Obavy druhorodičky
Chci žít kvůli svým dětem. Samozřejmě, že jsou i jiné důvody, ale pro mě jsou tím nejdůležitějším mé děti. Chci jim být dobrou mámou i kamarádkou, chci být jejich oporou i jistotou ve všech dobách, které přijdou, ať už budou jakékoli. Chci je vidět vyrůst a dospět. Chci vidět, jak si budují svůj život a být jim po boku či později v dospělosti jen tichým společníkem, který podá pomocnou ruku, kdykoli to budou potřebovat.
Píše se rok 2009, v červenci mám porodit své první dítě, dceru. Jako asi každé rodičky se mě známí a přátele ptají, zda-li se bojím porodu. Nebojím, asi to zní divně, ale nebojím. Stále si opakuji, že se přece nemůžu bát něčeho, co nevím, jaké bude. Vždyť přece netuším, jestli budu rodit spontáně či císařským řezem. Nevím, jestli budou bolesti obrovské, či je nebudu pociťovat, jestli bude porod trvat hodinu či den. Ve všech možných časopisech si pročítám články o tom, jak je normální mít strach, a tak když se blíží datum porodu, pořád čekám na ten strach. Jenomže on se vážně nedostavil.
Aby si někdo nemyslel, že tady machruji, tak jsem neznala eMimino, plně zaměstnaná jsem se dostala maximálně k pročtení Betynky, a tak mě ani ve snu nenapadlo, že existuje něco jako prázdná náruč dnes v 21. století. Ano moje sousedka o chlapečka přišla, ale tam to bohužel zanedbala sama. Byla jsem tedy přesvědčená, že mi se nic takového nemůže stát. Jistěže může, dnes už to vím. Před porodem, to bylo 4. 7. 2009 jsem si nepřála nic jiného, než už porodit. Měla jsem zrovna termín, ale nic se nedělo. Nakonec se dcerka díky bohu narodila 5. 7. 2009 v 7:55, a to za pět minut 12. Narodila se tak proto, že se ztrácely ozvy, ale naštěstí se rozhodla jít ven včas, jinak by se zřejmě přistoupilo k akutním CS, nebo by to nedopadlo dobře, ale to už je díkybohu pryč.
Dnes se píše rok 2011, završila jsem 26. tt. V únoru mám přivést na svět své druhé dítě, říkají, že syna. Od druhého těhotenství se liší v mnoha směrech, trápí mě zažívací potíže, bolesti vazů a úponů, ale hlavně špatně spím. V noci se mi zdají ty nejšílenější noční můry, jaké by ani „Hitchcock“ nevymyslel. Je to většinou slátanina předešlého dne. S postupujícím datem se blíží porod a já se šíleně bojím, ovšem né bolesti, ani těch hodin nebo dní, co budu rodit, ať už to bude jakkoli. Bojím se samozřejmě o dítě, aby bylo vše, jak má a nic se nepokazilo.
Mám také strach o sebe, ale jak jsem již psala, né kvůli bolesti, ale aby nepřišla žádná komplikace (jak se to může kdykoli stát) a já jsem zůstala naživu. Někdo si řekne, ježiši, je mladá, co by se jí mohlo asi tak stát. No cokoliv, jako každé z nás. Chci žít kvůli svým dětem. Samozřejmě, že jsou spousty dalších, jiných důvodů, ale hlavně kvůli svým dětem. Chci jim být dobrou mámou i kamarádkou, chci být jejich oporou i jistotou ve všech dobách, které přijdou, ať už budou jakékoli. Chci je vidět vyrůst a dospět. Chci je vidět, jak si budují svůj život a být jím po boku či později v dospělosti jen tichým společníkem, který podá pomocnou ruku, kdykoli to budou potřebovat.
Spousta z Vás si asi řekne, proč jsem vůbec psala tento deníček. Jednoduše proto, že jsem to ze sebe chtěla dostat. Vím, že manžel i rodiče mají obavy, jak o mě, tak o miminko, tak o dcerku. Bojí se, jak proběhne porod, jak dcerka zvládne odloučení ode mě (a já od ní 
), jak to prostě všechno dopadne. A já jim nechci dělat starosti s tím, že myslím občas i na to nejhorší, což umocňují mé šílené sny, které vím, že odejdou, doufám, s porodem. Proto to píši Vám, neb vím, že mezi Vámi je spousta těch, které tento deníček otevřou a zase zavřou, ale taky spousta těch, které mi porozumí a pochopí. Tak to taky má být, každý má právo na to, to cítit jinak.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 117
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 107
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 234
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 115
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 102
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 17492
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2345
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2539
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2266
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1508
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Ale myšlenky jsou hmotné,nepřipouštěj si ty zlé,ať si to nevsugeruješ nebo nepřivoláš,mysli jen pozitivně a říkej si,že VŠECHNO DOBŘE DOPADNE! A já vám mooooc držím palečky,zvládnete to!!! 
krásně napsané, hodně štěsí v únoru!
K tomu porod a strach o malé.
Jinak přeji at všechno dobře dopadne a at jste zdravé jako rybíčky 