Jeho duše je tu pořád s námi
- O životě
- Anonymní
- 01.03.18 načítám...
Nový začátek. Toto téma si přímo říká o příběh související s těhotenstvím, porodem a příchodem nového člena rodiny. Ano, o tom bych mohla také psát. Ale jednak je to velké klišé a jednak nový začátek v mém životě přišel asi o tři čtvrtě roku dřív, než jsme vůbec na malého zadělali.
Nejdůležitějším mužem v mém životě není manžel (ten je druhý), ani táta (který mi tátou nikdy doopravdy nebyl), ale děda. Byl to člověk, kterého jsem opravdu milovala. Mohla jsem za ním přijít, když jsem měla jakýkoliv problém, trávili jsme spolu spoustu času, s babičkou stáli jako jediní na mé straně, když jsem odešla z domu. Nedá se ani vyjádřit, co pro mě znamenal.
Bohužel měl ale za posledních 20 let velké zdravotní problémy - rakovina, revma, špatná krev atd. Na to, čím si procházel, se držel velice statečně, nikdy to nevzdal, neztrácel jiskru ani svůj charakteristický humor, který ho neopustil ani v těch nejhorších chvílích. Od vánoc 2015 ležel na LDNce, kde jsem ho s manželem poprvé od odvozu do nemocnice navštívila. A když jsem ho viděla, jak je vyhublý a bezmocný, ztratila jsem řeč a chtělo se mi brečet. Ale zároveň jsem věděla, že brečet nesmím, protože to je to poslední, co děda potřebuje.
Byla jsem jako paralyzovaná, jen jsem seděla, dívala se na něj a nevěděla, co mám říkat. Všechno mi najednou přišlo strašně banální a nedůležité. Z tohoto stavu se naštěstí částečně dostal. Navštívila jsem ho pak ještě s babičkou poslední víkend v lednu a už vypadal o trochu lépe. Dokonce žertoval. „Já už ho ani nemůžu najít“, povídá mi. „Koho nemůžeš najít?“, ptám se nechápavě. „No, pinďoura“, odpověděl a s babičkou jsme se začaly smát. A to byly poslední chvíle, co jsem ho viděla živého.
V únoru jsem za dědečkem chtěla také jet, ale bohužel byla chřipková epidemie a byly asi na dva týdny zakázané návštěvy. No a potom, na přelomu února a března, kdy to šlo, jsem „neměla čas“. Uvozovky jsou zde proto, že si doteď vyčítám, že jsem nezrušila všechny plány a nepřijela. Tím, že bydlím 200 km daleko, tak je to trochu složitější a navíc jsme v tu dobu měli hlouběji do kapsy. Teď zpětně si říkám, jaká jsem blbá, že jsem tam nebyla každý víkend, že peníze se dají vydělat, ale čas už se zpátky nevrátí.
Děda umřel 9. března 2016 ráno kolem šesté hodiny a mě se ten den změnil život. Trvalo mi asi dva týdny, než mi došlo, co se stalo. Do té doby mi to nějak nedocházelo, jako kdyby to byl jen sen, ze kterého se probudím. V den pohřbu jsme měli před obřadem blízká rodina možnost se s ním rozloučit, což zahrnovalo otevřenou rakev za sklem. Původně jsem nechtěla, ale nakonec jsem šla. Bylo to poslední rozloučení a pro mě zároveň jako jakýsi trest. Bylo strašné ho tam vidět, ten pohled byl hrozný. A já jsem si v duchu říkala „zapamatuj si to, vryj si tenhle pohled do paměti“. Nevěděla jsem proč, to mi došlo až po roce. Chtěla jsem sama sebe vytrestat za to, že jsem s ním nestrávila maximum svého času, když jsem mohla.
Smrtí dědečka mi vlastně skončila jedna etapa mého života a začala nová. Shodou náhod jsme se začali snažit o prcka v únoru 2016, tedy těsně předtím, než děda zemřel. Povedlo se to v prosinci téhož roku a v srpnu 2017 se náš malý lump narodil. Dá se říct, že je to taková „náhrada“ - jeden život skončil a jeden začal. I když už tu dědeček fyzicky není, vím, že jeho duše je tu pořád s námi. Hraji s ním karty a objímám ho alespoň ve snech. Pořád, i když už je to dva roky.
Děkuji, pokud jste to přečetli až sem. Možná je to trochu depresivní čtení, ale tak to cítím a takový je život. Hezký den.
Přečtěte si také
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 446
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 1255
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 708
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 3098
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 987
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 4409
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 3322
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1682
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1771
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 1244
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
a mám to stejně jako ty nestačila jsem se s dědečkem rozloučit a do teď toho lituji a bolí to 
.. Nám dědeček umřel 4 února 2017 dva dny před svýma narozeninama letos by mu bylo 70 
mate nejake dukazy pro toto tvrzeni nebo jen referujete, to co jste nekde zaslechla? ntb. vas prispevek je v tomto pripade velmi neeticky a poukazuje to na vasi slaboduchost.
. Minuly jsme se o 15 minut. Byla jsem uz na ceste do nemocnice kdyz volal tata. Porad me to tak mrzelo. Az se mi po dvou tydnech zdal sen, kdy mi mamka rekla, at to necham byt a chytla tatu za ruku a odesli… tak jsem si to vylozila, ze se uzirat nemam, proste to tak melo byt.
Radujte se z nového života, hrozně to utíká. 
Krásný deníček. Děkuji za něj! Mám stejné pocity vůči mojí mamince, která bez předchozí nemoci zemřela náhle na infarkt, já bydlím 5000km daleko a živou jsem jí naposledy viděla 8 měsíců přetím, než zemřela. Byl to pro mě strašlivý šok, to ani nemusím povídat. Tolik jsem jí toho chtěla říct a poděkovat, létat za ní častěji…ale už se to nedá vrátit.
Kromě její ztráty mě bolí i to, že jsem se k ní nechovala lépe. Budu se tím trápit do konce života…Když umřela, hrozěn jsem chtěla miminko, aby zaplnilo tu prázdnotu. Díky ní mám holčičku, která je mamince neskutečně podobná! má její úsměv. Já nevěřím na duše nebo tak, ale díky tomu úsměvu, co po své babičce podědila, je tu máma pořád se mnou. Bez ní by se moje holčička nenarodila.