Jeho duše je tu pořád s námi
- O životě
- Anonymní
- 01.03.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nový začátek. Toto téma si přímo říká o příběh související s těhotenstvím, porodem a příchodem nového člena rodiny. Ano, o tom bych mohla také psát. Ale jednak je to velké klišé a jednak nový začátek v mém životě přišel asi o tři čtvrtě roku dřív, než jsme vůbec na malého zadělali.
Nejdůležitějším mužem v mém životě není manžel (ten je druhý), ani táta (který mi tátou nikdy doopravdy nebyl), ale děda. Byl to člověk, kterého jsem opravdu milovala. Mohla jsem za ním přijít, když jsem měla jakýkoliv problém, trávili jsme spolu spoustu času, s babičkou stáli jako jediní na mé straně, když jsem odešla z domu. Nedá se ani vyjádřit, co pro mě znamenal.
Bohužel měl ale za posledních 20 let velké zdravotní problémy - rakovina, revma, špatná krev atd. Na to, čím si procházel, se držel velice statečně, nikdy to nevzdal, neztrácel jiskru ani svůj charakteristický humor, který ho neopustil ani v těch nejhorších chvílích. Od vánoc 2015 ležel na LDNce, kde jsem ho s manželem poprvé od odvozu do nemocnice navštívila. A když jsem ho viděla, jak je vyhublý a bezmocný, ztratila jsem řeč a chtělo se mi brečet. Ale zároveň jsem věděla, že brečet nesmím, protože to je to poslední, co děda potřebuje.
Byla jsem jako paralyzovaná, jen jsem seděla, dívala se na něj a nevěděla, co mám říkat. Všechno mi najednou přišlo strašně banální a nedůležité. Z tohoto stavu se naštěstí částečně dostal. Navštívila jsem ho pak ještě s babičkou poslední víkend v lednu a už vypadal o trochu lépe. Dokonce žertoval. „Já už ho ani nemůžu najít“, povídá mi. „Koho nemůžeš najít?“, ptám se nechápavě. „No, pinďoura“, odpověděl a s babičkou jsme se začaly smát. A to byly poslední chvíle, co jsem ho viděla živého.
V únoru jsem za dědečkem chtěla také jet, ale bohužel byla chřipková epidemie a byly asi na dva týdny zakázané návštěvy. No a potom, na přelomu února a března, kdy to šlo, jsem „neměla čas“. Uvozovky jsou zde proto, že si doteď vyčítám, že jsem nezrušila všechny plány a nepřijela. Tím, že bydlím 200 km daleko, tak je to trochu složitější a navíc jsme v tu dobu měli hlouběji do kapsy. Teď zpětně si říkám, jaká jsem blbá, že jsem tam nebyla každý víkend, že peníze se dají vydělat, ale čas už se zpátky nevrátí.
Děda umřel 9. března 2016 ráno kolem šesté hodiny a mě se ten den změnil život. Trvalo mi asi dva týdny, než mi došlo, co se stalo. Do té doby mi to nějak nedocházelo, jako kdyby to byl jen sen, ze kterého se probudím. V den pohřbu jsme měli před obřadem blízká rodina možnost se s ním rozloučit, což zahrnovalo otevřenou rakev za sklem. Původně jsem nechtěla, ale nakonec jsem šla. Bylo to poslední rozloučení a pro mě zároveň jako jakýsi trest. Bylo strašné ho tam vidět, ten pohled byl hrozný. A já jsem si v duchu říkala „zapamatuj si to, vryj si tenhle pohled do paměti“. Nevěděla jsem proč, to mi došlo až po roce. Chtěla jsem sama sebe vytrestat za to, že jsem s ním nestrávila maximum svého času, když jsem mohla.
Smrtí dědečka mi vlastně skončila jedna etapa mého života a začala nová. Shodou náhod jsme se začali snažit o prcka v únoru 2016, tedy těsně předtím, než děda zemřel. Povedlo se to v prosinci téhož roku a v srpnu 2017 se náš malý lump narodil. Dá se říct, že je to taková „náhrada“ - jeden život skončil a jeden začal. I když už tu dědeček fyzicky není, vím, že jeho duše je tu pořád s námi. Hraji s ním karty a objímám ho alespoň ve snech. Pořád, i když už je to dva roky.
Děkuji, pokud jste to přečetli až sem. Možná je to trochu depresivní čtení, ale tak to cítím a takový je život. Hezký den.
Přečtěte si také
Když se se mnou rozešel, myslela jsem, že umřu. Dnes vím, že to nebyla láska
- Anonymní
- 18.07.26
- 4713
Když se dnes ohlédnu zpátky, nechápu, jak jsem mohla být tak slepá. Tehdy jsem byla přesvědčená, že jsem jen potkala životní lásku. Ve skutečnosti jsem kolem jednoho muže postavila celý svůj svět.
Přestala jsem žárlit na jiné ženy. Největší sokyní se stal partnerův mobil
- Anonymní
- 18.07.26
- 999
Nikdy jsem nepatřila k žárlivkám. Když můj muž občas zašel s kolegy na pivo nebo jel na služební cestu, vůbec jsem to neřešila. Ani mě nenapadlo kontrolovat mu telefon nebo pročítat zprávy. Jenže...
Kluci nerostou a běháme po doktorech. Poznámka cizí ženy mě velmi zasáhla
- Anonymní
- 18.07.26
- 1743
Být mámou znamená žít v permanentním strachu o své děti. Někdy jsou ty obavy viditelné na první pohled, jindy si je člověk nese hluboko v sobě a navenek se snaží nedat nic znát. To je i náš případ....
Přijeli jsme na chalupu a já se rozbrečela. Naše rodinná tradice byla pryč
- Anonymní
- 18.07.26
- 1817
Zapisování výšky dětí na futrech byla rodinná tradice, která mě provázela celé dětství. Chtěla jsem ji i pro své děti. Když byly malé, začaly jsme proto zapisovat jejich výšku na chalupě. Jednou...
Stavíme pět let. Teď místo, aby s tím pohnul, šel manžel stavět tchyni pergolu
- Anonymní
- 18.07.26
- 2522
Mít vlastní bydlení a nestrachovat se, co bude dál, je snem snad každé mladé rodiny. My s manželem tento sen budujeme už neuvěřitelných pět let. Vlastně spíš jen manžel, protože já se starám o děti...
Manželka obléká našeho syna jako holčičku. Bojím se, že mu tím ubližuje
- Anonymní
- 17.07.26
- 3856
Nikdy jsem si nemyslel, že jednou budeme doma řešit barvu triček. A už vůbec ne to, jestli je v pořádku poslat našeho čtyřletého syna do školky v růžových legínách a třpytivém tričku s jednorožcem.
Sestřenice nás pozvala na honosnou svatbu. Náš dárek jim ale nebyl dost dobrý
- Anonymní
- 17.07.26
- 3893
Když přišla pozvánka na svatbu mojí sestřenice, měla jsem upřímnou radost. Nebyly jsme sice v každodenním kontaktu, ale vyrůstaly jsme spolu. O to víc jsem se těšila, že se po letech zase sejde...
„Jen se válí doma!“ seřval mého muže švagr. Manžel se mě vůbec nezastal
- Anonymní
- 17.07.26
- 3588
Mít doma dvě malé děti, které jsou od sebe přesně rok, je nefalšovaný, každodenní masakr. Staršímu jsou dva, mladšímu jeden rok. Kdo to nezažil, ten si nedokáže představit, co to obnáší. Nevím, kam...
Nabourala jsem přítelovo vysněné auto. Jeho reakce mě ale naprosto šokovala
- Anonymní
- 17.07.26
- 3941
Dodnes nechápu, jak se mi to povedlo. Stačila vteřina nepozornosti a ozvala se rána, kterou nechce slyšet žádný řidič. V tu chvíli mi bylo jasné jediné. Právě jsem nabourala auto, které si můj...
Vedoucí na táboře chce mít peníze mé dcery u sebe. Přijde vám to normální?
- Anonymní
- 17.07.26
- 4592
Letos jede moje dcera poprvé na tábor. V pokynech je doslova napsáno: „Kapesné pouze do rukou vedoucího“, ale má dcera chce mít peníze u sebe. Bojí se, že by musela za cizím člověkem přijít a říkat...
a mám to stejně jako ty nestačila jsem se s dědečkem rozloučit a do teď toho lituji a bolí to 
.. Nám dědeček umřel 4 února 2017 dva dny před svýma narozeninama letos by mu bylo 70 
mate nejake dukazy pro toto tvrzeni nebo jen referujete, to co jste nekde zaslechla? ntb. vas prispevek je v tomto pripade velmi neeticky a poukazuje to na vasi slaboduchost.
. Minuly jsme se o 15 minut. Byla jsem uz na ceste do nemocnice kdyz volal tata. Porad me to tak mrzelo. Az se mi po dvou tydnech zdal sen, kdy mi mamka rekla, at to necham byt a chytla tatu za ruku a odesli… tak jsem si to vylozila, ze se uzirat nemam, proste to tak melo byt.
Radujte se z nového života, hrozně to utíká. 
Krásný deníček. Děkuji za něj! Mám stejné pocity vůči mojí mamince, která bez předchozí nemoci zemřela náhle na infarkt, já bydlím 5000km daleko a živou jsem jí naposledy viděla 8 měsíců přetím, než zemřela. Byl to pro mě strašlivý šok, to ani nemusím povídat. Tolik jsem jí toho chtěla říct a poděkovat, létat za ní častěji…ale už se to nedá vrátit.
Kromě její ztráty mě bolí i to, že jsem se k ní nechovala lépe. Budu se tím trápit do konce života…Když umřela, hrozěn jsem chtěla miminko, aby zaplnilo tu prázdnotu. Díky ní mám holčičku, která je mamince neskutečně podobná! má její úsměv. Já nevěřím na duše nebo tak, ale díky tomu úsměvu, co po své babičce podědila, je tu máma pořád se mnou. Bez ní by se moje holčička nenarodila.