Na cestě plné překážek za štěstím

S přítelem jsme spolu od jara 2013. Pro oba je to první vztah, pro mě tuplovaně - na rozdíl od něj jsem od nikoho předtím nedostala ani pusu, nedržela jsem se za ruku… Zkrátka neproběhly ani dětské lásky, natož ty náctileté. Nechybělo mi to, ačkoliv přiznávám, že jsem se pár let za absenci partnerských vztahů trochu styděla, přece jen jsem ročník 88, tak si můžete lehce spočítat, že v začátku vztahu mi bylo už 24 let. Ale v to jaro jsem to už vůbec neřešila, tehdy jsem již pár měsíců patřila do skvělé party kamarádů, kteří spolu jezdili na akce a pořád něco podnikali. Byli jsme součástí fandomu fantasy a scifi, který všechny „odchylky od normálu“ přijímal vždy naprosto otevřeně a s pochopením.

A byla to velká láska, zamilování se vším všudy. Po roce jsme spolu začali bydlet v podnájmu a po necelých třech let zrekonstruovali byt a přestěhovali se do vlastního. Naše parta se postupem času přirozeně rozpadla (ne naší vinou, ale tak to bývá, když je něco tak moc intenzivní, že to nevydrží navěky), místo ježdění na akce jsme se zbláznili do hor a lehce adrenalinových dovolených (vyzkoušeli jsme si ledovcový kurz a v roce 2019 se nám podařilo zdolat čtyřtisícovku, zlezli jsme spoustu ferrat, prochodili od chaty k chatě lecjaké hory, zažili i Rumunsko pod stanem…), no prostě žilo se nám parádně, žádné krize.

Děti jsme napřed vůbec neřešili, přece jen když člověk v téměř 25 letech začíná s partnerským životem, biologické hodiny mu okamžitě bušit nezačnou. Ale povídali jsme si o nich a věděli jsme, že jednou je chceme určitě. Jenže pak se stalo to, co nikdo nečeká, a přesto to často přichází - v lednu 2017 jsem ztratila menstruaci, a to zcela bezdůvodně, žádné vyšetření neodhalilo problém. Ne, že bych na to nějak tlačila, nechali jsme to osudu a užívali si tak jako předtím.

Dva roky jsem brala prášky, aby menstruace přišla a zabíralo to, ale postupem času jsem si řekla, že je vysadím, protože mi cyklus samy od sebe nenastartovaly (několikrát vyzkoušeno) a vlastně mi nic nepřináší. Před prázdninami 2019 poslední tableta a nic se samozřejmě nedělo… Pak na konci září velké překvapení - menstruace dorazila a já zešílela nadšením. Jenže o měsíc později návrat do reality - ms nikde. Okolo Vánoc jsem chytla nějakou špatnou náladu a vsugerovala jsem si, že za to může to, že jsem přestala brát ty prášky. Tak jsem zase zkusila jedno kolečko a olalá - menstruace opět dorazila. Zase jsem je pak vysadila, cca dva měsíce pauza a v dubnu 2020 bez prášků znova krvácení. A od té doby chodila ms jako hodinky (ve smyslu ne na den přesně, ale v naprosto přirozeném rozpětí cca 23-30 dní).

Takže možná opravdu za to mohly ty prášky, ačkoliv výše tvrdím opak, nebo snad něco úplně jiného, netuším. Doktoři si dělali srandu, že za to mohl právě nastoupivší covid, ale to je samozřejmě nesmysl - mám naprosto pohodovou práci a žádný stres, takže útlumem společnosti u mě prakticky žádná změna nenastala. Jen jsem se víc začala hýbat. Velký sportovec jsem byla již předtím, ale teď jsem to rozpumpovala ve velkém, denně cca 15-20 km, o víkendech dlouhé túry většinou v horách, domácí posilování s postupným navyšováním zátěže…

Ale to odbočuji jinam. Přítel dostal hned žádanku na spermiogram, vzhledem k mému věku (32) nebyl čas rok zkoušet, jestli to půjde. Skrz covid a naše nabité léto se na něj dostal až v závěru listopadu a výsledky tristní. Dostal testosteron, prášky na lepší proudění krve a vitaminy na plodnost. Mé krevní odběry, které jsem současně absolvovala, dopadly k mému překvapení na výbornou - jen mi byl zjištěn nedostatek kyseliny listové, tak jsem začala jíst koňské dávky na předpis. Horší bylo, že nám zjistili infekci, takže antibiotika a pauza se zkoušením. Po Vánocích kontrolní stěr a k našemu šoku se nás ta mrcha ještě nepustila, tudíž další kolo s ATB a já šílela - zakládám si na naprosto minimálním užívání prášků a na zdravé střevní mikroflóře a teď, po patnácti letech, tenhle hnus? Ale samozřejmě jsme je užívali tak, jak bylo třeba, a ládovali se do toho probiotiky. Na začátku února konečně vytoužená slova. Jste zdraví, směle do zkoušení!

Ještě týden jsme to neřešili, byli jsme na náročném víkendu v horách a nějak nebyl čas. V půlce února jsme si konečně užívali tak, jak jsme byli zvyklí. Ale podařilo se jen třikrát. MS jsem měla dostat v závěru února, ale tentokrát jsem neměla žádný PMS - na ten jsem v pravém slova smyslu netrpěla nikdy, ale vždy mě bolel trochu podbřišek nebo/a prsa, nyní ale vůbec nic. Dva dny po nejzazším termínu, kdy jsem mohla krvácení očekávat (30 dní) jsem si spíš z legrace zkusila těhotenský test. Poprvé v životě. A sněhobílá, jen dlouho po limitu nějaký náznak dušíka. Byla jsem akorát nakrknutá, že se to ve mně zase všechno pos…, ačkoliv trochu mě uklidňovaly lednové výsledky mých krevních testů - když vyšlo vše v pořádku (a to mi brali sedm ampulí, takže to muselo být důkladné), tak se to snad nemohlo tak brzy všechno opět podělat, ne? Nicméně zásobičku těhotenských testů jsem měla, tak jsem za pár dní zkusila znova. A tentokrát regulérní dvě čárky. Za dva dny zesílily. A já v šoku volala na gynekologii s přáním se objednat.

Víte, já o těhotenství do začátku března letošního roku věděla jen velmi málo, prostě to, co ví každý. Netušila jsem, že na gyndu není třeba chvátat, proto jsem byla zaražená, že mě objednali až na 29. 3. A také jsem si naivně myslela, že s oznámením světu se do druhého trimestru čeká v podstatě jen kvůli případným negativním výsledkům screeningu. O nějakých spontánních potratech a zamlklých těhotenstvích jsem přiznávám neměla v podstatě ani páru. Ale to se velmi rychle změnilo, když jsem se ze začátku února přihlásila sem na eMimino. A začala se děsit, aby bylo vše v pořádku. Snažila jsem se sice myslet na to, že skvělé je už to, že se nám to povedlo v podstatě na první dobrou. Tedy od chvíle, kdy přítel užívá prášky, že tedy zabírají a já nepotřebovala ani sledovat ovulaci - s tím jsem chtěla začít od března. Ale víte co, člověku se zjančí hormony a mně se střídala období naprosté euforie a ryzího zoufalství.

A to se prohloubilo asi týden po řádně pozitivním testu, kdy jsem začala trochu špinit. Celá zoufalá jsem v neděli ráno utíkala na pohotovost, kde si doktor jen povzdechl, že jsem ten den už devátá se stejným problémem a že se stejně nic moc nedá dělat. Ale uklidnil mě tím, že je těhotenství v děloze, tzn. vyloučeno mimoděložní těhotenství, ze kterého jsem byla mimochodem taky pěkně na nervy. Ale že je to zatím úplně maličké a není jasné, jestli to bude prosperovat. Uklidněná jsem šla domů, ale bohužel špinění neustalo, a dokonce se v pondělí objevilo i trochu krve. Takže v úterý šup opět k doktorovi, tentokrát již ke svému. Opět se mi dostalo relativně příznivé zprávy, že to může souviset se zahnízďováním a pokud se to nerozjede, mám být v klidu. Nerozjelo, naopak se to postupně uklidňovalo, ačkoliv to poměrně dlouho trvalo a občas lehce zašpiním doteď.

Jenže mě pan doktor chtěl vidět až za měsíc. A já se nějak nemohla vyrovnat s tím, že pokud bude něco špatně, budu tak dlouho nosit v sobě mrtvý plod. Počkala jsem čtrnáct dní a na tuto středu se objednala na placený ultrazvuk, aby se to případně mohlo řešit dřív. A bohužel se na něm potvrdilo to, čeho jsem se obávala a tak trochu tušila - prázdný gestační váček. Objednala mě na kontrolu za týden, ale šance žádná není, dle ms bych měla být již v desátém týdnu. I kdyby byla ovulace o čtrnáct dní posunutá, je již moc pozdě. Takže příští týden (tedy snad již) na revizi.

Včera slzičky, samozřejmě, přítel zklamaný víc než já a moje snaha se na to dívat z té lepší stránky. Jako na skvělou zkušenost do budoucna. Samozřejmě, že se nic neděje, x holkám se dějí mnohem horší věci, od několikanásobných nevydařených těhotenství, přes potraty a porody mrtvých dětí v mnohem pozdějších týdnech, po nemožnost vůbec otěhotnět, ale víte co - ono to prostě i přesto bolí, nebyla jsem na tuto možnost vůbec připravená, i když jsem si myslela, že ano.

Můj příběh není výjimečný, vlastně je možná i zbytečný, ale mně celý život pomáhá se o radosti i starosti podělit. Dávno jsem zjistila, že daleko snadněji, než s mou rodinou je to s kamarády či úplně anonymním světem internetu. Takže tuto svou cestu publikuji, abych ulevila svému čerstvě bolavému srdci a třeba i dodala sílu těm, kterým se stalo to samé - je nás hodně.

A závojem smutku prosvítá čím dál více naděje. Jakmile se dám po revizi do pořádku, pustíme se do dalšího pokusu. Již teď se na další dvě čárky těším a nepochybuji, že to tentokrát dopadne dobře.