Nejkrásnější období???
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 29.01.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nikdy nepřestanu vzpomínat na každou vteřinu, kterou jsme směli strávit s naším mimískem. Všechno začalo hrozně nevině, naivně a krásně. O tom jak se z nejkrásnějšího období života stane ta nejhorší noční můra...
Všechno vlastně začalo společným bydlením s přítelem. Oba jsme dokončili školu, měli práci, a budování kariéry nebylo mým velkým cílem. Vždycky jsem si přála mít velikou rodinu s minimálně čtyřmi dětmi.
Bydleli jsme v domečku s velikou zahradou, který sice potřeboval spoustu oprav, ale to nám nevadilo. Oba jsme si moc přáli, abychom už brzy nebyli sami. Ale čas běžel a žádné těhotenství se nekonalo. Věděla jsem, že jsem v pořádku, tak jsme se dohodli, že necháme věcem volný průběh.
Někdy mě sice přepadly chmury a lítost, ale vlastně na ně ani při práci nebyl čas. Až jednou nepřišla menstruace, jen špinění, tak jsem si udělala test a zajásala. Šla jsem k lékaři, vše v pořádku, ale pro jistotu mě nechal doma z práce a nasadil vitamin K (srážlivost krve na nule).
Špinění se nezhoršovalo ani nelepšilo, kontrola po 14 dnech. Jenže miminku se neobjevilo srdíčko a původní váček se zmenšil, děloha plná plodových obalů – těhotenství zaniklo a tělo to nepoznalo. V tu chvíli se mi zhroutil svět, odmítala jsem tomu uvěřit a doufala, že se spletli. Čekala mě neodkladná revize, která se zkomplikovala silným krvácením. Nakonec jsem podepsala reverz a odjela domů.
Všechny kontroly byly v pořádku, tak jsme se mohli opět snažit. Sice jsme se s manželem domluvili, že ještě chvíli počkáme, necítila jsem se dobře (psychika…), ale zanedlouho jsem zjistila, že jsem těhotná. Žádné krvácení ani nic podobného, tak jsem na kontrolu šla až v 8. tt, hrozně jsem se bála.
Ale vše bylo v pořádku, celou dobu jsem normálně pracovala, nevolnosti a hodně silná únava sice neustoupily ani po 3 měsících, ale daly se zvládnout, jen sem musela vstávat ráno dřív. Velký ultrazvuk ve 20. tt v pořádku a já se radovala a těšila na našeho mimíska.
Poslední kontrola 24. tt a vše v pořádku. Ve 25. tt mi bylo večer špatně, což nebylo nic neobvyklého, protože nevolnosti a nadýmání mě neopustily… Šli jsme spát a mě v noci bylo fakt zle, měla jsem křeče v břiše. Vzbudila jsem muže a raději jsme jeli na pohotovost. Nejdřív mě odbyli, že kdyby se něco dělo, tak budu krvácet nebo špinit, ale že mě teda pro jistotu prohlédnou.
Nikdy nezapomenu na výraz paní doktorky, bylo mi jasné, že je zle. Nejdřív mi vynadala, že jsme přijeli pozdě, jsem kompletně otevřená, miminko je nožičkama v porodních cestách, naštěstí nepraskla voda…
Už nemůžou nic dělat, prý je to špatný, tady ten porod nezvládnou a převážet mě nemůžou. Nakonec mi napíchali kde co a stabilizovali pro převoz. Myslela jsem, že máme vyhráno. Příjem v nejmenované krajské nemocnici katastrofa, přijímající lékař výrazně nesouhlasil s tím, že chci miminko zachránit. Prý než jít na sekci (jediný porod, který by mimi mohlo přežít), je lepší rodit klasicky a začít se snažit znova. Arogantnějšího a necitlivějšího člověka jsem nikdy nepotkala.
Mimísek se narodil v 25 +4, porodní váha 910 g. Nikdy nezapomenu, když jsem ho poprvé uviděla, byl tak nádherný, dokonalý a já od první vteřiny věděla, že je prostě náš. Snažila jsem se co nejdřív začít odstříkávat mléko, i když mi to moc nešlo, protože to byla jedna z mála věcí, co jsem mohla udělat.
Bylo to období sebeobviňování a nespočetněkrát vyřčeného PROČ, ale snažila jsem se být silná pro našeho mrňouska. Bylo to nejkrásnější a nejúžasnější miminko, byla to neskutečná láska na první pohled. Jenže měl velké problémy s dýcháním, stále na CPAPU nebo na ventilaci a po třech týdnech dostal infekci… Možná od té sestřičky, co prskala na celé JIP, ale to se asi nikdy nedozvíme.
Infekce mu byla zjištěna v 16:00 a od té doby se prcošek jen zhoršoval, v 10 mi doktor oznámil, že vyčerpali všechny terapeutické možnosti a já stále věřila, že to zvládneme. Ale nešlo nevidět, jak je malý bledý a slabý. Nechtěla jsem od něj odejít, vyhodili mě, že tam nemůžu zůstat, kdyby se něco dělo, tak mě zavolají.
Sice jsem odešla, ale nespala, celou dobu jsem se modlila, aby měl náš bojovníček dost síly. Neměla jsem žádné zprávy, ale doufala jsem, že kdyby se něco dělo, tak to přece budu cítit. Ve 3:15 přišla paní doktorka, prý se nemám lekat, našemu chlapečkovi selhává srdíčko a asi brzo zemře. Jestli chci, mám se jít rozloučit.
Už jsem to nestihla, což si nepřestanu do konce života vyčítat. Pak si nic nepamatuju nic, mám okno. Dovolili mi si našeho mrtvého andílka pochovat, volala jsem manželovi, zvedl to okamžitě, bylo hrozně těžké to vyslovit. Přijel za námi, aby se taky mohl rozloučit a pak nám chlapečka odnesli, resp. mi ho vytrhli z náručí. Další dny mi splývají, ale pamatuju si pohřeb, tehdy mi došlo, že neumřel jenom náš chlapeček, ale i já…
Už je to půl roku a každý den doufám, že se ráno neprobudím a budu s naším chlapečkem. S manželem jsme sice pořád spolu, ale dohodli jsme se, že až si někoho najde, tak se odstěhuju, domeček je jeho. Nechci mu už dál kazit život.
Vím, že si moc přeje děti. Po předčasném porodu nastává ve většině případů další porod ještě dříve a náš chlapeček se narodil na samé hranici přežití. Manžela moc miluju a chci, aby byl šťastný.
Přečtěte si také
Milenec mi slibuje rozvod, ale Vánoce chce zase trávit s manželkou
- Anonymní
- 18.11.26
- 1038
Už osm měsíců se scházím s ženatým mužem. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že spolu žijí jen kvůli dětem a že jsem žena, se kterou chce zestárnout. Jenže pokaždé, když má udělat skutečný...
Je mi 40, ale rodičům se pořád bojím odporovat. Jejich strach mi ničí život
- Anonymní
- 18.11.26
- 737
„Ve čtyřiceti už bys měla být samostatná,“ říkám sama sobě den co den. Jenže já taková být nedokážu. Pořád žiju tak, jak chtějí moji stárnoucí rodiče, a připadám si jako malá holka. Už tolikrát...
Dcera odmítá jezdit k tchyni. Manžel mě obviňuje, že jsem ji proti ní poštvala
- Anonymní
- 18.11.26
- 666
Když se manžel dozvěděl, že naše dcera Eliška zase odmítá jet na víkend k babičce, obrátil se samozřejmě na mě. Podle něj jsem ji proti jeho mámě zmanipulovala a schválně ničím jejich vztah. Přitom...
Kolega mi očumuje zadek a má oplzlé narážky. Šéf ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 18.11.26
- 583
Už mě vážně nebaví chodit do práce s pocitem, že si musím dávat pozor nejen na to, co říkám, ale i na to, jak se otočím, co si obléknu a jestli se zrovna někdo nedívá na moje pozadí. Jeden kolega...
Děti chtějí Vánoce jako spolužáci. Já počítám, jestli zaplatím nájem
- Anonymní
- 18.11.26
- 502
Letos před Vánoci počítám každou stovku. Dárky pro děti koupit chci, ale nejdřív musím odložit na nájem, jídlo a zimní boty. Nejhůř nesu chvíle, kdy odmítnu malou radost a potom zjistím, že jejich...
Chtěla jsem pro svého šikovného syna hlavní roli. Dostal ji totální trouba
- Anonymní
- 17.11.26
- 1234
Každoročně se u nás na vsi odehrává tradice, kterou milují všichni kromě mých pocuchaných nervů – rozsvěcení vánočního stromečku spojené s místní divadelní pohádkou. Režii a casting má pevně v...
Dřel jsem od rána do večera, aby byla žena šťastná. Místo toho si našla milence
- Anonymní
- 17.11.26
- 1702
Největší životní facku jsem nedostal od šéfa ani jsem nepřišel o peníze. Dostal jsem ji od vlastní ženy, když jsem ji jednoho odpoledne přistihl, jak se líbá s cizím chlapem. A víte, co mě štvalo...
Nesnáším podzim a manžel mi vyčítá, že kazím náladu celé rodině
- Anonymní
- 17.11.26
- 596
Zatímco všichni kolem mě obdivují barevné listí, těší se na dýňové latté a plánují podzimní výlety, já bych nejraději přeskočila rovnou do jara. S příchodem září se mi pravidelně zhoršuje nálada,...
Dcera mi pořád cpe svoje nevychované děti na hlídání. Já ale toužím po klidu
- Anonymní
- 17.11.26
- 1153
Vím, že to bude znít, jako bych neměla svá vnoučata ráda. Ale to není pravda. Mám šestiletého vnuka Davida a čtyřletou vnučku Elišku. Miluju je, ale hlídání je pro mě očistec. Dcera je totiž...
Za soukromou školu jsem dala 150 tisíc. Pak jsem zjistila, co syn neumí
- Anonymní
- 17.11.26
- 974
„Mami, já to neumím přečíst.“ Když mi tohle syn řekl nad obyčejnou dětskou knížkou, došlo mi, že jsme možná udělali pořádně drahou chybu. Za jeho soukromou školu jsme totiž každý měsíc platili 15...