Nový život
- Těhotenství
- Maci1987
- 29.10.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Od zjištění té krásné noviny až po přivítání toho malého ufounka. :) Byl začátek září a my jsme byli na svatbě bratrance. Víno teklo proudem a zábava byla skvělá. Odbyla půlnoc a přítel zval na panáky na jeho narozeniny. Jak jsem na to mohla zapomenout? Pláč nešel zastavit... to asi to víno.
O několik dní později jsem začala pociťovat děsnou únavu (asi podzimní únava), začala mě nezvykle bolet prsa a nemohla jsem nosit své oblíbené náušnice. Za pár dní má přijít červená návštěva… dneska má přijít… včera měla přijít… předevčírem měla přijít!
Ok, tak já si teda udělám test. Během vteřiny dvě mega čáry! Ooops! Následoval pláč, smích, pláč, pláč smích… Asi bych to měla oznámit příteli. „Zlato, nastav ruce a zavři oči,“ položila jsem mu do dlaní test.
„Co to je?“
„To je těhotenský test.“
„Proč mi dáváš ségry těhotenský test?“ (ségra otěhotněla čtvrt roku přede mnou)
„To není ségry test, to je můj test.“
„Cože? To jako, že budeme mít mimino?!“
„Ano, čekáme miminko.“
Přítel vstal, chodil po obýváku, šel do kuchyně si dát panáka. Vrací se, znovu kouká na test.
„Zlato, doufám, že ty dvě čárky neznamená, že čekáme dvojčata.“
Totálně mě odzbrojil a přišel můj záchvat smíchu, který pokračoval do záchvatu pláče.
Začátkem října těhotenství potvrzeno na gyndě a vystavili průkazku. (Já jsem jakože fakt oficiálně těhotná! 
)
V průběhu října jsem dvakrát celkem dost zakrvácela, tak jsem v noci jela na pohotovost do nemocnice.
„Je to v pořádku. Už víte, kde chcete rodit?“
Naprosto nepřipravená soukám z hlavy, že váhám, jestli tady (Bulovka) nebo Apolinář.
„Tak asi tady, mám to tu nejblíž.“
„Tak se zaregistrujte.“
Moje váhání díky bohu rozsekl stanovený termín porodu, kdy Bulovka měla zavřeno. Tím nade mnou ovšem visel obří úkol - dostat se k Apolináři. Nastal den „D“, teda respektive den „R“. Ráno nasedám do vlaku s mobilem v ruce, čekám až odbude 8. hodina a rychle odesílám data registrace. Paráda, jsem tam. 
Přišel první velký ultrazvuk, jedeme k Apolináři. Vše v pořádku, screening dopadl skvěle. „Jééé, vaše miminko se staví na hlavu a nechce se zaboha otočit. Tady máte fotku vašeho na hlavu postaveného miminka!“
Je den po Vánocích, koukáme na televizi a najednou mi někdo zevnitř zaklepal na břicho. Naprosto úžasný pocit, cítit první pohyby miminka.
Druhý velký ultrazvuk absolvujeme zase u Apolináře, naštěstí opět vše v pořádku.
„Víte pohlaví?“
„Tuším, že to bude kluk.“
„No, tak z tohohle už holčička fakt nebude.“
Je tady obávaný test na cukrovku.
„Tady si sedněte, tady máte roztok, na vypití máte 5 minut a pak budou tři odběry.“
Beru kelímek, celý ho na ex vypiju. Já nevím, co všichni dělají, vždyť je to dobrý. Sestřička nechápavě kouká a dodává, že tohle za svou praxi nezažila. Odběry paráda a test vyšel dobře.
Třetí velký ultrazvuk dopadl opět v pořádku.
Zbývají dva týdny do termínu, moje gynekoložka se se mnou loučí a mně čeká první monitor v porodnici. Našemu chlapečkovi se moc nelíbí, tak do něj pěkně kope… Druhý monitor se mu znelíbil ještě víc, tak pro jistotu kopne s takovou vervou, že mi sonda odlítne z břicha
Je sobota večer, do termínu zbývají dva dny. Jdu spát lehce kolem jedné v neděli ráno. Ve dvě mě vzbudila docela hustá bolest břicha, která mi vystřelovala až do stehen. Asi kontrakce? Jsou tohle kontrakce? Googlím… asi jo.
Za 8 minut přijde další. Stahuju počítač kontrakcí. Zatím se to dá vydržet, najdu si polohu na psa a prodýchávám. Takhle pokračuju asi do 5. ráno. Intervaly se krátí, jsem na pěti minutách. Dávám vanu. Je 7 ráno, já jsem na 4 minutách a jedeme do porodnice.
Doběhne za mnou přítel z práce. Kontrola a resumé: „Jste zavřená na tisíc západů - vy nerodíte. Přijďte, až budete mít kontrakce minimálně 2 hodiny v kuse po méně než 3 minutách.“
Cítím se, jako by mi rozkopali hračky, už nemůžu, už chci rodit. Doma dávám další vanu, a až do odpoledne si se mnou kontrakce hrajou, chvíli 4, chvíli 3, chvíli zase 5 minut… Ha… už se mi ustálily 2-3 minuty a už to trvá skoro dvě hodiny. Tak jedeme.
Jsme na místě. Probíhá vyšetření, zavřená na tisíc západů, ale už mě neposílají domů. Sestřička se ptá, jestli chci píchnout vodu, okamžitě chci. Jupí, otevřela jsem se na 3 prsty. Následuje tabletka na uvolnění porodních cest, oxytocin, epidurál a kontrakce 1-2 minuty.
Bohužel kvůli monitoru musím ležet na boku, což je pro mně nejnesnesitelnější poloha. Pouštějí mně do sprchy, na míč, dělají klystýr… Otevírám se na 7 prstů. Doktoři už to chtějí ukončit císařem, asistentka nás všechny přesvědčuje, že to zvládneme přirozeně.
Moje energie skončila… došla, naprosto se vyčerpala. Prosím o otevření okna, na chvíli na čerstvém vzduchu usínám. Spím chvilku. Venku zafoukal silně vítr, já se vzbudila, a najednou šílená bolest. Asistentka hlásí, že jsem otevřená na 10 a jdeme na to.
Párkrát zatlačím a naše štěstí je na světě. Přítel stříhá šňůru a hlásí: „Ty jo, ten má velkýho pinoura, to nemá po mně.“*…personál se směje.
Dostávám našeho Matýska na prsa, nepláče, je teplý, krásný, malinký a hrozně pokakaný. Zavaluje mně pocit absolutního štěstí. Vůbec nevnímám šití a odchod placenty. Berou mi Matýska, přítel si ho jde označkovat, zvážit a změřit a po chvilce mi ho zase vrací. Tímto začala nová životní role a dosud nepoznaná ta nejhlubší láska.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 894
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 518
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 894
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 403
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 245
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18587
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2471
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2676
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2411
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1608
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
dočetla jsem to di dvojčat na těhotenskym testu a říkám si: počkat, to už jsem někde slyšela.. 
rychle jedu nahoru juknout, čí je to deníček a je to jasný 
a nejkrásnější je podle mě ta poslední věta 
Muselo to jít 
A to jsem si to chtěla zapamatovat, abych mohla porovnat třeba s dalším porodem v budoucnu, ale fakt si to nepamatuji 
