Napsáno s odvahou
- O životě
- puntice
- 07.05.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O hlouposti. Ne, o blbosti. O démonech, kteří s námi rostou, zůstávají, i když tiše, jakoby někde vedle nás. Aneb poruchy příjmu potravy a změny priorit v rozumu ženy.
K napsání tohoto deníčku jsem se rozhoupávala dobrého čtvrt roku. A to od chvíle, kdy jsem vyhledávala na emiminu a na internetu vůbec nějaké informace o poruchách příjmu potravy v souvislosti s těhotenstvím. Tady na emiminu, jak jsem vyhledala, založila jediná statečná uživatelka diskusi na toto téma, ale nedostalo se jí jediné odpovědi, ani podpory, což mě mrzelo. A přesto si nemyslím, že by tady nebyla jediná baba, která se s touto pseudonemocí nepotýkala. Sebrala jsem odvahu a pokusím se napsat deníček o tom, jak to začíná, co a proč se děje v chorém mozku dospívající holky a jak si to pak každá (rozumná) v budoucnosti bude vyčítat. Není to jednoduché ani pro mě. Pro toho, kdo mě zná, to bude možná šok, o mých patáliích neví ani má rodina, vyjma manžela a dvou nejbližších kamarádek. A proto mi odpusťte, pokud budu psát trochu zmateně a někdy i bez humoru. Nádech a jde se na to, bude to těžké.
Jak to tak začíná?
Bylo mi kolem čtrnácti (konec osmičky…). Jednoznačně nejpitomější věk v životě ženy. Tělo se začíná měnit a bere to šmahem a já jsem jen každé ráno zírala na ty proměny s otevřenou hubou. Co za pupínky to hyzdí mou jinak vždy hladkou tvář? Kde tajně koupím žiletku a jak se holí nohy? Co ty křeče v podbřišku? Kde se vzaly ty boky? Kde se vzaly ty špeky? A proč Adámek víc kouká na Borovskou, když ho tak šíííleně miluji? Jasně, Borovská je hubená jak opuchlá nit (určitě to nebude tím, že je vtipná, milá, inteligentní… a já jsem šedivá myš, která zrudne, jen se na ni Adámek o hodině otočí s žádostí o zapůjčení pravítka). Také návštěva jisté modelové agentury na naší základní škole způsobila nemalý poprask. Ta děvčata, která už tak na naší škole populární byla, byla teď superpopulární a my šedé myši, které jsme v TOP týmu nebyly, jsme se upnuly k dívčím časopisům (v letních měsících výhradně se zabývajících štíhlou linií). Začalo to nevinně. Jíst jenom zeleninu a ovoce v letních měsících není problém. Problém je, když sníte jedno jablko za týden, po jeho pozření věnujete půlhodinu zběsilému skákání přes švihadlo a u zrcadla považujete tu mikrořasu kůže, kterou se vám podařilo z propadlého břicha vymámit, za špeky. Do deváté třídy jsem se navrátila s váhou 38 kg, táta tenkrát trochu výrazněji prošedivěl (asi jediný si připouštěl, že začíná problém) a pichlavé pohledy spolužáků jsem přisuzovala tomu, že zírají na to, jak jsem tlustá. Naštěstí tenkrát mě fakt přimělo k rozumu to, že jsem půl roku nedostala měsíčky a i v mém chorém pubertálním mozečku něco přehodilo na správnou výhybku. Bohužel jen na chvilku. Vyhladovělé tělo mívá s normálním fungováním krapet problémy.
A tak se mi jednou stalo, že jsem při věšení prádla vydávila jahodu, kterou jsem před minutou spolkla. Přišlo to samo a mne samotnou tenhle okamžik dost překvapil. A také vím, že v tento okamžik jsem měla říct všemu dost. Ale nedokázala jsem to. Naopak, při každém vydávení potravy (nejprve to bylo jen „uplivnutí do papírového kapesníčku“, nevím, asi nebudu popisovat veškeré praktiky, to by asi Admini na emiminu neskousli…). Teď musím udělat malou úlitbu mému svědomí, a to tím, že se musím zmínit o svých rodičích, abyste je zbytečně neodsoudili za to, že si ničeho nevšimli. Tatínek s námi nebydlel, naši se rozešli. Bráška měl problémy na gymplu a mamka lítala mezi prací (druh ženy: samoživitelka čeledi hrdých, od táty nechtěla ani korunu) a rekonstrukcí domu (abychom nezplesnivěli, jak říkává – stal se z ní velmi zručný zedník). Jednoduše nebyl čas, byla jsem vždycky bezproblémové dítě, dobře se učila, nikde nelítala (kde taky, když jsem byla outsider a nikdo se mnou ven chodit nechtěl … ). Jen jednou si pamatuju, že na mě máma udeřila, že našla cosi podivného na toaletě … jestli o tom náhodou něco nevím. Tenkrát se mi tep zvýšil tak na 220, ale lež jsem ustála se zcela klidným hlasem, jako že jsem asi něco shnilého vyhazovala z lednice. „Pokud jsi to zkusila, už to nikdy nedělej. Opravdu, pokud máš problém, tak mi to řekni. Je to pak stejný, jako droga, nezbavíš se toho…“ říkala mi maminka do očí. Přestala jsem. Na pár dní.
Jak to pokračuje: Léta telecí, aneb kus hovězího
Proč ten nadpis?
1. Nenechte se sebou manipulovat jako s kusem masa.
2. Nebuďte krávy a neničte si to nejcennější, co máte. Zdraví.
Na střední jsem se nějakým zázrakem trochu srovnala. Studovala jsem oděvní průmyslovku, což obnášelo téměř výlučně dámský kolektiv a o sexuální orientaci těch šesti chlapců, kteří s námi školu navštěvovali, nebylo žádných pochyb. Nikdo mě nesoudil za to, jak vypadám a pokud ano, bylo mi to jedno. Našla jsem v sobě na okamžik hrdost, soustředila jsem se na studium a na budoucnost (která je stejně úplně jinak a zaplať bůh ). Mamka mi splnila sen a vyrazily jsme společně do Keni, kde jsem získala sebevědomí (jsem taková bělobná blondýna – možná to souvisí, třeba máme ty obvody opravdu nějak jinak). Odtamtud jsem se vrátila jako „jiný člověk“. Po prázdninách jsem vyrazila do tanečních, kde jsem se seznámila se svým prvním přítelem. Nebyly to žádné hromy a blesky, ale tak jsem si říkala, že už je na čase, abych s někým asi začala chodit … Nemyslím si, že byl zlý, ale sám měl ze svého tělesného stavu nějaké komplexy, které svědomitě přenášel na mě. Jako smyslů zbavená jsem se mu snažila přizpůsobit, seč jsem mohla, a někde zase ztratila sama sebe. A když mi řekl, že mám velký zadek (kvůli němu jsem začala brát HA) a že jsem vůbec pěkně „napapaná“ (tohle slovo od té doby opravdu nenávidím), začalo všechno nanovo. Hodiny strávené a promrhané na toaletě již do svého života nikdy nevrátím, nikdy nevrátím energii, kterou jsem ztratila formování sebe sama do jeho představ („nechceš si namalovat pusu rudou rtěnkou? A vem si ty síťový punčocháče… a co kdyby sis obarvila hlavu na fialovo?“ – citace bez legrace). Kvůli němu jsem začala také závodně tančit, kvůli čemuž se se mnou následně ze žárlivosti rozešel. A mně se ulevilo, někdo přeťal řetěz ke kouli na noze. Měla jsem nové přátelé, nový smysl života (tenkrát jsem za něj považovala tanec), odmaturovala jsem s velkým zadkem a „pěkně napapaná“, ale s tancem se vše (tělo i mysl) nějak srovnalo do normálu. Nastoupila jsem na VŠ, kde jsem našla tu nejbližší kamarádku (už dávno se stala členem naší rodiny a miluju ji jako sestru). Společně jsme bojovaly nejen na poli studijním, ale i osobním, jak psychickým, tak s našimi tělesnými schránkami (holt genetika k nám nebyla nejvlídnější). Vyloupla se z nás, myslím si, dvě pěkná děvčata, která státnicovala vdaná a jedna dokonce ve stavu požehnaném.
Boj nekončí nikdy
I když jsem se na vysoké jakžtakž srovnala, jak mi říkala maminka „Je to pak stejný, jako droga, nezbavíš se toho…“. Když jsem přijela k manželovi, celkem dlouho jsem se snažila táhnout dohromady školu, práci, péči o domácnost a tréninky. Nakonec vyhrála škola a domácnost. Láska z fanatické tanečnice udělala za měsíc pokornou puťku, která by pro tohohle chlapa skočila i z okna. Jenže fyzický pohyb mi chyběl. Když jsem byla na koleji, nebo pod něčím „dohledem“, všechno bylo v pořádku. Ale jak nastalo zkouškové, bylo to v kopru. Každý psychický nátlak na mě dodnes působí stejně, asi si domyslíte jak, teď už se to snažím zvládat. Ale jediné, co mi v tom skutečně pomohlo, je můj opěrný bod, můj křehký muž (opravdu mi tak s 60ti Kg váhy připadá), o jehož rameno se může opřít celý svět. Dlouho jsem se to před ním snažila ututlat, ale jednoho dne na mě udeřil. Urazila jsem se (nechápu) a na hodinu jsem se před ním zamkla v pokoji. Po hodině jsem vylezla a úplně se zhroutila, brečela jsem, že se rozejdeme, protože takovou prašivku si nezaslouží, že mu nechci ubližovat. Vzal mě do náruče, řekl, že to ho ani nenapadne a že to spolu zvládnem. Bojujeme. Není každý den posvícení, není to snadné. Ale vím, že mého manžela můj vzhled fakt nezajímá. Nejraději mě má ve vytahaných teplácích a velkém svetru, u ohně a v klidu zeleně. Také k mé „velké přepapané prdeli“ řekl, že zaprvé není velká, ani přepapaná, a zadruhé že mám dokonalou ženskou pánev, že prý se mi bude dobře rodit (absolvent Střední zemědělské školy… můj zootechnik). Společně zvládáme vše, podrží mě a podržel mě vždycky, po potratech, kdy jsem zase propadla vlastní blbosti (říká, že mě za to bude řezat, ale vždycky mě jen tak plácne po zadku 
a já se snažím za to podržet jeho, protože tohle pro něj musí být hrozně těžké. Jediné pozitivum je, že mě to nepoznamenalo psychicky. Moje PPP je člověk, který žije přilepený někde na mých zádech a něco mi šeptá. A přesto, jsem holka jako vy, veselá, hrdá, tvůrčí, svá, a když nechci, nikdo nic nepozná. A to je to nejhorší.
PPP a těhotenství
Existují jediné dvě publikace (které jsem tedy pečlivě vyšťourala), které se zabývají problematikou vztahu PPP a otěhotnění / těhotenství. Pokud nejste již tak hubená, že vaše tělo nepřipustí ovulaci / měsíčky, pak není problematické otěhotnět. Potratovost po prodělaném neb současně léčeném PPP je 2× vyšší (mnou potvrzeno), děti těchto matek mohou trpět neurózami, rozštěpy, poruchami pozornosti, nemluvě o defektech fyzických (v případě vážného PPP v době těhotenství – alespoň v těhotenství jsem se chovala naprosto vzorově, alespoň malé plus na obranu mé blbosti). Žádný doktor (gynekolog zvláště) se vás na to nezeptá, ani když přijdete s počínajícím potratem, ani když přijdete do ordinace s jiskrou v oku, že jste těhotná. Vše je jen na Vašem svědomí a na vaší zodpovědnosti. Mně se dostalo bohatého poučení. Tělo je jednoznačně takovýmto letitým bojem narušené. Bojí se dalšího oslabení a stejně jako při přílišné štíhlosti se brání dalšímu odběrateli životní energie. Zkušenosti jsou ve Vašem těle uloženy.
Nyní už je mi jedno, kolik přiberu, je mi jedno, jak se mé tělo změní, jestli na něm budou jizvy, jestli mi třeba vypadají všechny vlasy, nebo upadne končetina. Je mi jedno, jestli budu mít prdel jako valach a prsa jako prázdné pytlíky ze sortimentu ovoce – zelenina. Chci miminko, chci mít krásnou rodinu se svým drahým manželem, chci mu dát největší dar, největší poděkování za to, že mě bere takovou, jaká jsem. Ale pro to musím nejprve pevně ovládnout svého démona, aby nevztahoval pařáty nikdy, ani když jsem na dně. Jsem ve fázi Čerpání energie , Budu bojovat a boj zvládnu, ale ve více lidech se ti lépe táhne. Pokud má nebo měl někdo podobný telecí problém, budu moc ráda za komentáře nebo SZ (vím, že se k tomu těžko přiznává, každá to bereme jako vlastní zklamání nejhoršího kalibru, ale je to nemoc jako každá jiná).
Tenhle deníček s psal strašně těžce. Musela jsem si sáhnout úplně nejhloub do svědomí a pořádně si tam nafackovat. Ale hrozně moc chci věřit, že mě snad neodsoudíte, ale naopak se podělíme o společné vzpomínky, nebo nás, které bojujeme, alespoň povzbudí někdo s dobrým koncem tohoto příběhu a s velkou šťastnou rodinou! A také doufám, že to případně někomu pomůže sebrat odvahu, popřípadě posloužit jako příručka pro použití dospívající dcery. UUUUUf a je to za mnou.
Přečtěte si také
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 3985
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 2461
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 7043
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 6988
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 1653
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 5768
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
Manžel chce dát syna do lesní školky. Já se bojím bláta, klíšťat a nemocí
- Anonymní
- 04.06.26
- 1767
S manželem se vůbec nemůžeme shodnout na tom, kam v září nastoupí náš čtyřletý Toníček. Nechávala jsem ho dlouho doma, protože jsem nemusela spěchat do práce. Jenže teď už nastal čas, aby se...
ChatGPT se stal třetím rodičem. Dcera se chodí raději radit za ním než za mnou
- Anonymní
- 04.06.26
- 735
Julie je v náročném pubertálním období a poslední dobou se mi čím dál víc vzdaluje. Přijde ze školy, hodí tašku do kouta a zavře se v pokoji. Snažím se s ní povídat, zajímat se o to, co prožívá,...
Syn odjel se školou do Itálie. Kvůli jedné hlouposti málem přišel o celý výlet
- Anonymní
- 04.06.26
- 1875
Lukáš je v deváté třídě. Po náročném školním roce, který se točil hlavně kolem přijímaček na střední, si konečně může užívat zasloužený odpočinek. Se školou nedávno vyrazil na týdenní pobyt do...
Chtěla jsem se vrátit do práce brzy po porodu. Na realitu jsem nebyla připravená
- Anonymní
- 04.06.26
- 1540
Do práce jsem se chtěla vrátit sama. S mužem jsme se domluvili, že po šestinedělí nastoupí na rodičovskou on. Nebylo to rozhodnutí z nutnosti ani tlak zvenku, spíš jsem měla pocit, že mi to pomůže...
Od té doby se nsažím jíst zdravě a rozhodně mě už nenapadne taková blbost jako vzít si za den 3 rajčata…
říkám si, že kdyby (když bůh dá a budeme mít děti) měly s tímto někdy problémy, odhalím to hned v provopočátku (na všem zlém alespoň vlas dobrý )
Teď se těším z krásného a zdravého chlapečka a vím, že je to ten nejkrásnější dar za to, že jsem se nevzdala a bojovala až do konce. 
