Náš Adámek
Jak moc to bolí... Proč píšu tento deníček, ani sama moc nevím. Možná doufám, že se bolest zmenší, nebo že najdu maminku, která si prošla stejnou bolestí.
O našem milovaném Adámkovi jsme se dozvěděli až v 10. týdnu těhotenství. Neplánovali jsme těhotenství, ale byli jsme oba šťastní. Jelikož jsem nevěděla, že čekám, tak jsem 14 dní po otěhotnění byla na operaci kolene. Proto jsme měli strach to někomu hned říct a rozhodli jsme se, že počkáme na vyšetření v 13. týdnu těhotenství, kdyby bylo náhodou něco špatně.
Měla jsem strašný strach, ale vyšetření ukázalo, že je vše v pořádku a že se můžeme začít připravovat a také to oznámit rodičům a okolí. Jelikož přítelova sestra má dvě děti, nebyla u jeho rodičů až taková radost jako u mých rodičů, kteří nemají ani jednoho vnoučka či vnučku. Takže nadšení bylo větší i menší, ale my jsme se těšili.
Jak už jsem psala, z důvodu operace jsem si vyžádala vyšetření v 20. týdnu těhotenství v Brně, ať máme jistotu, že bude vše v pořádku. Jak moc jsme byli nadšení, když nám doktor řekl, že je vše v pořádku a že to bude chlapeček. Byl tam i přítel a viděl našeho miláčka poprvé a byl nadšený. Na vyšetření jsem byla den před Vánoci, tak to byl takový krásný dáreček pro nás oba. Kdybych jen věděla… 
Těhotenství jsem měla krásné, neotékala jsem, nebolely mě záda, žádná nevolnost… opravdu krásné těhotenství. Všechny vyšetření vycházely na jedničku, jen když jsem šla na nahrávání, tak malej nechtěl spolupracovat a většinou spal, ale doktorka mi řekla, že se to stává. Asi dvakrát jsem se musela po pár hodinách vrátit a udělat nové nahrávání, ale vždy řekli, že je vše v pořádku.
Pak přišel den termínu a já dostala strach, jaký bude porod a zda ho zvládnu. Mám nízký práh bolesti a hlavně nemám ráda nemocnice a doktory. Už jsem si s nimi do té doby užila dost. Kdybych věděla, jak to dopadne, asi bych šla jinam, ale kdo ví, jak by to bylo.
Termín jsem měla na 2. 5. (pondělí) a když nic, tak kontrola 4. 5. (středa). Toho dne musel jet přítel kvůli práci dál od domova, ale byly jsme domluveni, že kdyby něco, tak hned dorazí.
Dorazila jsem do nemocnice na nahrávání a čekala, co se bude dít. Ozvy byly špatné. Sestřička se párkrát pokusila malého probrat budíkem, ale nic, tak mě poslala se procházet a ať po 15 minutách zase přijdu, že se snad malej vzbudí. Ale zase byly špatné, tak se rozhodli, že si mě tam nechají, ať se převlíknu.
Začali jsme vyplňovat potřebné papíry. To už jsem začala mít větší strach. Hlavně doktor a sestry říkali, že mě budou muset dát Zetko. Nechápala jsem, co se vlastně bude dít, ale tak nějak jsem si řekla, že mně to budou chtít vyvolat a začala jsem psát příteli, aby dorazil, že mně to chtějí vyvolat.
Přišla sestra, napíchla mi žílu a že mi dají kapačku. To už jsem začala mít hrozný strach, přej vyvolávání je bolestivější. Snažila jsem se držet, ale začaly mi téct slzy. Měla jsem šílenej strach. Kdyby tam byl alespoň někdo se mnou, aby mě uklidňoval…
Asi po dvou minutách dorazila porodní asistentka, že mě připojí znova na nahrávání, a tím to vše začalo. Najednou začala, že malému se to nelíbí. Přišel se kouknout doktor a že to bude na císaře, když žádné bolesti nemám. Že udělají jedno laparo a půjdu na sál. Malej měl čím dál menší ozvu srdíčka. Strčili mi kyslík, ať pořádně dýchám, že je teď malej závislý na mně.
Najednou asistentka křikla na jinou, jak na tom jsou, že malej ztrácí ozvy, že to bude muset být fofr. A taky byl. Najednou, ať se svleču. Zabalili mě do prostěradla a na sál jsem přeběhla. A hned, kdy jsem naposled jedla, že mě budou muset uspat. Sestra mi donesla papíry na podepsání, že souhlasím s císařem. Podepisovala jsem je na sále a asi nikdy nezapomenu na to, co řekla porodní asistentka - ať se nebojím, že miminka něco vydrží.
Pak jsem se probrala už na pokoji, celá ještě oblblá jsem se ptala sestry, co malej. Ta mi řekla, že neví, že zavolá doktora. Přišel primář, který mi dělal císaře, a řekl mi, že to s Adámkem nevypadá dobře, že byl omotanej pupečníkem, ale hlavně, že si ho přiskřípl, že ho museli 15 minut oživovat a že je v Brně na JIPce. Že se s něčím podobným za 11 let nesetkal.
Byl to tak strašný pocit, ani se nedá popsat, jak jsem se cítila. Dali mi kapačku na stahování dělohy a prášek na zastavení laktace, ale ať se nebojím, že se mi pak kojení rozjede. Až večer mi doktorka z dětského řekla, že kdybych chtěla, můžu si zkusit odsávat mlíko, že by ho malému posílaliy. Zkusila jsem to a se slzama zjistila, že to nejde, ale sestra mě uklidnila, že se to podaří až asi později, ať to zkouším, ale nedařilo se.
V pátek za mnou přišly doktoři z novorozeneckého, že je na tom Adámek špatně, že ho zchlazují, aby se mu nepoškodily orgány. Že je na ventilaci a pak řekli to nejhorší, co jsem kdy slyšela. Že i pokud by se z toho Adámek dostal, tak že nebude schopnej komunikovat, pohybovat se a musel by být neustále na ventilaci a že neví, co se ještě ukáže.
Bylo to hrozné, byla jsem tak bezmocná. Hned za mnou přijel přítel, ale přes můj záchvat pláče jsem mu nebyla schopna nic říct. Až doktor mu to musel říct a ať se rozhodneme, co dál. Ale jak se má člověk rozhodnout, bylo to hrozné, ale nakonec jsme se rozhodli, že to necháme na Adámkovi a že nechceme, aby ho dál trápili.
Přítel jel do Brna za doktorama a kouknout se na našeho miláčka. Poprosila jsem ho, aby mi Ádu vyfotil, že se na to pak podívám. V sobotu dorazil přítel do nemocnice už ráno a se slzama v očích mi oznámil, že naše láska v 6:50 odešla do nebe. To bylo poprvé, co jsem viděla přítele plakat.
Nikdy jsem si nemyslela, že může být taková bolest, až vás opravdu bolí u srdíčka, ale je to možné, jak moc mi to trhá srdce. Dodneška jsem nenašla ještě odvahu se podívat na fotku našeho piškota. Dost lidí mi říká, že je to na jednu stranu lepší, že jsem Ádu neviděla, že bych se zbláznila. Možná proto ještě nejsem v blázinci, ale zároveň mě to trápí a štve, že jsem ho neviděla. Jsou to hrozné pocity.
Rozloučení bylo hrozné. Skoro pořád jsem se dívala do země, prostě jsem nezvládla se koukat na rakvičku, kde leží moje první miminko. A tu bolest a pocity, co jsem prožívala, když jsem si byla vyzvednout urničku a uvědomila si, že si vlastně poprvé mužů pochovat svého syna…
Jak moc mě to bolí, že nemůže být u mě. Snažím se být silná a nehroutit se, ale je to tak těžké. A ty otázky, co mám, proč na ně není odpověď? Kdo za to může? Já, nebo doktoři, nebo to tak mělo být, a proč zrovna já?
Vím, že máte stejné otázky a odpovědi se taky nedočkáte. Snad se ta bolest jednou zmenší. To, že nezmizí, vím, protože asi nikdy nedokážu zapomenout, že z mého prvního miminka je andílek. Taky se bojím, co bude příště, ale snažím se na to nemyslet.
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 579
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 642
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1050
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 1417
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 408
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 2773
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 6286
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2665
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1199
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2624
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
…vůbec si neumím představit, jak hrozné to musí být, určitě jednou přijde další miminko, Adámek vám ho z nebíčka pošle 
