Náš Adámek
Jak moc to bolí... Proč píšu tento deníček, ani sama moc nevím. Možná doufám, že se bolest zmenší, nebo že najdu maminku, která si prošla stejnou bolestí.
O našem milovaném Adámkovi jsme se dozvěděli až v 10. týdnu těhotenství. Neplánovali jsme těhotenství, ale byli jsme oba šťastní. Jelikož jsem nevěděla, že čekám, tak jsem 14 dní po otěhotnění byla na operaci kolene. Proto jsme měli strach to někomu hned říct a rozhodli jsme se, že počkáme na vyšetření v 13. týdnu těhotenství, kdyby bylo náhodou něco špatně.
Měla jsem strašný strach, ale vyšetření ukázalo, že je vše v pořádku a že se můžeme začít připravovat a také to oznámit rodičům a okolí. Jelikož přítelova sestra má dvě děti, nebyla u jeho rodičů až taková radost jako u mých rodičů, kteří nemají ani jednoho vnoučka či vnučku. Takže nadšení bylo větší i menší, ale my jsme se těšili.
Jak už jsem psala, z důvodu operace jsem si vyžádala vyšetření v 20. týdnu těhotenství v Brně, ať máme jistotu, že bude vše v pořádku. Jak moc jsme byli nadšení, když nám doktor řekl, že je vše v pořádku a že to bude chlapeček. Byl tam i přítel a viděl našeho miláčka poprvé a byl nadšený. Na vyšetření jsem byla den před Vánoci, tak to byl takový krásný dáreček pro nás oba. Kdybych jen věděla… 
Těhotenství jsem měla krásné, neotékala jsem, nebolely mě záda, žádná nevolnost… opravdu krásné těhotenství. Všechny vyšetření vycházely na jedničku, jen když jsem šla na nahrávání, tak malej nechtěl spolupracovat a většinou spal, ale doktorka mi řekla, že se to stává. Asi dvakrát jsem se musela po pár hodinách vrátit a udělat nové nahrávání, ale vždy řekli, že je vše v pořádku.
Pak přišel den termínu a já dostala strach, jaký bude porod a zda ho zvládnu. Mám nízký práh bolesti a hlavně nemám ráda nemocnice a doktory. Už jsem si s nimi do té doby užila dost. Kdybych věděla, jak to dopadne, asi bych šla jinam, ale kdo ví, jak by to bylo.
Termín jsem měla na 2. 5. (pondělí) a když nic, tak kontrola 4. 5. (středa). Toho dne musel jet přítel kvůli práci dál od domova, ale byly jsme domluveni, že kdyby něco, tak hned dorazí.
Dorazila jsem do nemocnice na nahrávání a čekala, co se bude dít. Ozvy byly špatné. Sestřička se párkrát pokusila malého probrat budíkem, ale nic, tak mě poslala se procházet a ať po 15 minutách zase přijdu, že se snad malej vzbudí. Ale zase byly špatné, tak se rozhodli, že si mě tam nechají, ať se převlíknu.
Začali jsme vyplňovat potřebné papíry. To už jsem začala mít větší strach. Hlavně doktor a sestry říkali, že mě budou muset dát Zetko. Nechápala jsem, co se vlastně bude dít, ale tak nějak jsem si řekla, že mně to budou chtít vyvolat a začala jsem psát příteli, aby dorazil, že mně to chtějí vyvolat.
Přišla sestra, napíchla mi žílu a že mi dají kapačku. To už jsem začala mít hrozný strach, přej vyvolávání je bolestivější. Snažila jsem se držet, ale začaly mi téct slzy. Měla jsem šílenej strach. Kdyby tam byl alespoň někdo se mnou, aby mě uklidňoval…
Asi po dvou minutách dorazila porodní asistentka, že mě připojí znova na nahrávání, a tím to vše začalo. Najednou začala, že malému se to nelíbí. Přišel se kouknout doktor a že to bude na císaře, když žádné bolesti nemám. Že udělají jedno laparo a půjdu na sál. Malej měl čím dál menší ozvu srdíčka. Strčili mi kyslík, ať pořádně dýchám, že je teď malej závislý na mně.
Najednou asistentka křikla na jinou, jak na tom jsou, že malej ztrácí ozvy, že to bude muset být fofr. A taky byl. Najednou, ať se svleču. Zabalili mě do prostěradla a na sál jsem přeběhla. A hned, kdy jsem naposled jedla, že mě budou muset uspat. Sestra mi donesla papíry na podepsání, že souhlasím s císařem. Podepisovala jsem je na sále a asi nikdy nezapomenu na to, co řekla porodní asistentka - ať se nebojím, že miminka něco vydrží.
Pak jsem se probrala už na pokoji, celá ještě oblblá jsem se ptala sestry, co malej. Ta mi řekla, že neví, že zavolá doktora. Přišel primář, který mi dělal císaře, a řekl mi, že to s Adámkem nevypadá dobře, že byl omotanej pupečníkem, ale hlavně, že si ho přiskřípl, že ho museli 15 minut oživovat a že je v Brně na JIPce. Že se s něčím podobným za 11 let nesetkal.
Byl to tak strašný pocit, ani se nedá popsat, jak jsem se cítila. Dali mi kapačku na stahování dělohy a prášek na zastavení laktace, ale ať se nebojím, že se mi pak kojení rozjede. Až večer mi doktorka z dětského řekla, že kdybych chtěla, můžu si zkusit odsávat mlíko, že by ho malému posílaliy. Zkusila jsem to a se slzama zjistila, že to nejde, ale sestra mě uklidnila, že se to podaří až asi později, ať to zkouším, ale nedařilo se.
V pátek za mnou přišly doktoři z novorozeneckého, že je na tom Adámek špatně, že ho zchlazují, aby se mu nepoškodily orgány. Že je na ventilaci a pak řekli to nejhorší, co jsem kdy slyšela. Že i pokud by se z toho Adámek dostal, tak že nebude schopnej komunikovat, pohybovat se a musel by být neustále na ventilaci a že neví, co se ještě ukáže.
Bylo to hrozné, byla jsem tak bezmocná. Hned za mnou přijel přítel, ale přes můj záchvat pláče jsem mu nebyla schopna nic říct. Až doktor mu to musel říct a ať se rozhodneme, co dál. Ale jak se má člověk rozhodnout, bylo to hrozné, ale nakonec jsme se rozhodli, že to necháme na Adámkovi a že nechceme, aby ho dál trápili.
Přítel jel do Brna za doktorama a kouknout se na našeho miláčka. Poprosila jsem ho, aby mi Ádu vyfotil, že se na to pak podívám. V sobotu dorazil přítel do nemocnice už ráno a se slzama v očích mi oznámil, že naše láska v 6:50 odešla do nebe. To bylo poprvé, co jsem viděla přítele plakat.
Nikdy jsem si nemyslela, že může být taková bolest, až vás opravdu bolí u srdíčka, ale je to možné, jak moc mi to trhá srdce. Dodneška jsem nenašla ještě odvahu se podívat na fotku našeho piškota. Dost lidí mi říká, že je to na jednu stranu lepší, že jsem Ádu neviděla, že bych se zbláznila. Možná proto ještě nejsem v blázinci, ale zároveň mě to trápí a štve, že jsem ho neviděla. Jsou to hrozné pocity.
Rozloučení bylo hrozné. Skoro pořád jsem se dívala do země, prostě jsem nezvládla se koukat na rakvičku, kde leží moje první miminko. A tu bolest a pocity, co jsem prožívala, když jsem si byla vyzvednout urničku a uvědomila si, že si vlastně poprvé mužů pochovat svého syna…
Jak moc mě to bolí, že nemůže být u mě. Snažím se být silná a nehroutit se, ale je to tak těžké. A ty otázky, co mám, proč na ně není odpověď? Kdo za to může? Já, nebo doktoři, nebo to tak mělo být, a proč zrovna já?
Vím, že máte stejné otázky a odpovědi se taky nedočkáte. Snad se ta bolest jednou zmenší. To, že nezmizí, vím, protože asi nikdy nedokážu zapomenout, že z mého prvního miminka je andílek. Taky se bojím, co bude příště, ale snažím se na to nemyslet.
Přečtěte si také
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 3937
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1470
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 218
Filosoficko psychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1467
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 572
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 3323
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 2377
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 3447
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 528
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 342
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...
…vůbec si neumím představit, jak hrozné to musí být, určitě jednou přijde další miminko, Adámek vám ho z nebíčka pošle 
