Pohľad z druhé strany
Dlho som rozmýšľala, či napísať denníček o mojom tehotenstve, porode a starostiach i radostiach potom. Dúfam, že tak ako ja som si našla inšpiráciu a silu vo vašich denníčkoch, tak si v mojom možno nájde niekto, kto práve prežíva to, čo som prežívala ja a nevie si rady. V diskusiách píšem po česky, ale denníček som sa rozhodla napísať vo svojej materčine, tak snáď mi budete rozumieť. Prvý denníček teda venujem svojmu tehotenstvu. Pre vysvetlenie nadpisu, som gynekologička a teraz mám svoje prvé dieťa. Odrodila som stovky detí, udržovala nespočet tehotenstiev, pomáhala, operovala, ale nikdy až doteraz som nevedela, aké to vlastne je.
S manželom sme spolu začali chodiť v roku 2001. Na rok 2011 sme si naplánovali svatbu, keď sme mali zaistené bývanie a na oboch stranách i zamestnanie. V septembri 2010 sme sa rozhodli, že nastal konečne čas snaženia. Vysadila som antikoncepciu a na 4. mesiac (24.12.) sa zadarilo. Bola som veľmi šťastná. Ďalej som chodila do práce do 6 týždňa, keď mi moj primár navrhol vybrať si minuloročnú dovolenku, ktorá mi ostala. Chudák, nevedel, že sa potom na dlho už nevrátim. Dovolenku som si vzala, domov som išla natešená a potom to začalo.
Prvý deň večer mi bolo nevoľno, ale nič hrozného. Ráno som zvracala, ale tešila som sa (ja hlúpa), lebo to je podľa babských povier známka prosperujúceho tehotenstva. Druhý deň mi bolo zle o trochu viacej a začala som zvracať častejšie. Tretí deň už som zvracala 1-2× za hodinu, budilo ma to aj v noci, takže som mala pripravené u postele vedro a nakoniec som zvracala minimálne 30×denne. Snažila som sa robiť všetko tak, ako som to sama radila zvracajúcim tehotným v ambulancii, ale nič nepomáhalo. Nevoľnosti a zvracanie sa postupne zhoršovali tak, že som nebola schopmná udržať v sebe ani hlt vody. Po 14 dňoch som bola troska, bledá, kruhy pod očami, len som ležala, nepomáhal Torecan, myslela som, že to nevydržím a strašne som sa bála, že to nevydrží ten človiečik vo mne.
Na bežnej kontrole srdiečka plodu bolo všetko v poriadku, bola som v 8 týždni, babatko vyzeralo dobre, maličky hematom je v tomto týždni normálny, takže všetko super. Moj gynekológ je zároveň i moj kolega a kamarát a na moje zvracanie mi povedal, že to mám v hlave a že si to musím sama vyhovoriť. No hej, jemu, chlapovi, ktorý to nikdy nezažil sa hovorí ľahko. Vzhľadom k tomu, že som v tej dobe už nejedla viac ako 5 dní a pila len po troškách, do toho zvracala sliny, žlč a žalúdočné šťavy, tak mi neostalo nič iné ako si podať infúzie. Našťastie je manžel tiež zdravotník, takže som mohla byť doma a podával mi ich on. Trošku sa mi uľavilo, zvracala som síce rovnako aj ďalej, ale aspoň som chodila čúrať každý deň (predtým to bolo 1× za 2 dni, čo mohlo viesť k zlyhaniu obličiek a moč mala farbu čierneho čaju). Nasledujúcich 14 dní som bola len na infúziách a aj keď som nič jedela a nepila, stále som zvracala a strašne slinila. V tej dobe padla diagnóza - malígne zvracanie, stav, keď telo ženy reaguje na tehotenstvo úporným zvracaním, nadmerným slinením, vo výsledku rozvratom vnútorného metabolismu, dehydratáciou, ktoré možu bohužiaľ končiť smrteľne.
Postupne som k infúziám musela začať užívať Degan, aj keď sa v tehotenstve nedoporučuje, ale pohužiaľ, nešlo o život len tomu prckovi vo mne, ale aj mne samej, takže sa nedalo inak. Injekcie som ale obmedzila len na 1-2×denne, hlavne na noc, aby som sa vyspala. Celé 4 mesiace som preležala v obývačke a pozrela som všetky filmy, čo sme doma mali. Po 4 mesiacoch došlo konečne ku zlepšeniu, zvracala som 5-6×denne, bolo mi síce nevoľno, ale už som sa s tým nejak naučila ziť. Genetika nám dopadla v poriadku, len chudák doktor, keď sa dozvedel, že som od začiatku tehotenstva schudla 13kg skoro onemel. Už sa nám potvrdilo, že čakáme silného chlapa, keď so mnou toto vydržal.
Ja som sa vrátila do práce, hlavne aby som už nemyslela nato, že mi je zle, ale aj kvoli splátkam hypotéky. V práci sa to ďalej zlepšovalo, za chvíľku som zvracala len večer, robila som si srandu, že zo zvyku. Ale ďalší zlom nastal v 20 týždni, kedy som ráno na WC dosť zakrvácala. Vzhľadom k tomu, že som „od fochu“, hneď som všetko videla len čierne. Volala som manželovi do práce, ten hneď prišiel po mňa a odviezol ma na naše oddelenie, kde som s plačom poprosila kolegu, aby mi urobil sono. Už viem, čo budem hovoriť ako prvé, keď priložím sondu maminkám na brucho - nebojte srdiečko bije. Tie minúty neistoty, keď zamyslený lekár pozerá na monitor, jazdí sondou po bruchcu a nič nepovie som myslela, že nevydržím.
Srdiečko bilo, malý rástol tak ako má, všetko bolo v poriadku. Čípok dlhý, neotvorený. Jednalo sa pravdepodobne o prasknutú cievku na čípku, ale pre istotu som išla zase na neschopenku a ležať. Aj tak som sa za 3 týždne mala vydávať a aspoň som všetko mohla vybaviť. Krvácanie sa už neopakovalo, ja som ležala ako lemra, ale hlavne, že už som cítila prvé silné kopance a vedela som, že Maxík je v poriadku. Po svatbe som sa zase vrátila do práce a ostala som až do 36 týždňa a tehotenstvo som si užívala plnými dúškami. Ku koncu mi začala haprovať placenta, malý nerástol, občas mal nepekné CTG monitory, ja som bola zatvorená na 100 zámkov a nakoniec som aj prenášala a porod mi vyvolali. Porod bol ďalšou kapitolou a o ňom niekedy inokedy.
Aké pre mňa z mojho tehuľkovania vyplynulo ponaučenie - hlavne nezľahčovať problémy, s ktorými príde žena do ambulancie a na sone okamžite uistiť, že je mimi živé. Moj prístup k ženám bol aj pred tehotenstvom výborný, ale po mojich zážitkoch mám sama vačší obdiv a rešpekt predtým, čo dokážu ženy obetovať a vydržať aby donosili svoje detičky a budem k nim pristuppovať ešte viac empaticky, než doteraz.
Ďakujem všetkým, čo dočítali až sem.
Barča
Přečtěte si také
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 44
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 76
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 50
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 70
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1433
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 3195
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1057
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 2746
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1271
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 3801
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Ale stejně jsem to přečkala a už mi přijde,že to snad ani nebyla pravda.Pro ten výsledek člověk vydrží lecos 
).
