Nevěra byla pro mě sprosté slovo

Slovo nevěra ve mně od dětství vzbuzovalo cosi špatného až nepatřičného. Můj otec byl tolikrát nevěrný, že mi z něj bylo mnohdy až špatně. Vůbec mu nebylo trapné brát si na svá rande mě a mého bratra. Ale bohužel „nikdy neříkej nikdy“. A i já, zarytý odpůrce, do toho spadla ani nevím jak.

S mým manželem jsme od mých 16 let. Prošli jsme si opravdu složitým obdobím od úmrtí blízkých členů rodiny po těhotenské ztráty. Vždycky, když jsme spadli na úplné dno, dokázali jsme se společně odrazit a jít dál. Každá další překážka nás více a více dala dohromady. Ale to, co se stalo v uplynulém roce, beru asi už jako začátek konce.

Začalo to všechno tak, jak je to všude. Narodily se nám děti, bohužel hlídání jsme žádné neměli a tudíž nebyl čas ani prostor na budování našeho vztahu. Obě děti navíc byly poměrně dost náročné.

Oba dva jsme byli s mužem věčně unavení a podráždění, neboť několik let v kuse jsme se pořádně nevyspali. Nebyli jsme téměř nikdy na žádné večeři. Nebyl nikdo, kdo by nám děti aspoň na chvíli pohlídal. Když už byly děti starší, říkala jsem si, že už by přeci jen mohli aspoň jednodenní přespání zvládnout klidně i u babičky, která dříve avizovala, že není hlídací.

Jenže nakonec to nedopadlo. Nedalo se nic dělat, život šel dál. Manželovi to vlastně ani nevadilo. Vždycky když jsem mu říkala, kdy si my dva společně někam vyrazíme, odpověď byla „až budou děti větší“. Strašně mě to mrzelo.

Můj život se smrskl jen na péči o děti a o domácnost. Myslím, že kdyby se člověk více snažil, nějaké to hlídání by jednou za čas zařídit šlo, ale manžel mi stále opakoval, že musíme počkat až budou děti starší. Nějak jsem veškeré snahy a vše kolem vzdala. Věnovala jsem se stále dětem a domácnosti. Tak nějak jsem si říkala, že můžu být vlastně ráda, co vše mám a že jsou na tom ostatní mnohem hůř a v podstatě jsem s manželem přestala tohle řešit. Jenže se stalo něco, co se asi zřejmě stát nemělo.

Začala jsem si psát s moc fajn mužem. Ze začátku to bylo opravdu jen ryze kamarádské psaní. Dokonce o mém kamarádovi můj muž věděl. Nepsali jsme si ani nějak pravidelně a já rozhodně neplánovala nějaké bližší setkání. Doma to začalo být ale čím dál tím horší, manžel naprosto propadl svému koníčku. Já byla stále jen sama s dětmi, případně s kamarádkou a strašně moc mě začala sžírat neustálá samota.

Respektive, sama jsem nebyla, ale i tak jsem se cítila osamělá a čím dál tím víc, jsem se začala těšit na další a další zprávu od mého kamaráda. Psaní se zvrtlo v něco daleko hlubšího a nějak nás to oba k sobě táhlo, i když jsme se vlastně nikdy reálně neviděli a znali jsme se jen z fotografií.

Nakonec můj kamarád navrhl, že bychom se mohli setkat. Já jsem původně setkání odmítla… nějak jsem si začala říkat, co kdyby i v reálu přeskočila jiskra. Pořád někde čtu, jak přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, tak jsem to raději odpískala dříve než by k něčemu mohlo dojít. Jsem přece stále ta, která tu nevěru odsuzuje víc než kdokoliv jiný. Bohužel postupem času se to doma takřka nezměnilo. Manžel si pořád žil ve svém světě. Ve světě svého koníčku, kterému naprosto propadl. V každém volném čase mi dlouhosáhle vyprávěl, jak ho to baví a jak se chce zdokonalovat. Jezdil na různé závody, ze kterých přijel tak nadšený, že už ho ani nezajímalo, co jsem dělala já s dětmi. Jenže…

Jednoho dne, asi bych to označila jako můj zkrat… jsem se rozhodla poznat svého kamaráda osobně. Očekávání jsem absolutně žádné neměla, chtěla jsem si jen s někým popovídat. Bohužel… ale hned při prvním setkání přeskočila opravdu velká jiskra… přišla další a další setkání. S každým dalším jsem si říkala, že už ho vidět nechci, ale vždycky už další den po jsem tak mimo a tak moc mi chybí, že mám pocit, že umřu.

Teď v tom všem tak plavu a nevím kudy kam. Všechno, co cítím k mému „kamarádovi“ je tak neskutečně silné. Po každém setkání jsem na sebe tak neskutečně naštvaná. Jak já, která tak zarytě odsuzuje nevěru, může tohle dělat? Jestli jsem předtím byla nešťastná, tak teď jsem na tom o milion levelů hůř. Můj život se smrskl do tichého trápení doma a na občasné krásné a pro mě až euforické návštěvy „kamaráda“.

Nečekala jsem, že se mi ke všem těm mým trablům stane ještě tohle. S „kamarádem“ je vše úžasné, dokonce bych si s ním dovedla představit život, ale ta představa, že dětem zničím jejich život, je tak neskutečná. Pořád se obviňuji, že jsem neměla na žádné setkání chodit, ale teď už je to pozdě. Manžel něco tuší, začal se poměrně dost snažit, ale já nějak nevím, jak z tohohle začarovaného kruhu ven.

Paralelní vztah rozhodně není nic pro mě, ani nechci vodit manžela za nos, připadám si jak nejhorší člověk pod sluncem. Nějak jsem do toho všeho tak spadla, že nevím kudy ven. Je mi jasné, že nás takových je tu spoustu. Snad najdu brzy odvahu to rozseknout, protože mám pocit, že mě tohle totálně psychicky položí… nicméně, pokud někdo stojíte před rozhodnutím, jako jsem byla já… tím myslím takové to pomyslné rozcestí… zda se setkat s někým jiným… rozmyslete si to pořádně, cesta zpět může být opravdu hodně trnitá… děkuji pokud jste dočetli až sem, snad mě většina z vás hned neodsoudí, pokud ano, vím, zasloužím si to…