Jeho duše je tu pořád s námi

Nový začátek. Toto téma si přímo říká o příběh související s těhotenstvím, porodem a příchodem nového člena rodiny. Ano, o tom bych mohla také psát. Ale jednak je to velké klišé a jednak nový začátek v mém životě přišel asi o tři čtvrtě roku dřív, než jsme vůbec na malého zadělali.

*

Nejdůležitějším mužem v mém životě není manžel (ten je druhý), ani táta (který mi tátou nikdy doopravdy nebyl), ale děda. Byl to člověk, kterého jsem opravdu milovala. Mohla jsem za ním přijít, když jsem měla jakýkoliv problém, trávili jsme spolu spoustu času, s babičkou stáli jako jediní na mé straně, když jsem odešla z domu. Nedá se ani vyjádřit, co pro mě znamenal.

Bohužel měl ale za posledních 20 let velké zdravotní problémy - rakovina, revma, špatná krev atd. Na to, čím si procházel, se držel velice statečně, nikdy to nevzdal, neztrácel jiskru ani svůj charakteristický humor, který ho neopustil ani v těch nejhorších chvílích. Od vánoc 2015 ležel na LDNce, kde jsem ho s manželem poprvé od odvozu do nemocnice navštívila. A když jsem ho viděla, jak je vyhublý a bezmocný, ztratila jsem řeč a chtělo se mi brečet. Ale zároveň jsem věděla, že brečet nesmím, protože to je to poslední, co děda potřebuje.

Byla jsem jako paralyzovaná, jen jsem seděla, dívala se na něj a nevěděla, co mám říkat. Všechno mi najednou přišlo strašně banální a nedůležité. Z tohoto stavu se naštěstí částečně dostal. Navštívila jsem ho pak ještě s babičkou poslední víkend v lednu a už vypadal o trochu lépe. Dokonce žertoval. „Já už ho ani nemůžu najít“, povídá mi. „Koho nemůžeš najít?“, ptám se nechápavě. „No, pinďoura“, odpověděl a s babičkou jsme se začaly smát. A to byly poslední chvíle, co jsem ho viděla živého.

V únoru jsem za dědečkem chtěla také jet, ale bohužel byla chřipková epidemie a byly asi na dva týdny zakázané návštěvy. No a potom, na přelomu února a března, kdy to šlo, jsem „neměla čas“. Uvozovky jsou zde proto, že si doteď vyčítám, že jsem nezrušila všechny plány a nepřijela. Tím, že bydlím 200 km daleko, tak je to trochu složitější a navíc jsme v tu dobu měli hlouběji do kapsy. Teď zpětně si říkám, jaká jsem blbá, že jsem tam nebyla každý víkend, že peníze se dají vydělat, ale čas už se zpátky nevrátí.

Děda umřel 9. března 2016 ráno kolem šesté hodiny a mě se ten den změnil život. Trvalo mi asi dva týdny, než mi došlo, co se stalo. Do té doby mi to nějak nedocházelo, jako kdyby to byl jen sen, ze kterého se probudím. V den pohřbu jsme měli před obřadem blízká rodina možnost se s ním rozloučit, což zahrnovalo otevřenou rakev za sklem. Původně jsem nechtěla, ale nakonec jsem šla. Bylo to poslední rozloučení a pro mě zároveň jako jakýsi trest. Bylo strašné ho tam vidět, ten pohled byl hrozný. A já jsem si v duchu říkala „zapamatuj si to, vryj si tenhle pohled do paměti“. Nevěděla jsem proč, to mi došlo až po roce. Chtěla jsem sama sebe vytrestat za to, že jsem s ním nestrávila maximum svého času, když jsem mohla.

Smrtí dědečka mi vlastně skončila jedna etapa mého života a začala nová. Shodou náhod jsme se začali snažit o prcka v únoru 2016, tedy těsně předtím, než děda zemřel. Povedlo se to v prosinci téhož roku a v srpnu 2017 se náš malý lump narodil. Dá se říct, že je to taková „náhrada“ - jeden život skončil a jeden začal. I když už tu dědeček fyzicky není, vím, že jeho duše je tu pořád s námi. Hraji s ním karty a objímám ho alespoň ve snech. Pořád, i když už je to dva roky.

Děkuji, pokud jste to přečetli až sem. Možná je to trochu depresivní čtení, ale tak to cítím a takový je život. Hezký den.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
Anonymní
1.3.18 00:59

Krásný deníček. Děkuji za něj! Mám stejné pocity vůči mojí mamince, která bez předchozí nemoci zemřela náhle na infarkt, já bydlím 5000km daleko a živou jsem jí naposledy viděla 8 měsíců přetím, než zemřela. Byl to pro mě strašlivý šok, to ani nemusím povídat. Tolik jsem jí toho chtěla říct a poděkovat, létat za ní častěji…ale už se to nedá vrátit. :( Kromě její ztráty mě bolí i to, že jsem se k ní nechovala lépe. Budu se tím trápit do konce života…Když umřela, hrozěn jsem chtěla miminko, aby zaplnilo tu prázdnotu. Díky ní mám holčičku, která je mamince neskutečně podobná! má její úsměv. Já nevěřím na duše nebo tak, ale díky tomu úsměvu, co po své babičce podědila, je tu máma pořád se mnou. Bez ní by se moje holčička nenarodila.

  • Nahlásit
9865
1.3.18 05:39

Smutný ale krásný deníček :srdce: a mám to stejně jako ty nestačila jsem se s dědečkem rozloučit a do teď toho lituji a bolí to :(.. Nám dědeček umřel 4 února 2017 dva dny před svýma narozeninama letos by mu bylo 70 :(.

  • Nahlásit
  • Zmínit
571
1.3.18 06:41

To je krásný deníček. Sice smutný, ale takový je život. Někdo odejde a myslím že v tvém případě se dědeček „postaral“ o to, abys tu nebyla sama a seslal ti ten zázrak v podobě miminka. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
1.3.18 07:57

Mam to velice podobne jako ty. Zacatkem ledna odvezla rychla dedy do nemocnice s tim ze prodelal malou mrtvicku. Jeho zdravotni stav se rychle zhorsoval. Mela jsem v planu za nim jet jen co si odbydeme “dulezite” veci k reseni. Taktez bydlim pres 200km. Nestihla jsem se s nim ani rozloucit. Umrel o tri tydny pozdeji po prevozu do nemocnice. Nikdy si neprestanu vycitat ze jsem vse nezrusila a nejela tam.

  • Nahlásit
1.3.18 08:00

Vis ze LDNka je nejhorsi kam se muze stary clovek dostat? Je to posledni stanice

  • Nahlásit
  • Zmínit
5040
1.3.18 08:13

Jak já vám rozumím, já ani nemohla na pohřeb svého dědečka (vizová povinnost a hodně drahá cesta) vlastně za svůj život jsem ho i babičku viděla jenom každé léto. A musím se smířit, že až přijde čas mojí babičky, ten příběh bude stejný, protože babi teď žije o hodně dál (16h v letadlech a na letištích když jsou dobrá spojení a nezpozdí se let) a pořád ty úřední problémy. Tak se jí snažím aspoň zavolat i když to kvůli časovému posunu není jednoduché, s jedním prckem doma a druhým v břiše.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5040
1.3.18 08:19

@Citronkalekninka To na štěstí neplatí vždy, babičku mojí dobré kamarádky na LDN po pádu a těžce zlomené noze během půl roku rozchodili, babča ještě pořád peče buchty s tvarohem i když má 90 dávno pryč.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5693
1.3.18 08:29

@Citronkalekninka LDN není hospic. Proč to sem vůbec píšeš?

  • Nahlásit
  • Zmínit
578
1.3.18 08:36

Pěkný poučný deníček…Tohle by si měli přečíst všichni co pro honbu za čímkoliv „nemají čas“ na své blízké…

  • Nahlásit
  • Zmínit
3062
1.3.18 08:50

@Citronkalekninka aaa zas jedna chytra horakyne, ktera vi o dane problematice prd :-))) mate nejake dukazy pro toto tvrzeni nebo jen referujete, to co jste nekde zaslechla? ntb. vas prispevek je v tomto pripade velmi neeticky a poukazuje to na vasi slaboduchost.

ad denicek - moc pekne napsano, celym textem je citit, jak moc jste sveho dedu mela rada! :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1.3.18 09:06

@Citronkalekninka neviem, ako je to v čechách, ale manžel pracoval v Liečebni dlhodobo chorých na Slovensku, a tieto slová by len potvrdil, bohužiaľ.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1.3.18 09:42

@Citronkalekninka i když je to ve většině případech pravda, tak stejně nechápu smysl tohoto komentáře. Dřív než něco okomentuješ, tak si napočítej do deseti.

Moc děkuji všem za komentáře. Psala jsem, jak to přicházelo a jak to cítím, až jsem si místy myslela, že to musí být úplná slátanina. Je fajn to celé „hodit na papír“, v tomhle případě do klávesnice. ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
1.3.18 10:05

Ja to takle mela s tátou. Mel rakovinu a mamka ho měla celou dobu doma. Chodila jsem tam co to jen šlo, az přišel konec a ja si asi nikdy neodpustím, ze jsem u nej neseděla když prichazel konec. Ze jsem mu neřekla jak moc ho mam rada, a ze pro me byl vždy tim nejlepším tátou. Umřel pred 6 lety 9 prosince v 60letech a mužu říct, ze mi schází snad čím dál vic. Uz jen proto, že bude mit třetí vnoučátko, poznal jen toho prvního na krátký čas. Tak báječný dědeček co děti nikdy nepoznaj. :srdce:

  • Nahlásit
Anonymní
1.3.18 11:11

Také jsem po smrti babičky litovala, že jsem za ní nebyla častěji. Za její poslední rok či skoro dva jsem u ní byla velmi málo (bydlela 150km od nás, doprava časově náročná) do toho jsem byla 3/4 roku na rizikovém a pak se narodilo věčně nespokojené a ubrečené dítko. Každý týden jsme si volaly, pak šla na urgentní operaci s nádorem, bohužel „stále se měla dobře“, jen jednou naznačila, že možná není něco v pořádku.
O to více jsem pak navštěvovala otce, když onemocněl. Každý týden alespoň na chvilku, také bydlel daleko, když už bylo zle, tak jsem u něj byla častěji, případně nám opět vyšly prázdniny na jeho týdenní pobyt doma a opatrování jej (posledních několik let v době jarních prázdnin potřeboval pomoci a ono to vždy vyšlo na naše jarňáky, asi to tak mělo být). Jen ten poslední týden jsem u něj byla jen jednou, nicméně dal mi velký dar. Počkal na mne, až za ním přijedu. Celý týden mi sestra říkala, že jezdit nemusím, ale den před jsem cítila, že musím. Už jsem však neměla spojení, aby tam mohla dojet a vrátit se. Nechávala jsem mu vzkázat (ač byl již mimo), že druhý den dojedu. A počkal, byla jsem s ním ještě pár minut a byla při jeho odchodu.
Co mi pomohlo od mých výčitek kvůli babičce - poprosit ji o odpuštění. Každý má nějakou svoji metodu a mně tato již vícekrát pomohla.

  • Nahlásit
3067
1.3.18 11:12

@Citronkalekninka Bohužel někdy není jiná možnost, ač to člověka hrozně mrzí. Není pravda, že je to pro všechny poslední štace. Moje babička tam ležela několikrát a vždy se dostala pryč.

  • Nahlásit
  • Zmínit
9266
1.3.18 13:25

Deníček je hezky. Ja se zas nestihla rozloucit se svoji mamkou :,(. Minuly jsme se o 15 minut. Byla jsem uz na ceste do nemocnice kdyz volal tata. Porad me to tak mrzelo. Az se mi po dvou tydnech zdal sen, kdy mi mamka rekla, at to necham byt a chytla tatu za ruku a odesli… tak jsem si to vylozila, ze se uzirat nemam, proste to tak melo byt.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3201
1.3.18 15:55

Já měla takhle milovaného strejdu. Staral se o mě víc než otec. Jako jediný člen rodiny byl na mě hrdý. Ten den kdy zemřel jsme měli jít do kina. Když mi volal táta, hned jsem věděla, že je zle. :,( Je to deset let a furt je to „otevřená rána“. Ale život prostě bere a dává a my musíme přijmou obojí. Čas nevrátíme, události nezměníme. :hug: Radujte se z nového života, hrozně to utíká. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2468
3.3.18 10:00

@Schara je moc uklidnujici, jak jsem se docetla na webu umirani.cz, ze lide nejcasteji umiraji, kdyz jsou sami, jakoby to byla jejich posledni ticha volba, jejich intimni chvile, jejich potreba. A ze si to pribuzni nemaji vycitat, kdyz tu posledni chvili nestihnou, ze to tak melo proste byt. Zazila jsem to v rodine tez. Na tom webu o techto vecech pisou tak citlive, bylo to pro me neco uplne do te doby neznameho. Nemluvi se o tom. A melo by se.

Příspěvek upraven 03.03.18 v 10:01

  • Nahlásit
  • Zmínit
9266
3.3.18 12:20

@Veveří mamka umrela s tatkou kdyz ji drzel za ruku a poustel ji oblibene pisnicky, ted uz to beru tak, ze to tak chtela. Jo ten web jsem cetla asi tyden pred tim nez zemrela. Kdy uz bylo asi jasne jak tohle dopadne.

  • Nahlásit
  • Zmínit