Někdy nejde vše podle plánu aneb Covid pozitivní porod

Jak už titulek napovídá, nic nebylo dle mých představ a plánů. Samozřejmě jsem chtěla rodit přirozeně, ale naše milovaná se v bříšku rozhodla, že nebude za žádných okolností viset hlavou dolů. Nepřesvědčilo ji nic. Od různých druhů cvičení, po babské rady jako například svícení baterkou či pouštění hudby (Mozart prý pomáhá - Haha ani omylem ). Nepřesvědčil jí ani pan primář porodnice, který se jí snažil otočit manuálně. Stále si krásně seděla zadečkem v pánvi a já se smířila s plánovanou sekcí. Porod koncem pánevním pro mě nepřicházel v úvahu jelikož rizika jsou opravdu velká a já nebyla přesvědčena, zda tohle riziko vůbec chci podstoupit.

Zhruba 14 dní před plánovanou sekcí zjistil manžel, že je covid pozitivní a dva dny na to syn. Celé těhotenství jsme se tomu vyhýbali a přišlo to v tu nejméně vhodnou chvíli. No, nedá se nic dělat, čekala jsem a pozorovala, zdali se u mě objeví příznaky. Žádné se neobjevily, super. Den před plánovanou sekcí jsem si došla na PCR test s tím, že už je to 14 dní, co to prodělal manžel se synem, a já jsem naprosto zdravá, brala jsem to jen jako formalitu. O to větší šok pro mě byl, když mi odpoledne volali z porodnice že jsme covid pozitivní.

Znamenalo to tedy to, že místo nástupu den před výkonem, přijdu v den výkonu ráno a zatelefonuji, že jsem na místě a někdo si pro mě přijde.
Mezi dveřmi mi sdělili, ať mi tam manžel nechá všechny věci a jede domů, že jelikož jsem covid pozitivní, tak on se mnou nesmí. V ruce jsme měli jeho potvrzení o prodělání nemoci před 14ti dny. Po poradě tedy usoudili, že on nemoc prodělal a tudíž ho pustí alespoň na pokoj, kde budu čekat na zákrok, ale k porodu nesmí.

Mě tedy poté převezli na sál a manžel zůstal stát na chodbě, kde čekal, že až bude po všem, tak mu dceru alespoň ukážou, chápete to - ukážou… takže opět vše jinak.

Na sále mi napíchli spinální anestezii a že se jde na věc.

První, co mě vykolejilo, že zkušební „řezy“ jsem cítila docela dlouho, když už jsem řekla, že lepší tak prý, že jdeme na věc. V tu chvíli jsem se začala bát, vždyť ještě pořád něco na tom břiše cítím!
Naštěstí se začalo a já necítila bolest. Během chvilky pláč a dcera byla na světě. Ukázali mi ji asi na 5 vteřin a odnesli - chápu, na sále je zima.

Co ale začalo pak, byl pro mě horor. Najednou mě začalo břicho bolet, prý, že tahy a tlaky jsou normální, ale tohle mi opravdu normální nepřišlo. Z bolesti se mi začalo dělat špatně. Dali mi něco do žíly na nevolnosti s tím, že kyslíkovou masku mi jako covid pozitivní dát nemohou (připadala jsem si jak kdybych měla smrtelnou chorobu). Tak mi dali alespoň hadičku do nosu s kyslíkem a tu mi překryli zpět respirátorem, takže účinek v podstatě žádný, jestli chápete.

Nakonec se to zvládlo, zašili mě, a že jedeme na JIP. Na chodbě nás zastavil manžel, zdali by mě alespoň mohl na chvilku vidět. Po porodu mu sice dceru přivezli, ale pochovat ji nemohl, jen fotka a čau. Na dotaz, zdali vše proběhlo v pořádku, mu bylo odpovězeno, že asi jo, že nikdo nic neříkal. To opravdu chcete slyšet.

Ukázal mi tedy v rychlosti 3 fotky, co stihl vyfotit a už mě vezli pryč.
Naštěstí na JIPU jsem chytla tu nejúžasnější sestřičku, která byla moc milá, a povolila mi mobilní telefon ( i přes cedule, že mobily zákaz) s tím, že pod podmínkou nejdříve za hodinu, že teď mám odpočívat.

Za hodinu jsem tedy mohla telefonovat, tak jsem hned telefonovala manželovi se synem, kterým se ulevilo, že jsem v pořádku a vlastně konečně jsme si mohli vše říct. Manželovi ani neřekli, zdali se narodila opravdu holčička, sestřička, co mu ji přivezla ukázat, mu jen řekla, že má růžovou čepičku, takže asi to holka bude. Nejvíce smutná jsem ale byla z toho, že jsem neviděla první reakci na to, když se staršími synovi oznámilo, že už je brácha. Ale co se dá dělat, důležité je že jsme všichni zdraví.

Na JIPU jsem strávila pouze 3 hodiny a pak mě převezli na izolační pokoj, kde to bylo vlastně nakonec hrozně fajn. Sice byl zákaz návštěv na tomto pokoji, ale byla jsem tam sama (původně jsem chtěla žádat o nadstandardní pokoj) a většina komunikace probíhala hlavně přes telefon, aby za mnou nemuseli furt chodit a oblékat se do těch obleků a podobně.
Dceru mi hned přinesli ukázat a já ji konečně poprvé pořádně viděla. Další den se mi povedlo hned vstát a naštěstí kupodivu normálně fungovat, čemuž se všichni divili, že po porodu císařským řezem jsem takhle v pohodě. Z toho důvodu mi tam pak už dceru na mou žádost nechali a po 72 hodinách nás propustili domů.

Jelikož za covid pozitivní nikdo nesměl, tak si mě měl manžel vyzvednout až venku před bočním vchodem do porodnice určené právě pro covid pozitivní. Naštěstí jsem sebou měla vše na cestu domů pro sebe i dceru, tak to nebyl problém.

Nemusím snad ani říkat, jak bylo krásné první shledání manžela, syna a novorozené dcery. Nikdy nezapomenu na ten synův pohled, když poprvé viděl svou malou sestřičku ❤️