Měla bych být lepší máma. Tyhle věty bohužel říkám dětem skoro každý den

Moje dvě děti jsou pro mě všechno, ale někdy mám pocit, že na ně nemám dost sil. Snažím se zvládat práci, domácnost a výchovu, jenže trpělivost mi často uteče mezi prsty. Včera jsme šli ven, jen na krátkou procházku, a zvrhlo se to v nekonečný boj. Syn si lehnul doprostřed chodníku, křičel, že už dál nepůjde. Zkoušela jsem domlouvat, konejšit, nechat ho vyvztekat – nic nezabralo. Po půl hodině jsem ho odnesla domů v náručí, celá zpocená a vyčerpaná.

Večer to nebylo o moc lepší. Dcera se rozhodla, že nechce spát, a i když padala únavou, pořád si brala hračky do postele. Když jsem zhasla, spustila ječení, které nebralo konce. Sousedi bouchali do zdi a já cítila, jak ve mně roste vztek. Ujela jsem a řekla jim věci, které by máma říkat neměla. A pak přišla vlna výčitek – protože vím, že jim tím ubližuju.

Nemám kolem sebe nikoho, kdo by mi pomohl. Žádné babičky, žádné hlídání, všechno stojí na mně. Po covidu jsem se musela pustit do nové práce, abych nás uživila. Dělám do noci, učím se nové věci, ale únava se na mně podepisuje. Každý den si říkám, že už nebudu křičet, a stejně to občas nezvládnu. A pak si lámu hlavu, jestli děti jednou uvidí tu snahu, nebo jen tu vyčerpanou, naštvanou mámu, která to nezvládala tak, jak by chtěla.