Omlouvala jsem se, že jsem se počůrala. Přitom mi ale píchli vodu!

Mateřství je krásná věc od prvopočátku až po pubertu a dospělost dítěte.

Momentálně jsem ve stádiu, kdy vzpomínám na svůj první porod. Za pár měsíců mě to čeká znova po 5 letech a já se bojím už teď… Nezapomenu na večer 18. 7., začala jsem mít bolesti. Jenže jako prvorodička bez zkušeností jsem nevěděla, co bude, zda přijdou ještě ty silné bolesti… Takže otázka: jedeme, nejedeme…? 19. 7. ráno to pořád nebylo tak silné, jak jsem si myslela. Tak jsem volala taťkovi, že už asi jedem, že je to druhý den a nic… Podotýkám, že už jsem 10 dní přenášela… Řekl: dobře jedeme… Tak jsem ještě než přijel rychle hodila sprchu a bolesti bohužel pořád stejné… Tak jsme prostě jeli… Do porodnice jsme dojeli v pohodě proběhlo vyšetření, kde mi paní doktorka říkala, že je malý neklidný… Nevěděla jsem co… Tak už si vás tu maminko necháme, dobře tedy v noci jsem šla na poslech a případ: samé jako prvně… jenže bolesti nikde… Když vedle mě sestra ležela, tak se mě ptala: cítila jste tu kontrakci? Říkám: ne, já to prostě necítím. Dobře, běžte si lehnout. Jenže nešlo mi prostě usnout a odpočinout si před tou velkou životní zkušeností, co mě čeká. Ráno 20. 7. jsem dostala tabletu na vyvolávání, klystýr, vše proběhlo tak, jak by mělo… Jenže pořád nic… Celý den, celou noc nic, až nad ránem 21. 7. plus minus kolem 7:00 ranní jsem cítila, že ze mě něco teče víc než předtím, tak jsem šla za sestrama, všechno vyřešily a daly mě na porodní sál, dostala jsem jehlu do žíly. Všechno tak, jak by mělo asi být, nevěděla jsem… Důvěřovala jsem hlavně doktorce a porodní asistentce… Přišla vana, voňavý olejíček po borovičce. Samozřejmě pořád nic, to bylo kolem 10:00, že mám ležet ve vaně a šplouchat na břicho vodu, jenže jsem usla únavou… Vylezla jsem z vany a pak mi dali pásy, poslech… A z ničeho nic kolem mě plno doktorů a já už v tu chvíli slyšela jen: tlačit, tlačit… Měla jsem co dělat sama se sebou, a ne že bych ještě tlačila… Měla jsem pocit, že omdlím… Potom porodní asistentka, co vím, začala po mně řvát, ať tlačim, když mám kontrakce, ale já je prostě necítila… Bylo to, jako by se mi trochu chtělo na velkou, žádná hrůza… tak jsem prostě nějak s pomocí, kdy mi říkala z monitoru: teď, tlačila… Jenže neobešlo se to bez kleští… Hlavně to bylo za minutu 12. Malému se prostě asi nechtělo, nebo jsem divná já. Nevím. Jen doufám, že tenhle porod bude jiný a já si ho snad i tak trochu užiju. Jenže termín porodu mám 21. 6., takže po 6 letech na místě činu zas. Naštěstí byl zdravý, prokrvený, malý kluk na světě raz dva. Joo a velký vtipný dodatek: když mě odváželi na pokoj, jsem se všem lékařům omlouvala, že jsem se při porodu po..č… Jenže jsem nevěděla, že mi píchli vodu.
O těch 15 kg, co jsem přibrala v těhu, vám taky něco popíšu… 5 kg zůstalo v porodnici a těch dalších 10 jsem začala pomalu a jistě shazovat po mateřské pohybem a zotavenou stravou, podle mě…

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

Váš příspěvek

Odesílám...