Se*re mě, že je věčně nemocný. Předstírá, abych ho obskakovala?

Máme s mužem už odrostlé děti a dokonce i vnoučata. Říkala jsem si, že v padesáti čtyřech už mě nemůže nic překvapit – ale můj manžel mě dokáže vytočit i po tolika letech. Náš největší problém? Nemoc. Tedy spíš jeho způsob, jak ji prožívá.

U mě nemoc nikdy nebyla důvodem k zastavení života. Když mě bolí v krku nebo mám rýmu, prostě si uvařím čaj s medem a normálně funguju dál. Nakoupím, uvařím, postarám se o domácnost, někdy ještě i o vnoučata, protože dcera potřebuje pomoct. Vždycky jsem to tak měla – máma mě k tomu vedla. Když jsem byla malá a stěžovala si na bolest hlavy, dostala jsem aspirin a šlo se do školy.

Můj muž to má ale úplně jinak. Sotva začne pokašlávat, hned běží k doktorce. Ta mu bez problémů vypíše neschopenku, a on pak týden, někdy i dva, tráví doma na gauči. Televize, čajíčky, a k tomu jeho slavná věta: „Ještě to není ono, asi si to prodloužím.“ A doktorka vždycky kývne! Já zatím vařím, peru, věším prádlo a poslouchám jeho povzdechy, jak je mu hrozně.

Nejhorší je, že mě to rozčiluje víc, než bych chtěla. Roste ve mně čistý vztek. Chovám se pak odtažitě, někdy i pasivně agresivně. On se diví, proč jsem nepříjemná, a já to neumím vysvětlit. Je mi hloupé mu to otloukat o hlavu, ale já si nemůžu ani sednout na chvíli na zadek a dělat mu servis. Začínám si trochu myslet, že mu jde právě o to.

Vím, že to není zdravé – ani pro mě, ani pro náš vztah. Nechci ho trestat svým mlčením a odtažitostí. Potřebovala bych se naučit zvládat tyhle emoce, aby mě jeho marodění nerozhodilo. Možná je to lekce, která mi přišla až na stará kolena.