Přejde ta bolest někdy?

Za oknem poletují miliony sněhových vloček, vše je ukryté pod mrazivou, sněhově bílou peřinou a já jsem o každý den blíž ke dni, který měl být tím nejšťastnějším v mém životě. Osud tomu ale chtěl bohužel jinak, a tak se Vánoce a s nimi den, kdy se měl náš andílek poprvé podívat na svět, neúprosně blíží a já mám stále pocit bezmoci i prázdna a každým dnem jsem naopak blíž k zhroucení.

Nikdy bych neřekla, jak rychle ten čas letí. Můj poslední deníček s názvem Štěstí je tak pomíjivé popisoval okamžiky štěstí střídající smutek a bolest ze ztráty našeho andílka. Slunečné dny vystřídal deštivý, barevný podzim a ten zase vystřídala mrazivá, bílá zima. Všude, kam se podívám, vidím vánoční shon, obchodní centra zdobí miliony světýlek a vánočních ozdob, ale já sem stále ukrytá doma v posteli. Každý den jako tělo bez duše, od toho dne, kdy jsme o našeho andílka přišli. Ráda bych se s vámi podělila o dny, okamžiky, pocity a snažení i nesnažení.

Navážu 13. červencem 2012. Poté, co mě propustili z nemocnice domů, jsem byla jeden velký uzlíček nervů. Nevycházela jsem ven, každý den jsem probrečela, skoro jsem nejedla. Byla jsem totálně na dně a přála si, aby to byl jen sen. Tři dny po přerušení jsme s přítelem odletěli na dovolenou do Nizozemska, která byla smluvená už několik měsíců dopředu. Bála jsem se komplikací po zákroku (bolesti, krvácení atd..), ale nakonec se tato varianta ukázala jako nejlepší možná. Celý týden jsem měla čistou hlavu, cítila sem se jako v jiném světě, jako by to ani nebyla realita. Bohužel, než jsme se nadáli, týden skončil a my byli na cestě zpět. S příletem do Česka se mi vše začalo vracet, bohužel několikanásobně silněji než před odletem.

Za celé prázdniny jsem skoro nevylezla ven, neměla jsem náladu na okolní svět. Měla jsem pocit, že nemám pro co žít a ne jednou jsem přemýšlela, že bych svůj život ukončila. Naštěstí při mě stál můj přítel, který je mi stále oporou. Začátkem srpna jsem se jela podívat za našima, ale ani četné rozhovory s mamkou mi nepomohly. Abych toho neměla málo, tak mě na konci srpna čekalo ve škole 14 doklasifikací, které naskákaly mou absenci na konci roku, kdy jsem byla na rizikovém těhotenství. Asi si umíte představit, jakou jsem tak mohla v té situaci, ve které jsem byla, mít náladu na učení. Měla jsem pocit, že mám v hlavě prázdno. Cokoliv jsem se snažila naučit, šlo druhou stranou ven. S blížícím se koncem srpna byl nátlak stále větší a ze mě byla hromádka neštěstí.

V první den zkoušek mě přepadla má první menstruace od revize a já definitivně věděla, že už tam po našem malém nic nezbylo. Bylo mi na nic. Nicméně zkoušky jsem nakonec úspěšně složila, s mým údivem dokonce na samé dvojky a pár trojek. Po pár dnech šílených bolestí a silného krvácení jsem se vracela od gynekologa s atb na zánět dělohy. Říkala jsem si, že už to snad ani nemůže být horší. Tak moc jsem se těšila opět do školy a na praxi do nemocnice s tím, že konečně přijdu na jiné myšlenky. Bohužel, prostředí nemocnice mi tu nešťastnou událost ještě více připomínalo a já jsem byla stále víc jako tělo bez duše. Připadala jsem si jako stroj. Ráno do školy, po příchodu ze školy jsem si udělala čaj, zalezla do postele, pak jsem většinou celé odpoledne probrečela nebo prospala. Prostě jsem neměla sílu na nic.

Šestinedělí bylo za mnou a přítel mě stále uklidňoval tím, že pokud mi dr. řekne, že je vše v pořádku, pustíme se do výroby dalšího dítka. Tak moc jsem se těšila, konečně mi po těch probrečených týdnech mi svitla naděje. Kontrola proběhla v pořádku a já se postupem času začala seznamovat se symptotermálními metodami. Začala jsem měřit BT v domnění, že tímto způsobem co nevidět otěhotním. Ale ani to nebylo tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo. Moje cykly byly jeden anovulák za druhým, ale pořád jsem si říkala, že tělo ještě potřebuje čas.

Byl říjen a má nejlepší kamarádka i spolužačka odrodila. Za tu dobu jsem poznala spousty holek s podobným osudem, jako byl ten můj, a společně jsme se s tím tak nějak praly, a byly si oporou. Vše konečně začínalo vypadat slibně. Ovulační testy pozitivní, teploty krásně vysoko a v den očekávané ms nic. Celá natěšená jsem šla zkusit těhotenský test, ale čekalo mě jen sněhobílo. Na menstruaci jsem nakonec čekala 60 dní, dorazila po vyvolávačce. Do toho byl začátek listopadu a s ním dušičky. Proplakala sem u zapálené svíčky a fotky malého celou noc. Celou noc jsem ho prosila, aby se k nám vrátil, že už to dlouho nezvládnu. Další cyklus opět začal slibně. Všechny příznaky ovu, potom krásně nahoře teplotky a stále rostly, na těhu testu malinký dušík a když sem zkusila ovulační test, byl pozitivní. Holky ze snažilek už mi gratulovaly k úspěšnému snažení, ale čárka nesílila a menstruace stále nikde. Tentokrát už přišla sama, 43. den cyklu.

Ale jak čas plynul dál, můj přítel přešel do úplné opačné pozice. Asi tak týden zpět jsme si spolu lehli a tak nějak jsme se začali bavit o miminku a o budoucnosti. Jenže on to asi nebyl úplně tak dobrý nápad. Celou dobu jsem slepě doufala, že se budeme snažit, dokud to nepřijde, až mě partner vrátil do tvrdé reality. Prý není připravený na to stát se otcem. Jak, že není připravený? Říkala jsem si a snažila se to pochopit. Vzpomínala jsem na to, jak mi v těhotenství mazal bříško, hladil ho, povídal si s malým uvnitř mého bříška a těšil se, až ho bude mít konečně v náručí. To vše ale bylo najednou pryč. Bylo to jako ohromná lavina, která mě zavalila a já jsem měla pocit, že už se nenadechnu. Můj život opět ztratil smysl.

Vím, že ho nemůžu do ničeho nutit, vždyť je mu teprve 19. Na dítě má dost času, oba dva na něj máme dost času, ale kdo to poručí mému srdci a mateřské potřebě, snažím se to ovládat, ale nejde to. Hlava mi říká, že má vlastně pravdu, i já si to všechno uvědomuju. Vím, že by bylo lepší počkat, až vystudujeme, budeme mít práci, finanční zajištění, vlastní zázemí, zkušenosti a budeme oba připravení a schopní říci, že máme vše proto, aby se naše dítě mělo dobře a bylo o něj co nejlépe postaráno. Na druhou stranu věřím, že to všechno bychom mu dokázali dát i teď, jen v menší míře. To, co mě na tom mrzelo nejvíc, byla ta naděje, kterou mi celé ty měsíce dával, a pak mi ji během pár slov vzal.

Posledních pár dní je mi mizerně. Opět jsem den co den v slzách a nevím kudy kam. Přijdu si jako rozdvojená. Jeden den mám pocit, že po tom všem to musím zvládnout a další den mám pocit, že se mi pořád stále víc hroutí svět. Jsou dny, kdy jdu po ulici a přemýšlím, že skočím pod auto, kolikrát zase úplně vybouchnu kvůli úplné maličkosti a pak mě to mrzí. Už několikrát jsem vážně přemýšlela o odborné pomoci, zatím čekám do konce roku, jestli se to po neuskutečněném termínu porodu nezlepší, ale bohužel to moc pozitivně nevidím. Už jen proto, že vím, že těhotná nebudu dříve než za rok a možná ještě později. Už nemám sílu s tím bojovat a jít dál. Dneska jsem byla na kontrole a dr. mi napsal Proveru na příští 3 cykly na pravidelnost, tak snad alespoň to se zlepší.

Nejhorší na tom je, že jsem se už několikrát za ty 4 měsíce postavila na nohy a byla odhodlaná jít dál, ale pak sem zase padla na úplné dno a stálo mě mnoho sil vyškrábat se opět nahoru.

Jediná pozitivní věc na tom je, že mi těhotenství pomohlo strašně rychle dospět a posunout se v životě dál. Pomohlo mi vypořádat se s překážkami, které se mi dříve nedařilo pokořit a mnoho dalšího. Probudilo ve mně doposud nepoznaný mateřský cit a musím říci, že žádnou silnější a krásnější emoci jsem v dosavadním životě nepoznala. A proto každý večer prosím toho našeho andílka, aby se k nám opět vrátil a ve skrytu duše doufám, že to bude dřív než za pro mě nekonečný rok a déle.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Mobidick
3239
10.12.12 09:41

Baro, verim ze je tezke prijit o miminko, je to rana, ale musis zvednout hlavu a jit dal. Je tolik veci, ktere v 19 muzes delat a pozdeji v zivote uz pro ne prilezitost nebude. Dej si pauzu, miminko neutece a venuj se necemu jinemu, telo si odpocine a tvoje mysl taky ;) Muzes cestovat a objevovat nova mista, muzete se s pritelem treba na rok vydat zit do jine zeme. Muzes jet do afriky pomahat jako dobrovolnice…desi me kdyz pises ze nemas smysl zivota… 8o presun vsechnu energii, ktero davas do truchleni doneceho smysluplneho co te naopak energii dobije. Hodne stest

  • načítám...
  • Zmínit
Jullii
2603
10.12.12 09:43
:hug: :hug: :hug: :hug: :hug:
  • načítám...
  • Zmínit
Miš-El
3069
10.12.12 09:47
:roll: :hug: :hug:
  • načítám...
  • Zmínit
Malaqi
2313
10.12.12 09:58

Barčo, nezoufej, máš to všechno ještě před sebou… To, co se stalo, je strašně smutné, ale zkus se na to podívat i z jiného úhlu. Až přijde ten opravdu správný čas, miminko přijde. A pod auto neskákej, to není řešení. Nepomohla bys tím ani sobě a ještě bys způsobila problémy někomu dalšímu. Já na mimčo čekala dlouhých osm let!!! Tak nevěš hlavu, i když je to teď moc těžké a Tobě se nechce dál, vydrž a nevzdávej to :hug:. Přece to své vysněné mimčo tak snadno nevzdáš, ne?

  • načítám...
  • Zmínit
jediný andílek
1034
10.12.12 12:05

Ty chlapi opravdu vědí, kdy mají co říct :cert: Tobě hodně štěstí :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
fiona313
9269
10.12.12 12:06

Je mi to moc líto, co tě potkalo. Jak sama píšeš, pomohlo ti to dospět, to je na tom to pozitivní. S přítelem to ber tak, že i ho ta ztráta miminka moc bolí. Chlapi to ale řeší tak, že přepnou na jiný kanál a jdou dál. My jsme přišli o miminko 2×. Bylo mi tenkrát 35 let. A dnes čekáme zdravou holčičku. Prostě až mělo miminko přijít, tak přišlo. Tobě je 19 let. Ber to tak, že tě třeba v životě něco báječného čeká a s miminkem bys to třeba nedostala šanci prožít. Nedělej to jako já, po ztrátě miminka jsem nedokázala s manželem promluvit o jiné věci než o potratu a novém snažení. Snažení má být radost, ne povinnost. Až když jsem i já přepla, tak se zadařilo. Přeju ti moc štěstí a do budoucnosti jen to krásné. :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
barca0140
3868
10.12.12 12:54

Moc vám děkuju za vaše příspěvky..Začátkem května mi bude 21 let, a přítelovi měsíc na to 20 let..Pořád si říkám že se přes to musím nějak přenést, ale jak sem psala, jeden den to vše vidím pozitivně a mám pocit že si toho času bez mimča a starostí kolem musíme co nejvíce užívat, ale pak jsou dny kdy sem z toho úplně na dně a mám pocit že mě nic jiného nenaplňuje..Já sama bych si ráda uspořádala myšlenky a konečně uklidnila ten chaos uvnitř mé hlavy, ale zatim sem bohužel nepřišla na to jak..Možná je to tím ročním obdobím..Jak tím že jsem měla za 2 týdny rodit, tak i tím že zimu jsem nikdy moc nemusela, spíš naopak..Nelyžuju, procházet se v tomhle mrazu a závějích se taky moc nedá, tak snad mě alespoň nějaké domácí práce a příprava Vánoc zabaví..Na jaře se to určitě zlepší..Budu hodně na zahrádce, začne být teplo na různé výlety, cestování a spousty dalších možností..Už s patnerem neprobírám ani tema ohledně miminka, nechci ho s tim stresovat a dávat mu najevo jak moc mě to trápí, protože jeho pak trápí že sem z toho špatná..Pár dní zpět na to stejně přišla řeč a to z jeho strany..Nějak jse se o tom bavili a zjistila jsem že sem ho špatně pochopila..Chvíli na mě nechápavě koukal a pak mi říká:,,Lásko vždyť já s tebou chci strašně moc miminko, těším se až si s ním budu hrát a společně ho budeme vychovávat, ale bojim se že mu nedokážu dát vše co mu na očích uvidim..Vím že by jsme to zvládli, ale potřebuju nějakou jistotu a tou je pro mě práce''¨..Nějak mi z toho spadl balvan ze srdce a sem ráda že sem si zase trošku ulevila..I tak doufám že to všechno přijde až bude správný čas..Nic se neděje bez důvodu a já věřim že i z toho špatného sem si měla vzít něco moudrého..

  • načítám...
  • Zmínit
Bekynka
1758
10.12.12 14:00

Jsem jen o pár let starší, s podobným osudem. Taky jsme měli být na Vánoce tři, bohužel budeme jenom dva. Zase. Ale jsi mladá, a ze života je potřeba se radovat. Hlavní je něco dělat, a ne jen sedět se založenýma rukama. On se andílek vrátí, až bude ten pravý čas. A ten nastane, až se dáš i ty psychicky do pořádku. A jak píší holky - mezitím můžeš stihnout ještě mnoho věcí, které už pak později ne. Tak hodně štěstí :hug:
Kdyby sis o tom chtěla popovídat, napiš mi SZ :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
eevcca
10.12.12 15:11

Je mi to moc lito, ale osud ti dal šanci si ještě užít. Já teď jak čekám druhý, tak si říkám, že si už nikdy nic neužiju ikdyž svý děti miluju, tak mi chybí ta svoboda.

  • Upravit
Evánek
90
10.12.12 16:10

Tak rozhodně na nic nečekej a pádi někam k psychologovi, myslím, že máš ukázkové deprese a on ti s tím pomůže. Bude ti teprve 21 a věř, že život je ještě dlouhý, takže mimčo určitě někdy přijde. Nejprve dej do kupy sebe a jak psaly holky třeba s přítelem cestujte a poznávejte-Uvidíš, že jakmile srovnáš hlavu půjde to samo :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
triada
5970
10.12.12 18:26
:hug: :hug:
  • načítám...
  • Zmínit
fifinkaa
6323
10.12.12 19:24

Ach jo baruško, po přečtení deníčku mám slzy v očích. Strašně si moc přeju, aby se andílek vrátil. Pokud to do konce roku nevýjde, nezoufej, věřím, že brzo k vám přiletí. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
veverušák
10.12.12 21:47

Barunko je mi moc líto, co se Vám přihodilo. Chce to určitě čas, spoustu času. Vím, že to potrvá, mám kamarádku které umřelo miminko po porodu před pár lety, vůbec jsem to netušila, protože je strašně optimistická, vidíš musela utéct nějaká doba, než se ta bolest trochu otupila. já jsem téměř umřela po porodu a trvalo mi celý rok, přesně do narozenin malé, než jsem si to srovnala v hlavě a šla dál. A to si myslelo okolí jak to zvládám a beru s nadhledem a já bojovala s postraumatickou stresovou poruchou a přemýšlela jsem, jestli mám vyhledat psychologa. Ta bolest, která se Ti stala asi nepřebolí nikdy, každý rok si vzpomeneš, ale čím ta bolest bude dál za rok, za dva už bude snesitelnější. Pokud máš pocit, že to sama nezvládneš, tak se nemáš zaco stydět, klidně vyhledej pomoc odborníka. Věř mi, že Váš andílek Vás bude chránit a co nevidět Ti pošle miminko. Opatruj se, hodně štěstí a síly.

  • Upravit
žirafka 76
116
10.12.12 22:30

Baru, zdravím, vím jak je to těžké, šak víš, že mě také čeká náš TP, který už nepřijde, protože přišel brzy a my o našeho chlapečka přišli :andel:,slzy už tak často netečou, ale hlava si pouští stále stejný film, co by bylo, kdyby…Už se těším až bude po Novém roku. Nedávno jsem se měla fotit s malým od MM sestřenky a vše ve mě křičelo-na klíně mě sedět náš prcek :zed: a chtěla jsem ho dát z mého klína…ale neudělala jsem to, ale uvnitř jsem trpěla, ale to asi tím, že vedle mě seděl manžel i dcera, jinak mě děti nedělají problémy, ale tady jak jsme seděli pohromadě to bylo jiné.
Už máme udělané prstýnky, co jsme před tím plánovali a kromě MM a dcery je tam napsán i náš :andel: :srdce:
Tak se drž a nachvíli si od všeho snažení a počítání odpočiň a užívejte si z přítelem sami sebe :kytka:.A až se budeš cítit opravdu připravena, tak do toho jděte a nespěchej, nech si čas.
Vše dobré :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
irenakovarova
459
11.12.12 08:16

Reakce na barca0140

Je mi to hrozne lito co ted musis prozivat ale ver mi z casem bude lip.Vim jak ti je protoze pred sedmi lety jsme prisli o chlapecka zemrel v brisku ve 38 t. t a vsechny ty pocity jak pises jsem zazivala taky. A navic mela jsem zakaz otehotnet minimalne pul roku aby telo se dalo dohromady.Bala jsem se jak to podruhe dopadne a az po sesti letech jsem se odhodlala a mam ted 8.5 chlapecka, tehotenstvi bylo bez problemu a navic byli jsme vic hlidani.Baro jestli ti muzu radit tak dej hlavne do hromady a neboj se vyhledat psychologa a nejlepsi lek na bolavou dusicku je cas i kdyz stejne na to uplne nezapomenes ale pak budes mit odmenu dalsi detatko ktere se vam urcite povede. A to ze ti chlap rika ze se mu do toho nechce nemusi byt pravda oni totiz to nedavaji najevo ale urcite ho to trapi taky.Dej tomu cas a urcite to dopadne jak uzivejte si jeden druheho a ja budu Vam drzet pesticky!!!

  • načítám...
  • Zmínit
Leenuska
2606
12.12.12 09:01

Ahoj je to moc smutne co te potkalo, ja sem si 23.11:porodila mrtveho syna(27tt);doktor me zanedbal mela jsem teskou preklampsii

  • načítám...
  • Zmínit
barca0140
3868
12.12.12 17:46

@žirafka 76 AHojky, tak dlouho sem tam mezi vámi nebyla..Chtěla sem si vyčistit hlavu a dát se trošku dokupy, ale jak sama vidíš moc se mi to nevede..Vím že se to nedá vrátit, ale jak ty píšeš hlava mi ty vzpomínky stále živě vrací a předhazuje mi otázku,,Co by bylo kdyby???''
Nejhorší je že já se chvíli cítím fajn..Jak psychicky tak fyzicky a pak najednou opět,,zakopnu'' o nějakou vzpomínku nebo překážku a musím se znovu zvedat ze země což mě stojí spousty sil..přitom se snažím si to nepřipouštět..Říkám si jak rychle to uteklo a než se naděju bude léto, a já budu těhulka, ale nějaká část hlavy a srdce mi to přecházet nedovolí a pořád mě to trápí…Kéž by se to všechno nějak vyřešilo..Bohužel je vidět že i tělo potřebuje víc času..Dneska jsem 14DC a začala sem s šílenými bolestmi krvácet.. :nevim:
Druhá ms přišla 60DC, třetí 43DC a doufam že tahle 14C není další.. :(
Přeji ti do dalšího roku strašně moc zdravíčka a aby se na vás usmála pořádná dávka štěstíčka..

  • načítám...
  • Zmínit
barca0140
3868
12.12.12 17:51

@Leenuska To je mi moc líto a dr.je opravdu hlupák.. :( Hlavně pro začátek nějakého jiného gynekologa aby příště už dopadlo všechno v pořádku a na vše se přišlo dříve než bude pozdě..Pokud se plánujete snažit o mimi znovu, budu držet palečky..Poslala bych i štěstíčko, ale poslední dobou mám pocit že i já sama to štěstíčko dost postrádám :(

  • načítám...
  • Zmínit
misicka38
582
8.1.13 22:35

Souhlasím s Mobidick…to co můžeš dělat ted, jako svobodná bez dítěte už potom nikdy dělt moct nebudeš, proto by ch se zaměřila na uplně něco jiného a uvidíš že to uteče a ty budeš mít jednou krásné mimnko. Myslím že existuje něco jako osud a ten z nějakého důvodu nechce aby to bylo ted. Přeji moc sil a hlavu vzhůru :hug: jo a myslím si že psycholog určitě není od věci. :hug:

Příspěvek upraven 08.01.13 v 22:36

  • načítám...
  • Zmínit
beckinka
10866
3.3.13 23:20

Ahoj Barčo. Obdivuji tvou sílu, že jsi dokázala vstát a jít dál. Já ti rozumím v tom co jsi cítila jako nastávající mladá maminka, píšeš tu, že začátkem května ti bude 21, mě bude koncem května 21 a ted jsem v 11tt a nikdy jsem nebyla štastnější. Otěhotněla jsem neplánovaně, ale mám z toho hroznou radost a jsem strašně štastná a nedovedu si představit, jak bych se vyrovnala s tím co se stalo tobě a spousty jiným těhulkám. to mě děsí ve dne v noci. Tak ti chci popřát hodně štěstí at se dočkáš toho svého andílka ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář