- Anonymní
- 22.05.26
- 827
Čekala jsem obyčejné posezení s kamarádkou, místo toho jsem odcházela s pocitem, že se za sebe mám stydět. Jedna její „upřímná“ poznámka o tom, jak vypadám bez makeupu, mi zůstala v hlavě mnohem...
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 3523
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 3813
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 3452
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 4773
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 937
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...