Na Patrika nikdy nezapomenu
Vše začalo na začátku roku 2010. To jsme se s (zatím ještě) přítelem rozhodli, že když není práce, tak si pořídíme druhé mimčo a snad to bude kluk. Jak se později ukázalo, kluk to byl, ale...
Ale všechno od začátku. Po Novém roce jsme si řekli, že jdeme na to a začali se snažením. Nevím přesně, kdy se to podařilo, ale na konci března jsem věděla, že tam mimísek je. Měli jsme docela radost a samozřejmě to všem hned řekli, to jsem byla 8. tt. Vše probíhalo ok, jen jsem pořád měla pocit, že něco není správně, že se něco děje. Všichni mi říkali, že to nic není, že se prostě jen bojím. Vše začalo jednoho rána. Někdy kolem třetí jsem na záchodě měla i krev. Říkala jsem si, už je to tady, už se něco děje. Kdybych jen věděla, co bude dál 
Samozřejmě si mě v nemocnici nechali, dva týdny jsem tam ležela, ale vše bylo ok, prý nějaký hematom, že je to v první půlce těhotenství časté. Jenže já jsem pořád měla pocit, že to špatné ještě přijde. A nebyla jsem daleko od pravdy.
Pak vše probíhalo normálně, až při ultrazvuku ve 22. tt doktorka povídá: „no, nějak to špatně vidím, raději vás pošlu do Poruby na lepší ultrazvuk. Hned tam zavolala a domluvila termín. V té době jsem už cítila kopkání prcka, ale bylo to nějaké divné, takové jakoby tlumené. Říkala jsem si, že moje první dcera kopala víc, ale přičítala jsem to mým kilům navíc a taky tomu, že chudáček nemá zatím tolik sil kopnout mě právě kvůli těm tukům.
Na vyšetření lepším ultrazvukem jsem se dostala, když už jsem byla 23+4 tt. Docela jsem se těšila, že mi potvrdí, že je to ten kluk, Patrik. Měli tam i 3D, plánovala jsem udělat fotky, třeba i později. Po nějaké chvíli jsme s přítelem přišli na řadu, já jsem si lehla a čekala. A řekla bych, že to byl poslední okamžik prozatímního štěstí.
Doktor se dlouho díval, pořád něco přibližoval a měřil, díval se do počítače a já si v duchu říkala, že je to až moc dlouhé, že bude něco blbě. Potom, když skončil, se na nás obrátil a povídá, že má Patrik všechny končetiny o polovinu kratší než má mít a že i hlavička je jinak, než má být, a jestli jsme pro ukončení. Tak se ho ptám, jestli se třeba nespletl, že to určitě půjde nějak uzdravit. On pohřbil veškerou moji naději slovy, že ne, že to se opravdu spravit nedá. A poslal nás na genetiku. Tam nám milá primářka vysvětlila veškeré pro a proti a ukázala nám, jak by měl Patrik vypadat. No ty mírné formy se ještě daly, to by byl jen liliputík, ale ty horší formy, to už bylo hrozné.
Byla jsem docela v šoku, pořád jsem brečela a říkala si, že to nějak zvládneme, nějak to půjde. Paní primářka nám ještě vysvětlila, že se malý nemusí dožít ani porodu, že se ho tyto děti většinou nedožijí, a když se už narodí, že hned umírají. A dala nám den na rozmyšlení, že musíme hned jednat. Dnes už vím, že by po 24. tt museli dítě zachránit, i když by bylo postižené, prý je takový zákon. Tak jsme jeli domů, všem to řekli, a to bylo poprvé, co jsem viděla přítele brečet. Doma jsme se rozhodli, že Patrika dáme pryč, že teď to bolí méně, než kdyby se narodil, a pak nám umřel.
Druhý den jsme jeli zpátky, vzali mi plodovou vodu na vyšetření genetiky a šla jsem na oddělení čekat na potrat nebo spíš nucený porod. Pak už to šlo rychle, kontroly, zavedení tablet na otevření a druhý den k ránu jsem na vyšetřovně Patrika porodila do připravené mísy. Raději jsem se ani nepodívala, měla jsem strach, že bych ten pohled viděla už pořád. Pak mě odvezli na dočištění a bylo po všem, po mých nadějích, že to byl jen blbý sen.
Ve zkratce genetika ukázala, že to byla prostě jen náhoda, že se geny zbláznily. A jak je to teď? Držím v náručí Lucinku, zdravou druhou holčičku a říkám si, že nám prostě jen osud toho chlapečka nedopřál. Ale mohl to udělat jinak a ne nás takhle všechny trápit. Jedno vím jistě, nikdy na Patrika nezapomenu a od té chvíle si už neříkám, že se mi něco stát nemůže. Vždycky se může stát cokoli a každému.
Přečtěte si také
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1417
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1422
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 1593
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 838
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 3143
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
Tchyně se doma nudí, ale vnoučka nepohlídá. Jí děti taky nikdo nehlídal, říká
- Anonymní
- 06.05.26
- 3095
Moje tchyně by mohla být naprosto ideální hlídací babička. S tchánem mají firmu, kterou už předali mladším, peněz mají dost a času taky. Chápu, že rádi cestují a užívají stáří plnými doušky. Ale...
Místo oběda psychologický výslech: Moje máma rozebrala mou holku na prvočinitele
- Anonymní
- 06.05.26
- 2139
Říká se, že matky mají na své syny jakýsi šestý smysl. Ten mámin je ale nastavený na režim „vyhledat a zničit“ jakoukoli ženu, která se ke mně přiblíží na méně než metr. Když jsem se rozhodl, že jí...
Pracuji jako uklízečka a můj dospívající syn se za mě stydí. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 06.05.26
- 1117
Dlouhá léta jsem byla doma s dětmi na rodičovské. Máme tři děti a kvůli nejmladší dceři stále nemůžu nastoupit na plný úvazek někam do kanceláře. Je často nemocná, pořád běháme po doktorech a ze...
Máma září štěstím. Jenže její mladší partner skrývá tajemství, které znám jen já
- Anonymní
- 06.05.26
- 2257
Máma si v pětapadesáti letech našla milence, který je o dvacet let mladší než ona. Na tom by dnes nebylo nic divného, kdyby se ho nerozhodla seznámit se mnou. Jeden polibek a od té doby mám o čem...
Odnáším si drobnosti z obchodů a neumím přestat. Mám vyhledat pomoc?
- Anonymní
- 06.05.26
- 889
Kradu drobnosti, které si můžu bez problémů koupit. Nedělám to kvůli penězům, ale kvůli pocitu – adrenalinu, napětí a zvláštní radosti, která mi vydrží i několik dní. Pak ale přichází stud a...
No to jsem se jen zamyslela… Já jsem ráda,že jsem se to nedozvěděla (i přes všechny testy vč.NT) v těhotenství a nemusela řešit tak těžkou situaci jako jsi musela ty…
Jen mě udivuje že to fakt nezjistili v těhu 
ať jsou holčičky zdravé.