Nebeské miminko Viktorek

Moje cesta k vytouženému miminku...

*

Moje cesta k vytouženému těhotenství začala na podzim 2018. Máme 2 starší děti, chlapce a dívku (8 a 9 let), a tak jsme si s manželem řekli, proč to naše rodinné štěstí ještě nerozšířit. Přispěla k tomu i náhoda, kdy naše starší dcera psala dopis Ježíškovi, že by si ze všeho nejvíc jako dárek přála dalšího sourozence. Když jsem dopis uviděla schovaný v našem pokoji, poplakala jsem si a rozhodla se, že ano. Mám 37 let, mám trvalé zaměstnání, nejsme zatíženi žádnou náročnou hypotékou, tak je třeba se rozhodnout už teď, dokud nejsme ještě úplně staří.

Přesně na začátek adventu 30.11. jsem si při opožděné menstruaci udělala těhotenský test a bylo rozhodnuto. Zaplavila mě velká radost, jak to vše na náměstí při rozsvícení vánočního stromku sdělím manželovi. Taková romantika se ale nekonala, řekla jsem mu to až večer, když nabídl, že si dáme lahev vína, a já jsem mu řekla, že teď už raději několik měsíců pít nebudu. S manželem jsme si slíbili, že to zbytku rodiny sdělíme až na Štědrý den. Dětem jsme napsali dopis za Ježíška, který jim v létě splní jejich největší přání. Dcera se radovala, syn tu zprávu moc nepřijal a plakal, že on si žádného sourozence nepřeje, nakonec ho to ale přešlo a už druhý den rozvíjel teorie, co jednou se svým sourozencem (nejlépe bratrem) podnikne.

Začátek těhotenství probíhal ukázkově, žádné ranní nevolnosti, vše, jak má být. Kolem 12. týdne mi gynekolog nabídl možnost nadstandardního vyšetření NT screening a já jsem ji přijala. Na vyšetření ultrazvukem se mnou šel i manžel. Gynekolog mi nabízel možnost pořízení videozáznamu, ale my s manželem jsme si řekli, na co bychom potřebovali takové záběry, když pak stejně někdy uvidíme v létě své miminko naživo a na video bychom se pak už nikdy nedívali. Stačí nám jen fotečka. Při vyšetření ultrazvukem mi gynekolog řekl, že je nosní kůstka přítomna a šíjové projasnění je 2 mm. Sestřička mi odebrala krev a my jsme s manželem s dobrým pocitem odcházeli z ordinace. Z genetiky se ozvou až v případě nějakých komplikací.

Ale za týden se ozvali. Při zmeškaném hovoru jsem volala zpět a sestřička mi po delší odmlce řekla, že se mnou chce mluvit pan primář genetiky. Moc jsem tomu nerozuměla, primář mi řekl, že mi vyšly špatně výsledky krve s podezřením na Edwards syndrom. Já jsem panu doktorovi řekla, že to nevadí, že jsem speciální pedagog a že si dítě i přesto nechám. Do té doby jsem slovo Edwards syndrom nikdy neslyšela. Pan doktor mi řekl, že se jedná o postiženi těžce slučitelné se životem a že by bylo vhodné, abychom druhý den nejlépe i s manželem přijeli na konzultaci do Ostravy. Rozhodli jsme se tedy jet. Mezitím jsem si ale na internetu vyhledala, co to Edwards syndrom znamená a nemohla jsem uvěřit tomu, že by se to mohlo týkat mého dítěte.

Následující den nás doktor seznámil s výsledky mé krve – PAPP-A 0,09 MoM, F-b-hCG 0,06 MoM. Obojí velmi nízké se zvýšeným rizikem Edwards syndromu 1:2 nebo Patau syndromu 1:40 nebo jiné chromozomální aberace například triploidie. Nabídl nám možnost dalšího vyšetření – invazivního odběru choriových klků, nebo počkat několik týdnů na další vyšetření krve – triple test a odběr plodové vody. My jsme se rozhodli počkat 4 týdny a znovu nechat vyšetřit krev triple testem.

Následující týdny byly pro mne náročné. Nikde jsem se svým těhotenstvím nechlubila, snažila se maskovat své rostoucí bříško. Odjeli jsme s dětmi a švagry na lyžařskou dovolenou a zatímco všichni lyžovali, já jako uvědomělá těhotná žena ve 4. měsíci jsem nepila alkohol a postávala na kraji sjezdovky a sžírala se myšlenkami, jestli je těhotenství v pořádku, nebo ne.

Po 4 týdnech jsem šla na opakované vyšetření krve, triple test, které dopadlo podobně. Riziko Edwards syndromu 1:2 a navíc riziko SLOS syndromu 1:5, podle ultrazvuku se miminko jevilo menší, než by mělo být. Po konzultaci s genetikem jsem se rozhodla v 18. týdnu podstoupit odběr plodové vody. Měla jsem to v hlavě již všechno srovnané, že bych na případnou interrupci po potvrzení diagnózy stejně nešla, ale po 6 týdnech nejistoty a strachu jsem potřebovala konkrétně vědět, jak na tom mé miminko je.

Samotný odběr plodové vody nebyl nijak zvlášť fyzicky náročný. Po odběru mě manžel odvezl domů a já nastoupila na 10denní pracovní neschopenku po zákroku. V práci jsem vedení předem oznámila, že jsem těhotná a že teď nebudu několik dní pracovat. Za dva dny po odběru mi genetik volal nepříjemnou zprávu, že se Edwards syndrom potvrdil. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět, zavolala jsem manželovi do práce a nebyla schopna nic říct, on podle mého pláče vytušil situaci a za chvíli přijel. Nastalo pro mě opravdu velmi těžké a smutné období. Měla jsem sto chutí křičet, proč právě mě potkalo tak těžké rozhodnutí, já jsem si to nevybrala a proč zrovna já musím nést tolik zodpovědnosti. Říkala jsem si, že jsem se dostala do situace, ve které jsem nechtěla být, a nevím jak dál. Musela jsem čelit mnoha dobře míněným radám o interrupci. Rodině jsem vysvětlila, že je to mé miminko, které budu bránit a nechám si ho za každou cenu a poskytnu mu v rámci možností plnohodnotný život. V tomto rozhodnutí jsme byli s manželem za jedno. Poté, co nám lékař oznámil, že je miminko chlapec, tak jsme ho pojmenovali Viktor – pro nás vítěz nad svým osudem.

V práci jsem po mém návratu z nemocenské informovala vedení. Moje ředitelka mě mile překvapila, když mi řekla, že mě ve všem podporuje a myslí na mě a samozřejmě nabízí, až to vše nastane, hned možnost návratu, jakmile to budu potřebovat. Dále mi řekla, ať myslím především na sebe, protože fakt ty starosti o jiné jsou v mém případě úplně zbytečné. Ostatní kolegové z práce i známí si na mně postupně všímali rostoucího bříška a začali mi gratulovat k těhotenství. Za normálních okolností bych se jako budoucí maminka cítila na vrcholu blaha, já jsem si připadala velmi zvláštně a odpovídala jsem „Jo, těšíme, ale trochu se bojím, vždyť už nejsem nejmladší.“

Těhotenství s dítětem s Edwards syndromem bylo pro „našeho genetika“ určitě zajímavé ze studijních důvodů, a tak požadoval speciální vyšetření na velkém ultrazvuku a fetální echo srdce ve fakultní nemocnici v Ostravě. Doktorka byla na ultrazvukovém vyšetření moc milá, ale celkem i dost zaražená, řekla mi, že je to poprvé, co vidí Edwardse. Ač jsem se původně bála, že se na obrazovku vůbec nebudu chtít dívat, tak jsem se dívala a pozorovala našeho Viktorka. Ve 21. týdnu vážil už skoro 400 gramů. Měl typické nálezy pro toto postižení: na mozku, na srdci, překřížené prstíky. Mile mě potěšilo, že neměl rozštěp obličeje (vzpomněla jsem si na různé věty maminek, co jsem dříve četla na netu: ať je to miminko, i když brzo po porodu zemře, aspoň pěkné ). Měla jsem i abnormální placentu – velmi malou.

Další vyšetření na fetálním kardiu byl pro mě šok. Když jsem přišla do ordinace a lehla si na lůžko, tak mě doktor (primář kardia) hned odrovnal větou, že nechápe, proč jsem přišla, když čekám dítě s Edwards syndromem, že je toto vyšetření úplně zbytečné, protože stejně nic nezmění. Dítě s touto diagnózou se stejně nebude resuscitovat, takže proč potřebujeme vědět, co má se srdcem. Nakonec mě vyšetřil a řekl, že miminko nemá nijak závažné srdeční postižení.

Další týdny ubíhaly, bříško rostlo, fyzické síly ubývaly. Psychická nálada se mi pomalu vracela, protože jsem byla s celou situací srovnaná. Abych si těžkou situaci tak nepřipouštěla, tak jsem raději chodila do práce a před širším okolím hrála šťastnou těhotnou ženu. Často jsme museli dětem opakovat, že je naše miminko nemocné, nějak si tuto situaci neuvědomovaly a plánovaly, jaké to bude, až se jim narodí sourozenec. V podstatě celá ta situace byla velmi absurdní, čím více miminko v mém bříšku rostlo, tím rychleji se blížila jeho smrt. Na jedné z gynekologických kontrol mi lékař řekl, že si mě váží za mé rozhodnutí a obdivuje mě, že jsem dala miminku šanci se dále vyvíjet a prožít plnohodnotný nitroděložní vývoj, a říkal, že teď to vypadá spíše tak, že budeme čekat, až jednou přijdu na gynekologickou kontrolu a srdce našeho dítěte přestane tlouct..

Kolem 25. týdne těhotenství mi velmi extrémně začalo růst břicho a já jsem se cítila čím dál tím víc bezmocněji a unaveněji. Téměř jsem necítila pohyby – trpěla jsem zmnožením plodové vody (polyhydramnionem). Ve 26. týdnu jsem jela na další konzultaci na gynekologii do fakultní nemocnice. Tamní přístup mě opravdu vyděsil, jen si mě chvíli prohlídli, řekli, že miminko je velmi malé, že já diagnózu i další postupy vím, a tak musím počítat s tím, že mému dítě bude po porodu poskytnuta jen základní péče a brzy zemře. Až absurdně mi nabízeli preventivní aminocentézu, aby mému břichu ulevili, zabránili předčasnému porodu a dali miminku větší šanci dojít až do 40. týdne. Měla jsem z toho všeho pocit, že prostě chtějí jen vidět živého Edwardse. Já jsem ale tyto jejich zásahy odmítla a řekla, že vše nechám už tak, jak je… i když břicho jsem měla opravdu veliké (přibrala jsem už 10 kg, odpoledne jsem byla hodně unavená, tlačila mě žebra, bolela záda, měla jsem obtíže s vyprazdňováním…).

Na konci 29. týdne jsem šla na pravidelnou kontrolu ke svému gynekologovi. Už týden jsem ale v sobě měla zvláštní pocit, břicho mě přestalo bolet, výrazně kleslo (všimly si toho i zasvěcené kamarádky, které věděly o Edwardsovi). Na kontrole jsem lékaři říkala, že se mi zdá, že už je pozdě. On mě prohlížel a potvrdil mi to. Můj gynekolog v pátek sloužil v menší okresní nemocnici, tak jsme se domluvili na vyvolání porodu. Byl to pro mě zvláštní pocit, oznámit to v práci, že končím, připravit rodinu a hlavně děti. Měla jsem takové smíšené pocity, na jedné straně velký smutek a žal, na druhé velkou radost a úlevu, že to tak Pán Bůh zařídil.

Vyvolávání porodu bylo velmi dlouhé, první čípky v pátek ráno, opakování co 4 hodiny a skončili jsme v sobotu v 10:30. To malý ze mě málem vyklouzl už ve sprše (z poloviny už mu čouhaly nožičky, rodil se koncem pánevním). Rychle převoz na porodní sál, jedno zatlačení a byl venku a po něm spousta zkalené plodové vody, která ze mě vytekla opravdu silným proudem. Viktorek byl opravdu moc malý, vážil 950 g a měřil 29 cm. Vypadal velmi nezrale. Celý porod i přes počáteční bolest byl nakonec nádherný, už na lůžku jsem cítila, jak ze mě spadla všechna bolest a uvědomila jsem si, že jsem pro své dítě více udělat nemohla. Manžel byl oba dva dny porodu se mnou, ležela jsem na gynekologickém oddělení na nadstandardním pokoji. Přítomnost manžela u porodu velmi posílila náš vztah. Celý porod i celková hospitalizace v nemocnici byly tedy nakonec klidné, sestřičky za mnou chodily jen výjimečně. Po porodu mi dali léky na zastavení laktace ve formě 2 tabletek, píchali mi i nitrožilně antibiotika kvůli infekci.

Po mém návratu domů bylo pro mě těžké srovnat se s celou situací, ač v nemocnici jsem téměř neplakala, první týden doma jsem propadala jednomu záchvatu pláče za druhým. Byla jsem někdy nepříjemná na své okolí, vadila mi každá otázka, jak se cítím, ale pak jsem si řekla, že je to typický stav každé ženy v šestinedělí, jen já jsem bez dítěte, a proto mám právo truchlit. Velký šok byl pro mě i předstoupit před lidi tentokrát bez bříška. Mnoho lidí nevědělo, jak zareagovat, tak jsme se jen pozdravili. Kolegy z práce jsem informovala mailem, kde jsem jim celou situaci s Edwardsem i to, že jsme diagnozu věděli už 4 měsíce vysvětlila. Takové milé reakce jsem nečekala, většina mě brala za velkou hrdinku a statečnou ženu. Já jsem si tak ale nepřipadala. Nastoupila jsem na 14týdenní mateřskou dovolenou, vyzvedla si rodný list Viktorka (s poznámkou jedná se o mrtvě narozené dítě), úmrtní list jsme nedostali (tím, že se narodil již mrtvý).

Do týdne po porodu jsme měli církevní pohřeb s našim miminkem u nás v kostele, který jsme měli pouze v úzkém rodinném kruhu s několika blízkými přáteli. Celá ta možnost důstojně se s našim nebeským miminkem rozloučit přinesla do našich duší opravdu velký klid. Pohřeb byl opravdu velmi dojemný, zvlášť ve chvíli, kdy manžel se švagrem nesli tu malou bílou rakev a pak ji dávali i do hrobu.

Celkově mám pocit, že si nás toto miminko našlo a my jsme byli určeni stát se jeho rodiči. Je to velká lekce pro naši rodinu. Vnímám to jako znamení, že si mám vážit každé chvíle svého života a být vděčná za všechno, co mám. Už teď vím, že je naše rodina kompletní: já, manžel, 2 děti a naše nebeské miminko, kterému jsem doufám poskytla plnohodnotný život u sebe v bříšku. K celkovému těhotenství musím dodat, že nejhorší věc, která nás několik měsíců svazovala, byl strach z toho, co, kdy a jak přijde.

Děkuji Ti Viktorku, že jsem tvá maminka.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
3509
17.6.19 00:30

Klobouk dolů, vůbec si to nedovedu představit. :srdce: a když píšeš, že už jste kompletní, tak tedy o dalším miminku neuvažujete?

  • Nahlásit
  • Zmínit
349
17.6.19 06:35

Krásné. Tento postoj je v dnešní době tak ojedinělý a přitom tak přirozený. Pro mě asi první deníček, který má podle mě velký smysl sdílet.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4096
17.6.19 07:00

Jsi opravdu neskutečná a silná :srdce: Nedovedu si naprosto představit taková rozhodnutí. Jistě jsi pro Viktorka udělala vše, co bylo v tvých silách. Posílám moc síly, držte se a věřím, že když se přeci ještě na jedno miminko budeš cítit, že Vám andílek jistě za sebe pošle a bude na Vás všechny dohlížet :srdce:

Příspěvek upraven 17.06.19 v 07:01

  • Nahlásit
  • Zmínit
17.6.19 07:00

Krásný deníček. Děkuju za něj. Jste stateční. Je úžasné, že jste zvládli tento zážitek přetavit v pozitivní zkušenost. :hug:

Doufám, že bude pro hodně lidí inspirativní.

  • Nahlásit
  • Zmínit
298
17.6.19 07:19

Děkuji Ti za vaše svědectví. Vaše ztráta mě moc mrzí, ale moc obdivuju, že jste dali miminku šanci, co to šlo. :andel: má super rodiče.

  • Nahlásit
  • Zmínit
17.6.19 07:24

Zažila jsem něco podobného, u našeho miminka byla zjištěna ve 14.týdnu triploidie…nechtěla jsem se ho vzdát…nakonec podstoupila ukončení…přesně po roce jsem otehotnela znovu a mám krásnou zdravou holčičku…jsi moc statečná :srdce: :srdce:

Příspěvek upraven 17.06.19 v 07:27

  • Nahlásit
  • Zmínit
8728
17.6.19 07:41

Velmi silná žena :kytka: přeji vám všem mnoho sil :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1040
17.6.19 07:53

Není co dodat, jste velmi statečná žena, s postojem, který je i z mého pohledu správný, i když dnes vzácný. :hug: :hug: :hug:

Příspěvek upraven 17.06.19 v 07:54

  • Nahlásit
  • Zmínit
5348
17.6.19 09:18

Muj nazor je proti mistnimu proudu, nepovazuji autorku, ani za statecnou, ani za silnou.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4565
17.6.19 10:16

Já myslím, že je dobře, že autorka cítí, že to takhle udělala správně a je s tím srozuměná. Bylo to její tělo, duše a dítě. To, že by to jiné ženy udělaly jinak, a je jich většina, není pro tento příběh důležité. :andel: Hodně štěstí do života :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1546
17.6.19 10:21

Dobrý den, tedy opravdu klobouk dolů… Kde jste v sobě proboha vy i vás muž vzali tolik sil a odvahy? Jsem teď v 10 tt a přemýšlím nad tím, čím jste museli projít. Opravdu vás neskutečně obdivuji a vím, že já bych to nedala. Preji vám celé rodině do dalších let jen samé štěstí :hug: :hug:. Uvažujete nad dalším miminkem? Toto byla zřejmě náhodná chromozomalni mutace. Držte se, jste pro mě opravdu hrdinové. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
513
17.6.19 10:23

Jste velmi silná žena, když jste si dobrovolně zvolila tuto cestu. Jako věřící člověk také považuji za přirozené a důležité udělat vše, co mohu, i když ten konec stejně neovlivinim. Věřím, že i přes tu bolest můžete dosáhnout vnitřního klidu právě díky tomu, že jste to nechala přirozeně plynout. O Edwardsu už tu jeden krásný deníček byl, na tenhle také nezapomenu. I jsem si vzpomněla na dokument Nejtěžší volba, kde také paní prošla stejnou cestou jako Vy. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
605
17.6.19 13:43

Jste úžasná žena a já Vás obdivuji :hug: Takovou sílu a statečnost, kterou jste všem předvedli lze málokdy vidět. Pokud se rozhodnete pro miminko, přeji Vám, aby Vás tentokrát nepotkala ani jedna překážka. Moc si Vás vážím a přeji vše nejlepší v dalším životě, jste skvělá :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
623
17.6.19 14:58

Díky za sdílení Vaší zkušenosti a sepsání deníčku. Byl tady už podobný deníček, jestli chcete, přečtěte si ho https://www.emimino.cz/…mem-i-12720/, paní psala pak i pokračování ( nebylo to snadné, ale oni udělali, co mohli ). Tenkrát jsem si říkala, že je moc smutné, jak není podpora personálu v nemocnici a porodnici k důstojnému rozloučení s dětmi s postižením. Mají vymezený čas - v bříšku u maminky, anebo pak po narození, a personál by naopak měl být empatický a rodiče psych. podpořit a ne jim ještě situaci ztěžovat.
Přeji hodně psych. sil a pevné zdravíčko pro celou rodinu :hug:.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2514
17.6.19 15:10

@Jogrr přemýšlím, jestli jsi jediná s tímto názorem, nebo jediná, kdo to dokáže přiznat. Osobně souhlasím s tebou, toto bych nedokázala udělat, dobrovolně jít si porodu a čekat, až mi dítě umře, případně rodit mrtvé, a v tom (pro mě) nejhorším případě se starat X let o těžce postižený dítě, kdy jsem víc v nemocnicích než doma… Ano, asi jsem sobec, v tomhle myslím víc na sebe a své starší děti.

  • Nahlásit
  • Zmínit
32355
17.6.19 15:27

@Nowuka2
také si myslím, že na tom není co obdivovat. Nechat trápit dítě v bříšku, které nemá šanci. :nevim: Taky ty malé ( starší ) děti to nemusí pochopit, ale tak smrt k životu patří no…každý to má v životě nastavené jinak…neodsuzuju, ale neobdivuju.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4631
17.6.19 15:46

Ježíš to je smutný… Je mi to líto, co víc dodat, jste s mužem oba hodně silný, že jste to ustali. Krásně citlivě napsané, třeba vám ještě pošle Viktorek zdravého brasku ci sestřičku a dá na něj/ní pozor, a splní vaší malé přání, které ani Ježíšek nemohl zařídit…prala bych vám to ze :srdce: moc, i když už to asi zkoušet nebudete úplně úmyslně, třeba si vás miminko najde tak nějak samo… :hug: A jak to vlastně vzaly děti, že miminko nebude, že umrelo už v brisku? Je fakt, že možná lepší takhle, než abyste se po porodu ještě trápili třeba i několik dní… Vybrali jste si tedy pořádnou porci smůly, ale je dobře, že jste měli možnost se s Viktorkem rozloučit.

  • Nahlásit
  • Zmínit
17.6.19 16:14

@Nowuka2 není sama, spíše většina z těch ostatních nemá potřebu to pod deníček psát. Třeba já ;) je to tak citlivé tema, ze radsi držet pysk

  • Nahlásit
  • Zmínit
21431
17.6.19 18:28

Jsi moc statečná! :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
14373
17.6.19 18:29

Nechápu, co je tohle za hrdinství :nevim: za statečnost to tedy v žádném případě nepovažuji. Je mi líto toho miminka i vašich dětí, zbytečně jste jim připravili těžké chvíle. Hlavně, že jsi u kolegů za hrdinku :roll:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3558
17.6.19 19:30

Jsi statečná, většina by zvolila pohodlnější cestu potratu. Nerozumím tomu, kde tu některé berou tu jistotu, že potrat je pro miminko bezbolestný a lepší. 8o
Udělala jsi pro něj, co jsi mohla, i když jsi šla složitější cestou.
Ať je lépe. :hug:

Příspěvek upraven 17.06.19 v 19:31

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
17.6.19 19:36

Omluva za anonymitu, ale setkala jsem se s ES v blízkém okolí, ac se jedná opravdu o vzácnost. Proto se tu nechci vypisovat verejne. Dekuji. Dotycna pani také, pres vsechny prekazky, nechtěla tehotenstvi ukončit, detatko zemrelo během pár minut po narozeni. Jeji rozhodnuti pro me bylo obrovskym cinem viry a odvahy. Stejne jako Tvuj, jsi uzasny clovek, lidi jako Ty maji muj obdiv a respekt. Jsou ztelesnenim skutecne lidskosti. Ja sama nevím, zda bych to dokazala, ale chapu to, rozumim a vazim si toho. :srdce:

  • Nahlásit
387
17.6.19 19:55

@terien Miminko v břiše bolest necítí, myslím, že bylo spokojené. Alespoň mě to lékař tak řekl - embryjko ještě nic necítí… My jsme prošli podobnou situací, jen jsme nedokázali malou nechat dožít až do konce, šli jsme na vyvolávaný potrat. Ale dnes už bych v sobě našla sílu nechat všemu přirozený průběh…

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
17.6.19 19:59

Prošli jsme stejnou zkušeností. Nenašli jsme v sobě tu sílu a nenechali těhotenství dojít až do konce. Dodnes je mi to líto… Ale vím, že bych to psychicky nezvládla - já, ani manžel. Jste velmi silní, pokorní lidé. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
14373
17.6.19 20:00

@karjak když plod nic necítí, tak v tom případě nechápu to srdceryvné popisování interupce v každé diskusi o dobrovolném potratu :think:

Příspěvek upraven 17.06.19 v 20:30

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
17.6.19 20:20

@terien DO takové diskuze se asi nemůžu pouštět. Embryjku je asi jedno, jestli se špatně vyvíjí nebo ne, bolest a nepohodlí prý necítí… Jestli cítí něco při potratu, nevím. To je jiná diskuze… Já paní také považuji za velmi statečnou a pokornou ženu - pro miminko to nepohodlné nebylo, pro paní určitě. A to, že celý příběh vnímaly i její děti - děti mohou vědět, že život není jen sranda, ale že k němu patří i smrt a bolest. Nemyslím, že by to pro ně bylo nějaké obrovské životní trauma - rodiče s nimi o všem mluvili, vysvětlovali. Dokonce bych to hodnotila i jako pro ně velmi přínosnou životní lekci (jestli se o takové životní tragédii dá takto hovořit…) Já jsem zvolila pohodlí, přiznávám si to, neměla jsem na těhotenství zakončené smrtí dítěte „koule“. A protože jsem procházela stejným rozhodovacím procesem, vím, jak moc statečná paní byla ( a je).

  • Nahlásit
  • Zmínit
14373
17.6.19 20:30

@karjak tak to je věc názoru. Spousta dospelych žen z toho doživotní trauma má a osmileté dítě ne? Já v tom žádnou statečnost nevidím.

  • Nahlásit
  • Zmínit
17.6.19 21:35

Hluboce před Vámi smekám. Máte můj obrovský obdiv a z celého srdce Vám a Vaší rodině přeji hodně zdraví a štěstí. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2480
17.6.19 22:35

Ztotožnuji se slovy vašeho gynekologa. Jste velmi statečná a pokorná žena. Je mi líto, co vás potkalo.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2480
17.6.19 22:39

@terien ty už jsi tu známá svými nepříjemnými komentáři, tady ne, prosím tě…ať je tvůj názor jakýkoliv.

  • Nahlásit
  • Zmínit
14373
18.6.19 06:32

@Veveří svůj názor už jsem napsala

  • Nahlásit
  • Zmínit
13899
18.6.19 08:56

Moc smutný, včera jsem u toho bulela :roll: Jsi silná :hug: :andel: Přístup doktorů… :pocitac:
Hodně sil :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8
18.6.19 13:59

Ahoj, děkuji za vaše komentáře - milé i nemilé. Tento deníček jsem nepsala, abych ze sebe dělala „hrdinku“ jak v komentech psala jedna z vás. Psala jsem to, protože během těch několika měsíců jsem vždy vyhledávala na netu podobné příběhy, které mě ujistily, že v tom nejsem sama. Životní lekce to byla i pro děti, to je pravda, ale smrt k životu patří. Přiznejme si, která z nás žije stoprocentně šťastný celý život. A obětovat pohodlí těch 7 měsíců těhotenství je opravdu jen malá část života, kterou můžeme jiným (třeba svému dítěti) věnovat. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
18.6.19 20:35

@terien Jasně, je to věc názoru… Nemyslím si, že je třeba děti za každou cenu chránit před bolestí a smutkem. Patří to k životu. Vždycky záleží, jak s nimi danou situaci rodiče proberou, jak to spolu prožijí. Může to být velmi posilující a tmelící moment. Ale je to můj názor… Jen mě trochu mrzelo, jak někteří paní příkře odsoudili…
P. S. Ale samozřejmě netvrdím, že je třeba dítě v pravidelných intervalech traumatizovat - jen pokud život takovou situaci přinese…

  • Nahlásit
  • Zmínit
21190
18.6.19 20:39

@smurfka Prosím, odpověz mi na jedno - jak víš, že se to miminko v děloze trápilo?

Autorce - je mi to moc líto, ale udělala jste pro miminko úplně vše. Přeji vám, abyste byla šťastná.

  • Nahlásit
  • Zmínit
8689
18.6.19 20:51

@rogule Milá zakladatelko, díky za sdílení příběhu, člověk se u něj zastaví a uvědomí si jak banální věci často v životě řeší…já sama jsem máma tří, do každého těhotenství jsem šla s pokorou a přála si, ať je vše v pořádku, ale zvažovala jsem i jak bych se zachovala pokud by nebylo. Pro mě jsi velmi silná a vyrovnaná žena, kterou obdivuji. Vnitřně cítím, že bych také nešla na potrat v takové situaci, ačkoli nevěřím v Boha, tak věřím v osud. Postarala bych se o své nemocné i postižené dítě, přijde mi to tak správné, nedokázala bych to asi udělat jinak. Každopádně tu tíhu si člověk uvědomí právě až tváří v tvář takovéhle fatální diagnoze. V každém případě si myslím, že je to vysoce intimní záležitost a rozhodnutí každého páru, lékaři by jej měli prostě s pochopením respektovat.

Přeji už jen štěstí… :kytka: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
32355
19.6.19 06:59

@hanka.br.
a jak ty víš, že se netrápilo?
dle mě je to v 7,8,9m hotový člověk téměř, který vnímá, slyší, vidí..mozek má skoro hotový, takže nevím proč by nemohl cítit bolest, když není zdravý. Já cítím bolest i při blbé teplotě nebo rýmě, takže takto nemocný člověk určitě tu bolest cítí taky :nevim:
to je jako u nevyléčitelně nemocných, proč prodlužovat jejich trápení, když ten konec nevyhnutelně přijde.
to je můj názor.

  • Nahlásit
  • Zmínit
21190
19.6.19 07:09

@smurfka Že ty si něco myslíš, to je trochu málo. Završeno zvoláním „můj názor“, kterým si lidé jako ty omlouvají jakoukoli nehoráznost, kterou vypustí, protože je to přece jejich názor. Jistě by ten tvůj „hotový člověk“ přijal předčasné zabití v děloze s obrovským nadšením, úlevou a bez bolestí. Třeba jako ty při rýmě.

  • Nahlásit
  • Zmínit
32355
19.6.19 07:13

@hanka.br.
najednou píšeš že potrat je pro děti bolestivý…tak cítí teda bolest nebo ne :mrgreen:, pokud ji podle tebe necítí, tak necítí ani bolest při potratu ne..
a jak tohle může říct nějaký doktor, že dítě necítí bolest? on to ví? jsou nějaké studie které dělali na těhotných ženách? zkoumali jejich děti v děloze, jestli cítí nebo necítí bolest?

  • Nahlásit
  • Zmínit
376
19.6.19 09:54

Mam za sebou cerstvou ztratu prvorozene dcery narozene v 29 tt (vvv) a vim tedy, jake to je prijit o miminko. Nekolikrat jsem si rikala, kdybych vedela, jak to dopadne, ukoncila bych to drive? Ne, rozhodne ne. Zivot je zivot, je to zazrak a polemizovat o takovych vecech muze ten, kdo nic podobneho nezazil. My ostatni mame za sebou hluboky prozitek, ktery je neprenosny a troufam si rict, ze mame take hlubokou uctu k zivotu.

Moc na tebe myslim, objimam te a hrozne moc je mi to lito.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3558
19.6.19 15:52

@smurfka dle mě je to v 7,8,9m hotový člověk téměř, který vnímá, slyší, vidí..mozek má skoro hotový, takže nevím proč by nemohl cítit bolest, když není zdravý. Já cítím bolest i při blbé teplotě nebo rýmě, takže takto nemocný člověk určitě tu bolest cítí taky :nevim:
to je jako u nevyléčitelně nemocných, proč prodlužovat jejich trápení, když ten konec nevyhnutelně přijde.
to je můj názor.

Vůbec nic nevíš, jen musíš zde pod tak citlivým deníčkem vyjádřit svůj naprosto netaktní názor. Když cítíš bolest i při rýmě, nebylo by to lepší s tebou ukončit hned, aby ses netrápila? Na co to prodlužovat, když stejně jednou umřeš… :nevim:

Příspěvek upraven 19.06.19 v 15:52

  • Nahlásit
  • Zmínit
32355
19.6.19 19:20

@Martina D.
No, jestli si myslis, ze ryma je smrtelna :think: :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3558
19.6.19 20:05

@smurfka Ryma ne, ale ty jo. ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
35236
21.6.19 14:41

@smurfka Do porodu a jeste par dni po porodu novorozenece nema funkcni mozkovou kuru, takze je ve stavu podobnemu apalickemu syndromu. Bolest citi, ale neuvedomuje si.
Bolest se nastesti da dosi ucinne tlumit.

Vidim zasadni rozdil mezi neprodluzovaim zivota a jeho umelym zkracenim.

Příspěvek upraven 21.06.19 v 14:42

  • Nahlásit
  • Zmínit
35236
21.6.19 14:43

Autorko dekuji za denicek a gratuluji k tomu, ze jsi dokazala projit tehotenstvim s cistym svedomim.

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.6.19 20:20

Deníček plný pokory. Posílám velké :hug:, držte se.

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.6.19 22:13

Ija si prošla stejnou zkušenosti když jsem čekala 4 dítě ale neměla jsem sílu do konce a přistoupila v 17 týdnu k plánovanému porodu a t pak jsme to zkusili znovu a teď mi už 6 let tady běhá moje největší štěstí sebastianek

  • Nahlásit
  • Zmínit
233
23.6.19 23:15

Já tedy říkám, že odvážná jste, ale odvaha není všechno…Musela jsem si najít Edwards syndrom… Já bych tomu asi svoje děti nevystavila. Rozhodně je to jedinečný deníček a určitě tu najde své místo… :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
24.6.19 06:44

Jsi jedním slovem úžasná, taky jsem maminka :andel:. Přeji hodně sil :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
21898
24.6.19 14:57

Pro mě jsi silná, statečná a milující žena. Myslím si to o všech, které ví, že čekají těžce postižené dítě, a přesto těhotenství neukončí. Prý to stojí za to, i když miminko žije třeba jen pár minut nebo hodin. Prý i když nežije vůbec. Sama jsem to nezažila, ale věřím tomu. Věřím i tomu, že miminko je u maminky šťastné a cítit, že je milované.
My máme též andílka, holčičce v 18 tt přestalo bít srdíčko. Bez varování, bez příčiny, podle genetiky bylo vše v pořádku. Pro děti to bylo těžké, stále vzpomínají, ví že miminko bylo nemocné a umřelo. Že se to stává, bohužel. Pro nás to bylo důležité období, zkouška pro vztah ( taky jsme byli ve FN Ostrava), nelituji ani minuty, kdy bylo miminko s námi.
Taky už nejsme nejmladší, tak jsme zkusili štěstí ještě jednou, Dr tvrdili, že to byla blbá náhoda, která se nebude opakovat. Přesně rok poté se narodil zdravý syn. Na jeho sestřičku myslím často.

  • Nahlásit
  • Zmínit