Vyznání: Proč nežije můj syn se mnou?
- Rodičovství
- Anonymní
- 18.01.22
- Sdílet
- 6
Můj prvorozený syn není v mé péči, ale moc se o tom nemluví. Až do teď.
V 17 letech se mi narodil první syn. Na těhotenství se přišlo až ve 4. měsíci, takže na potrat bylo pozdě. Já ani otec dítěte jsme neměli hotovou školu a začal ten kolotoč. Obavy, zda to s miminkem zvládnu a podobně. Školu jsem naštěstí dodělala ale… už během těhotenství jsem cítila, že miminko nechci. Jenže jsem nikdy neměla odvahu to někomu říct. Stále jsem si říkala, že to nějak zvládnu, že ho začnu mít ráda, až se narodí. Všichni mi opakovali, jak je to krásné, když držíte své dítě v náručí.
Jenže když na to došlo, skoro nic jsem necítila. Ano, měla jsem ho ráda, ale ne jako máma. Časem jsem k němu cítila větší a větší odpor. Chodila jsem raději na brigádu, než abych byla s ním doma. Kojila jsem maximálně dva měsíce, bylo mi to totiž nepříjemné a měla jsem pocit, že mě vysává. Moji kamarádi se chodili bavit a já tvrdla doma. Bohužel jsem mu to dávala dost najevo. I přes veškerou snahu jsem k němu nic necítila a tak po dvou letech snažení si ho vzala do péče moje mamka.
Říkáme, že si ho i porodila, protože právě ona byla u porodu. O tomhle všem jsem zatím mluvila jen se současným partnerem. S přáteli ze školy se nevídám a tak nikomu neříkám, že mám ještě 7leté dítě v pěstounské péči. Jenže nedávno jsem byla u mamky a ona tam měla kamarádku. Začala se mě vyptávat, proč mám další dvě děti, když jsem nebyla schopná postarat se o to první. V ten den jsem poprvé před mamkou řekla, co vše se mi vlastně honilo hlavou, že jsem chtěla ublížit nejprve jemu a pak i sobě. Že jsem ho obviňovala z toho, že mi zničil život, i když vím, že on za to nemůže. Bylo hodně těžké tohle vše říct.
Pak ale přišla ta otázka. Budeš ho chtít zpět do péče? Má odpověď byla rychlá a stručná. NE. Mám ho ráda jako bráchu, ráda si ho vezmu na víkend, ale nepovažuji se za jeho mámu. Nikdy bych mu nedokázala dát tu lásku, kterou potřebuje a kterou si zaslouží. Moje mamka v tu chvíli jen seděla a koukala, myslím, že ani nemrkala. Sama uznala, že bych se o něj asi nedokázala postarat, ale že o své dva kluky se starám, jak nejlépe umím. Hodně mě potěšila její podpora, vím, že by se ho stejně nevzdala, vždyť je to její vymodlené miminko, které ona mít nemohla. V době, kdy já byla těhotná, ona musela na interrupci. S malým si ušla velký kus cesty. U ní má opravdový domov, který já nabídnout nemůžu.
Je těžké o tomhle všem psát a mluvit, ale vlastně jsem ráda za to, kde je, a že ho můžu vídat.
, je to hrozná situace a vůbec si to neumím
představit, ale možná je mu vážně líp u milující babičky…a to jí
říká babi nebo mami?
tvoje dítě to ví?
hlavně už se nemnož!
další dvě děti mám se
současným partnerem který se mnou ty děti chtěl.
