Porod za odměnu
- Porod
- mikki 25
- 08.01.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Chtěla bych se s vámi podělit o zážitky ze svého druhého porodu, také proto, abych na to nikdy nezapomněla, protože to bylo to nejkrásnější, co jsem zatím ve svém životě zažila.
Můj první porod nebyl vůbec růžový, viz můj první deníček. Měla jsem z něho dokonce docela trauma, že jsem selhala, když jsem nedokázala syna porodit sama a musel na svět přijít kleštěmi, no koho to zajímá, ať si to přečte. Je to na dlouho, ale zážitek to byl fakt hrozný.
Druhé mimčo jsme chtěli brzy po prvním, jediné, co mi v tom trošku bránilo, byl právě ten nehezký zážitek z prvního porodu. Ale nakonec jsem se přes to všecko přenesla a po konzultaci s jednou skvělou porodní asistentkou, která mi ještě i jako odborník objasnila, že to opravdu nebyla moje chyba, že ten porod tak proběhl, jsem to konečně hodila za hlavu.
O miminko jsme se snažili 8 měsíců, a když už jsem ani moc nevěřila, že se to povede, tak jsem na těhotenském testu našla 2 čárky. Termín porodu jsme měli 13. prosince 2012. Těhotenství až na nevolnosti ze začátku bylo úplně bezproblémové, až do konce jsem pracovala.
Od začátku listopadu jsem nastoupila na mateřskou a všichni jsme se těšili na příchod naší holčičky, dceru jsem si moc přála. Poslední měsíc těhotenství se neskutečně vlekl a já jsem se už nemohla dočkat. I když jsem měla trochu strach, jak to budu se dvěma malými dětmi zvládat. Syn byl hodně náročné miminko, pořád jsme ho museli chovat a já jsem si říkala, že jestli bude malá taky taková, budu si muset nechat narůst minimálně ještě jeden pár rukou :0)
Od 36. týdne jsem měla poslíčky, kteří byli postupně čím dál intenzivnější, pokaždé jsem čekala, že už je to ono, a zase nic. Hrozně mě to deptalo, protože jsem si říkala, že ten porod snad nikdy nepřijde a děsila se, jestli to vůbec poznám (u syna mi praskla voda, takže tam to bylo jasné).
Myslela jsem si, že budu rodit dříve, ale ono nic, vydržela jsem v celku až do termínu, termín minul a pořád nic. Jen ti hrozní poslíčci, kteří mě trápili celé noci a někdy přišly i pravidelné bolesti. Po termínu jsem jezdila na monitory už do své porodnice, ale tam mě moc nepotěšili, prý se nic nechystá. To bylo v sobotu, dva dny po termínu. V neděli u nás byla oslava narozenin, na všechno jsem se vykašlala a přestala řešit, kdy už malá vyleze. Šli jsme na procházku, pak jsem si dala trochu vína a večer teplou vanu a domlouvala malé, že už se na ni všichni moc těšíme.
V jedenáct jsem šla spát do ložnice se synem. O půlnoci mě však vzbudila křeč v břiše, říkala jsem si, zase poslíčci, jenže za deset minut byla další a pak zase další. Ležela jsem v posteli asi hodinu a stopovala to, pak jsem si zkoušela číst, a když už tam nešlo vydržet, šla jsem vzbudit manžela. Do porodky jsme nakonec jeli kolem páté ráno, to už byly bolesti po 5 minutách ale nic hrozného, říkala jsem si, že nás třeba ještě pošlou domů.
Porodní asistentka mi natočila monitor a tvrdila, že kontrakce jsou příliš slabé a nepravidelné a že by bylo lepší, abychom jeli domů. Potom mě vyšetřila a řekla, že nejsem vůbec otevřená, no připadala jsem si jak magor. Naštěstí mě po ní vyšetřil ještě doktor a rozhodl, že mě tam nechají, protože jsem otevřená na jeden prst. Ubytovali jsme se na porodním boxu a odpočívali. Kontrakce byly docela slabé a oběma se nám chtělo spát.
V šest se střídaly směny, takže jsem dostala jinou porodní asistentku, naštěstí, byla totiž absolutně skvělá a přišel mě vyšetřit primář. Výsledek otevřená na dva prsty, porod bude ještě za dlouho. Takže jsem dostala nálev a čekali jsme. No jenže po nálevu už kontrakce rozhodně slabé nebyly, takže jsem chodila po pokoji a lomcovala s postelí :0) Manžel byl v klidu, chrupkal a čekal, až ho budu potřebovat, nějak jsem ani nechtěla, aby na mě někdo sahal.
Před osmou přišla PA, že mě napojí na monitor. Ok, tak jsem si lehla a manža si šel zatelefonovat do práce, že nemůže dorazit, a koupit něco na jídlo, to jsem si ještě já bláhová myslela, že snad budu něco jíst, ha ha. Když manžel odcházel, bylo ještě vše relativně v klidu, jen při kontrakci sem trošku ničila postel.
Ale jen co odešel, začalo to mít opravdu grády, kontrakce byly na grafu přes 120, a já jsem už nezvládala prodýchávat tiše. Prostě jsem si musela zařvat, docela jsem litovala mamču na vedlejším boxu, bylo tam všecko slyšet a ona rodila první dítě a ještě neměla bolesti, a když tam se svým manželem museli poslouchat mě, asi jim to zrovna nepřidalo, ale prostě už jsem nemohla jinak. Modlila jsem se, aby už přišel manžel, nebo aby mě odpojili z toho monitoru.
Manžel přišel nějak před devátou a nestačil se divit, když mě viděl, jak vypadám, a také při pohledu na ty kopce na monitoru, naštěstí mě PA právě odpojila. A já jí říkám, že bych chtěla něco od bolesti, epidural ne, ten mi způsobil při prvním porodu pěkný komplikace, ale něco že bych uvítala, protože to začíná být dost nesnesitelný. Řekla mi, že mi něco přinese, ale že jsem teprve na začátku a ať zkusíme sprchu.
No, do sprchy jsem jít stejně chtěla, manžel mě tam tedy musel odvést nebo spíš dovléct, protože jsem při kontrakci nebyla schopná vůbec jít a kontrakce už přicházely skoro jedna za druhou. Ve sprše jsem zjistila, že se mi chce hrozně tlačit a že už to nejsem schopná rozdýchat. Povídám to manželovi a on, že to musíš rozdýchat, to ještě nemůže být ono.
No, bylo to ono a než mě stačil vytáhnout ze sprchy a přivolat PA, byla jsem si úplně jistá, že už rodím. Nejhorší bylo prodýchávat kontrakce a čekat, až budu moci tlačit, to naštěstí trvalo jen chviličku. PA mi píchla vodu, manžel mě s ní dotáhl na porodnické lůžko a tam jsem třikrát zatlačila a naše malá princezna byla na světě. Akční jak v americkém filmu :0)
Ani jsem tomu nemohla uvěřit, že to šlo tak snadno. Tělo tlačilo za mě, já jsem se spíš musela snažit tomu zabránit, když po mě chtěli, abych netlačila, což byl pro mě úplně nový zážitek. Při prvním porodu jsem díky epiduralu necítila, kdy mám tlačit a všichni na mě akorát křičeli, že tlačím málo a špatně, a že mimčo už musí ven, no prostě stres a pocit selhání. A teď brnkačka, PA ani doktoři nechtěli věřit, že jsem se tak rychle otevřela a rodila úplně hladce, rychle a bez použití jakýchkoliv zásahů.
Po porodu mě zaplavil neskutečný pocit štěstí a byla jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla a mám malou u sebe. Takový pocit jsem ještě nikdy neměla, prostě absolutní štěstí.
Když to shrnu, porodila jsem za nějaké dvě a půl hodiny po přijetí do porodnice, hnusné kontrakce jsem měla asi hodinu a malá se narodila za deset minut na tři zatlačení.
Závěrem chci jen říci, že jsem si vybrala jinou porodnici než u prvního porodu, a že jsem tam byla maximálně spokojená úplně se vším. Jsem zdravotník, tak si myslím, že to můžu posoudit z více úhlů pohledu, a kéž by všecky porodnice byly aspoň jako tato. Samozřejmě vím, že je to věc názoru, a že když má někdo při porodu komplikace, bude to vidět asi jinak než já. Ale byl tam neskutečně ochotný personál a cítila jsem se tam jako doma.
Takže pokud máte někdo taky trauma z prvního porodu, věřte, že ten druhý může být o hodně lepší. Prostě tak nějak za odměnu :0)
Přečtěte si také
Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná
- babiMáňa
- 18.09.26
- 362
Vnouček už je pořádný mladý chlapík a s tím samozřejmě souvisí i to, že má svůj názor. Když se letos rozhodl, že přestane chodit ve škole na obědy a místo toho chodí ke mě, neměla jsem s tím...
Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️
- AulinkaBohunka
- 18.09.26
- 200
Každý z nás se za život potýká s různými problémy a ten můj měl podobu rakoviny, která mi byla zjištěna v těhotenství.
Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat
- Anonymní
- 18.09.26
- 416
Svého muže mám ráda a v mnoha ohledech nám manželství funguje. Jenže stačí, aby se poblíž objevila atraktivní žena, a jako bych přestala existovat. Manžel ztichne, spadne mu čelist a bezostyšně...
Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj
- Anonymní
- 18.09.26
- 361
Snad jen blázen by chtěl dát dítěti do první třídy mobil. Jenže od té doby, co dcera začala chodit do školy, narazila na nespočet situací, kdy bych jí nejraději zavolala. Když byla ve školce, bylo...
Podruhé jsem věřila, že to vyjde. Je to ale stejné jako v předchozím vztahu
- Anonymní
- 18.09.26
- 254
Po prvním manželství jsem si totiž přesně řekla, co už nikdy nechci. Nechci muže, který mě nebude poslouchat. Nechci vedle sebe někoho, kdo všechno nechává na mně. Nechci vztah, ve kterém se budu...
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 1144
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1322
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 2015
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 593
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 716
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
gratuluji k malé princezně, 
taky chceme druhe ditko brzy, ale bojim se, ze v sobe budu mit nejaky „blok“ a jen tak to zase nepujde 
Trošku jsi mi svým deníčkem zvedla náladu, že po prvním děsivém porodu může být ten druhý za odměnu. 
..jen tatínek nám to nestihl 
Přeji ti aby jsi si druhý porod vychutnala aspoň tak moc nádherně jako já a hlavu vzhůru akutní není plánovaný takže příště to může být zase jinak.
.Jak si na tom ty?
doporučuju
no ale hlavni je, ze jsou ditka ok… treba bude druhy porod lepsi (sice jsem na sale rekla, ze uz nikdy, ale zname to:-) urcite zkusime brachu nebo segru 
