Nikdy nezapomenu
- Prázdná náruč
- nety
- 02.09.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Mám zdravého 4letého synka. Narodil se po naprosto pohodovém nekomplikovaném těhotenství a byl ho kus, 53 cm a 3850 g. Je zdravý jako rybička a proto nás ani nenapadlo, že by v dalším těhotenství mohly nastat nějaké komplikace. Tehdy jsem netušila, kolik probrečených dní a nocí mě čeká.
Byl 25. únor a nedostavila se mi menstruace. Svěřila jsem se manželovi a toho hned napadlo, že bych si měla udělat těhotenský test. „To přece není možný, abych byla těhotná, vždyť se ještě nesnažíme.“ Bylo to totiž v měsíci, kdy jsem sbírala jednu nemoc za druhou, nejdřív chřipku, pak nějakou střevní virózu a tak, takže jsem měla naplánováno se dát nejdřív pořádně do kupy, a pak teprve začít „pracovat“ na sestřičce nebo bratříčkovi pro našeho tehdy ještě ani ne 4letého raráška Honzíka.
Pro jistotu jsem si ale test udělala a ejhle, dvě čárky jak vyšité, hotové dálnice. Nejdřív mě to vyděsilo, vzhledem ke všem těm zdravotním problémům, ale když mi o 2 týdny později doktor oznamoval, že čekáme, dokonce dvojčátka a gratuloval mi, byla jsem štěstím bez sebe. Tehdy mi doktor jenom řekl, že jedno embryjko je naprosto v pořádku a prosperuje a u druhého si není úplně jistý, že gestační váček má nejasné kontury, takže se může stát, že odumře a zůstane tam jen jedno embryo. To bylo jediné, z čeho jsem měla strach, jinak jsem si těhotenství začala užívat a i manžel byl šťastný a hladil mi bříško.
Na další kontrolu jsem se dostavila za nekonečné 3 týdny čekání. Modlila jsem se, aby byla obě miminka v pořádku. Doktor byl samý vtip, říkal, že jsem celá rozkvetlá a že je určitě všechno v pořádku, že se na ty 2 svištíky tedy podíváme. Najednou ale při pohledu na obrazovku ztuhl a já taky. Nikde nic, jen prázdné gestační váčky, jeden hodně maličký, podle všeho zaniknul už po mé první kontrole a druhý měl velikost 8+1 tt, přičemž já byla 9+3 tt. Doktor mi projevil lítost a vypsal mi žádanku na revizi dělohy, ať se s ní ještě ten den dostavím do nemocnice a ať už nic nejím a nepiji. Tehdy jsem po cestě domů ani neviděla pro samé slzy ani před sebe, čekala jsem 2 miminka a najednou jsem neměla ani jedno. Doma jsem se nejdřív snažila z toho šoku vzpamatovat, ale moc se nedařilo. Sbalila jsem si tedy pár věcí a vyrazila do nemocnice.
Do nemocnice jsem dorazila naráz ještě s jednou paní, kterou potkalo to samé, co mě, jen paní se to stalo ve 13. tt. Tak jsme čekaly na zákrok společně a vzájemně jsme se držely „nad vodou“. Bohužel nebyly volné sály, pořád se operovalo, takže jsme čekaly na revizi dlouhých 8 hodin. Když jsem se probrala z narkózy, cítila jsem kromě bolesti břicha jen prázdno. Další ráno jsem byla propuštěná domů, kde to na mě opět padlo. Záchvaty pláče se střídaly s chvílemi absolutní netečnosti, kdy jsem jen zírala tupě před sebe a nevěřila jsem, že bych ještě někdy mohla mít chuť zase žít a radovat se.
Čas je ale mocný čaroděj, a tak jsem se za podpory manžela, rodiny a známých začala pomalu oklepávat a uvažovat o dalším miminku. Můj doktor říkal, že stačí počkat do první menstruace, a pak se začít snažit, my ale přečkali pro jistotu 2 menstruace a pak jsme opět začali. Mentruace byla již v normálu a ovulace podle ovulačních testů taky, vše jako před revizí, nic nám tedy nebránilo v dalším pokusu.
Už týden před menstruací jsem si dělala test (ano, vím, že se to nemá, ale byla jsem hrozně nedočkavá). Byl na něm hodně slaboučký náznak druhé čárky, tím stylem, že jsem nevěděla, jestli tam je nebo není, takže jsem začala testovat každý den. Když čárka sílila a byla už vidět na první pohled, moje nadšení nebralo konce. 
Další den ale byla čárka slabší, což mě vyděsilo. A další den už se dostavila menstruace 
Miminko se nejspíš neudrželo. Obrečela jsem to, ale říkala jsem si, že když už to mělo takhle dopadnout, tak alespoň že se tělo vyčistilo samo a nemusela jsem zase na revizi. A řekla jsem si, že příště už se to určitě podaří.
Jelikož se říká, že po samovolném odeznění se nemusí čekat a že po takovém potratu bývá „pohnojíno“ 
, začali jsme se snažit hned po menstruaci. Ačkoliv jsem se zařekla, že už se nebudu testovat před menstruací, nevydržela jsem a testovala jsem zas už několik dní před. Moje nadšení když čárka den ode dne ukázkově sílila, nebralo konce Menstruace se nedostavila ani za týden, ani za dva, tak jsem vyrazila na gyndu.
„Blahopřeji, maminko, je tam jedno miminko a vše je jak má být“, řekl doktor a já měla v očích slzy dojetí a byla jsem přesvědčená, že tentokrát už to určitě vyjde. Věřila jsem tomu opravdu hodně, miminko jsem si pojmenovala Bublinka, protože tak na prvním ultrazvuku vypadalo a povídala jsem si s ním, ačkoliv jsem věděla, že mě ještě nemůže slyšet. Bublinka měřila jen pár milimetrů, ale pro mě byla vším na světě.
Opět jsem si těhotenství užívala, i přes únavu a nevolnosti, byla jsem paradoxně ráda, když mi bylo špatně, protože jsem věřila, že je to důkaz toho, že je Bublinka v pořádku. Takhle šťastná jsem byla do 23. srpna večer, kdy se objevilo slabé krvácení. Na nic jsem nečekala a uháněla na pohotovost. Celou cestu jsem se modlila, ať je to maličké v pořádku, klidně ať mě třeba čeká, že budu jen ležet, ale ať to Bublinka nevzdává.
Na ultrazvuku by se ve mně krve nedořezal, opět prázdný gestační váček. Doktor nemusel ani nic říkat, bylo mi to jasné. Velikost byla 2 cm, odpovídala 6+5 tt, já byla 7+2 tt. Doktoři to ještě nechtěli vzdát, říkali, že je možná to těhotenství mladší a miminko se ještě objeví. Já věděla přesně, kdy mám ovulaci, takže mladší být nemohlo, ale tak moc jsem doufala v zázrak, že jsem poslechla doktory a zůstala v nemocnici. To byl čtvrtek večer a řekli, že tam budu až do pondělka. Bylo to sice šílené, při tom strachu být několik dní mezi čtyřmi stěnami a zírat do prázdna, připadalo mi to jako věčnost, ale pro Bublinku bych udělala cokoliv, říkala jsem si, že to třeba pomůže, když budu poctivě ležet. Pondělní ultrazvuk + odběry krve na HCG ovšem prokázaly, že se nás Bublinka rozhodla definitivně opustit.
Ještě to samé odpoledne jsem ležela na operačním sále, letos už podruhé :´( Když mě uspávali, přes slzy jsem ani neviděla a modlila jsem se, aby to byla jen hrozná noční můra, ze které se probudím, a všechno bude zase v pořádku. Bohužel, nebylo. Ještě ten samý večer mě po zákroku pustili domů. To bylo včera. Naštěstí mám velkou oporu v manželovi a rodině a taky Honzíka, který mě svou dětskou bezstrarostností hodně drží nad vodou. Ještě že ho mám, jinak by to asi bylo o dost horší. Nejvíc mě ničí to, že nevím, proč se to stalo. Proč jsem měla první těhotenství naprosto bezproblémové a letos už druhou revizi? Ve většině případů se na to bohužel nepřijde a tak nezbývá než to nevzdávat a zkoušet to dál.
Omlouvám se za zdlouhavý deníček, nikdy jsem deníček nenapsala, teď je to poprvé, ale potřebovala jsem se z toho „vypsat“. Snad se tu najde někdo, kdo si prošel něčím podobným a nakonec to dobře dopadlo. Taky chci poděkovat všem, kteří měli tolik trpělivosti a dočetli až do konce. Děkuji.
P. S.: Tímto deníčkem se chci rozloučit s dvojčátky i s Bublinkou a říct jim, že na ně stále myslím a nikdy nezapomenu.
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 644
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 729
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1153
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 1610
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 462
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 2818
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 6417
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2716
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1223
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2697
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
vim, jake to je se vzdat sveho miminka, projit si revizi a citit tu prazdnotu. Prisli jsme o holcicku v 5tem mesici, nikdy uz se nedozvime, co se stalo, pricina neni znama. Po case jsem ale chtela bojovat, nechala jsem si udelat testy, zda je vse v poradku atd a po kontrole na gynekologii jsme se rozhodli o miminko pokusit. Nevzdavej to, bojuj za sveho zdraveho andilka, ktery stale ceka nahore na vas 
drzim Ti palecky 
Určitě to nevzdáme, v pátek půjdu na kontrolu po revizi a doktor nám rovnou vypíše žádanku na genetiku. Pro začátek manžel přestává s kouřením (i když teda nekouřil moc), já jsem zatím na neschopence, ale po propuštění se začnu víc hýbat, pohybu jsem poslední roky moc nedala, no a určitě začneme zobat nějaké ty vitamíny, jak píše Verun83.
Na imunologii se teda posílá až po genetice? To je škoda, chtěla jsem doktora požádat naráz i o tu imunologii, páč tam se prý taky dlouho čeká na výsledky, no ale i za tu genetiku budu ráda, spousta doktorů prý po dvou ZT ještě nic neřeší, že prý 2 potraty jsou pořád ještě v normě. 
Tak jsem ráda, že ten můj navrhl tu genetiku.
- potom jsem ho změnila) a problém byl na světě. Mám reakci nejen na manželovi spermie, ale i na povrch vajíčka (zona pellucida), takže vajíčko při ovulaci poškodím a embryjo se pak nemůže správně vyvíjet. Záludností imunologie je to, že protilátky prostě časem přibývají, takže v případě Tvého syna ještě vůbec nemuseli v těle být nebo v minimálním množství. A léčba, je opravdu jednoduchá, brala jsem kortikoidy v minimální dávce (5mg ráno, 2,5mg večer - pokud vím, tato dávka se i jako prevence standartně dává při IVF)a hned druhý měsíc se nám to povedlo (brala jsem je tedy až do konce 1. trimestru). Nyní jsem v 15týdnu, screening OK, čekáme 1 štěstíčko.