Nika, Adamek a kamaradi - jak jsme se stehovali pres ocean
- Ostatní
- tama
- 08.05.05
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj holky, Nasleduje denicek, ktery jsem zacala psat dnes rano. Sepisuji ho cely den a az ted vecer koukam, jak je dlouhy. Takze vas na to timto predem upozornuji :) Doufam, ze se za to na mne nezlobite a take se timto omlouvam, ze je odesilan se zpozdenim driv jsem proste nestihala.
Ahoj vsem pri tomto vetrnem, ne-majovem ranu. Slunicko sice sviti ale teploty venku vubec nenasvedcuji tomu, ze je jaro a ze by venku melo byt o notnou davku tepleji. Mam az skoro provinily pocit, ze za tohle nepekne pocasi muzu ja, respektive moje mama. Ale pekne poporadku - k vysvetleni se dostanu. Jak jsem jiz predesilala v nekterem z minulych denicku, budu tento denicek psat netradicne ne o detech, ale o tom, jak jsme se stehovali pres ocean. Byl to vcelku originalni zazitek, okoreneny "kletbou” Hopi Indianky, a opepreny smeskou emoci, pocinaje radosti nad tim, ze konecne budu zit s mamou v jedne zemi, a konce smutkem nad uzavrenou kapitolou v zivote a opustenim mista, ktere pro mne, i dnes, kdy uz mam svou rodinu, byl vzdy domovem. Toz tedy nasleduje zapisnik stehovaku ![]()
Den 1 - prilet do New Yorku. Prijizdim domu, netradicne taxikem, neb je mama i s brachou jeste nekde v Las Vegas, kde zakoncili svou dvoutydenni cestu Arizonou a Nevadou. Klic uspesne nachazim za barakem v plechovce od kavy. Psi jsou venku a z verandy na mne vijou co to jde. Vchazim do domu a pada na mne realita - v baraku je vse zabaleno. Vsude jsou krabice, v jidelne a v obyvaku (pruchozi mistnosti) je ve stredu mala ulicka - krabice jsou jinak po stranach skoro az do stropu. Hrnecky, talire, a jine "dulezite” kuchynske veci jsou nekde zabalene. V lednicce je pusto a prazdno a muj zaludek dava dosti hlasite najevo, ze by ocenil, kdybych ho naplnila. Pobyt v tomto prostredi pusobi znacne depresivne a tak se s radosti vydavam sobe a psum koupit housky. Je zima a tak premyslim, jestli by nebylo lepsi si ustlat v kuchyni a noc stravit se psama abychom se mohli vzajemne zahrivat ![]()
Den 2 - Hopi bohove nam preji. Rano prijizdi mama, cela nadsena z vyletu. Radostne predvadi nove nausnice od Hopi Indianu a vypravi historku o tom, jak se spratelila s zenou, ktera nausnice prodavala. Kdyz Indianka zjistila, ze mama je fotografka, srdecne ji zvala na mistni oslavu a tanec spojenym s vyvolavanim deste, ktery bude 21. kvetna. Mama smutne odpovedela, ze tou dobou uz bude nekde v Evrope. Indianka snazne prosi, at mama nausnice nosi a mysli na ne, aby jim hodne prselo. Mama tedy nausnice poslusne nosi. Od te doby ji provazi "portable cloud”, neboli neco jako prenosny mrak. Vyznacuje se tim, ze vsude kolem je krasne, jen nad mamou a jejim autem ji doprovazi mrak, z ktereho usilovne prsi. Po notnem vitani odchazim do mesta, kde jeste musim zaridit neco v kancelari a zbesilou rychlosti prochazim par obchodu. Vecer se schazim k kolegyni, poveceret a posedet. Usedame v restauraci na libezne zahradce, pod vysokym stromem. Jeste si ani neobjednam a neco mi dopleskne na hlavu - ano, nade mnou sedel holub, ktery se rozhodl, ze me obstastni svym vykalem. Nasleduje telefon od mamy, at hned prijedu domu - v baraku vsude tece voda. Po dojezdu domu zjistuji, ze z lednicky tece voda, ktera proteka podlahou dolu do sklepa, kde najemnikovi v jeho suterenim byte tece proudy ve skrini. Aby toho nebylo malo, podlaha je mirne prohnila. Navic proteka jeste odpad z horni koupelny a voda tece curkem v kuchyni do sporaku. Nastesti uz je to vse skoro opravene od kamarada, ktery u nas opravami travil cele odpoledne. V dome je strasna zima.
Den 3 a 4 - Dest. V sobotu a v nedeli dobalujeme posledni veci, kterych vubec neubyva a stale se zda, ze je tam milion veci na zabaleni. Snasime dalsi krabice z hornich pater, a tudiz vyplnujeme jidelnu a obyvak az do stropu. Ulicka mezi krabicemi se stava cim dal tesnejsi. Od soboty od rana neustale prsi. V nedeli vecer nutime mamu at si sunda ty nausnice.
Den 5 - Vyrizovani. V pondeli je den vyrizovani - mama objizdi pravnika a milion dalsiho vyrizovani. U pravnika, ktery za ni podepisoval prodej baraku dostava pouze kopii nejakych nesrozumitelnych papiru, ze kterych ma pocit, ze ji pravnik okradl. V aute, ktere nutne potrebuje prodat, zacne svitit svetylko, ze ma opravit motor. Vecer, kdyz chce nekam rychle zajet zjistuje, ze cestou od mechanika pichla. Hever je nastesti v aute znameho, ktery u nas parkuje a svym autem (jednim ze tri) blokuje misto na kontejner. Je nam oznameno, ze kontejner prijede druhy den rano v pul devate. Naposledy vecerime na zidlich a u stolu.
Den 6 - Chvilkove ticho pred bouri. Sundane nausnice nastesti funguji a venku neprsi. V pul devate rano neni po kontejneru ani vidu ani slechu. V deset dorazi parta "stehovaku” - mlady par z Cech, ktery v New Yorku studuje a Josef - puvodem z Moravy, usazeny spoustu let v Americe, ktery vazi asi trista kilo a je jako hora. Doufame, ze Josef bude hlavnim "skladatelem” krabic a veci v kontejneru. Do poledne posedavame a cekame na kontejner - cas si kratime varenim caje a klabosenim. V poledne zacneme varit obed. V momente kdy jdeme jist, dorazi nakladak a u baraku nam zanechava zeleznou "krabici” - 12 metru dlouhou, skoro tri metry vysokou a dalsi skoro tri metry sirokou. Vlez do kontejneru je asi metr a pul nad zemi, takze jeste nez zacneme cokoliv delat, musime vyrobit najezdni plosiny. Jeden pes dostava "zkusebni” davku sedativ - jeho otec pry dostal sest uspavacich injekci a stejne cely let z Ukrajiny do New Yorku prostekal a proknucel. Nasledne jsou pesani zavreni do sklepa, protoze vsude jinde jsou otevrene dvere - stoprocentne by zdrhli. V prubehu dne se sice Bohous zda unavenejsi a min "pri sile” - nicmene nespi a vetsinu casu travi stekanim. Zaciname nosit krabice a peclive je skladame - tezke dolu, lehke a rozbitne nahoru, snazime se je pechovat az do stropu aby pri prevozu nepadaly. Kdyz uz mame dve tretiny nalozenych, zjistujeme, ze jsme naplnili asi jen petinu kontejneru. Pada na nas obava, ze kontejner nenaplnime a budeme muset vymyslet a vyrabet vzpery, aby veci nelitaly sem a tam. Odpoledne dorazi soused a brachuv kamarad aby pomohli s tezkyma vecma. Veci vevnitr nakonec skladame ja a Marek, pulka dorazivsiho ceskeho paru. Kdyz jsme asi v polovine kontejneru, prdime na nejakou peclivost a veci klinime pod strop napriklad zidli nebo necim zrovna velikostne vhodnym. Zaciname skladat nabytek. Mama mezitim odjizdi prodat auto, ktere nakonec prodava svemu mechanikovi asi za polovinu ceny, ve kterou doufala. Psi zacinaji byt nepricetni. Marek a ja lezeme po vecech a nabytku slozenych v kontejneru a je nam jedno, ze nam pod nohama krupe napriklad police z knihovny ci cast kredence. V devet vecer je barak prazdny, kontejner skoro plny - jeste chybi pridat zbyvajici matrace a par krabic. To ale az druhy den rano. Objednavame si indicke jidlo, ktere jime v jidelne na zemi. Psi jsou nadseni, ze mohou byt zpet v kuchyni a na zahradce. Padame unavou, ale vsichni spatne spime.
Den 7 - Kontejner odjizdi. V osm ma dorazit ridic a odvezt kontejner. Vstavame v sest abychom stihly dobalit zbyvajici periny, matrace a naradi. Vse uz je nachystane na verande, ale kontejner nemuzeme otevrit - oteviraci paky jsou extra tuhe. Ridic nikde. Sedime na zemi, telefonujeme na vsechny strany, rusime ucty, kreditni karty, vodu na caj si varime v mikrovlnce, ktera zustane a dostane ji Josef. V prubehu dopoledne se nam jako zazrakem podari otverit kontejner a narvat do nej zbytek veci. V jedenact volaji od kontejneru, proc jsme jim jeste nevolali, ze mame nalozeno. Ridic pry prijede za hodinu. Mama mezitim odjizdi dohodnout s pravnikem nesrovnalosti s penezi (pozdeji zjistuje, ze ji neokradl pravnik, ale mesto na danich). Ridic prijizdi v pul druhe. Ihned vytahuje pokutu za parkovani, kterou kontejner obdrzel v prubehu noci. Zjistuji, ze neumi ani slovo anglicky. Podiva se do kontejneru a dostava zachvat smichu. Nevim co si o tom mam myslet, nicmene z nej nic nedostanu. Chysta se odjet, ale ja vyzaduji nejakou pecet nebo aspon papir. Zacne telefonovat. Ja taky. Po deseti minutach zjistuji, ze kontejner bude zapeceten az v doku. Ridici tedy davam dvacku za cekani. Dostava se mi dik ve forme "OK lady”. Nevzmuzu se ani na slovo. Nakladak odjizdi, se vsemi nasimi vecmi - obleceni, knihy, obrazy, ale treba i kostaty, odpadkovymi kosy, nebo uplne nemoznou plazovou zidlickou. V ruce nemam jediny papir, ze jsme veci sverili do necich rukou. V oblasti zaludku se objevuji prvni naznaky poletujicich motylku. Vecer se s mamou delime o jednu molitanovou matraci a podlozku na cviceni. Bracha, stastny to muz, odchazi spat ke svemu tatovi. Budim se ve tri hodiny rano, s bolesti v brise a vsech moznych svalech. Do rana uz neusnu.
Den 8 - Den D. Na snidani a kavu se uchylujeme k sousedce, shodou okolnosti novou majitelkou naseho domu. Nasleduje banka a jeste honem jeden obchod, kde musim nakoupit obleceni pro vnuky me kolegyne. Doma pak jeste umyvame prepravku a klec na psy. V pul druhe prijizdi Josef, ktery pulku z nas veze na letiste. Privazuje klec a prepravku na strechu auta. Psi dostavaji oblbovaci prasky - lidske anti-histaminy na alergii. Zda se, ze okamzity efekt rozhodne nemaji. Psi jsou plni energie. Mama, Josef, a psi odjizdi. V baraku zustavam ja a bracha, ktery uz laduje tasky do taxiku. Jeste posledni kontrola a pak uz jen zamknout a hodit klice otvorem na dopisy zase zpatky do domu. Vsechno je to tak rychle, ze ani nemam cas se ohlednout a citit smutek. Jenze nervy pracuji dal - na letisti uz jen brecim - mam silenej strach, ze psi prelet do Prahy nepreziji. Krom toho bojuji s mym vlastnim panickym strachem z letani. Jeste asi hodinu jsme v hale - psi jsou nervozni ale prasky viditelne ucinkuji. Kdyz se zrovna nedeje nic extra zajimaveho, psi si dokonce i lehnou a zda se ze by mohli spat. Pak uz je odvazi, jednoho po druhem. Stara nemocna fenka knuci. Stale brecim - uvolneni stresu a nove nabyty strach z letu delaji sve. V letadle se jeste zdrzuje cekanim na povoleni na start. Pak uz konecne letime, vzlet jsem zvladla jeste statecne, nasledny prolet nenahlasenou bouri uz jsem dostala panicky zachvat a mela jsem co delat abych se vubec mohla soustredit jen na dychani. V pulce letu skemram na mame stejne prasky co dostali psi. Jeden si beru, chce se mi spat, ale nemuzu. Ve ctvrt na devet pristavame v Praze. Nekdy po devate privazeji psy - jsem uz tak nervozni, ze mam pocit, ze budu muset hned odejit zvracet na zachod. Psi jsou nastesti v pohode - a stastni, ze nas vidi. Cestovali jeste s jednim malym pejskem a zelenym papouskem. Jsem rada, ze nevim, jestli spali nebo ne. Takhle si totiz muzu myslet, ze spali celou cestu a byli relativne v klidu.
Vikend pote - mama je ted s brachou i psy na chate. Maji tam velikou zahradu a zdaji se byt nadmiru spokojeni. Myslim, ze nikomu nam jeste uplne nedoplo, ze uz je to vlastne vsechno za nami a ze je to takto definitivni. Mama uz se do New Yorku nevrati - tedy aspon ne tak, aby tam zila. Nas kontejner je asi jeste stale nekde v doku a ceka na lod. Je v nem pres 170 krabic, nabytek a vubec vsechno, co mama za svych 20 let zivota v Americe nashromazdila, vcetne vsech potreb k jeji zivnosti - fotaky, stojany, svetla, atd. Nekdy za mesic snad prijede (pokud treba nespadne do more) a cele to zacne nanovo - jen obracene. Mama si v sobotu opet nandala Hopi nausnice. Od te doby zacalo prset a udelala se zima. Uprimne doufam, ze je to jen pouze shoda nahod a ze nas nedostihl jeji "prenosny mrak”. Jestli jo, tak doufam, ze 21. kvetna se dest presune k Hopi Indianum ![]()
Na nic moc vic nemam uz silu - myslim, ze jsem toho splodila dnes uz dost
Luka je mimo to nachystany jit spat do sve nove, skoro-dospelacke postele, kterou jsme mu dneska poridili. Tak se tesim co bude rikat
Je to moje slunicko. Zvladl to beze mne uplne v pohode, ani se mnou nechtel mluvit po telefonu. Ma tady ted babicku z Belehradu, ktera ho rozmazluje o stosest ![]()
S pozdravem vsem i vasim slunickum,
Kristyna (a Luka - tentokrat skoro vynechan ![]()
Přečtěte si také
Snoubenec mi roky tajil, že platí nájem své bývalé partnerce. Asi nechci svatbu
- Anonymní
- 25.06.26
- 1372
Do svatby nám zbývalo jen pár týdnů a já se těšila, že už máme to nejnáročnější za sebou. Místo radosti z blížícího se velkého dne ale přišel šok, po kterém jsem začala přemýšlet, jestli svého...
Našel si jinou. Ale já musela vysvětlit dvouleté dceři, proč už s námi táta není
- Anonymní
- 25.06.26
- 783
Když mi manžel řekl, že se zamiloval do kolegyně z práce, mojí první reakcí nebyl křik. Ale uzavření se do sebe. Totální zděšení, co bude následovat. Dceři byly pouhé dva roky. Hrála si ve své...
Je mi 38 a chci dítě. Výsledky testů mě ale šokovaly: Jsem prý v přechodu!
- Anonymní
- 25.06.26
- 764
Celý život jsem žila v přesvědčení, že na všechno je dost času. Nechtěla jsem v pětadvaceti zapadnout do stereotypu plenek, vaření a mateřské dovolené. Chtěla jsem nejdřív něco dokázat. Vybudovala...
Zhubla jsem z velikosti 48 na 38. Manžel mě ale přestal chtít
- Anonymní
- 25.06.26
- 752
Dřív jsem nosila velikost 48, měla velká prsa, měkké břicho, výrazné boky i stehna. Takovou si mě manžel vzal a taková ho přitahovala. Jenže já jsem změnila životní styl, začala se hýbat, zhubla na...
Jsem matka, která si užívá noční život. Sousedé mě řeší víc než vlastní život
- Anonymní
- 25.06.26
- 620
„A to jako necháš dítě doma a jdeš se bavit?“ řekla mi sousedka přes plot. Neřekla to nějak útočně, spíš zvědavě... A dřív by mě to možná i zranilo, ale teď už ne. Jsem dál. A necítím potřebu se...
Tchyně ze mě dělá neschopného chlapa. A moje žena jí začíná věřit
- Anonymní
- 24.06.26
- 1803
Jsem manžel a táta, který se snaží postarat o rodinu, děti i domácnost. Jenže matka mojí ženy je u nás pořád a do všeho mluví. Kritizuje, jak vychováváme děti, shazuje mě před ženou a nenápadně jí...
Nechala jsem syna (3m) manželovi a odjela pryč. Opravdu jsem tak špatná máma?
- Anonymní
- 24.06.26
- 2000
Myslela jsem, že největší problém bude odloučení od miminka. Nakonec byly mnohem horší reakce lidí kolem.
„Ještě jednou a dítě vyřadím!“ Ředitelka na mě křičela kvůli zpoždění v zácpě
- Anonymní
- 24.06.26
- 1383
Být pracující mámou znamená žít v neustálém napětí. Každý den je to závod s časem – odpracovat své hodiny, bleskově nakoupit a utíkat pro dítě do školky dřív, než se zavřou dveře. Většinou tenhle...
Deset let po svatbě spíme odděleně. Ticho je hlasitější než hádky
- Anonymní
- 24.06.26
- 964
Sedím v obýváku, za oknem už je tma a z vedlejšího pokoje slyším jen klapání klávesnice. Manžel zase sedí u počítače, jako každý večer. Naše dítě už dávno spí, já jsem ho uložila, přečetla mu...
Dopis pro ni: Dnes by ti bylo šest let. Pořád jsi moje dcera
- Anonymní
- 24.06.26
- 768
Tolik let už uplynulo, ale bolest v srdci zůstává...