Naše milované srdíčko Tomášek
- Rodičovství
- Poho87
- 18.08.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
I já jsem se rozhodla se s vámi podělit o náš příběh. Jak věřím, dopadne pro našeho synka co nejlépe a možná někoho i povzbudí, že není vše tak černé, jak se na začátku zdá.
- 3
- 1
Otěhotněla jsem vcelku rychle, manžel mi následně řekl, že se ani nestačil smířit s tím, že se snažíme o miminko a najednou tu byly dvě čárky. 
Celé těhotenství jsem měla bez komplikací, bez nevolností. No až na nějaké mírné otoky, bolesti zad a kyčlí při delší procházce, jsem krásně rostla a připravovali jsme se na příchod našeho prvního dítěte.
Měla jsem větší váhový odhad, ke 4 kg, a tak jsem malému domlouvala, ať jde ven dřív, říkala mu, že tady mu bude líp a bála se, jak já porodím takového obříka. Nakonec se nám 3 dny před termínem narodil Tomášek, měl 3570 g a 49 cm, takže oproti odhadu pohoda.
Porod jsem si v hlavě přehrávala a plánovala mockrát, četla deníčky, články, jak nejlépe připravit tělo a psychiku, aby byl porod pro mě i miminko co nejlepší. V hlavě jsem se ujišťovala, že to musím zvládnout jako každá žena, že to bude bolet, ale že to má každá z nás v sobě, tu sílu porodit dítě…
Realita ovšem úplně někde jinde. Bohužel jsem měla, pro mě, nesnesitelný bolesti do zad a kyčlí, se kterýma jsem se neuměla vypořádat, nezabíraly mi léky na bolest a pro moje migrény mi odmítli dát epidurál. O porodu samotném se rozepisovat nebudu, bolesti mě zaskočily, nedokázala jsem si ani ve snu představit, jak moc mě to bude bolet a ty kontrakce do kyčlí jsem si musela protrpět až do samotného konce.
Na pár zatlačení byl malý venku, vybavuju si ten krásný pocit, když mi ho dali na hrudník a já byla moc šťastná, že to mám za sebou a že ON už je konečně tady. Porod bez komplikací, já i Tomík v pořádku, co víc si přát.
Na pokoji jsme se sešly s holčinou, která rodila ve stejnou dobu jako já, tak jsme se tam hulákáním skvěle doplňovaly. A potom na pokoji jsme si v poporodní euforii div neblahopřály, že jsme to jako daly, že jsme dobrý že jako ten porod už máme za sebou, že jsme to holky šikovný a já opravdu nemohla uvěřit, že jsem to zvládla a že mi malýho za chvíli přinesou na pokoj a bude můj, konečně budu tou mámou.
Když mi ho sestra dala do rukou, tak jsem brečela dojetím, byl nádhernej, vlasatej brouček a byl můj, pořád jsem k němu musela čuchat, krásně mi voněl. Bylo to nádherný. Tak jsme začali se spolubydlící bojovat s počátečním kojením nekojením, já se bála na prcka šáhnout, nevěděla, jak ho chytit, ale to si prožila každá maminka s prvním miminkem.
Jednou v noci začal Tomášek rychleji dýchat, jakoby na něj šel prdík, ale neuklidnilo se to, mně se to nelíbil, o a tak jsem šla za sestřičkou. Od té boby chodily Tomíka měřit jak ve spánku, tak když byl vzhůru. Měl rychlejší frekvenci dechu, pátrali po příčině, prý se takhle projevuje infekce, ale odběry krve i vše ostatní bylo v pořádku. Na noc si ho 2× vzaly sestry k sobě na monitor, aby byl pod dohledem.
Mně už se v hlavě honily různý scénáře, jsem zdravotní sestra, a tak jsem se snažila nepanikařit, ale moc se mi to nedařilo. Tomík se narodil v pátek, dechy se zrychlily ze soboty na neděli a v pondělí odpoledne slyšel na srdíčku pan doktor šelest. Pro jistotu nás před úterním propuštěním poslali na ultrazvuk srdíčka k místnímu dětskému kardiologovi.
Jeli jsme sanitkou, já mohla jít po gynekologické stránce domů a záleželo, jak dopadne vyšetření. Manžel měl dovolenou a chtěl být u toho vyšetření, tak na nás čekal před poliklinikou. Pan doktor udělal ultrazvuk a sdělil nám, že má Tomášek vývojovou vadu srdce, má tam dírku mezi komorama a že to skončí operací. Dále pokračoval, že ho hned hospitalizují na novorozenecké JIP, kde bude asi 14 dní a že tam můžu být s ním…
Já držela v náručí svoje ufuněné 4 dny staré miminko a můj domeček z karet šel k zemi. Sedla jsem si na křeslo a začala brečet… Co to znamená? To je na tom tak špatně? Už jsem se viděla venku s kočárkem a najednou tohle. A kdy ta operace? A co s ním budete na tý JIP dělat? Kdy se dostaneme domů? Jak je to možné, že se na to nepřišlo v těhotenství?
Sanitka nás zavezla na oddělení, Tomáška si mezi dveřmi vzala sestra, paní doktorka mi mile vysvětlila jak a co, ať se nechám propustit, jedu si pro věci a vrátím se zpátky, že budu jako doprovod a budu moc být vedle na pokoji. Sestra mi potom vrátila věcičky, ve kterých tam Tomášek přijel a já se vracela do porodnice se zmuchlanou koulí oblečení v náručí, kde ale už nebylo miminko.
No celou cestu, celé propuštění v nemocnici a celé balení věcí doma, celou cestu naším autem jsem brečela. Opouštět porodnici bez dítěte je strašná věc. Po příjezdu do nemocnice jsme se s manželem šli podívat na toho našeho drobečka a já nevěděla, co čekat, jestli bude mít všude hadičky a bude mít v hlavičce napíchnutou flexilku. Tomášek si v klidu spinkal ve vyhřívané postýlce napojený na monitor a to bylo vše.
Sestra mi vysvětlovala, jak to u nich chodí s krmením a kdy a co a jak. Jenže já jsem to potřebovala vše 10× zopakovat, stále jsem se omlouvala, že jsem mimo a že si to nepamatuju. Dala mi podepsat potřebné formuláře, manžel odjel domů a já seděla sama v bílém pokoji pro 3, sama se svýma myšlenkama a strachem a myslela si, že se tam zblázním.
Televize šla špatně, pokoj byl na konci oddělení šestinedělí, takže jsem slyšela zpívat venku ptáky, nikdo si mě nevšímal, byla jsem zdravý doprovod a k Tomáškovi mohla v určité hodiny, pak odsála mlíčko, donesla ho tam a šla zase do toho strašnýho studenýho pokoje, jak jinak, než brečet.
Tomíka jsem při mojí návštěvě na JIP mohla přebalit, změřit mu teplotku, nakrmit, chvíli pochovat a zase jít pryč. Vše trvalo tak 30-35 minut, ráno po vizitě jsem se na něj mohla jen kouknout - nesahat, maminko. Asi po 3 dnech mi tam dali maminku, tak aspoň už jsem tam nebyla sama.
Malý pořád hodně rychle dýchal, byl jako mašinka, u jídla se celý opotil. Nechtěla jsem u něj brečet a ani u odsávání, ale musela jsem se probrečet a smířit se s tím. Nasadili mu lék Digoxin na podporu srdeční činnosti a čekalo se, jak to zabere. Znatelně se Tomášovi ulevilo, sice dýchá rychleji, ale nedá se to srovnávat s tím, co bylo před tím.
Já se s tím smířila, malýmu při krmení šeptala do ouška, ať bojuje že jsem tu s ním a budu tu pro něj, při odsávání se snažila myslet pozitivně, abych na synka neházela negaci. Manžel si taky prožil svoje, čekal na nás doma, dochystal pokojíček, nachystal postýlku a my s mimčem pořád nikde. Začal chodit znovu do práce a pár dní dovolený, co mu zbylo, si šetřil, až nás pustí domů.
Já se nejvíc bála, že se mi doma začne Tomík zhoršovat, že bude modrat a že to nezvládnu, bála jsem se že pojedeme rovnou do Motola, kde strávíme dalšího půl roku a hlavně jsem toho moc nevěděla, informace od lékařů byly opravdu skromné. Asi 4 dny před propuštěním mi malého přes den dali na pokoj, na noc si ho ale sestry pořád braly k sobě. A poslední dva dny pobytu jsem ho mohla mít s monitorem dechu i přes noc.
Znovu jsem se seznamovala se svým dítětem, vždyť jsem ho skoro neměla u sebe, nevím, jak na prdíky a co na něj zabírá, aby neplakal, aby se nerozčiloval kvůli srdíčku. Přišlo mi to strašně nefér, že sestry znají MOJE dítě líp než já. Po týdnu nás pustili domů s tím, že se defekt komorového septa u nás samovolně nezatáhne, je na to dost veliký a že nás výhledově operace v Motole nemine.
Doma jsme chvíli válčili asi jako každá maminka v šestinedělí, domácnost, dítě, bolavá prsa, pláč, smích, hrdost, starost, deprese…Máme za sebou konzultaci v Motole, kde nám sdělili, že se nad defektem tvoří tkáň a je tam pořád šance, že se nám to začne zatahovat, jinak max. do půl roku věku dítěte bude operace. Vrací se mu do plic hodně krve, proto se zadýchává a taky hrozí, že se mu nenávratně poškodí plíce, pokud by se vyčkávalo déle, třeba do roka nebo tak.
Synáček nám navzdory problémů s dechem krásně přibývá na váze, popral se s tím po svým, je to nesrovnatelně lepší než před léčbou, jen máme trochu mazlínka, člověk ho hned pochová, když začne plakat, aby se nenamáhalo srdce, i když i to někdy nezabere a hysterák se nám nevyhne.
Máme vadu, kterou nevím, kde jsme v rodokmenu vzaly, nikdo z našich rodin neví o nikom, kdo by měl někdy vadu srdce. Třeba to měla moje babička, která jako miminko rychleji dýchala, nikdo nepátral proč, byla jinak bez problémů, v brzkém věku to přestalo a nikdo se o ničem nedozvěděl. Nebo to prostě začalo s námi…
Hned jsem si říkala, jak je náš malý bojovník, jak tu s námi chtěl být hned od začátku, protože hned, co se začalo vyvíjet srdíčko, už to tam bylo špatně a on stejně bojoval, že se nám chce narodit a že tu s námi chce být.
Nejhorší je, že já ani nikdo jiný s tím nic neudělá, nemáme to ve své moci a jediný, kdo může bojovat je ON. Moc mi pomohla skupina Srdíčkáři, všem moc děkuju za podporu, i když tam každý má svůj osud a mnohdy jsou na tom mnohem hůř než my a stejně dokážou poskytnout útěchu. Teď čekáme na další kontrolu v Praze, která je koncem září a tam se rozhodne.
Občas si pobrečím, že nechci, aby do toho našeho miláčka někdo řezal, napojil ho na mimotělní oběh a spravoval mu v tu dobu zastavené srdíčko, ale na druhou stranu by to měl za sebou a do konce života by byl bez následků s jizvičkou na hrudníku, která mu bude připomínat, jakej je to silák a bojovník od mala.
Jsem neskutečně vděčná že máme zrovna jeho, i když mě při pobytu, jak tomu říkám já, „na pokoji na konci chodby“, napadlo, že uteču, nechám ho tam a vyzvednu si ho, až bude „spravený“. Nikdy ho neopustím, a i když nevím, co nám ještě osud přinese, vím, že to spolu zvládneme. Jsme pořád tým, i když už ne 2v1.
Dětičky to zvládají lépe než my rodiče, a tak pokud vám osud nadělí nějaký ten mrak nad vaším štěstím, nevěšte hlavu, oni to zvládnou a my musíme kvůli nim taky. Jinak všem přeji zdravá miminka a pevné nervy. Je sice malá šance, že se nám defekt samovolně uzavře, ale naděje umírá poslední.
Přečtěte si také
Táta nechtěl, abychom se sestrou byly v kontaktu. Teď se o něj nestará
- Anonymní
- 01.11.26
- 190
Když mi sestra oznámila, že se o tátu starat nebude, první, co mě napadlo, bylo, že jí to nemůžu mít za zlé. Pak jsem si uvědomila, že jestli se o něj nepostará ona, zůstane to nejspíš na mně. A po...
Mít nadané dítě je snad za trest? Základní škola ho kvůli inkluzi nic nenaučí
- Anonymní
- 01.11.26
- 148
Strašně mě štve inkluze a všechno kolem ní. Pořád se to řeší, pořád na to každý nadává a pan ministr Plaga vždycky vymyslí něco, co je ve finále naprosto k ničemu. Vlastně jen takové kosmetické...
Myslela jsem, že mě tchyně špehuje. Pak jsem zjistila, kam mizí naše peníze
- Anonymní
- 01.11.26
- 427
„Ty jsi zase koupila dětem tyhle drahé jogurty? Vždyť jsem ti včera přivezla jiné!“ spustila tchyně, sotva otevřela naši lednici. Stála u ní v kabátě, v ruce tašku s nákupem a tvářila se, jako by...
Máme všechno, co jsme kdy chtěli. Tak proč se cítím doma nešťastná?
- Anonymní
- 01.11.26
- 148
Mám hezký dům, skvělého manžela, děti a peníze, abychom si nemuseli nic odpírat. Přesto se někdy přistihnu, že se těším, až budu sama. A pak se za to nenávidím. V poslední době je to čím dál...
Když ani kalkulačka nepomůže: Můj zážitek ze stavebnin, ze kterého mrazí
- Anonymní
- 01.11.26
- 156
Cesta do stavebnin by měla být rychlá záležitost. Přijedete, ukážete prstem, zaplatíte a jedete domů. Jenže dnešní nákup parozábrany se proměnil v lekci z matematické bezmoci, nad kterou zůstává...
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 2085
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 1713
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 3466
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 1825
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 1801
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
po roce vysazeny leky a dnes ma dcerka dva a pul let a zatim bez problemu, ceka ji nastup do skolky. Cely ten strach, smutek, stres je porad nekde hluboko ve me, ale mala je nejuzasnejsi a modlim se, aby se dalsi zachvat uz neobevil nikdy.
Dneska je mu 21 a je úplně v pohodě. Musí jezdit pravidelně na kontroly, ale jinak ho vada neomezuje v ničem. Tím jsem chtěla říct, že i to, co vypadá zpočátku šíleně a hrozně, může dopadnout dobře. Přeju hodně sil 
Syn pak ještě docházel až do 19 let jednou ročně na preventivní kontroly, ale kromě vyššího tlaku bez problémů. V dětství normálně sportoval a prováděl lumpačiny, až mi šla hlava kolem. Nyní je to 24 letý mladík, který pořád něco podniká, má dvě zaměstnání a příští rok by se chtěl oženit 
Problém má jen v nadměrném pocení a vyšším tlaku, ale přes různá vyšetření vč. holteru mu nic nenašli, takže bere jen Agen na snížení tlaku.
Nikdy mě na to můj neurolog, kam docházím 2× do roka neupozorňoval že by to mohlo vadit tak stojí za to se na to optat 
A těším se třeba za rok na další deníček o tom, jak vše nakonec dobře dopadlo a tleskám 
