Poporodní trable II

Na konci léta 2017 jsem šla na běžnou kontrolu na gynekologii, součástí byl i stěr kvůli cytologii. Sestřička u pana doktora je moc milá, nicméně velice důležitá, a říká mi, že mi zavolá pouze v případě, že bude něco v nepořádku. Přesně v tu chvíli na vyšetření zapomínám. Za necelé dva týdny mi zvoní telefon a sestřička mi vážně sděluje, ať přijdu co nejdřív, že výsledky nejsou dobré. Jsem zrovna s kamarádkou a kočárkem venku, nedaleko ordinace, tak jsem je nechala jezdit kolem a utíkala jsem nahoru. Doktor už byl pryč, ale veledůležitá sestřička si mě posadí, podá mi zprávu a pohřebním hlasem pronáší: „Paní Steinová, máte rakovinu. Rychle se někam objednejte, ať to neskončí špatně…“

Vyběhnu ven, a až tam se kamarádce rozpláču. Bohudík i bohužel jsem z lékařské rodiny, takže hned začaly telefonáty a protichůdné názory. Brzy se scházím s dlouholetým kamarádem mého otce, gynekologem, který se mi věnuje a všechno vysvětlí. Nemám rakovinu, zatím ne (tímto velmi děkuji veledůležité a necitlivé sestře za několik bezesných nocí). Mám předrakovinné změny na čípku (precancerozu), ale už ve stádiu CIN III, z čehož pan doktor usoudí, že to jede hodně rychle a opravdu nemáme čas na otálení.

V polovině listopadu jdu na konizaci ve vinohradské nemocnici. O sebe nemám vůbec strach, spíš o to, jak to beze mě těch pár hodin zvládnou doma. V nemocnici naštěstí nemusím spát a paradoxně jsem si za to odpoledne odpočinula, jako už dlouho ne. Doma je samozřejmě všechno v pořádku. Ostatní pacientky dostaly neschopenky nejméně na týden, já jsem už druhý den od zákroku v plném provozu, desetiměsíční dítě je nejnáročnější zaměstnavatel.

Za dva týdny si jdu pro výsledky a jsem přesvědčená, že je po všem. Ale ne, okraje jsou ještě zasažené, dáme tělu čas na zotavenou a v dubnu konizace č. 2. V duchu děkuji, že už jedno dítě máme, bojím se, že druhé už nebude tak snadné.

18. dubna 2018 znovu nastupuji, opět si užívám odpočinek a skupinu mediků, kteří se na mě chodí dívat jako na ukázkový příklad, a já jsem jedině pro, jen ať se učí v reálu, co nejvíce to jde. Je nás na pokoji 6, z toho jen 2 už máme dítě, dost mě to zaráží a strašně moc doufám, že to holky v budoucnu nebudou mít komplikované. Za dva týdny jdu opět na konzultaci a konečně je vše v pořádku. Skvělý pan doktor mě nabádá, ať nechám tělo chvilku odpočinout, a pokud chceme druhé, ať nečekáme, nevíme, co to udělá dál.

Od porodu prvního dítěte uběhl rok a 3 měsíce, za tu dobu jsem byla 3× v celkové narkóze (viz předchozí deníček), jednou mě vezla rychlá a vyšetření a odběrů jsem absolvovala nespočet. Přesto jsem nikdy neměla strach o sebe, spíš o dítě a manžela, co by, kdyby. Teď jsem schopná vidět věci s větším nadhledem, máloco mě rozhází a jsem opravdu vděčná za to, co mám.

Dovolím si malou vsuvku, všechny ženy prosím, neodkládejte pravidelné kontroly, jakýkoliv problém v začátcích se řeší mnohem snáz!

18. dubna 2019 se nám narodilo druhé dítě První porod byl spontánní, druhý plánovaná sekce a srovnání obou třeba zase příště.