Porod kleštěmi
- Porod
- Lucilinka
- 30.09.12 načítám...
O našem porodu v porodnici Podolí, který nedopadl úplně podle mých představ a musel být ukončen kleštěmi. Naštěstí vše nakonec dobře dopadlo. Jsme obě zdravé.
Naše Adélka je už na světě skoro tři měsíce a já se pořád trochu trápím z toho příšerného zážitku, který z porodu mám. Když tady pročítám ty vaše deníčky, napadlo mě, že bych se z toho mohla zkusit vypsat a podělit se o svůj příběh s ostatními. Na porod jsem se moc těšila. O miminko jsme s přítelem dlouho usilovali a já jsem se nemohla dočkat toho okamžiku, až naše vytoužená holčička přijde na svět. Každý týden, kdy jsem docházela na pravidelné kontroly do porodnice Podolí, jsem čekala, že mi už konečně paní doktorka řekne, že porod se blíží. Naší Adélce se ale na svět nějak nechtělo.
Když už jsem tedy Adélku přenášela týden, dohodli jsme se na vyvolání porodu. Do poslední chvíle jsem doufala, že se Adélka umoudří a půjde na svět přirozenou cestou. Marně. Přenášela jsem jí deset dní a v pátek 13. 7. 2012 v 9 ráno jsem nastoupila na vyvolání porodu. Přítel byl zrovna po noční, ale do porodnice mě doprovodil. Protože jsme oba chtěli, aby byl u porodu měl se jít domů vyspat, aby za mnou mohl co nejdříve přijet. Před zavedením tablety mě vyšetřili a dělali ultrazvuk. Ještě jsem se ptala, jak je holčička velká, protože jsem vypadala, jako když čekám dvojčata. Na odpověď doktorky opravdu nikdy nezapomenu: „Miminko je dost velké, ale snad byste ho měla zvládnout porodit". Tak jsem dostala tabletu, šla se ubytovat na pokoj a čekala, co se začne dít.
Asi po dvou hodinách jsem začala mít slabé kontrakce, tak mě PA vyšetřila, ale porodní cesty pro porod vůbec nebyli. Takhle to šlo celý den. Kontrakce se stupňovaly, ale jinak se nic nedělo. Přítel mě samozřejmě neposlechl, nešel spát a pořád volal, jestli se už něco děje. Když už na večer byly kontrakce, jak jsem si naivně myslela dost nepříjemné, šla jsem za PA, jak to ještě asi bude dlouho trvat, že už chci rodit. Po dalším vyšetření mi sdělila, že jsem propustná jen na prst a že tedy dostanu injekci na uklidnění kontrakcí a bude se pokračovat druhý den. Šla jsem v půl desáté večer ještě na poslední monitor, a když se kolem mě začalo sbíhat několik doktorů, byla jsem dost nervózní a ptala se co se děje: „Miminku se už v bříšku nelíbí a musí okamžitě ven".
Jela jsem tedy pěkně vyděšená na porodní sál a měl se udělat akutní císař. Tam mě připojili na monitor a sledovali. Najednou se srdíčko uklidnilo, a že se tedy bude rodit normálně. Dali mi tedy kapačku kvůli streptokoku, na kterého jsem byla pozitivní, a za nějakou dobu teprve začaly ty opravdové kontrakce. Myslela jsem, že umřu, že už to nevydržím. Nemyslela jsem si, že to může být tak strašný. Kdo by přeci něco takového dobrovolně podstupoval. Nemohla jsem si ani najít žádnou úlevovou polohu. Sprcha ani míč nepomáhaly. Plazila jsem se tam po zemi, křičela a chtěla, aby už bylo konečně po všem. PA říkala, že takhle hodně silné kontrakce jsou právě po té tabletě. A já byla stále otevřená jen na prst, takže konec v nedohlednu.
V 1 ráno jsem konečně dostala vytoužený epidural a konečně si trochu odpočinula. Volala jsem příteli, ale spal a byl k neprobuzení. Byla jsem hrozně vyděšená a naštvaná, že tam jsem na to všechno sama a on tam není. Za chvíli kontrakce začaly na novo a ani další dávka epiduralu nezabrala. Dali mi kapačku oxytocinu, píchli vodu a potom jsem se otevřela už rychle. Šlo se tedy tlačit, konečně. Tlačila jsem v několika polohách, ale miminko nemohla vytlačit. Byla jsem už zoufalá. Jsem ještě ke všemu astmatik a už jsem ani nestačila s dechem. Pořád na mě řvali, ať tlačím víc, že ji musím za každou cenu porodit. Po 8 hodinách nesnesitelných kontrakcí, které mezi sebou neměly žádné pauzy, a třech hodinách tlačení, tam nakráčel další doktor a že by mi asi měli ukázat, jak se to dělá! To už jsem ale řvala, že už nemůžu a že už to nevydržím.
Pak už miminko nemělo kyslík a muselo se rychle dostat ven. Jenže už bylo v porodních cestách a tedy císař nepřipadal v úvahu. Pořád na mě křičeli, že přeci nechci, aby použili kleště a ať tlačím. Já už byla totálně vyčerpaná a křičela, ať už něco dělají, ať Adélku dostanou rychle ven. Vzali tedy kleště a začali jí vytahovat ven. Najednou tam byl plný pokoj doktorů, všichni na mě zírali a já řvala neskutečnou bolestí. Když jí vytáhli, byla celá modrá a nekřičela. Takový pocit si někdo, kdo to nezažil, nedokáže představit. Měla jsem strašný strach, že je mrtvá! Za chvíli jsem jí slyšela plakat a byla jsem nejšťastnější máma na světě.
Adélka se narodila 14. 7. 2012 v 7:28 s mírami 3850 g a 53 cm. Dali mi ji pochovat, ale ani jsem ji nemohla udržet. Byla ale krásná. Měla chudinka modřiny a drápance na obličeji od těch kleští ale byla díky bohu zdravá. Po porodu to byl ale taky očistec. Musela jsem ještě porodit placentu, pak mně celý spodek opichovali a ještě půl hodiny šili a po půl hodině mi řekli, že jsem tak strašně moc poraněná, že mě musejí uspat. Pamatuji si jen, jak mi říkají, ať se nekoukám. Bylo všude strašně moc krve. Ztratila jsem hodně krve, takže jsem dostala ještě 2 transfuze plazmy. Přítel hned ráno volal a ptal se, jak to vypadá. Když jsem mu řekla, že malá je už na světě, štěstím nemohl skoro mluvit a hned jel za námi. Když jsme jí společně drželi v náručí tak v tu chvíli jsme byli ti nejšťastnější rodiče.
Adélku jsem mohla mít u sebe na pokoji až za dva dny, protože jsem nebyla schopná se kvůli krevní ztrátě postavit. Za sebe říkám, že vyvolávaný porod už nikdy. To, co jsem na tom porodním sále zažila a viděla, už nikdy nechci zažít. Jsem neskutečně vděčná, že jsme obě v pořádku. Šestinedělí jsme měly taky dost šílené. Nebyla jsem vůbec schopná si dojít ani na malou ani na velkou. Měla jsem strašné bolesti, že jsem se nemohla ani postavit. To trvalo asi ještě tři týdny. Tím pádem jsem přišla i o mléko a jsme na Nutrilonu. Ještě bych chtěla říct, že jestli se nám poštěstí a budeme mít ještě jedno dítě, tak Podolí bych si už nevybrala. Myslím, že si nabírají až moc pacientek a pak tu péči nezvládají tak, jak by měli. Můj názor je, že takhle těžkému porodu se dalo předejít. Teď jsou Adélce skoro tři měsíce. Je to zdravá, hodná a krásná holčička.
Přečtěte si také
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 17
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 3683
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 3003
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 1652
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 790
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 2428
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
Doufala jsem, že najdu lásku na seznamce. Nevěřili byste, co je tam za individua
- Anonymní
- 14.04.26
- 5954
Na muže mám prostě smůlu. Ve dvaceti jsem se vdávala, mám dvě děti, které už si žijí vlastní život. S jejich otcem jsme se po čase rozvedli. Mám za sebou ještě jedno manželství, které také...
„Nemáme ani korunu,“ brečí kamarádka, ale hračky kupuje po kvantech
- Anonymní
- 14.04.26
- 2725
Tenhle fenomén mě fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Znáte to taky? Otevřete Messenger a tam na vás svítí pět odkazů na „totální výprodej“ v hračkářství, doprovázených textem: „Hele, to musíš...
Manžel si přál syna, porodila jsem tři dcery. On chce další, já už nemám sílu
- Anonymní
- 14.04.26
- 4174
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě opravdu hodně trápí. A vlastně o tom ani nemůžu s nikým mluvit, protože se za svého muže i za sebe stydím. Můj manžel Pepa si vždycky přál syna. Řekla bych, až...
Najít práci jako samoživitelka na zkrácený úvazek je dnes prakticky nemožné
- Anonymní
- 14.04.26
- 2205
Mám sedmiletou dceru, která chodí do první třídy. Jsem s ní sama, tatínek není ani v rodném listě. Mám tedy ještě obrovské štěstí, že žijeme s rodiči v rodinném domě. Sama bych to nezvládla vůbec....