Náš Adámek
Jak moc to bolí... Proč píšu tento deníček, ani sama moc nevím. Možná doufám, že se bolest zmenší, nebo že najdu maminku, která si prošla stejnou bolestí.
O našem milovaném Adámkovi jsme se dozvěděli až v 10. týdnu těhotenství. Neplánovali jsme těhotenství, ale byli jsme oba šťastní. Jelikož jsem nevěděla, že čekám, tak jsem 14 dní po otěhotnění byla na operaci kolene. Proto jsme měli strach to někomu hned říct a rozhodli jsme se, že počkáme na vyšetření v 13. týdnu těhotenství, kdyby bylo náhodou něco špatně.
Měla jsem strašný strach, ale vyšetření ukázalo, že je vše v pořádku a že se můžeme začít připravovat a také to oznámit rodičům a okolí. Jelikož přítelova sestra má dvě děti, nebyla u jeho rodičů až taková radost jako u mých rodičů, kteří nemají ani jednoho vnoučka či vnučku. Takže nadšení bylo větší i menší, ale my jsme se těšili.
Jak už jsem psala, z důvodu operace jsem si vyžádala vyšetření v 20. týdnu těhotenství v Brně, ať máme jistotu, že bude vše v pořádku. Jak moc jsme byli nadšení, když nám doktor řekl, že je vše v pořádku a že to bude chlapeček. Byl tam i přítel a viděl našeho miláčka poprvé a byl nadšený. Na vyšetření jsem byla den před Vánoci, tak to byl takový krásný dáreček pro nás oba. Kdybych jen věděla… ![]()
Těhotenství jsem měla krásné, neotékala jsem, nebolely mě záda, žádná nevolnost… opravdu krásné těhotenství. Všechny vyšetření vycházely na jedničku, jen když jsem šla na nahrávání, tak malej nechtěl spolupracovat a většinou spal, ale doktorka mi řekla, že se to stává. Asi dvakrát jsem se musela po pár hodinách vrátit a udělat nové nahrávání, ale vždy řekli, že je vše v pořádku.
Pak přišel den termínu a já dostala strach, jaký bude porod a zda ho zvládnu. Mám nízký práh bolesti a hlavně nemám ráda nemocnice a doktory. Už jsem si s nimi do té doby užila dost. Kdybych věděla, jak to dopadne, asi bych šla jinam, ale kdo ví, jak by to bylo.
Termín jsem měla na 2. 5. (pondělí) a když nic, tak kontrola 4. 5. (středa). Toho dne musel jet přítel kvůli práci dál od domova, ale byly jsme domluveni, že kdyby něco, tak hned dorazí.
Dorazila jsem do nemocnice na nahrávání a čekala, co se bude dít. Ozvy byly špatné. Sestřička se párkrát pokusila malého probrat budíkem, ale nic, tak mě poslala se procházet a ať po 15 minutách zase přijdu, že se snad malej vzbudí. Ale zase byly špatné, tak se rozhodli, že si mě tam nechají, ať se převlíknu.
Začali jsme vyplňovat potřebné papíry. To už jsem začala mít větší strach. Hlavně doktor a sestry říkali, že mě budou muset dát Zetko. Nechápala jsem, co se vlastně bude dít, ale tak nějak jsem si řekla, že mně to budou chtít vyvolat a začala jsem psát příteli, aby dorazil, že mně to chtějí vyvolat.
Přišla sestra, napíchla mi žílu a že mi dají kapačku. To už jsem začala mít hrozný strach, přej vyvolávání je bolestivější. Snažila jsem se držet, ale začaly mi téct slzy. Měla jsem šílenej strach. Kdyby tam byl alespoň někdo se mnou, aby mě uklidňoval…
Asi po dvou minutách dorazila porodní asistentka, že mě připojí znova na nahrávání, a tím to vše začalo. Najednou začala, že malému se to nelíbí. Přišel se kouknout doktor a že to bude na císaře, když žádné bolesti nemám. Že udělají jedno laparo a půjdu na sál. Malej měl čím dál menší ozvu srdíčka. Strčili mi kyslík, ať pořádně dýchám, že je teď malej závislý na mně.
Najednou asistentka křikla na jinou, jak na tom jsou, že malej ztrácí ozvy, že to bude muset být fofr. A taky byl. Najednou, ať se svleču. Zabalili mě do prostěradla a na sál jsem přeběhla. A hned, kdy jsem naposled jedla, že mě budou muset uspat. Sestra mi donesla papíry na podepsání, že souhlasím s císařem. Podepisovala jsem je na sále a asi nikdy nezapomenu na to, co řekla porodní asistentka - ať se nebojím, že miminka něco vydrží.
Pak jsem se probrala už na pokoji, celá ještě oblblá jsem se ptala sestry, co malej. Ta mi řekla, že neví, že zavolá doktora. Přišel primář, který mi dělal císaře, a řekl mi, že to s Adámkem nevypadá dobře, že byl omotanej pupečníkem, ale hlavně, že si ho přiskřípl, že ho museli 15 minut oživovat a že je v Brně na JIPce. Že se s něčím podobným za 11 let nesetkal.
Byl to tak strašný pocit, ani se nedá popsat, jak jsem se cítila. Dali mi kapačku na stahování dělohy a prášek na zastavení laktace, ale ať se nebojím, že se mi pak kojení rozjede. Až večer mi doktorka z dětského řekla, že kdybych chtěla, můžu si zkusit odsávat mlíko, že by ho malému posílaliy. Zkusila jsem to a se slzama zjistila, že to nejde, ale sestra mě uklidnila, že se to podaří až asi později, ať to zkouším, ale nedařilo se.
V pátek za mnou přišly doktoři z novorozeneckého, že je na tom Adámek špatně, že ho zchlazují, aby se mu nepoškodily orgány. Že je na ventilaci a pak řekli to nejhorší, co jsem kdy slyšela. Že i pokud by se z toho Adámek dostal, tak že nebude schopnej komunikovat, pohybovat se a musel by být neustále na ventilaci a že neví, co se ještě ukáže.
Bylo to hrozné, byla jsem tak bezmocná. Hned za mnou přijel přítel, ale přes můj záchvat pláče jsem mu nebyla schopna nic říct. Až doktor mu to musel říct a ať se rozhodneme, co dál. Ale jak se má člověk rozhodnout, bylo to hrozné, ale nakonec jsme se rozhodli, že to necháme na Adámkovi a že nechceme, aby ho dál trápili.
Přítel jel do Brna za doktorama a kouknout se na našeho miláčka. Poprosila jsem ho, aby mi Ádu vyfotil, že se na to pak podívám. V sobotu dorazil přítel do nemocnice už ráno a se slzama v očích mi oznámil, že naše láska v 6:50 odešla do nebe. To bylo poprvé, co jsem viděla přítele plakat.
Nikdy jsem si nemyslela, že může být taková bolest, až vás opravdu bolí u srdíčka, ale je to možné, jak moc mi to trhá srdce. Dodneška jsem nenašla ještě odvahu se podívat na fotku našeho piškota. Dost lidí mi říká, že je to na jednu stranu lepší, že jsem Ádu neviděla, že bych se zbláznila. Možná proto ještě nejsem v blázinci, ale zároveň mě to trápí a štve, že jsem ho neviděla. Jsou to hrozné pocity.
Rozloučení bylo hrozné. Skoro pořád jsem se dívala do země, prostě jsem nezvládla se koukat na rakvičku, kde leží moje první miminko. A tu bolest a pocity, co jsem prožívala, když jsem si byla vyzvednout urničku a uvědomila si, že si vlastně poprvé mužů pochovat svého syna…
Jak moc mě to bolí, že nemůže být u mě. Snažím se být silná a nehroutit se, ale je to tak těžké. A ty otázky, co mám, proč na ně není odpověď? Kdo za to může? Já, nebo doktoři, nebo to tak mělo být, a proč zrovna já?
Vím, že máte stejné otázky a odpovědi se taky nedočkáte. Snad se ta bolest jednou zmenší. To, že nezmizí, vím, protože asi nikdy nedokážu zapomenout, že z mého prvního miminka je andílek. Taky se bojím, co bude příště, ale snažím se na to nemyslet.
Přečtěte si také
Milenec mi slibuje rozvod, ale Vánoce chce zase trávit s manželkou
- Anonymní
- 18.11.26
- 999
Už osm měsíců se scházím s ženatým mužem. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že spolu žijí jen kvůli dětem a že jsem žena, se kterou chce zestárnout. Jenže pokaždé, když má udělat skutečný...
Je mi 40, ale rodičům se pořád bojím odporovat. Jejich strach mi ničí život
- Anonymní
- 18.11.26
- 704
„Ve čtyřiceti už bys měla být samostatná,“ říkám sama sobě den co den. Jenže já taková být nedokážu. Pořád žiju tak, jak chtějí moji stárnoucí rodiče, a připadám si jako malá holka. Už tolikrát...
Dcera odmítá jezdit k tchyni. Manžel mě obviňuje, že jsem ji proti ní poštvala
- Anonymní
- 18.11.26
- 644
Když se manžel dozvěděl, že naše dcera Eliška zase odmítá jet na víkend k babičce, obrátil se samozřejmě na mě. Podle něj jsem ji proti jeho mámě zmanipulovala a schválně ničím jejich vztah. Přitom...
Kolega mi očumuje zadek a má oplzlé narážky. Šéf ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 18.11.26
- 555
Už mě vážně nebaví chodit do práce s pocitem, že si musím dávat pozor nejen na to, co říkám, ale i na to, jak se otočím, co si obléknu a jestli se zrovna někdo nedívá na moje pozadí. Jeden kolega...
Děti chtějí Vánoce jako spolužáci. Já počítám, jestli zaplatím nájem
- Anonymní
- 18.11.26
- 483
Letos před Vánoci počítám každou stovku. Dárky pro děti koupit chci, ale nejdřív musím odložit na nájem, jídlo a zimní boty. Nejhůř nesu chvíle, kdy odmítnu malou radost a potom zjistím, že jejich...
Chtěla jsem pro svého šikovného syna hlavní roli. Dostal ji totální trouba
- Anonymní
- 17.11.26
- 1218
Každoročně se u nás na vsi odehrává tradice, kterou milují všichni kromě mých pocuchaných nervů – rozsvěcení vánočního stromečku spojené s místní divadelní pohádkou. Režii a casting má pevně v...
Dřel jsem od rána do večera, aby byla žena šťastná. Místo toho si našla milence
- Anonymní
- 17.11.26
- 1678
Největší životní facku jsem nedostal od šéfa ani jsem nepřišel o peníze. Dostal jsem ji od vlastní ženy, když jsem ji jednoho odpoledne přistihl, jak se líbá s cizím chlapem. A víte, co mě štvalo...
Nesnáším podzim a manžel mi vyčítá, že kazím náladu celé rodině
- Anonymní
- 17.11.26
- 591
Zatímco všichni kolem mě obdivují barevné listí, těší se na dýňové latté a plánují podzimní výlety, já bych nejraději přeskočila rovnou do jara. S příchodem září se mi pravidelně zhoršuje nálada,...
Dcera mi pořád cpe svoje nevychované děti na hlídání. Já ale toužím po klidu
- Anonymní
- 17.11.26
- 1147
Vím, že to bude znít, jako bych neměla svá vnoučata ráda. Ale to není pravda. Mám šestiletého vnuka Davida a čtyřletou vnučku Elišku. Miluju je, ale hlídání je pro mě očistec. Dcera je totiž...
Za soukromou školu jsem dala 150 tisíc. Pak jsem zjistila, co syn neumí
- Anonymní
- 17.11.26
- 963
„Mami, já to neumím přečíst.“ Když mi tohle syn řekl nad obyčejnou dětskou knížkou, došlo mi, že jsme možná udělali pořádně drahou chybu. Za jeho soukromou školu jsme totiž každý měsíc platili 15...