Nikdy nezapomenu
- Prázdná náruč
- nety
- 02.09.12 načítám...
Mám zdravého 4letého synka. Narodil se po naprosto pohodovém nekomplikovaném těhotenství a byl ho kus, 53 cm a 3850 g. Je zdravý jako rybička a proto nás ani nenapadlo, že by v dalším těhotenství mohly nastat nějaké komplikace. Tehdy jsem netušila, kolik probrečených dní a nocí mě čeká.
Byl 25. únor a nedostavila se mi menstruace. Svěřila jsem se manželovi a toho hned napadlo, že bych si měla udělat těhotenský test. „To přece není možný, abych byla těhotná, vždyť se ještě nesnažíme.“ Bylo to totiž v měsíci, kdy jsem sbírala jednu nemoc za druhou, nejdřív chřipku, pak nějakou střevní virózu a tak, takže jsem měla naplánováno se dát nejdřív pořádně do kupy, a pak teprve začít „pracovat“ na sestřičce nebo bratříčkovi pro našeho tehdy ještě ani ne 4letého raráška Honzíka.
Pro jistotu jsem si ale test udělala a ejhle, dvě čárky jak vyšité, hotové dálnice. Nejdřív mě to vyděsilo, vzhledem ke všem těm zdravotním problémům, ale když mi o 2 týdny později doktor oznamoval, že čekáme, dokonce dvojčátka a gratuloval mi, byla jsem štěstím bez sebe. Tehdy mi doktor jenom řekl, že jedno embryjko je naprosto v pořádku a prosperuje a u druhého si není úplně jistý, že gestační váček má nejasné kontury, takže se může stát, že odumře a zůstane tam jen jedno embryo. To bylo jediné, z čeho jsem měla strach, jinak jsem si těhotenství začala užívat a i manžel byl šťastný a hladil mi bříško.
Na další kontrolu jsem se dostavila za nekonečné 3 týdny čekání. Modlila jsem se, aby byla obě miminka v pořádku. Doktor byl samý vtip, říkal, že jsem celá rozkvetlá a že je určitě všechno v pořádku, že se na ty 2 svištíky tedy podíváme. Najednou ale při pohledu na obrazovku ztuhl a já taky. Nikde nic, jen prázdné gestační váčky, jeden hodně maličký, podle všeho zaniknul už po mé první kontrole a druhý měl velikost 8+1 tt, přičemž já byla 9+3 tt. Doktor mi projevil lítost a vypsal mi žádanku na revizi dělohy, ať se s ní ještě ten den dostavím do nemocnice a ať už nic nejím a nepiji. Tehdy jsem po cestě domů ani neviděla pro samé slzy ani před sebe, čekala jsem 2 miminka a najednou jsem neměla ani jedno. Doma jsem se nejdřív snažila z toho šoku vzpamatovat, ale moc se nedařilo. Sbalila jsem si tedy pár věcí a vyrazila do nemocnice.
Do nemocnice jsem dorazila naráz ještě s jednou paní, kterou potkalo to samé, co mě, jen paní se to stalo ve 13. tt. Tak jsme čekaly na zákrok společně a vzájemně jsme se držely „nad vodou“. Bohužel nebyly volné sály, pořád se operovalo, takže jsme čekaly na revizi dlouhých 8 hodin. Když jsem se probrala z narkózy, cítila jsem kromě bolesti břicha jen prázdno. Další ráno jsem byla propuštěná domů, kde to na mě opět padlo. Záchvaty pláče se střídaly s chvílemi absolutní netečnosti, kdy jsem jen zírala tupě před sebe a nevěřila jsem, že bych ještě někdy mohla mít chuť zase žít a radovat se.
Čas je ale mocný čaroděj, a tak jsem se za podpory manžela, rodiny a známých začala pomalu oklepávat a uvažovat o dalším miminku. Můj doktor říkal, že stačí počkat do první menstruace, a pak se začít snažit, my ale přečkali pro jistotu 2 menstruace a pak jsme opět začali. Mentruace byla již v normálu a ovulace podle ovulačních testů taky, vše jako před revizí, nic nám tedy nebránilo v dalším pokusu.
Už týden před menstruací jsem si dělala test (ano, vím, že se to nemá, ale byla jsem hrozně nedočkavá). Byl na něm hodně slaboučký náznak druhé čárky, tím stylem, že jsem nevěděla, jestli tam je nebo není, takže jsem začala testovat každý den. Když čárka sílila a byla už vidět na první pohled, moje nadšení nebralo konce. 
Další den ale byla čárka slabší, což mě vyděsilo. A další den už se dostavila menstruace 
Miminko se nejspíš neudrželo. Obrečela jsem to, ale říkala jsem si, že když už to mělo takhle dopadnout, tak alespoň že se tělo vyčistilo samo a nemusela jsem zase na revizi. A řekla jsem si, že příště už se to určitě podaří.
Jelikož se říká, že po samovolném odeznění se nemusí čekat a že po takovém potratu bývá „pohnojíno“ 
, začali jsme se snažit hned po menstruaci. Ačkoliv jsem se zařekla, že už se nebudu testovat před menstruací, nevydržela jsem a testovala jsem zas už několik dní před. Moje nadšení když čárka den ode dne ukázkově sílila, nebralo konce Menstruace se nedostavila ani za týden, ani za dva, tak jsem vyrazila na gyndu.
„Blahopřeji, maminko, je tam jedno miminko a vše je jak má být“, řekl doktor a já měla v očích slzy dojetí a byla jsem přesvědčená, že tentokrát už to určitě vyjde. Věřila jsem tomu opravdu hodně, miminko jsem si pojmenovala Bublinka, protože tak na prvním ultrazvuku vypadalo a povídala jsem si s ním, ačkoliv jsem věděla, že mě ještě nemůže slyšet. Bublinka měřila jen pár milimetrů, ale pro mě byla vším na světě.
Opět jsem si těhotenství užívala, i přes únavu a nevolnosti, byla jsem paradoxně ráda, když mi bylo špatně, protože jsem věřila, že je to důkaz toho, že je Bublinka v pořádku. Takhle šťastná jsem byla do 23. srpna večer, kdy se objevilo slabé krvácení. Na nic jsem nečekala a uháněla na pohotovost. Celou cestu jsem se modlila, ať je to maličké v pořádku, klidně ať mě třeba čeká, že budu jen ležet, ale ať to Bublinka nevzdává.
Na ultrazvuku by se ve mně krve nedořezal, opět prázdný gestační váček. Doktor nemusel ani nic říkat, bylo mi to jasné. Velikost byla 2 cm, odpovídala 6+5 tt, já byla 7+2 tt. Doktoři to ještě nechtěli vzdát, říkali, že je možná to těhotenství mladší a miminko se ještě objeví. Já věděla přesně, kdy mám ovulaci, takže mladší být nemohlo, ale tak moc jsem doufala v zázrak, že jsem poslechla doktory a zůstala v nemocnici. To byl čtvrtek večer a řekli, že tam budu až do pondělka. Bylo to sice šílené, při tom strachu být několik dní mezi čtyřmi stěnami a zírat do prázdna, připadalo mi to jako věčnost, ale pro Bublinku bych udělala cokoliv, říkala jsem si, že to třeba pomůže, když budu poctivě ležet. Pondělní ultrazvuk + odběry krve na HCG ovšem prokázaly, že se nás Bublinka rozhodla definitivně opustit.
Ještě to samé odpoledne jsem ležela na operačním sále, letos už podruhé :´( Když mě uspávali, přes slzy jsem ani neviděla a modlila jsem se, aby to byla jen hrozná noční můra, ze které se probudím, a všechno bude zase v pořádku. Bohužel, nebylo. Ještě ten samý večer mě po zákroku pustili domů. To bylo včera. Naštěstí mám velkou oporu v manželovi a rodině a taky Honzíka, který mě svou dětskou bezstrarostností hodně drží nad vodou. Ještě že ho mám, jinak by to asi bylo o dost horší. Nejvíc mě ničí to, že nevím, proč se to stalo. Proč jsem měla první těhotenství naprosto bezproblémové a letos už druhou revizi? Ve většině případů se na to bohužel nepřijde a tak nezbývá než to nevzdávat a zkoušet to dál.
Omlouvám se za zdlouhavý deníček, nikdy jsem deníček nenapsala, teď je to poprvé, ale potřebovala jsem se z toho „vypsat“. Snad se tu najde někdo, kdo si prošel něčím podobným a nakonec to dobře dopadlo. Taky chci poděkovat všem, kteří měli tolik trpělivosti a dočetli až do konce. Děkuji.
P. S.: Tímto deníčkem se chci rozloučit s dvojčátky i s Bublinkou a říct jim, že na ně stále myslím a nikdy nezapomenu.
Přečtěte si také
Po pracovní akci jsem políbila kolegyni. Pořád na to myslím a manžela ignoruji
- Anonymní
- 22.04.26
- 1388
O tom, jestli nejsem náhodou na ženy, přemýšlím už delší dobu. Vždycky jsem tu myšlenku ale rychle zahnala a snažila se ji neřešit. Pak se to ale stalo. Pracovní akce, jedna noc mimo domov, hodně...
Máma naletěla šarlatánce, která z ní tahá peníze. A já nevím, jak jí pomoci
- Anonymní
- 22.04.26
- 539
Je mi z toho strašně smutno. Moje máma byla vždycky rozumná, praktická ženská, která si uměla poradit a nenechala se jen tak obalamutit. Neříkám, že taková už není, ale od chvíle, kdy odešla do...
Denně vařím pro 4 chlapy. Mám pocit, že většinu volného času trávím jen u plotny
- Anonymní
- 22.04.26
- 1051
Není to tak, že bych žila se čtyřmi muži. Mám manžela a tři syny. Jeden studuje na vysoké a dva na střední. A snědí toho tolik, že bych uživila i závodní jídelnu. Je moje chyba, že jsem je naučila...
Máma mi nikdy miminka pohlídat nechtěla, bráchovi teď hlídá celé dopoledne
- Anonymní
- 22.04.26
- 1565
Dneska jsem se vrátila od mámy a upřímně? Mám v sobě takovej mix vzteku a totálního zmaru, že jsem musela děti nechat u pohádky a jít se vypsat, jinak bych snad začala brečet před nima. Ten pocit...
Proč někteří lidé parkují tak bezohledně? Dnes jsem málem neodjela od školky
- Anonymní
- 22.04.26
- 348
Musím se z toho aspoň vypsat. Bohužel jsem se nedočkala majitele auta, jinak bych se asi neudržela. Parkování u naší školky je složité už delší dobu, hned vedle se staví byty a stavaři to tam dost...
„Vždyť to ještě nebylo dítě,“ a další nevyžádané rady od okolí, když potratíte
- Anonymní
- 21.04.26
- 3260
Potrat jsem zažila už třikrát. Dvakrát se mi to podařilo utajit, ale potřetí už ne. O miminko jsem přišla ve 14. týdnu a to už se schovat nedá. Ženy, které si tím prošly, asi vědí, jaké to je. Ten...
Dcera (16) si přivedla přítele domů a manžel to nemůže rozdýchat. Moc to hrotí
- Anonymní
- 21.04.26
- 2831
Moje šestnáctiletá dcera Kamča si našla kluka. Není to její první zkušenost, ale dalo by se říct, že první vážnější vztah prožívá až teď. Chodí s Denisem skoro půl roku a mně ten kluk připadá...
Nemám ráda děti, ale miluji muže, který má jedno dost náročné. Jak tohle přežít?
- Anonymní
- 21.04.26
- 3769
Život je tak trochu paradox. Od malička nemám ráda děti. Nikdy jsem po nich netoužila a čím jsem byla starší, tím víc jsem věděla, že nejsem na mateřství stavěná. Dlouho jsem žila s mužem, který to...
Sestra-dvojče zemřela, ale já jí vídám každý den. Moje okolí mě má za blázna
- Anonymní
- 21.04.26
- 1532
„A vy máte sourozence?“ ptají se mě často. A moje odpověď většinou zní: „Ano, mám sestru – dvojče.“ Jenže pravda je taková, že moje sestra Adéla před dvěma lety zemřela při autonehodě. A já ji od...
Léta jsem nebyla na gynekologii, ale teď mám problémy. Bojím se nejhoršího
- Anonymní
- 21.04.26
- 1407
Nejsem velká zastánkyně lékařů. Vlastně se jim vyhýbám jako čert kříži. Chodím jen tehdy, když mám nějaký zásadnější problém. Na gynekologii jsem nebyla řadu let. Vlastně ani nevím, jestli moje...
vim, jake to je se vzdat sveho miminka, projit si revizi a citit tu prazdnotu. Prisli jsme o holcicku v 5tem mesici, nikdy uz se nedozvime, co se stalo, pricina neni znama. Po case jsem ale chtela bojovat, nechala jsem si udelat testy, zda je vse v poradku atd a po kontrole na gynekologii jsme se rozhodli o miminko pokusit. Nevzdavej to, bojuj za sveho zdraveho andilka, ktery stale ceka nahore na vas 
drzim Ti palecky 
Určitě to nevzdáme, v pátek půjdu na kontrolu po revizi a doktor nám rovnou vypíše žádanku na genetiku. Pro začátek manžel přestává s kouřením (i když teda nekouřil moc), já jsem zatím na neschopence, ale po propuštění se začnu víc hýbat, pohybu jsem poslední roky moc nedala, no a určitě začneme zobat nějaké ty vitamíny, jak píše Verun83.
Na imunologii se teda posílá až po genetice? To je škoda, chtěla jsem doktora požádat naráz i o tu imunologii, páč tam se prý taky dlouho čeká na výsledky, no ale i za tu genetiku budu ráda, spousta doktorů prý po dvou ZT ještě nic neřeší, že prý 2 potraty jsou pořád ještě v normě. 
Tak jsem ráda, že ten můj navrhl tu genetiku.
- potom jsem ho změnila) a problém byl na světě. Mám reakci nejen na manželovi spermie, ale i na povrch vajíčka (zona pellucida), takže vajíčko při ovulaci poškodím a embryjo se pak nemůže správně vyvíjet. Záludností imunologie je to, že protilátky prostě časem přibývají, takže v případě Tvého syna ještě vůbec nemuseli v těle být nebo v minimálním množství. A léčba, je opravdu jednoduchá, brala jsem kortikoidy v minimální dávce (5mg ráno, 2,5mg večer - pokud vím, tato dávka se i jako prevence standartně dává při IVF)a hned druhý měsíc se nám to povedlo (brala jsem je tedy až do konce 1. trimestru). Nyní jsem v 15týdnu, screening OK, čekáme 1 štěstíčko.