Postabortivní syndrom

Po devíti měsících od spontánního potratu jsem věčně v slzách. Nemám si co vyčítat, ale přesto se s tím nedá normálně fungovat.

Chtěla bych se podělit o svou neradostnou událost a zkusit se zeptat, zda některá nemáte radu, která by mi pomohla. Loni na začátku listopadu jsem zažila spontánní potrat v 6. tt. Do té doby jsem měla všechny možné příznaky, ještě před ím, než jsem si dělala test, tedy zaručeně nevsugerované. Změna chutí, dokonce i mnohem citlivější čich (ve škole nad preparáty na zvracení – málem jsem odešla po pěti minutách výuky, okolo fast foodu taky hrůza, nedalo se jet v tramvaji, kde někdo vybalil šunku), prsa, nálady, pořád jsem čurala. Naštěstí jsem nemusela na revizi, všechno se vyčistilo samo. Od té doby se mi srovnal cyklus, cítím ovulaci – z těchto důvodů jsem za to trochu i ráda.

Psychicky jsem na tom nebyla v první chvíli zas tak hrozně, přece jen s přítelem jsme byli krátce (jsme spolu pořád a doufám, že pořád i budeme), neplánovali jsme to (ale víme, kde nejspíš byla „chyba“, takže za to bereme plnou odpovědnost) a vzhledem ke škole a věku (tehdy 19 a tři čtvrtě) jsem „bříšku“ ještě před tím SP řekla: „Prosím, vydrž ještě chvilku, teď se na to necítím úplně připravená, dej nám aspoň chvilku čas, bude to pro všechny lepší.“ Možná právě proto samo odešlo a přijde až někdy jindy, utěšuji se.

Jenže po 9 měsících od té události jsem jako vyměněná. Brečím za každým kočárkem, brečím, když jsem doma déle sama, brečím, když si uvědomím, že jsem vlastně přišla o dítě. Teď, po roce, je to ještě horší. Dočetla jsem se, že existuje tzv. postabortivní syndrom. Tělo bylo na dítě připravené, ale ono nepřišlo. Následuje pak psychický otřes, který lze jen těžko překonat. Dokonce není rozdíl v tom, kdy potrat nastal a zda byl spontánní, nebo uměle vyvolávaný. Každá to vnímáme jinak. Racionálně to mám srovnané – vím, že mám dost času, že se to stává, že to prakticky nemusí zvyšovat riziko pro další těhotenství etc. Ale psychicky mě to pořád drásá. Mám pocit, že to vyléčí jen další //.

Vy se téměř všechny po těchto zkušenostech alespoň snažíte o další, ale já musím čekat minimálně 5 let, protože jsme oba na škole a chlapy to popadne většinou až později. On mě nyní jen uklidňuje, že se taky dočkám a že by to teď nebylo rozumné (neplánovaně by to samozřejmě bylo něco jiného a já bych si to nenechala vzít). Naštěstí je to vyloženě rodinný typ a na děti se prý velmi těší, jen se prostě bojí, jak by je teď uživil a jak by ho braly, když sám ještě prakticky nic nestihl, nedokázal, nemohl by jim všechno dopřát a hlavně, dle jeho pěkných slov, by na ně neměl tolik času a neužil by si je.

Přála jsem si dítě kolem 25 let, ale co když se ani v tu dobu partner nebude cítit dostatečně připravený? To už za mnou bude 5 let trýznivého čekání a hektolitry slz za toho chudáčka, který mě přišel loňský podzim navštívit, ale nakonec to vzdal, a představa, že bych měla vydržet ještě o chvíli déle, mě děsí. Navíc, nemusí se vždy zadařit hned, kdy si to člověk přeje. Jak zkrátit to hrozné čekání? Dostat ze sebe ten strach, že se to může opakovat? Nastal u některé z vás také totální obrat až po „termínu porodu“ nebo po „výročí“? Co vám nejvíce pomohlo?

Jako by kus mého srdce už navždy chyběl.

Děkuji, že tu jste, že se mám kde vypovídat. Doma už si připadám jako věčně nespokojená, přecitlivělá hysterka.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
slavuska1
31672
4.12.12 01:01
:hug:
  • načítám...
  • Zmínit
Rubika
1112
4.12.12 07:13

Ahoj, myslím že je to hodně o psychice, doporučila bych ti najít si nějakého dobrého psychiatra či psychologa.
Já sem poprvé otěhotněla a samo to odešlo v 5tt, bavila sem se o tom s gynekoložkou a plod nebyl dobře oplodněný, nebo tam byla nějaká genetická vada, pak sem za 2 měsíce otěhotněla znova a měli jsme prvního chlapečka, v jeho necelých osmi měsících jsem zjistila že jsem zase těhotná a tentokrát to samo odešlo v 6tt, tak sem si říkala že to asi také nebylo v pořádku. Navíc jsme druhé nechtěli tak úplně rychle, ale příroda je mocná čarodějka a já byla další měsíc těhotná a máme druhého chlapečka :D
Plánovali jsme třetí s věkovým odstupem minimálně 2 roky, no a čekáme třetího chlapečka.
Ty samovolné potraty jsem tak nějak přijala, jako součást života. I když u toho prvního sem si pobrečela, zvlášť když mi kámoška řekla, že zjistila že je ve třetím měsíci a to se o mimi nesnažili.
Každá to máme hold jinak, třeba švagrová otěhotněla ale HCG nerostlo jak by mělo gestakční váček rostl pěkně, ale byl prázdný. V 8tt šla na revizi a ačkoliv ví, že tam vlastně miminko nebylo stejně přemýšlela o termínu porodu a o všem okolo toho. Přesně v měsíci termínu porodu se jí podařilo plánovaně otěhotnět znovu a teď je ve 20tt.

  • načítám...
  • Zmínit
Mia20
60
4.12.12 07:30

Ahoj, mrzí mě, co se ti stalo. Já jsem potratila před měsícem, plod odpovídal 10 tt. a měla jsem být ve 13.tt. Také mě to moc mrzí, ale říkám si, že alespoň když se to mělo stát, tak se to stalo takhle brzy. V listopadu pro mě byly,,kritické´´ data, když jsem původně měla jít na genetické vyšetření a zaregistrovat se do porodnice. Ale…snažím se na to nemyslet a jít dál. Je to opravdu hodně o té psychice, vím, že to nejde jen tak vymazat z hlavy…Jestli máš psychické problémy už delší dobu, tak bych také doporučila navštívit lékaře, aby si před dalším otěhotněním neměla nějaký blok. Přeji hodně štěstí do budoucna a aby případné další těhotenství proběhlo v pořádku.

  • načítám...
  • Zmínit
Haku
21911
4.12.12 09:08

Ahoj, tvuj denicek je velmi hezky napsany, ikdyz smutny :hug: Taky jsem prisla o miminko, bylo to v 10tt a ikdyz to bylo jiz druhe tehotenstvi tak me to hodne vzalo a poznamenalo…Bylo to zamlknute tehotenstvi a geneticke vysetreni plodu ukazalo, ze to byla holcicka postizena Turnerovym syndromem.Ale mozna proto, ze jsme se snazili o druhe uz 5 let a kdyz se konecne, tak nejak necekane, zadarilo tak to o to vice bolelo kdyz to nedopadlo. Utechou mi trosku bylo, ze jsem vedela, ze holcicka byla nemocna :( Ja jsem se z toho dostala az dalsim tehotenstvim, na ktere jsme, diky memu skvelemu gynekologovi, nemuseli cekat dalsich 5 let, ale jen 6 mesicu :srdce: Zkouset jsme zacali sice hned po prvni menstruaci po kyretazi, ale zadarilo se az za tech 6 mesicu.
A co ti pomuze? Nevim :nevim:,to mame kazda jinak, nektera se pokousi znovu co nejdrive otehotnet, druha si poridi psa nebo kocku…Pokud citis, ze mas vazne psychicke problemy a ohrozuje to nejak tvoji komcentraci ve skole a vztah s pritelem tak si zajdi k psychologovi, to opravdu pomaha.Vetu " jsi mlada, mas jeste casu dost" nechce v tomto pripade slyset zadna zena ktera ztratila dite, to chapu.Ale je to to opravdu tak, dostuduj, pritel te ocividne miluje, ty jeho, uzivejte si spolecny zivot. Nezapomenes, ale casem to bude lepsi :hug: Preji hodne sil :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
ynax
13119
4.12.12 09:59

Chce se to vybrečet a vybrečet a vybrečet, pak si uvědomit, že musíte v první řadě dodělat školu a podřídit tomu vše, užívejte si, cestujte, studujte a pak uvidíš, že mimčo v pravý čas přijde.
Nevím, jestli existují stále stránky anjeliky.sk (jsou to stránky pro všechny rodiče, kteří přišli o své děti), ale pokud ano, pročti si je, přečti si všechny deníčky, všechny děníčky obreč, podiskutuj s ženami, co tam právě chodí a uvidíš, že za půl roku budeš v pohodě. Srovnáš si to v sobě, zjistíš, že vlastně tvá ztráta, ač pro tebe byla velká, tak ve srovnání s některými příběhy z těch stránek je malinkatá, protože zjistíš, že lidský život může být mnohem, mnohem krutější - a tím vůbec nesnižuji tvou ztrátu. Zažila jsem to, utápěla se v lítosti a pak zjistila, že oproti mé bublince přišly jiné ženy o starší děti a že to musí být mnohem horší. Držím vám palce, věř, že za pár let až budeš držet mimčo v náručí, budeš na to první vzpomínat s úsměvem. (a nebo existují stránky - dlouhacesta. cz)

  • načítám...
  • Zmínit
janisi
5270
4.12.12 10:08

Ahoj, taky jsem si to zažila. Mně pomohlo prožít si to. A to se vším všudy co k truchlení patří. Udělala jsem si i takový malý pohřeb (zahrabala jsem věc, kterou jsem s nenarozeným miminkem měla spojenou) v lese. Rozloučila jsem se s ním. Pobrečela si a dnes když na něj myslím, tak mám v sobě obraz toho místa, kde mé „miminko“ a vše s ním spojené odpočívá. Je to už přes pět let, mám doma dvě zdravé děti, vedle původního hrobečku nenarozeného miminka přibyl ještě jeden pomyslný pomníček druhého nenarozeného miminka, ale je to prostě součást mně a mám ji zasazenou na jedno konkrétní místo. Není to jen neuchopitelný smutek. I když pláču klidně i po těch letech.

  • načítám...
  • Zmínit
Aknyt
1433
4.12.12 11:42

Vím, že je to rána, když těhotenství nedopadne :srdce:

Pomůže čas a hlavně zaměřit své síly jinam, záleží na tvojí povaze, co tě baví. Mně (zažila jsem 2×) pomáhaly různé věci - šití patchworku, korálkování, geocaching, práce, učila jsem se základům programování… a kdyby to nešlo, tak najdi psychologa, se kterým to probereš, není to žádná ostuda, je to náročná situace.
Studuj, podnikejte něco s chlapem, najdi si nějakou zábavu, abys přišla na jiné myšlenky. Držím palečky a foukám na dušičku :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Maki1970
11372
4.12.12 12:18

Co se me tyka-na andilkovsky stranky bych ti naprosto nedoporucovala chodit, pokud nejsi masochista. Budes jen a jen brecet.Me osobne by to vrhlo do jeste vetsi depky.Ale kazdy potrebuje neco jinyho, kdyz ti vybreceni pomuze, proc ne.Na me to nefunguje, ja si myslim, ze je potreba se po traumatu zakousnout do prace (studia) a cas to spravi.To mimco, cos potratila…potratilas ho proto, ze nebylo O.K.ber to tak.Ja to mam za sebou taky, bylo mi smutno, ale nehroutila jsem se, protoze vim, ze priroda to tak holt chtela.Driv nebyl UTZ, zenska ani poradne nevedela, ze byla tehotna MS dosla o 14 dni pozdeji a bylo to bez nervu a vycitek.Tak smele do studia-pokud je to tvoje priorita, tak studuj. Pokud citis, ze musis tehotnet hned a ted, tak holt do toho. Spousta studentek ma decko. Vsechno se da, kdyz se chce. Hodne sil!

  • načítám...
  • Zmínit
jenika1
3030
4.12.12 12:21

Taky jsem to zažila, je to smutné a v hlavě to zůstane navždy. Myslím, že u tebe je jiný problém. Ty sis zkusila být těhotná a zřejmě tě tento stav plně naplnil. Jenže přítel, škola a různé další aspekty Vám oběma neumožňují se snažit o další mimino a výhled je v nedohlednu. A to je to, co ti vadí. Věřím, že kdyby ti přítel řekl, tak od zítra na to vlítnem, vše by bylo jinak. Jenže k tomuto kroku musíš mět partnera a ten tvůj se na mimino ještě necítí a to nezbývá jen tolerovat a přehodit myšlenky jiným směrem.

  • načítám...
  • Zmínit
Gladys
31594
4.12.12 13:05

Já myslím, že pokud je to horší a horší než aby se to lepšilo a přímo po tom jsi byla psychicky v pohodě, tak to možná je i na psychiatra a nějaká pilule, co by ti psychiku srovnali a hodili tě zase zpět do normálu, když se spíš propadáš hlouběji a hlouběji.
Pochopila bych truchlení u ztráty miminka někdy ve druhém či dokonce třetím trimestru, tam asi to duševní hojení probíhá déle, ale 6.tt, to je v podstatě zpožděná ms a je to takový asi syndrom naší doby, kdy víme o těhotenství až příliš brzy, přitom spousta takhle brzkých těhotenství skončí (lékařské zdroje uvádějí 20%, ale prý to může být až 70% ranných těhotenství).
Přeju hodně síly a netrap se, pokud ti může být pomoženo, tak si nech pomoct i od lékařů, ať si můžeš to případné čekání na možnost plánovaně otěhotnět opravdu užívat a ne jen přežívat v slzách ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Eduarda
427
4.12.12 13:55

Ahoj Litto,

mě moc pomohlo se s miminkem rozloučit. Zakopala jsem těhotenský test a hračku, co jsem koupila na zahradě a chodila si tam povídat. A postupně to bylo stále s většími intervaly:) Zvaž i pomoc plyschologa, zvláště v situaci, kdy další snažení ještě není na pořadu dne. Přeju hodně štěstí, E.

  • načítám...
  • Zmínit
emikili
1052
4.12.12 14:24

Tvoje pocity znám, byla jsem v naprosto stejné situaci. Vloni v srpnu jsem taky spont. potratila, po dvou letech snažení, byl to šok, jsem si říkala, že mě se to přeci „stát“ nemůže. I já jsem dostala tuhle lekci. Od té doby jsem se na další otěhotnění tak upnula, že jsem tím neskutečným chtěním skoro zničila vztah. Každou těhotnou v okolí jsem obrečela a říkala si, jak je ten život nespravedlivej.
Pak jsem to přestala řešit, odjela na měsíc do lázní a vrátila se defakto už těhotná. Psychika dělá opravdu moc, takže i když se to snadno píše, zkus na to nemyslet a ono se určitě zadaří. Dobrá zpráva je ta, že když jsi otěhotněla jednou, půjde to i podruhé, tělo potřebuje třeba jen víc času, aby bylo nachystané ;).

  • načítám...
  • Zmínit
Litta
14637
4.12.12 16:03

Litta

Ahoj.
Moc moc vám všem děkuji za reakce! :*

Nejvíc to, z mého pohledu, co si tak připouštím, vystihla @jenika1 . Do té doby jsem měla jen nějaký pojem o tom, že smyslem života je mít spokojenou rodinu - manžel a děti. Ale od toho okamžiku, kdy jsem o něm bohužel tak moc věděla (kdybych to zjistila jen ze zpožděné menstr. a poztivního testu, třeba bych to nebrala tak moc tragicky jako když jsem zažila autentické projevy těhle hormonálních změn, navíc když stále přetrvávají a teprve od té doby na sobě poznám ovulaci etc.), je ve mně naprosté ujištění o tom, že to je to, co v životě nejvíc chci. U nás doma je na prvním místě rodina, děti. O finance nouze není a prý by mi vždycky někdo pomohl. Ale o to až tak nejde, vím, že to pro někoho může být nedůstojné a tak. Ale to teď neřeším.
K psychologovi se zdráhám zajít, odmítám jakékoli prášky, takže ani antidepresiva nepřicházejí v úvahu - vím, že by mě to rozložilo ještě víc, nechci to uměle blokovat, tak jak to chemie dělá. Nemyslím si, že by to byla přímo deprese a že by mi to bránilo v dalším žití. Na sebevraždu se nechystám, jen mi je prostě smutno, nemám si o tom s kým povídat a mám strach.

Já jsem si to, jak jsem už napsala, racionálně vysvětlila a chápu to. Samozřejmě naprosto uznávám, že pozdější problémy nebo rozloučení se s větším dítětem je nevýslovně větší rána. Jenže to já neznám. To je jako byste mi vyčítaly, že si moc beru, že jsem neudělala zkoušku ve škole, přičemž někdo umírá hlady. Já prostě jen cítím, že tělo je evidentně jiného názoru než všichni, co upřednostňují vzdělání a kariéru, vím, že z hlediska genetiky je nejvhodnější porodit do 25 a všechny tyhle věci.

Ale všichni víme, jak je to v Erbenově Štedrém dnu. Zkrátka nelze nahlížet do budoucnosti, ani nelze všechno uspíšit podle toho, jak člověk momentálně chce a jak se zrovna cítí.
Je na mně, abych se s tím vyrovnala a evidentně mi s tím nikdo pomoci nemůže. Utěšující řeči si můžu říct i sama.
Asi si to musím odtruchlit a přebít něčím jiným, ono to třeba jednou samo nějak přijde… A zatím stále věřím, že přijde.

Klidně mě považujte za přecitlivělou a psychicky narušenou, ale já to tak momentálně cítím a je mi zatěžko jen doufat, že jednou se mi vše splní, přičemž teď pro to moc udělat nemůžu. Můžu teď jen pracovat na tom, abych si udržela svého partnera, který se mi zdá jako naprosto ideální a velmi si ho vážím. :srdce: A také z toho důvodu mi nezbývá než čekat, až se na to bude cítit on, protože není nic horšího, než když se muž stane otcem dříve než si to sám připustí. Jen se bojím, aby to nebylo za příliš dlouho, neb rodit první dítě ve čtyřiceti opravdu není můj sen.

Můžu si všechno opakovat tisíckrát, ale stejně to ve mně zůstalo. Nikdy jsem taková nebyla…
Já mám prostě jen strach, to je to slovo.

Tak ještě jednou děkuji, že jste věnovaly svůj čas mým na pohled banálním užíračkám. :kytka:
 Litta

  • načítám...
  • Zmínit
fiona313
9269
4.12.12 18:04

Ahoj, chápu tě. Když jsem otěhotněla poprvé, bylo to před 2 roky před vánoci, tak jsme byli s přítelem šťastní jako blechy. Bohužel 2 dny před vánoci jsem musela na vyčištění, miminko bylo mrtvé. Probrečela jsem celých 12 dní, kdy jsem čekala na kyretáž. Pak jsme si dali 3 měsíce pauzu a já otěhotněla znovu, tentokrát s dvojčátky, která nám v 8tt umřela taky a já musela znovu na vyčištění. Stavy, které jsem zažívala po potratu se dají jen těžko popsat. Připadla jsem si vnitřně prázdná. Naštěstí jsem měla dobrou práci, která mě hodně bavila. Našla jsem si nové koníčky, ale uvnitř, i když jsem to nedávala nikomu najevo mi bylo zle. Nejhorší byly návštěvy u rodiny, která o mých potratech nevěděla. Neustále se nás ptali, kdy už konečně budeme mít děti atd.. Nejhorší to bylo, když jsem jela na návštěvu po revizi s dvojčaty a tam mi bylo řečeno, že bych už měla přestat užívat prášky. Pro mě to byl tak zraňující zážitek, že jsem o potratech rodině řekla až po roce. Můj příběh má dobrý konec, dnes jsem v 8 měsíci těhotenství a čekáme naši vysněnou holčičku, na kterou jsme si počkali celé 2 roky. Tvůj příběh a já o tom nepochybuji bude mít také šťastný konec. Když se podívám zpět, tak mi to hodně vzalo, ale taky hodně dalo. Dnes vím, že mám skvělého manžela a že na štěstí se opravdu vyplatí počkat. Přeju ti hodně štěstí.

  • načítám...
  • Zmínit
Mondík
5135
4.12.12 20:10

Je mi moc lito, co se ti stalo, ale jak sama pises, melo to tak byt, miminko melo urcite vady neslucitelne se zivotem, proto jsi o nej prisla. Jak uz tu nekdo psal, jako prvni bych ti poradila naprosto beze studu a nejakych pocitu viny vyhledat psychiatra, rekla bych, ze tve stavy jsou hodne podobne depresi a bez leku se z toho mozna nedostanes, ale nemuzu ti takhle moc poradit, kdyz te neznam a nevim, jak na tom opravdu jsi. Preji hodne sily! :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
sweetmary
35
4.12.12 20:39

Moc mě mrzí, čím si teď musíš procházet. Postabortivní syndrom je pěkné svinstvo. Kdo nezažil, nepochopí. Znám ho bohužel taky. K ostatním symptomům mohu za sebe přidat i neustálé výčitky. Jediné, co Ti k tomu mohu říci, že je to úplně normální. Je úplně normální truchlit, když přijdeš o miminko, PAS je úplně normální projev ženy, která přijde o miminko ať už spontánně nebo uměle. Nic si nevyčítej. Můžeš vyhledat odborníky, ale z vlastní zkušenostiříkám, že ti běžný psychiatr nepomůže. Chtělo by to obrátit se na linku pomoci a poradnu aqua víte. Tak jsou odbornice a mohou ti odborně pomoci. Já jsem je kontaktovala a měla jsem pocit, že jedině ony mě dokázaly alespoň trochu pochopit. Všichni mi říkali, že to vyléčí čas. Dnes mohu říci, že to čas nevyléčil. Jen se člověk naučí časem s tím žít. PASU se rozhodně nejde zbavit mávnutím proutku. Někde píšou, že PAS se intenzivně projevuje rok. A může se vracet celý život. Když jsem si tohle přečetla, ulevilo se mi, přestala jsem se cítit jako hysterka, která se neumí srovnat. Když nám někdo milovaný odejde, nemůžeme na něj prostě jednoduše zapomenout. Myslím, že je dobré to vše brát jako svojí součást, nevyčítat si ani brečení, ani změnu nálad a snažit se v životě zaměřit i na další věci. Na koníčky, studium, přítele. Prostě se snažit žít, i když už to nikdy nebude jako předtím.

  • načítám...
  • Zmínit
Gladys
31594
4.12.12 20:51

@Litta Asi si to musím odtruchlit a přebít něčím jiným, ono to třeba jednou samo nějak přijde… A zatím stále věřím, že přijde.
já ti nevím, nechceš vážně zkusit tomu pomoct trochu chemicky? Jestli tohle není jen zbytečné protahování. Já se takhle přes rok mordovala se svým prvním porodem, myslím, že kdybych si byla nechala pomoct alespoň od psychologa, tak by mi poradil během chvilky to, na co jsem si musela přijít sama až po víc jak roce skoro každovečerního ležení v posteli a přehrávání celé situace, místo abych tehdy hledala nějaké smíření, vysvětlení, tak jsem se utápěla v tom, co jsem měla udělat a říct jinak, jenže to bylo k ničemu, protože to jen živilo můj pocit, že to bylo celé špatně.

A rozhodně si nemyslím, že bys byla přecitlivělá, někdy zkrátka naše vědomí i podvědomí pracují nezávisle na našem rozumu a občas se dostanou do nějaké smyčky, ze které se jen těžko uniká. Tak se nenech chytit na zbytečně dlouho

  • načítám...
  • Zmínit
Litta
14637
4.12.12 21:02

@Gladys Díky moc za všechny rady, jenže já si opravdu chemicky pomáhat nechci. Prostě vím, že by mě to zhoršilo ještě víc. Bylo by to chvíli lepší, ale jen proto, že mě to „vyblokuje“. Tak to fakt nechci. Já nejím ani paralen, natož tohle… Promluvit si, to ano, ale neřešit to tímto.
Ono já asi vím, co by mi stačilo říct, poskytnout etc. Ale problém je v tom, že chci něco nemožného. Taková jsem ale byla vždycky. :zed:
Tyjo, teď marně vzpomínám, proč jsem to sem vůbec přišla řešit. Ale asi se jen pomilionté přesvědčit, že se to prostě stává a jednou si ty sny splním a bude více radosti než nejistoty a času na přemýšlení, co kdy bude a nebude.

Zkrátka on ten život stejně nejde naplánovat, tak proč se o to pořád pokouším. :think:

  • načítám...
  • Zmínit
Aknyt
1433
4.12.12 21:10

@Litta proč by to měla být banální užíračka? Mně to tak nepřipadalo, když jsem to prožívala a nepřijde mi to ani teď. A prostě se ti nastartovaly biologické hodiny. Ale utlumit se to dá… Podobně jsem se naladila, když jsem hlídala v Anglii děti, to jsem opravdu uvažovala o tom, že seknu se školou a založím rodinu.
Opravdu se zkus něčím zaměstnat, abys na to pořád nemyslela, vyjeďte si s chlapem, s kamarády, naplánuj si nějaké krátkodobější cíle a za těmi si jdi. Je jedno, jestli se bude učit plést košíky, vyšívat, učit japonštinu nebo jezdit na motorce… něco, co tě bude bavit a těšit. Aby ses dostala z té šedi. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Litta
14637
4.12.12 21:18

@Aknyt :kytka: Děkuji. Takhle nějak si myslím, že to je. A že tudy vede cesta. Vím to, jen realizovat je to trochu obtížnější. :|
Tu „banální užíračku“ jsem napsala kvůli tomu, že si samozřejmě plně uvědomuji, že oproti některým jiným životním situacím to ještě nic moc není. Pro mě jo, víc než jsem si předtím myslela, ale ostatní to nemusí pochopit a respektovala bych to. :nevim:

  • načítám...
  • Zmínit
Litta
14637
4.12.12 21:22

Hlavně když mi někdo řekne, že se mám zaměřit na jiné věci, například na studium, tak si vzpomenu, že tam probírám také jen samá embrya a v lednu mám zkoušku z genetiky. Takže to moc myšlenky jinam primárně teda nestáčí. :lol: 8o
Ale vím, jak je to myšleno - prostě se soustředit na jiné cíle, budovat tak nějaké rozumné zázemí, aby to pak bylo všechno jednodušší, a ono to všechno časem přijde. ;) :dance:

  • načítám...
  • Zmínit
Miš-El
3069
4.12.12 22:23

:hug: Bože holka jak já tě chápu :hug:
já otěhotněla přes HA v 17ti v 6tt SP, taky odešlo vše. Na jednu stranu jsem byla taky ráda že to tak dopadlo, ale od té doby stejná rekace na kočárky apod. Přešlo mě to asi po roce. S ex nám to nedopadlo. Dneska mám holčičku a s manželem se snažíme o druhé. Ted v listopadu se nám zadařilo, dokonce jsem se opravdu cítila těhotně, návaly horka, prsa (nikdy mě nebolí), nálady, změny chutí. Podle ovulace jsem měla být v 5tt a nakonec zase SP… Asi týden jsem byla mimo, ale musela jsem začít zase fungovat kvuli malé.
Asi opravdu nebyl ještě čas a nesmíš se tím zabývat. Akorát budeš upadat do větších a větších depresí. Studuj, užívej si a třeba to výjde plánovaně neplánované :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
5.12.12 09:21

Souhlasím s Gladys… A když už né chemie, tak aspoň v klidu porozprávět s psychologem/duchovním (někdy to vyjde nastejno).

Moje příbuzná také potratila a nějak se s tím nesrovnala, vyřešila to dalším těhotenstvím. Dopadlo to dost hrozně - o miminko se pak bála tak moc a starala tak hystericky, že je z něj naprosto strašně rozmazlené dítě a navíc v jednom kuse nemocné, protože ho opečovává tak sterilně a všechno tak přehání, že z něj je hypochondr+alergik. Nepůjčuje babičkám, nesmí pomalu sáhnout na zem, nesmí se uhodit. Hrůza. Radím pořešit zavčas, fakt chudák druhé mimino…

  • Upravit
Zabka-kvak
1524
5.12.12 09:23

Litta: Mno… kamarádka porodila miminko, které umřelo dva dny po porodu a měsíc na to dělala státnici z pediatrie. Musela. Když musíš, tak musíš. Brečela sice celou dobu, všichni jí říkali, ať se na zkoušku vykašle. Ona říkala, že kdyby měla sedět a truchlit, bylo by jí hůř…

Příspěvek upraven 05.12.12 v 09:23

  • načítám...
  • Zmínit
Litta
14637
5.12.12 09:31
  • Anonymní (spíše reaguji do zpráv, ale zde to není možné):


Díky, ale ne, tohle fakt teď není můj problém. Já nejsem fixovaná na tamto teoretické dítě a neberu to tak, že se bojím o další. Já jen nevím, jak zaplácnout ten několikaletý čas, po který mi žádné mimčo není přáno a jen koukám na ta cizí a říkám si, jaké asi bude, vychovávat to svoje (ne přehnaně, mám taky trochu rozum, co se těhle věcí týče a mám právě aspoň čas si všechno o různých metodách výchovy a nějakých spešl tríčkách - ala montesorri - zjistit do té doby dopodrobna vše). Chtěla bych nějaké ujištění o tom, že jednou se toho všeho dočkám, že prostě jen zatím není vhodná doba a že to přijde samo. Mám nastartované tělo víc než mysl. A proto je to i tak silné a nedaří se to myšlenkami odbourat úplně.
Navíc k tomu, doufám, bude ten muž, a ten žádné kraviny taky nedovolí. :think:
Ale díky za upozornění, je pravda, že tohle je asi také relevantní reakce podobně zklamané ženy… :(

  • načítám...
  • Zmínit
Litta
14637
5.12.12 09:37

@Zabka-kvak
Ano, to je mi jasný, proto jsem tu x-krát psala, že jsou na tom jiné objektivně hůř etc. Já byla celých 9 měsíců naprosto v pohodě, došlo mi to až potom, že vlastně tělo už se na to připravilo a najednou nic. Až když jsem nechápala, proč jsem tak smutná a „jiná“, jsem si ty měsíce odpočítala.
A ono to právě není jen o tom pláči, ale to ona Ti kamarádka stejně tak přesně nikdy nepřetlumočí - kdo nezažil, nepochopí. Ať už jde o spontánní potraty v prvních týdnech, nebo o ztrátu staršího miminka. Také na každou ženu to působí jinak a záleží hodně na okolnostech. Právě většina z těch, co jsou tady, se hned snaží o další. Ale mě je naprosto otevřeně připomínáno, že mám dost času (21, ale prostě cítím to jinak, osobně jsem vždycky chtěla dítě do 25… :roll: ), jenže na to už nejde nemyslet, neplánovat a nestrachovat se, že někdy pak už to nepůjde, nebo nebude najednou s kým a tak.
O to mi jde a to mě trápí…

  • načítám...
  • Zmínit
Kakika
16694
5.12.12 13:02

SP jsem nezažila, nemám ani vlastně žádnou radu. Jen to pochopení :hug:
Vždycky jsem chtěla rodinu, už na základce. Kdyby to bylo jen na mě, dítě bych měla hned po ukončení devítky. Jenže na to musí být dva. Našla jsem si přítele, o kterém jsem věděla, že jednou s ním rodinu mít budu. Ale on tehdy těžce nerodinný typ. I když jsem byla na dítě připravená, věděla jsem, že on by to nedal. Pět let jsem čekala na to, až přijde s tím, že už si umí představit být tátou. Proběhlo snažení 9 měs., těhotenství, narodil se nám kluk. Ani v době snažení jsem nebláznila, prostě to může trvat, tak uvidíme. Po roce a čtvrt jsem zatoužila po druhém dítěti. Jednoho dne jsem se prostě vzbudila a od té chvíle jsem nemyslela na nic jiného, než že chci druhé dítě. Přítel podlehl těžkému psychickému nátlaku už po měsíci :lol:, ale mě to přišlo jak půl života. Každý den, kdy jsem „nemohla“ být těhotná jsem si představovala všechny ty příznaky z prvního těhotenství. U prvního jsem to neřešila, protože jsem nevěděla, jaké to je. Teď jsem to věděla a cítila jsem se podobně, jako když jsem kdysi přestávala kouřit. Prostě absťák.

Myslím si, že by ti rozhovor s odborníkem (psycholog nebo jak tu někdo uváděl jinou možnost) určitě pomohl. Problém bude hlavně v hlavě…jak si to srovnat, aby celá záležitost byla „stravitelnější“ a líp by ses připravila na tu dlouhou bezdětnou dobu. Pravdou je, že kdyby jsi měla MS nepravidelně, ani by jsi nepoznala, že jsi těhotná. Přičítala by jsi příznaky blížící se MS, i kdyby nebyli zrovna standartní. V tom je tato doba tak specifická. Nebýt těhotenského testu a UZV, tak by jsi to mohla považovat za poruchu cyklu a přesně to by sis vsugerovala, aby s tím tělo později nemělo problém. Jenže ty to víš, že šlo o SP, teď už se těžko oblbneš tím, že budeš vymýšlet nové koníčky. Protože na přemýšlení a starosti se čas vždycky najde, byť by to bylo před usnutím, cestou do školy nebo právě na koníčky.

Příspěvek upraven 05.12.12 v 13:03

  • načítám...
  • Zmínit
barca0140
3868
6.12.12 17:58

Ahoj..Jako by si mi psala z duše..Příběh tak podobný tomu mému sem snad ještě nečetla..Nenapsala bych jediné slovo jinak jen s rozdílem že já o našeho andílka přišla v 16tt..Posledni měsic se mi konečně trochu povedlo se od toho všeho odpoutat, ale s bížícím se TP je to spíš horší než lepší..Je pravda že dřív sem chodila hodně diskutovat sem na emimino, ale i na další portály a nejdříve mě pomáhalo se vypsat a s postupem času mi udělalo líp když sem je přestala navštěvovat..Sem mrknu tak 1× za 14 dní..1× do týdne..jak kdy..pročtu deníčky, povzbudim nebo poradim..Myslim že to ostatní sem ti napsala do osobky..Posílám moc sil a aby bylo brzo líp…Drž se.. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Angie-shy
18425
30.12.13 14:31

Ahoj, vzpomínám si, jak jsem byla po potratu v 9tt úplně zcela upnutá na další pokus o nové miminko, a dovedu si představit, že to tak také cítíš… Bylo to jako nějaká opona před očima, prostě zúžené vidění, všechny mé myšlenky směřovaly k tomu počít nový život… Nakonec se zadařilo asi 4 měsíce na to, ale nyní z odstupem více než dvou let to vidím jaksi z nadhledu a vím, že to moje myšlení měla na svědomí příroda, biologické hodiny, hormony, atd… nevím, jak bych vydržela těch pět let dalšího čekání… ale moje situace byla jiná, měla jsem už přes 30, a spoustu tzv. odžito… Ve tvém případě bych radila opravdu zkusit vyhovět příteli, vím, že se to lehko povídá a těžko dělá, ale když se na to podíváš rozumově, má pravdu… zkuste si pořídit nějaké to zvířátko a cestovat, poznávat svět… ani nevíš, jak jsem dneska vděčná za to, že jsem toho stihla tolik vidět ještě před založením rodiny a ještě když vidím, jak mé představy byly bláhové… může se ti narodit hodné klidné miminko, ale taky malý, náročný čertík, u kterého už na sebe nebudeš mít vůbec čas… zkus to čekání vyplnit něčím, co by tě také naplnilo a o čem by sis v budoucnu řekla, ještě že jsme počkali, nemusím teď ničeho litovat… tak se dřž kočko :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Litta
14637
30.12.13 14:38

@Angie-shy Díky za přečtení a reakci. :hug:
Přemýšlela jsem, že napíšu něco nového, ale jen proto, abych přebila tenhle deníček - jinak by to moc hodnotné čtivo nebylo. ;)
Zkrátka - s pomocí psychoterapeutky z Aqua Vitae se mi podařilo s tou událostí vyrovnat. Nebudu popisovat jak přesně, ale už se neohlížím zpět s výčitkami a nesžírá mě touha mít dítě zpátky, nahradit ho.
Vím, že už je nenahraditelné.
Jsme s partnerem domluveni, že do třiceti to určitě stihneme, jen by bylo dobré myslet trochu na finance. Proto je teď mou prioritou škola a co nejdříve práce - čím dřív budu mít na účtě argumenty, tím dříve se mi to splní. Je to těžké v tom, že ta touha se špatně utlumuje…
Procestovala jsem toho už dost, ještě v létě chceme do Ameriky, snad to vyjde. Ale nějak víc se vyblbnout nepotřebuji, proto cítím, že mi k smysluplnému životu chybí už jen ty děti. :nevim:

Teď jsme tedy ve fázi příprav, abychom na dítě měli čas, prostor a aby se za naši situaci nestydělo. 8)

  • načítám...
  • Zmínit
Angie-shy
18425
30.12.13 15:16

@Litta myslím, že jsi rozumná holka a srovnala jsi se s tím jak nejlépe to šlo… a ano, finance jsou také důležité, takže přeju abys dobře vystudovala a sehnala co nejdříve dobrou práci :palec:… pak už mimču nebude stát nic v cestě :-)

  • načítám...
  • Zmínit
azaleila
17321
18.12.17 12:13

Ahoj holky, prichazim se vyzpovidat… pred tremi lety jsem samovolne potratila, bylo to velke zklamani a velmi stresujici zaz, itek, jeden den jsem trochu spinila, ale nikam jsem nesla, protoze muj gynekolog mel tri tydny dovolenou, celou dobu jsem tusila, ze je neco spatne, ale stale jsem doufala, jenze to byly marne nadeje, miminko bylo podstatne mensi nez melo byt a akce srdecni chybela… mela jsem zadanku na revizi delohy, ale tu jsem nestihla, zacala jsem krvacet den pred a v podstate jsem si to cele odzila doma v koupelne. Pred timhle vsim jsem jako zdravotni sestra asistovala pri umelych potratech i presto, ze priznivce potratu nejsem jsem to v podstate delat musela, protoze jsem tyto zakroky potrebovala v ramci praxe k atestaci z chirurgie. tenkrat jsem to az tak nebrala, rikala jsem si, ze je to „jen“ prace (i kdyz trochu lito mi to bylo), ze to neni moje rozhodnuti, ze do tech zen nevidim a podobne… to me drzelo nad vodou, jinak bych to delat nemohla. rok po potratu jsem otehotnela znovu a dnes mam rok a pul zdravou a krasnou dceru. pred par dny jsem nekde na netu narazila na prozu „maminko, ty me nechces“ a jakoby me dostihla ma minulost, od te doby mam vsechny ty spatne pocity zpet, myslim a vzpominam na svoje prvni tehotenstvi, lituji tech potratu, ktere jsem odasistovala, spatne spim, nejim, dnes mam, nevim z ceho prujem, celkove se proste necitim dobre, jsem jak telo bez duse… porad mi zni v hlave ta basen „maminko, ty me nechces“… vim ze skoly a na netu jsem si znovu vycetla, ze toto muze byt forma postabortivniho syndromu, ze se to „ozve“ v dobe, kdy je clovek v zivote davno jinde, kdy uz ma treba i „nove“ dite atd… atd… je tady, prosim, nekdo s podobnou zkusenosti? nebo mi alespon nektera z vas napise, co si o tom mysli? moc by mi to pomohlo, jsem dost smutna, bezradna, tak se z toho zkousim vypovidat tady…

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář