Probuď se, maličká
- Porod
- Deniik
- 02.09.16 načítám...
O miminko jsme se s manželem snažili tři roky. V září jsme jeli na dovolenou k rodině (žijeme v Anglii) a celou dovolenou jsme si moc užili, ale vůbec jsme na sebe neměli čas. Až na jednu noc úplně mimo cyklus. 11. října jsem s naprostým šokem držela v ruce pozitivní test. Manžel se málem zbláznil štěstím. Byla jsem s 7. týdnu a termín jsme měla 18.6.
- 5
Až na ranní, celý den trvající nevolnosti bylo vše v pořádku. Manžel nesměl chybět na jediné kontrole, chtěl být u všeho. Moc si to užíval a pečlivě se o nás staral. 2. února jsme se na velkém ultrazvuku ve 20. týdnu dozvěděli nejen to, že náš zázrak je v naprostém pořádku, ale i to, že čekáme holčičku.
Do konce těhotenství jsme vybrali krásné jméno, koupili kočárek, přestěhovali se, pořídili výbavičku a dokonce si v 32. týdnu udělali neplánovaný výlet autem do Česka. Vyhnula se mi cukrovka, problémy s vysokým tlakem, otoky či cokoliv jiného.
1. června jsem nastoupila na mateřskou a už jsme jen čekali na náš poklad. 14.6. v úterý jsem měla kontrolu u midwife a nezdála se jí poloha miminka. Objednala mě na ultrazvuk ve čtvrtek a další kontrolu hned na pondělí.
Přišel čtvrtek 9:00. Na ultrazvuku všechno v pořádku, miminko hlavou dolů. Na porod se rozhodně nic nechystalo. Tak jsme jeli s manželem na nákup, vyzvedli jsme moji sestru, dojeli jsme domů, manžel šel ještě na chvilku do práce a my se sestrou jsme šli vyzvednout kamarádku, že půjdeme do města.
Když jsme vyšli z jednoho obchodu, najednou lup a já celá mokrá. Uprostřed obchodní zóny ve městě, o půl šesté odpoledne, takže bylo dost rušno. Moje noční můra naživo. Kamarádka i sestra trochu zpanikařily, ale jak mi později řekly, byla jsem bílá jak stěna a celá jsem se třepala. Bály se, že jim omdlím. Já jsem se, ale cítila dobře. Holky zavolaly manželovi, řekly mu, že jdeme k taxíku a on ať přijede domů.
Chtěla jsem dojít domů po svých, ale po pár krocích přišly docela silné kontrakce a další po 4 minutách. V taxíku mi vytekla další kupa plodové vody. Doma jsem vlezla do vany a hned, jak jsem si sundala tmavé kalhoty, zjistila jsem, že je zle. Plodovka byla tmavě žlutá. Manžel mezitím naházel přichystané věci do auta a zavolal porodnici.
Všechno jsme nahlásili a domluvili se, že mám hned přijet. Byli jsme tam rychle, ale i tak ty kontrakce v autě byly nepříjemné. Manžel mě držel za ruku a povídali jsme si, jak za pár hodin pojedeme zpátky s miminkem. Kdybychom jenom tušili, co nás čeká…
V porodnici už nás čekali. Odevzdala jsem vzorek moči a položili mě, že natočí ozvy miminka. Tady skončil všechen klid. Miminko mělo tep 180. Za chvilku byl plný pokoj doktorů a sester. Někdo mi napichoval kanylu, dva lidi se mě ptali na spoustu otázek, sestra mě vysvlékla a doktorka vyšetřila. Byla jsem na 3 centimetry.
Všichni nás uklidňovali, že miminko má potíže, ale není to nic vážného. Každopádně nás nebudou trápit a uděláme císařský řez. Sotva jsem si stačila vysvléct tričko, obléct košili a už mě vezli na sál. Dvakrát zkusili napíchnou epiduráal, ale mám lehce vybočenou páteř a nešlo to. Ozvalo se, že nemůžou čekat. Manžela zase hezky poslali pryč a mě uspali.
Naše dcera Elizabeth Annabell se narodila 16.6.2016 v 19:19 s váhou 3455 g.
V devět večer jsem se vzbudila. Bylo mi moc dobře a hned přišel manžel. Moc mi děkoval za holčičku a hned jsem dostala dárek, prstýnek z bílého zlata. Když ho prý ráno kupoval, vůbec netušil, že mi ho tak brzy dá. Odvezli mě na pokoj a přišel doktor. Elizabetka se v bříšku vystresovala a vykadila smolku, kterou vdechla. Teď je na JIP a brzy nám poví víc.
Ještě za mnou přišla moje sestra s přítelem a kamarádkou. Donesli mi veliké růžové balónky. O půlnoci přišla sestra a mě na posteli s kapačkou a kyslíkem s manželem po boku nás odvedla na JIP. Na tohle první setkání nikdy nezapomenu. Na lůžku tam leželo miminko zamotané do kilometrů hadiček. Hladila jsem ji po ručičce a ona mě chytla za prstík. Ještě byla vzhůru a manžel si ji natočil. Koukala na něj.
S maličkou to vůbec nevypadalo dobře. Zkolabovala jí jedna plíce. Musela být na ventilátoru. Ze stresu v bříšku si tělo otrávila kyselinou mléčnou, která zasáhla játra, ledviny, plíce a mozek. Z toho dostávala silné záchvaty, při kterých nedýchala. Aby zabránili poškození mozku nebo ho zmírnili, musejí ji uvést do umělého spánku a podchladit ji na 33° C. Všechno se uvidí ráno.
Dostali jsme takové plenkové uzlíčky, jeden mám mít pořád u sebe a jeden bude mít u sebe malá. Mám je střídat, a tak mě malá u sebe pořád ucítí. Noc mi přišla hrozně dlouhá, manžel u mě celou dobu seděl. Ráno jsem vstala a došla si do sprchy. Převezli mě na porodní oddělení, které je jedny dveře od JIP, kam jsme měli neomezený přístup. Byli jsme za malou. Už spinkala. Zatím se nic nezměnilo. Všichni okolo byli hrozně milí. Ten pátek mi utekl hrozně rychle.
V sedm večer přišel zlom. Doktor byl hrozně milý a citlivý, když nám říkal, že se u malé nic nezměnilo, ale nedaří se zastavit záchvaty. V tu chvíli jsem se zeptala, jestli si malou odvezeme domů. Čekala jsem odpověď ve stylu „Nebojte, odvezete, jen co se malá uzdraví,“ prostě jsem to potřebovala slyšet. Jenže přišla studená sprcha.
V podstatě žádná odpověď. Jen něco ve smyslu, že uvidíme, ještě nic není jisté. Chtěla jsem vědět, jestli je něco, co pro ni můžu udělat a řekli mi, že malou krmí hadičkou do bříška, tak že můžu odsávat a může dostávat moje mlíčko. Manžel odjel večer domů, že zase ráno přijede a kdyby cokoliv, mám mu hned zavolat.
Chtěl mi odvézt balónky, ale to jsem mu nedovolila. Ležela jsem v posteli, koukala na ty balónky a snažila se sama sebe přesvědčit, že to není pravda. Pořád jsem se snažila myslet pozitivně, ale nešlo to. Chodily myšlenky, jak si vezeme domů prázdnou sedačku a co budeme doma dělat s tou krásně nachystanou postýlkou a věcma. Ve 4 ráno už jsem to nemohla vydržet a šla za malou.
To vstanutí byla sranda. Sedla jsem si k malé a vyměnila uzlíčky. Sama byla takový uzlíček. Byla hrozně studená. Přišla sestřička a hned mi oznámila, že to vypadá, že našli správnou kombinaci na záchvaty. Taky že jí dávají moje mlíčko a už skoro nemají. Naučila mě, jak ji krmit stříkačkou přes hadičku. Všechno mlíčko z bříška měla pryč a já jsem měla hroznou radost, že jí tak chutná.
Seděla jsem u ní až do osmi, kdy přijel manžel. Pak jsme u ní byli oba. Doktor z ní měl radost, záchvat ani jeden a pomalu začali stahovat léky. Celou sobotu a neděli si vedla skvěle. Pořád jsme u ní s manželem seděli, povídali si s ní a četli jí pohádky. Dokonce si jí i krmili a přebalovali, což přes ty hadičky nebyla teda žádná sranda. Odebrali většinu léků a v neděli odpoledne odebrali morfin.
V noci z neděle na pondělí měli malou začít ohřívat. Mělo to trvat celou noc. Půl stupně za hodinu. Bylo to velké riziko. Mohly se znovu objevit záchvaty. Elizabetka to ale zvládla s přehledem. Neobjevil se jediný záchvat a všechny funkce v pořádku. Začala víc reagovat a hýbat prstíčkama. Teď by se měl z těla vyplavit morfin a naše miminko by se mělo probudit. Přes den nic a ani v noci se neprobrala.
V úterý ráno už si doktoři dělali starosti. Nikdo nevěděl, jestli je nehybná kvůli lékům, které ještě můžou být v těle, nebo jestli došlo k tak rozsáhlému poškození mozku. Ty dva dny jsem se od ní nehnula. Chtěla jsem tam být, až otevře oči.
„Probuď se, maličká,“ šeptala jsem ji do ouška.
Z úterka na středu v 0:12 na mě poprvé koukla. Přes středu se více probrala a taky přišla o veškeré hadičky včetně ventilátoru. Zůstala ji jen hadička na krmení. Ve čtvrtek jsme ji poprvé slyšeli plakat. Její první pláč. Moc jí to nešlo, měla podrážděný krček z toho ventilátoru, ale i tak to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela.
Poprvé jsme si ji mohli pochovat. Poprvé jsme ji vezli v kočárku, sice jenom po nemocnici na CT mozečku, ale i to se počítá. Poprvé jsme si ji oblékli. Byl jí přesně týden. Ještě ten večer se přesunula do vedlejších dveří, kde nejsou děti v ohrožení života, do normální postýlky.
Kojení se nám nepovedlo, takže lahvička. Sestřička mi říká, že malá si nejspíš jenom cucne a zbytek dokrmíme hadičkou, že to chce čas. Houby. Svoji první lahvičku s mým mlíčkem zvládla na ex a ani mi ji nechtěla vrátit. Sestřičky se smály na celé kolo a hadička letěla ven. Za pět dní se nestalo nic, co by doktory trápilo, tak se rozhodlo, že můžeme domů. Vyprovázely nás tři oddělení. Dokonce se na nás přišla podívat i doktorka, co malou rodila. Všichni chtěli vidět holčičku, která jim tak vytřela zrak a rozhodla se, že si svoje místo na světě vybojuje.
Až při odjezdu jsme se dozvěděli, že s Elizabetkou to po narození vypadalo hodně špatně a proto mě na JIPku vezli ještě na lůžku, abych ji aspoň jednou viděla, kdyby došlo k nejhoršímu. První tři dny doslova bojovala o život, a doktor, co nám nemohl říct, jestli si malou odvezeme domů nám v podstatě nechtěl brát naději tím, že by nám řekl pravdu, protože všechno ukazovalo na to, že to malá nezvládne.
Všechna vyšetření včetně CT dopadla v pořádku a všechny orgány pracují, jak mají. Až na malou abnormalitu v mozku v pohybové části, ale bylo nám řečeno, že malá se bude ještě vyvíjet a růst, a že se uvidí až časem. Chodíme na spoustu kontrol včetně fyzioterapeuta a všichni z ní mají jenom radost.
Elizabetce jsou dva a půl měsíce a my jsme na ni moc pyšní, za to, jak moc se poprala s příchodem na svět a že to nevzdala. Že tu zůstala pro nás.
Přečtěte si také
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 8
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1168
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 2091
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 1922
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 3620
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 780
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2510
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1698
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 7042
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 2250
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
. moc hezký denicek..malé přeji hodně zdraví a ať je už jen dobře..
Hodně zdraví malé do života, ať je šikovná i nadále! 
Chci Vám poslat povzbuzení. Měli jsme stejnou diagnozu s velmi podobným průběhem. První prognózy špatné, pak se malá stále zlepšovala a teď nám dělá radost skoro čtyřletá slečna. Je úplně bez následků a zdravá. Ať už Vás potkávají jen hezké věci.
. Přeji hodně zdravíčka 
trochu se za to stydim, ale mala me hned rano nakopla. Hned jak se Elinka vzbudi dam ji od vas vsech pusu 
ale nejvic nas drzela nad vodou mala 
)
). A vis co? Ja se Eli nedivim, ze tak zabojovala. Kdyz zjistila, ze ma ty nejuzasnejsi rodice na svete, tak proste dala prednost zivotu na zemi pred tim na nebi. 
