Náš Adámek
Jak moc to bolí... Proč píšu tento deníček, ani sama moc nevím. Možná doufám, že se bolest zmenší, nebo že najdu maminku, která si prošla stejnou bolestí.
O našem milovaném Adámkovi jsme se dozvěděli až v 10. týdnu těhotenství. Neplánovali jsme těhotenství, ale byli jsme oba šťastní. Jelikož jsem nevěděla, že čekám, tak jsem 14 dní po otěhotnění byla na operaci kolene. Proto jsme měli strach to někomu hned říct a rozhodli jsme se, že počkáme na vyšetření v 13. týdnu těhotenství, kdyby bylo náhodou něco špatně.
Měla jsem strašný strach, ale vyšetření ukázalo, že je vše v pořádku a že se můžeme začít připravovat a také to oznámit rodičům a okolí. Jelikož přítelova sestra má dvě děti, nebyla u jeho rodičů až taková radost jako u mých rodičů, kteří nemají ani jednoho vnoučka či vnučku. Takže nadšení bylo větší i menší, ale my jsme se těšili.
Jak už jsem psala, z důvodu operace jsem si vyžádala vyšetření v 20. týdnu těhotenství v Brně, ať máme jistotu, že bude vše v pořádku. Jak moc jsme byli nadšení, když nám doktor řekl, že je vše v pořádku a že to bude chlapeček. Byl tam i přítel a viděl našeho miláčka poprvé a byl nadšený. Na vyšetření jsem byla den před Vánoci, tak to byl takový krásný dáreček pro nás oba. Kdybych jen věděla… 
Těhotenství jsem měla krásné, neotékala jsem, nebolely mě záda, žádná nevolnost… opravdu krásné těhotenství. Všechny vyšetření vycházely na jedničku, jen když jsem šla na nahrávání, tak malej nechtěl spolupracovat a většinou spal, ale doktorka mi řekla, že se to stává. Asi dvakrát jsem se musela po pár hodinách vrátit a udělat nové nahrávání, ale vždy řekli, že je vše v pořádku.
Pak přišel den termínu a já dostala strach, jaký bude porod a zda ho zvládnu. Mám nízký práh bolesti a hlavně nemám ráda nemocnice a doktory. Už jsem si s nimi do té doby užila dost. Kdybych věděla, jak to dopadne, asi bych šla jinam, ale kdo ví, jak by to bylo.
Termín jsem měla na 2. 5. (pondělí) a když nic, tak kontrola 4. 5. (středa). Toho dne musel jet přítel kvůli práci dál od domova, ale byly jsme domluveni, že kdyby něco, tak hned dorazí.
Dorazila jsem do nemocnice na nahrávání a čekala, co se bude dít. Ozvy byly špatné. Sestřička se párkrát pokusila malého probrat budíkem, ale nic, tak mě poslala se procházet a ať po 15 minutách zase přijdu, že se snad malej vzbudí. Ale zase byly špatné, tak se rozhodli, že si mě tam nechají, ať se převlíknu.
Začali jsme vyplňovat potřebné papíry. To už jsem začala mít větší strach. Hlavně doktor a sestry říkali, že mě budou muset dát Zetko. Nechápala jsem, co se vlastně bude dít, ale tak nějak jsem si řekla, že mně to budou chtít vyvolat a začala jsem psát příteli, aby dorazil, že mně to chtějí vyvolat.
Přišla sestra, napíchla mi žílu a že mi dají kapačku. To už jsem začala mít hrozný strach, přej vyvolávání je bolestivější. Snažila jsem se držet, ale začaly mi téct slzy. Měla jsem šílenej strach. Kdyby tam byl alespoň někdo se mnou, aby mě uklidňoval…
Asi po dvou minutách dorazila porodní asistentka, že mě připojí znova na nahrávání, a tím to vše začalo. Najednou začala, že malému se to nelíbí. Přišel se kouknout doktor a že to bude na císaře, když žádné bolesti nemám. Že udělají jedno laparo a půjdu na sál. Malej měl čím dál menší ozvu srdíčka. Strčili mi kyslík, ať pořádně dýchám, že je teď malej závislý na mně.
Najednou asistentka křikla na jinou, jak na tom jsou, že malej ztrácí ozvy, že to bude muset být fofr. A taky byl. Najednou, ať se svleču. Zabalili mě do prostěradla a na sál jsem přeběhla. A hned, kdy jsem naposled jedla, že mě budou muset uspat. Sestra mi donesla papíry na podepsání, že souhlasím s císařem. Podepisovala jsem je na sále a asi nikdy nezapomenu na to, co řekla porodní asistentka - ať se nebojím, že miminka něco vydrží.
Pak jsem se probrala už na pokoji, celá ještě oblblá jsem se ptala sestry, co malej. Ta mi řekla, že neví, že zavolá doktora. Přišel primář, který mi dělal císaře, a řekl mi, že to s Adámkem nevypadá dobře, že byl omotanej pupečníkem, ale hlavně, že si ho přiskřípl, že ho museli 15 minut oživovat a že je v Brně na JIPce. Že se s něčím podobným za 11 let nesetkal.
Byl to tak strašný pocit, ani se nedá popsat, jak jsem se cítila. Dali mi kapačku na stahování dělohy a prášek na zastavení laktace, ale ať se nebojím, že se mi pak kojení rozjede. Až večer mi doktorka z dětského řekla, že kdybych chtěla, můžu si zkusit odsávat mlíko, že by ho malému posílaliy. Zkusila jsem to a se slzama zjistila, že to nejde, ale sestra mě uklidnila, že se to podaří až asi později, ať to zkouším, ale nedařilo se.
V pátek za mnou přišly doktoři z novorozeneckého, že je na tom Adámek špatně, že ho zchlazují, aby se mu nepoškodily orgány. Že je na ventilaci a pak řekli to nejhorší, co jsem kdy slyšela. Že i pokud by se z toho Adámek dostal, tak že nebude schopnej komunikovat, pohybovat se a musel by být neustále na ventilaci a že neví, co se ještě ukáže.
Bylo to hrozné, byla jsem tak bezmocná. Hned za mnou přijel přítel, ale přes můj záchvat pláče jsem mu nebyla schopna nic říct. Až doktor mu to musel říct a ať se rozhodneme, co dál. Ale jak se má člověk rozhodnout, bylo to hrozné, ale nakonec jsme se rozhodli, že to necháme na Adámkovi a že nechceme, aby ho dál trápili.
Přítel jel do Brna za doktorama a kouknout se na našeho miláčka. Poprosila jsem ho, aby mi Ádu vyfotil, že se na to pak podívám. V sobotu dorazil přítel do nemocnice už ráno a se slzama v očích mi oznámil, že naše láska v 6:50 odešla do nebe. To bylo poprvé, co jsem viděla přítele plakat.
Nikdy jsem si nemyslela, že může být taková bolest, až vás opravdu bolí u srdíčka, ale je to možné, jak moc mi to trhá srdce. Dodneška jsem nenašla ještě odvahu se podívat na fotku našeho piškota. Dost lidí mi říká, že je to na jednu stranu lepší, že jsem Ádu neviděla, že bych se zbláznila. Možná proto ještě nejsem v blázinci, ale zároveň mě to trápí a štve, že jsem ho neviděla. Jsou to hrozné pocity.
Rozloučení bylo hrozné. Skoro pořád jsem se dívala do země, prostě jsem nezvládla se koukat na rakvičku, kde leží moje první miminko. A tu bolest a pocity, co jsem prožívala, když jsem si byla vyzvednout urničku a uvědomila si, že si vlastně poprvé mužů pochovat svého syna…
Jak moc mě to bolí, že nemůže být u mě. Snažím se být silná a nehroutit se, ale je to tak těžké. A ty otázky, co mám, proč na ně není odpověď? Kdo za to může? Já, nebo doktoři, nebo to tak mělo být, a proč zrovna já?
Vím, že máte stejné otázky a odpovědi se taky nedočkáte. Snad se ta bolest jednou zmenší. To, že nezmizí, vím, protože asi nikdy nedokážu zapomenout, že z mého prvního miminka je andílek. Taky se bojím, co bude příště, ale snažím se na to nemyslet.
Přečtěte si také
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 1899
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovi diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 1409
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 903
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 486
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 3702
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 2330
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 1990
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 769
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 2924
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 5693
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
…vůbec si neumím představit, jak hrozné to musí být, určitě jednou přijde další miminko, Adámek vám ho z nebíčka pošle 
