Promiň, miláčku

Toto je deníček o prvních týdnech mateřství, tak, jak jsem si je ale vůbec nepředstavovala. A o vině, kterou za ně teď cítím...

Vlastně ani nevím, proč cítím tak silnou potřebu napsat tento deníček. Možná proto, že cítím vinu a potřebuju se jednoduše vypovídat. Možná proto, že toužím po tom, aby mi někdo řekl, že to měl úplně stejně. A možná proto, že moje holčička zatím nerozumí tomu, co jí říkám, a tak si třeba někdy tento deníček bude moct přečíst a snad mě pochopí a odpustí…

Je to už 8 měsíců, co se narodil náš poklad, dcera Isabelka. Byla vymodlené miminko, čekali jsme na ni dlouhé 3 roky a já si celé těhotenství představovala, jaký bude asi ten okamžik, až se Isabelka narodí, až ji poprvé s manželem uvidíme. Jak to bude skvělé, až mi ji položí na břicho a budeme spolu prožívat ty první nezapomenutelné chvíle. Prostě všechno to, o čem jsem četla, viděla v televizi, slyšela od kamarádek. S manželem jsme si říkali, jak budeme určitě plakat, až se dcerka narodí.

A pak konečně přišel ten den D. Než jsme se „proklestili“ porodem až k vytouženému okamžiku, trvalo dlouho, předlouho, ale pak to přišlo. Holčička byla venku a já si jen řekla „Díky Bohu, že to mám za sebou…“ Isabelku mi ukázali a já se pamatuju, že jsem se jí úplně bála dotknout. Ne snad proto, že bych jí tím ublížila, ale prostě jsem necítila potřebu se jí dotýkat. Takže jsem ji jen tak nesměle hladila prstem a v duchu si přála, ať ji už odnesou pryč. Přiložení k prsu byla snad ta nejhorší věc. Pak ji dali do náruče manželovi a ano, to byla krásná chvile, držel ji on, nemusela jsem já. Když ji pak odnesli a dali trochu do kupy mě, necítila jsem nic. Žádný stesk po miminku, žádnou touhu být už konečně s ní. :-(

Na pokoji mi ji potom vozili jen na „kojení“. Kojení je v uvozovkách proto, že ze mě nešla ani kapička. Obracel se mi žaludek z toho pocitu, že by měla malá jíst něco ze mě a že se vůbec snaží o přisátí. Když mi ji po dvou dnech dali už na pokoj, jediné, co jsem cítila, bylo UTEČ! :-( A pořád jsem čekala, kdy si už konečně někdo přijde pro to řvoucí dítě a odnese si ho pryč. Záviděla jsem mamince, co se mnou byla na pokoji, jak se dokázala krásně mazlit se svýma dvojčátkama, já to nedokázala. Isabelka jen ležela ve svém nemocničním voziku a spinkala…

A doma to nebylo o moc lepší. Isabelka první týdny jen probrečela a já pro ni nebyla velká pomoc. Pamatuju si, jak už jsem ji totálně na dně nechala prostě brečet na gauči snad hodinu, jak jsem na ni křičela a říkala si, kdy už tohle skončí. Kdyby byl u nás v té době Babybox, snad bych ji tam i strčila. :-(

A nejhorší na celé této věci byl fakt, že jsem si tohle všechno uvědomovala, ale nebyla jsem schopná s tím něco dělat. Navenek jsem se tvářila jako nejspokojenější maminka na světě (to vidím i podle mého prvního deníčku), ale někde v sobě jsem věděla, že je něco zatraceně špatně. Nebyla jsem šťastná, spokojená maminka tak, jak jsem to slýchávala, vysnila si to a nedočkavě na to čekala.

Všechno se začalo zlepšovat až po návštěvě psycholožky a nasazení homeopatik. Začala jsem si Isabelku pomalu, ale jistě užívat a myslela jsem, že tím se to vyřešilo a hotovo.

Ale za poslední dva, tři měsíce, kdy bych řekla, že jsem konečně v plné síle objevila sílu mateřské lásky a cítím se báječně, mě čím dál víc začínají přepadat pocity neskutečné viny. Viny za to, že jsem tu pro své dítě nebyla od začátku jako plně fungující maminka. Bojím se toho, že to v ní zanechalo nějaký pocit, že snad nebyla dostatečně milovaná…Sžírá mě to zaživa. Mám chvíle, kdy jen sedím u postýlky, držím Isabelku za ručičku a pláču a omlouvám se jí. Snad to jednou pochopí.

Nakonec bych chtěla moc, moc poděkovat holkám tady na eMiminu, v naší úžasné skupině za obrovitánskou podporu. :-) Bez nich bych to zvládala ještě daleko, daleko hůř! Díky moc, děfčice moje. :-D Taky samozřejmě manželovi, který teda nevím, jestli si tohle kdy přečte. :) Mojí homeopatičce a taky skvělé paní psycholožce..:-)

Ale hlavně bych chtěla napsat jedno: Jestli si Isabelka jednou tenhle deníček bude číst, tak chci, aby věděla, že ji miluju! Je pro mě vším a nikdy se to nezmění! A snad mi odpustí, že hledání mateřského citu mi trvalo poněkud déle, než jsem chtěla…

Přečtěte si také

„Tak jsi ráda, že to máš za sebou?“

„Tak jsi ráda, že to máš za sebou?“
  • PenelopaW
  • 04.10.26
  • 1262

Ne, že bych větu z titulku vnímala nutně negativně. Často je myšlena v dobrém ve smyslu: Vrátila jsi se do normálního života, to je fajn, ne? Někdy je ovšem pronášena i jako: Už ti rostou vlasy,...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Aneta.Berg
1128
25.9.13 00:28

Zvláštní…, ale snad to pomůže dalším, co jsou v podobné situaci.

  • načítám...
  • Zmínit
Caitlyn
6162
25.9.13 02:08

Mám pro to pochopení a neodsuzuji.
Už jen to, že o tom dokážeš mluvit a pracovat na sobě znamená hodně, jsi lepší máma než si sama možná myslíš.
:kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Lonna
1701
25.9.13 03:04

Mela jsem to podobne. stejne pocity po porodu i doma. nechtela jsem ji. postarala jsem se, ale to proto, ze se to ode me ocekavalo. nemela jsem z toho radost. kolikrat jsem premyslela, jak by mi bez ni bylo krasne…trvalo to nastesti „jen“ dva mesice…dneska bych za ni dychala ♡
Uz si to nevycitej.zij pritomnosti :hug: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Lemuska
5342
25.9.13 04:08

I takovehle stavy existuji. Bohuzel se o tom verejne neslusi mluvit, coz je chyba. Hormony jsou previt a maji nad telem velkou moc. Rozhodne si nic nevycitej. Jo a v obdobi vzdoru budes chtit Izabelku vratit jeste mockrat ;)

  • načítám...
  • Zmínit
EvaG
10937
25.9.13 05:23

Hlavně jsi z toho venku to dokazuje tento deníček. Většinou se to stává maminkam jako ty, tři roky se o něco snaží, vysní si to a pak přijde ta chvíle a vše je jinak. Proto se ten mateřský cit navazuje hůř. Zvládla jsi to a věř, že nikdy nikdo to nepozná a hlavně tvá dcera si to nebude pamatovat. Sama jsem si tím prošla. Pamatuji si ji jak plakala a já neměla sílu, jizva mě bolela, já velká prsa, dcera měla malou hlavu a prostě to nešlo. Manžel mi hodně pomohl, byl s námi doma. Trvalo to 14 dní a pak asi tři měsíce než jsem k ní našla pořádnou cestu.
Opravdu si tím projde hodně maminek, ale málo kdo o tom dokáže mluvit.

  • načítám...
  • Zmínit
EvaG
10937
25.9.13 05:24

Vložilo se mi to dvakrát. :oops:

Příspěvek upraven 25.09.13 v 05:25

  • načítám...
  • Zmínit
St. Estephe
4637
25.9.13 06:05

Já si začala nejstarší dítě užívat a opravdu je milovat až někdy kolem roku jeho života.
Do té doby jsem nebyla matka ale robot, robot na výměnu plen, kojení/krmení, oblékání, chování, návštěvy lékaře… uspokojovala jsem jeho potřeby a sama byla jako někdo/něco těsně u okraje obří propasti. Přemýšlela jsem, že ho prostě v kočárku někde nechám, v čekárně, ve vlaku, že se o něj postarají lépe cizí. Ano, stále si to vyčítám ale už vím, že to bylo katastrofálním nedostatkem spánku…

  • načítám...
  • Zmínit
St. Estephe
4637
25.9.13 06:05

…dále poměrně laxnim přístupem dětské doktorky, mou utkvelou představou, ze kojit musím za každou cenu. Za dva měsíce jsem zhubla 20kg, protože jsem se pres unavu nedokázala najíst, často mě manžel krmil jako male dítě. A ve finále už jsem nedokázala usnout ani v případe, ze dítě bylo venku. Cumela jsem do zdi a klepala se. Tohle všechno jsem pochopila během druhého roku, jak jsem se začala otevírat okolí a svěřovat se s tím, co jsme prožili. Tehdy mě reakce lidí privedly k pochopeni, ze nejsem nestvura.

Příspěvek upraven 25.09.13 v 06:34

  • načítám...
  • Zmínit
Katka87
1953
25.9.13 07:00

@Lonna U mě přesně to samý…je to zvláštní..člověk miminko plánuje, těší se na něj, hladí ho v bříškua a pak bum a nastane tohle…respekt, žes o tom dokázala napsat, pevně doufám, že tady neni nikdo tak hloupý, aby tě za to odsoudil :mavam: :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Lada84
2451
25.9.13 07:07

Matkou se zena nerodi, ale stava. Myslim si, ze je tady hodne maminek co to mely stekjne, ale maloktera by to priznala ;) Ja to klidne priznam, prvni pul rok byl hnus a nerada na to vzpominam. Mala mi brecela v kocarku, doslova nenavidela prochazky, na ktere ja se tesila jak na jeziska, protoze doma mi hrabalo. Po hodine venku se rvoucim ditetem mi rupaly nervy a mela jsem ji tak akorat dost. A ted? V okoli mam 4 maminky s detma (chlapecky) a moje holcicka je MOMENTALNE nejhodnejsi miminko pod sluncem.
Ale nic si nevycitam, myslim ze je to stejne prirozeny, jako zaplava lasky, je to jen otazka hormonu, trpelivosti a ocekavani, ktera mas od ditete.
PS: Ja bych to Isabelce nerikala! Nicemu to nepomuze a muze ji to bolet. Prosim nedelej to. Me mamka, a to kdyz jsem byla dospela rekla, ze v porodnici v Brandyse (v 80. letech jedna z nej pokrokovejsich porodnic u nas) ji nabidli, ze me polozi na jeji bricho. Mamka mi rekla, ze jak jsem byla upatlana, tak se me jen stitive dotkla na paticce a byla rada, ze me nesou pryc. Mrzelo me to, a to mi to rekla, kdyz jsem byla dospela a relativne tohle mohla pochopit. Opravdu to zvaz. :think:

  • načítám...
  • Zmínit
Kalla1412
8594
25.9.13 07:57

@Aneta.Berg na tom není zvláštního nic…v mém okolí vím nejméně o 4 lidech, ženách, co taky na mimino po porodu koukaly jak na pytel blech a říkali si, kdy si už pro to někdo příjde a bude to zase jako dřív. Já to teda neměla tak moc děsné, ale 6tiu nedělí bylo otřesné, znova se na něj netěším ani omylem, utěšuju se, že vím, co mě čeká a bude třeba líp…takya jsem se „zamilovala“ až jsem se konečně vyspala. Měla jsi normální poporodní či laktační depresi jak hrom a je MOC dobře, že jsi to řešila! Neciť vinu. Není za co, malá si to pamatovat absolutně nebude, to, co příjde a bude ted, je mnohem důležitější, neboj se :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 08:05

@Lada84 @Kalla1412 @mamca87 @MaDoRaBe @EvaG @Lemuska @Lonna @zvědavá borůvka @Aneta.Berg Moc dekuju Vam vsem, co jste me neodsoudily, pripadne napsaly, ze jste to mely stejne, ci chapete, ze hormony jsou sv*ne :hug: :hug: :hug: :hug:
priznavam, ze pri psani tohoto denicku jsem mela obavy, ze me lidi za to „sjedou“ jako male decko, ale stalo mi to za ten risk. :think: je skutecne skoda, ze spousta maminek se boji o techhle pocitech mluvit. ja o nich cetla, vedela jsem, ze me to muze potkat, ale stejne me to prekvapilo a hlavne mrzelo, ze s tim neslo nic delat.
@Lada84 vidis, to me ani nenapadlo, ze by z toho dcera mohla mit takovy ne prilis dobry pocit, dekuju za upozorneni :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Gloaming
4250
25.9.13 08:05

Naprosto tě chápu. Nám Naty probreče 4 měsíce. Do půl roka jsem si nadávala, že jsem tak moc chtěla dítě. :oops: Kolikrát jsem jí chtěla odnést do babyboxu, kolikrát jsem taky na ní křečela… A teď je mi to líto. Ale vystresovaná a nevyspalá jsem fakt nevěděla, jestli jí mám ráda nebo jí nenávidim. :zed:
Miluju jí, udělala bych pro ní cokoliv. Sice je to dračice do teď, ale dělá nám jen a jen radost. :srdce: :srdce: :srdce:

Takže žádný výčitky. Rozhodně nejsi jediná, kdo to tak měl. Hlavní je, že jsi se s tim vypořádala. :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
St. Estephe
4637
25.9.13 08:13

Obecně matka slychava řeči typu: Neni nad zdravé dítě, to je pravé štěstí… Musíš být šťastná, když jsi porodila takové zlatíčko… Ty máš doma leharo… apod. Žena se pak ostýcha svěřit, že je něco špatně, stydi se vyjádřit, ze zkrátka šťastná není. Tato situace pak muže vyústit ve skutecnou tragedii a najednou se všichni diví, co se to stalo, jak k tomu doslo. Je potřeba tuto problematiku otevírat stále dokola. Já nemám problém šířit svůj příběh dal, ne vždy ale lidé chtějí poslouchat. ;)

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 08:14

@Gloaming dekuju. jsem rada, ze jsi to taky zvladla a mala Natalka je takova dracice :) :mavam: :hug:
boj s vycitkami je tezky, ale verim, ze casem to preboli.
Ja treba u Isabelky vyspana byla, tedy aspon pres noc, spava cele noci od narozeni, ale pres den nam to v prvnich 8 tydnech davala pekne „sezrat“ :lol:

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 08:19

@MaDoRaBe presne tak. :pankac: vsude jsou maminky masirovany jen pribehy, jak je to neskutecne krasne, ohromujici, jak telo a mozek zaplavi hormony stesti…
ale o tech jinych hormonech se nepise. ja jsem nastesti diky manzelovi, ktery ma psychologii jako svuj obrovsky konicek na tohle trosicku pripravena byla(nebo pripravena je silne slovo), spis jsem vedela, ze to prijit muze a co to znamena. ale stejne mi trvalo temer dva mesice zacit to nejak resit. bohuzel, myslim, ze jsou maminky, ktere si to ani nepriznaji ani neuvedomi a pak vznikaji v tech nejtezsich pripadech silene veci :,(

  • načítám...
  • Zmínit
Lemuska
5342
25.9.13 08:19

@Kalla1412 neboj se, ze to bude podruhe stejne. Tez jsem se bala, ale svete div se! probehla u mne laska na,,druhy" pohled ;) Strasne bych si to sve mesicni miminko uzivala (ovsem kdyby to nekazila ta moje starsi mala zarlivka). Je to jine, clovek uz vi, co ho ceka a neni tak prekvapen. A to kojim mnoohem vic, neb se mi narodil otesanek. Takze hormonalni zatez je vyssi (citim to somaticky, psychika je v pohode).

  • načítám...
  • Zmínit
Lynette
8996
25.9.13 08:20

Já tohle teda vůbec nechápu. Zajímalo by mě, co bylo příčinou těch pocitů na začátku - odhalila to psycholožka?

KAždopádně mně po porodu prcka odvezli do inkubátoru - dodnes nevím proč ( Apgar 10 10 10). No prý tam strašně dlouho brečel - to na něm taky mohlo zanechat nějaký negativní pocit. No vzhledem k tomu že je strašně spokojenej a usměvavej pořád, tak to asi na něm nic nezanechalo. A to jak si psala, že v porodnici ležela v nemocničním vozíku? No to náš prcek taky - já sice na něj furt láskyplně koukala ale taky byl pořád tam a spinkal. Já se ho zase bála vybalit ze zavinovačky :lol: Na sále se nepřisál vůbec, protože řval jak tur. A že jsi jí položila na gauč a nechala jí brečet? No předpokládám, že jsi zkusila všechno a nic nefungovalo tak jsi rezignovala. To se stalo i párkrát mně. Prcek napapanej, odříhnutej, čistá plínka a řval - chovala jsem ho - řval, mluvila jsem na něj - řval. No tak jsem ho dala do postýlky, seděla jsem u něj a koukala jak řve - po nějaký době přestal: Pak se zjistilo že to byly prdíčky, koupil se Espumisan a bylo po problému.

  • načítám...
  • Zmínit
Luisiana
19015
25.9.13 08:22

@tanik1912 Ahojky, mám to naprosto to samé co ty, jen je malá o měsíc mladší. Snažili jsme se skoro 3 roky a pak taková pecka. Jsem z toho tak na půl venku, občas mám tak 3-4 dny hodně špatné dny ale pak je to lepší. Čím je malá starší tím se to také zlepšuje. Mě teda doma plakala 2 měsíce v kuse, pak jsem přestala kojit a hodně se to zlepšilo.

A máš pravdu v tom, že se o tom moc nemluví. Je to takové tabu. Kdo nezažil, nepochopí. Držím ti palce ať je to co nejdříve líp a nemáš výčitky! Určitě si udělala to nejlepší a prostě jsi to tak cítila. Já už se dávno smířila s myšlenkou že nejsem mateřský typ. Ale o malou se postarám jak nejlépe můžu aby jí nic nechybělo a byla tady s náma šťastná.

:hug:
  • načítám...
  • Zmínit
Lucajdice79
2218
25.9.13 08:27

@tanik1912 mela jsem to podobne u prvni dcery, podle mne to bylo i tim, ze se narodila cisarem a donesli mi ji ukazat az za 18hodin. Trvalo to 3 mesice, byla uplakane miminko. Nikdy ji to nereknu, urcite by byla smutna.Ted mam osmimesicni Hanicku a byla to laska jako tram a je cim dal vetsi. A je hrozne hodna, pohodova, asi to ta miminka z nas citi.

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 08:30

@Lynette me pomohly hlavne homeopatika, pamatuju se, ze jsem k me homeopaticce sla, kdyz byly male 2 mesice a to uz jsem byla totalne na dne. presne jak tu nekdo napsal, robot. robot na krmeni, prebalovani, nedelalo mi to vubec zadnou radost, utikala jsem z domu. s psycholozkou jsem probirala az svoje pocity ted.
jj, jasne, ze vsechny deti lezi ve voziku, placou na gauci, ale treba ty jsi na nej aspon laskyplne koukala. ja se koukala radsi uplne nekam jinam a jen se modlila, aby se nevzbudila, abych ji musela nedej boze utisovat nebo jeste hur krmit.. :roll:

  • načítám...
  • Zmínit
St. Estephe
4637
25.9.13 08:35

@tanik1912 Jenze za to může právě ta obecná nálada „máš být přece šťastná“. Žena se snaží s tím bojovat sama, protože má strach (a dle mého mnohdy zcela oprávněný), že bude souzena a odsouzena okolím. A občas to prostě nevybojuje. A není větší oběti, než ona sama, když se rozsvítí a pochopí, co udělala. Pořád říkám, vsimejme si lidi kolem sebe, ne vtirave ale být připraveni pomoci.

  • načítám...
  • Zmínit
zzuzzinda
274
25.9.13 08:35

Jsi dobrá, že jsi to zvládla a že to takhle napíšeš, určitě tím hodně maminkám pomůžeš, že v tom nejsou samy. Když se nám narodil Adam, já byla našená, sice jsem pořád čekala ten všeobjímající příval lásky, ale…Spíš jsem byla jako přejetá parním válcem:) A pořád jsem čekala, kdy přijde někdo „kompetentní“ a to miminko si vezme zpátky:) Naštěstí on byl úžasné spavé a papavé miminko, tak jsme se sžili rychle a já se dala do kupy:) A u Báry to bylo jiné, to byla moje přísavka, když mě neměla blízko sebe, ječela, prořvala několik hodin na novorozeneckém a když mi jí uplakanou donesli, tak hned přestala a u mě usnula:)
Máš pravdu, že všude čteme, jak je mateřství úžasné, naplňující…a když my to tak necítíme, připadáme si provinile. Ty jsi měla nejspíš počínající laktační psychozu a jsi dobrá, jak jsi to zvládla:) Isabelka ví už teď, že jí miluješ a začátky bývají těžké i pro miminka:)

  • načítám...
  • Zmínit
maca36
25.9.13 08:41

Tohle se děje moc často ale málokterá maminka to otevřeně přizná.
je důležité že si to uvědomuješ a že jsi v sobě tu mateřskou lásku,,objevila,,.
jsi dobrá máma. :kytka:

  • Upravit
Cuarentena
8071
25.9.13 08:43

Ještě před pár měsíci bych tomu odmítala věřit. Protože všecky tři děti jsem si zamilovala sice ne hned po porodu, ale během pár hodin, maximálně dní bych za ně dýchala.
Jenže pak se mi narodilo čtvrté dítě, taky chtěné, plánované. A cosi je špatně. Neměla jsem ty pocity tak intenzivní jako ty, ale prostě to není ono. Kojení od začátku nefungovalo tak jako u starších, i když se jako jediný přisál už na porodním sále. Pořád jsem si na něj nezvykla, často mě přepadne pocit, že je cizí. Rozhodně k němu (zatím) necítím to, co ke starším dětem. Nerozumím tomu, nerozumím sobě. Malý má čtyři měsíce, taky se chystám k odborníkovi, jsem ze sebe znechucená.
Vážně, nikdy bych tomu nevěřila, kdybych to nezažila.

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
25.9.13 08:46

Ještě bych se zeptala: Jaká homeopatika užíváš? A můžou se při kojení?
I přes ty všecky nepříjemné pocity a stavy totiž malého zatím kojím. Manžel mi nevěří, že jsem na tom psychicky tak podivně, myslí si, že by kojení nefungovalo. Ale ono funguje, podle mě to s emocemi až tak nesouvisí.

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 08:46

@Cuarentena mrzi me to, ze to musis zazivat, ale uvidis, ze pokud se rozhodnes zajit za nejakym odbornikem, zlepsi se to. hormony si proste nevybiraji :hug: :hug: :hug: :hug: drzim ti pesti a uvidis, ze to bude lepsi! jsi uzasna mama! :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
svycarka
7626
25.9.13 08:46

Myslim, ze je fajn, ze sis dokazala pripustit, ze se neco deje a ze jsi to uspesne vyresila :kytka: Izabelce jsi to uz jiste vynahradila- stacil ten prvni laskyplny pohled na ni ;)

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 08:49

@Cuarentena moc tomu nerozumim, ale podle me kojeni tyhle pocity mozna jeste umocnuje. nevim. mozna se mylim.
nazev tech homeopatik si uz nepamatuju a taky jsem uz vyhodila sklenicky, kde by nazev. kazdopadne ja je mam od homeopaticky vzdycky presne na miru, takze nevim, jestli by zabraly, ale jestli chces, zeptam se ji, co to bylo a zda by to pomohlo taky tobe…

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
25.9.13 08:49

@MaDoRaBe To je přesný, bohužel. :oops:

  • načítám...
  • Zmínit
silvik.sk
9819
25.9.13 08:51

Ahoj,
Taky Tě podpořím. Měla jsem to stejně. Když jsem malou po porodu držela v náručí, ticho jsem se těšila, až ji zase odnesou… :oops:
První rok byl pro mě spíš zlý sen… pak se to postupně začalo zlepšovat.
Pochopila jsem správně, že si měla těžký porod? To mohlo být i tím. U mě to byla souhra víc událostí najednou. S tatínkem holčičky (dnes mým manželem) jsem otěhotněla velice rychle, porod byl hrozně těžký, rodina byla stovky kilometrů daleko, na vše jsem byla sama, nemohla jsem se ani posadit, o malou jsme se starala jako robot, ale city nikde. Pamatuji si, když se ve 4 ráno vzbudila a šíleně brečela, já na pokraji sil s akutním nedostatkem spánku jsem brečela a křičela, že už prostě nemůžu. Děsila jsem se každé chvíle, když jsem si s ní měla zůstat sama, vůbec jsem nevěděla, co s ní mám dělat.
Dnes na to vzpomínám a byla doba, kdy mi to bylo neskutečně líto a vyčítala jsem si, že jsem nebyla dobrá máma, že jsem ji nebyla dost nablízku kdy mě hrozně moc potřebovala :,(
Dnes bych za ní položila život a dcera je úžasná, vzhlíží ke mně, jsem její můza a často mi to dává svým chováním najevo. No prostě je to, jako by to mělo být a myslím a doufám, že v ní žádné stopy nezanechalo.
Prostě i to se stává, myslím, že hodně často, takže si to přestaň vyčítat. Teď už bude jenom líp :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
25.9.13 08:51

@tanik1912 Díky. Konzultovala jsem to zatím jen přes net se známou, která je psychiatrička. A ta tvrdí, že ten nedostatek emocí je projev deprese. Pokud bych ale měla brát antidepresiva, nemůžu kojit. Chtěla bych vydržet s kojením aspoň do půl roku, proto se ptám na ta homeopatika. Moc na homeopatii nevěřím, ale pokud to pomohlo…

  • načítám...
  • Zmínit
St. Estephe
4637
25.9.13 08:52

@Cuarentena Já občas přemýšlela, jestli bude lepší zabít sebe nebo jeho a kojení fungovalo normálně. Ačkoli jsem mnohdy snedla půl krajíce chleba za dva dny, syn pribyval velmi dobře.

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
25.9.13 08:52

Musím ale říct, že je mi trošku líp, když čtu, že nejsem sama, že se to prostě stává častěji.

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
25.9.13 08:53

@MaDoRaBe Přesný. Bohužel, u mě to bylo a je naprosto stejně. :,( :oops:

  • načítám...
  • Zmínit
Lynette
8996
25.9.13 08:54

@tanik1912 Jenže o tom láskyplném pohledu stejně vůbec nevěděl. Takže je to jedno. ;)

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 08:55

@Cuarentena ja se zeptam, ale u homeopatik je taky bohuzel zaklad, ze se musi verit. nejsou to zadne driaky, ktere by ti pomohly jen tim, ze je sezobnes a budes si rikat, ze je to blbost… :? ale ja je beru uz 4 roky a dostaly me z naprosto silenych veci…
a co se tyce AD, zrovna vcera jsme se o tom bavily s kamaradkou a udajne jsou i AD, ktere muzes brat i pri kojeni… :think:

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 08:56

@Lynette on ne, ale ty ano :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
25.9.13 08:56

Tanik, jojo, ale malej má bohužel maličkou srdeční vadu, a to se AD brát nesmějí.

Příspěvek upraven 25.09.13 v 08:57

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 08:58

@Cuarentena aha tak to jo… kazdopadne ja ji napisu a az odpovi, dala bych ti vedet. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
25.9.13 09:00

@tanik1912 Díky. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
25.9.13 09:03

@tanik1912 Jinak, myslím si, že jsem se prostě přepracovala před porodem. Chodila jsem do práce do 29. týdne, k tomu tři děti a studovala jsem dálkově vysokou školu, chtěla jsem dokončit semestr, což se mi podařilo. Ale těhotenství jsem snášela hůř, byla jsem hodně unavená a bylo mi nevolno prakticky až do porodu. Sice jsem od 30. týdne byla na neschopence, ale asi jsem to měla udělat dřív. Ještě na té neschopence jsem musela dodělávat věci do práce, DUMky, učitelky vědí.

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 09:11

@Cuarentena ty jsi z Brna, ze?

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 09:17

@Luisiana @Lucajdice79 @zzuzzinda @maca36 :hug: :hug: :hug: :hug: presne, kdo zazil nepochopi a take souhlasim s tim, ze miminka citi nervozitu z rodicu a jsou tim padem jeste plactivejsi a tim padem pak vznika takovy ten nekoncici kolobeh :(

  • načítám...
  • Zmínit
Gerberka
3833
25.9.13 09:17

Ahoj,

Myslím, že se tu nenajde nikdo, kdo by tě za to vyloženě nějak odsoudil nebo tak, to určitě ne. Podobných deníčků tu už bylo několik.

Vidíš, kolik se tu najde holek, které to sžívání s
miminem měly podobné nebo stejné – a já se taky přidám, nejsem žádná výjimka. Na rozdíl od tebe jsme na mimčo ale vůbec nečekali, otěhotněla jsem hrozně brzo – snad druhý měsíc snažení. Taky jsme si všechno vychystávali, doma malovali, já si to představovala – jak budu hrdě vozit kočárek atd. atd…

No, realita byla odlišná. Porod sice dlouhý, ale zvládla jsem. Ale po něm přesně takové pocity jako popisuješ – pořád jsem čekala, až se všechno vrátí do doby „před tím“, jako bych toho malého vůbec nechtěla, absolutně, ale opravdu absolutně vůbec jsem nepochopila a neporozuměla, proč ten malý tvoreček brečí – nevěděla jsem, jak ho utišit. Jediná věc, která mi celkem šla, bylo to kojení, ale zbytek – katastrofa. Byla jsem hrozný puntičkář na uklízení – no, tak to jsem vůbec nestíhala. Byla jsem zvyklá uvařit – další propad dolů…..Teď zpětně si opravdu uvědomuju, jak hrozný jsem měla deficit spánku – já si předtím vůbec nedovedla představit, že mimčo se x-krát za noc probudí. Byly noci, kdy nade mnou stál manžel s malým v náručí, který řval a cloumal se mnou, ať ho nakojím a já nebyla ochotná vůbec se ani posadit. Taky jsem kolikrát toužila usnout a vůbec se neprobudit, nebo lépe řečeno – utéct od toho všeho pryč, vrátit to, jak to bylo předtím…..Na procházce s kočárkem jsem byla během prvních 2 měsíců asi 3× a vrátila jsem se vždy totálně hotová, takže jsem to vzdala.

Vše se začalo zlepšovat až tak mezi 2. a 3. měsícem, kdy malý už trochu koukal, usmál se a moje mamka konečně přišla na to, že nejlepší dudlík bude naprosto ten obyčejný ;) a žádný anatomický, jaké tenkrát letěly v módě (r. 2000). Dokonce na ty procházky jsem se už odvažovala chodit. Nakonec postupem času jsem si „život doma na mateřské“ tak zamilovala, že jsem se se strachem a pláčem z lítosti, že to vše končí, po 3 letech a 3 měsících vracela do práce….Budeš se asi divit, ale já se do druhého dítěte vůbec neodvažovala jít – třeba po 2 letech, jak to dělají „normální“ ženské, které vše zvládají hravě.

A víš, jak to úplně celé se mnou dopadlo??
Druhého syna jsme počali hned první měsíc snažení po 6 letech od prvního syna – já koukala jak blázen, jak se to hned podařilo. Komplet vše od začátku jsem si opravdu užívala, vychutnávala, těšila jsem se na porod i na toho malého tvorečka. Měla jsem hrozně rychlý a pohodový porod (ve 34 letech), žádné „špatné“ pocity, žádné „sžívání“, nic takového. Ňuňala jsem se s ním v porodnici i doma :srdce:, okamžitě jsem věděla, co chce, co mám dělat, co potřebuje a ten malý byl tak neskutečně hodňoučký, že jsem se doma úplně nudila!! Představi si to!! A to jsem měla doma už staršího syna školáka, čili jsme dělali úlohy atd. – a vše jsem zvládala levou rukou a opět si vše neskutečně užila!! Vyrostlo z něj pohodové a usměvavé a šikovné dítě a taky velký mazel (už měl 6 let). Ten starší syn (13 a půl) je takový citlivý introvert, tichý, není průbojný a bohužel mu dělá velký problém začlenit se mezi vrstevníky.

Neboj se, že případně podruhé to bude stejné. S velkou pravděpodobností nebude. Jak já říkám – ty hormony nebo co mě u prvního syna změnily tak, že bych hravě zvládla x-dalších děti!

Taky jsem si říkala jako ty, že na tom starším synovi zanechá nějaké „následky“ to, že jsem ho nezahrnovala takovou mateřskou láskou od začátku jako ostatní, že jsem se vše musela naučit, ale myslím, že ne. Taky jsem se mu v duchu milionkrát omlouvala – přesně jako ty…..

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 09:25

@Gerberka diky za krasny prispevek… ja i pres to vsechno, jak to bylo s dcerkou chci do druheho miminka jit uz pristi rok. ne ze bych byla tak nedockava, ale vzhledem k tomu, ze mi bude uz 37, tak neni na co cekat.
a po pravde, ikdyz jsem si to jeste nedavno nedokazala predstavit, tak ted se na to tesim. tak trochu i ze sobeckeho duvodu, ze si to snad konecne uziju. uplne od zacatku, presne jako pises ty :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Loki01
8814
25.9.13 09:29

Nezažila jsem to, ale chápu ze nekteré zeny to tak proste mají. Není to nicí chyba, to se proste stava. Přestaň si to vyčítat, mohlo by te to dostat zpátky do deprese. Je dobre, ze se to vyřešilo a nech to byt, Izabelka bude v pořádku :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
St. Estephe
4637
25.9.13 09:35

Tak já i pres zkušenost s prvním dítětem porodila druhé v jeho dvou letech a čtyřech měsících. ;) Vybavena jistotou, ze hůř být nemůže a krabicÍ mléka PreHiPP. ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
25.9.13 09:44

@tanik1912 Přímo z Brna ne.

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
25.9.13 09:44

@MaDoRaBe Kolik máš dětí?

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Prý je už tři roky nešťastný!

Isabelka